Lední medvědice – Část první
napsala Dafnia

Mv100 seděl, jako každé ráno, v centrále EPF. Voda z fontánky normálně tekla a počítače vesele hučely. Agent čekal na Garyho. Podíval se po místnosti, aby zjistil čas. Hodiny ukazovaly šest. Mv100 si povzdychl. Gary měl přijít o půl osmé. Mám ještě dost času, pomyslel si.
Z krku si sundal amulet a začal si jej podrobně prohlížet. Amulet jemně zářil. Sledoval symboly vyryté do zlata. Měl ho rád, nosil ho vždy u sebe.
Když se na přívěsek díval, vyrušilo ho tiché zasyčení výtahu. Že by už bylo 7:30? zeptal se sám sebe a podíval se na hodiny. Ručička lenivě ukazovala, že uplynulo teprve pět minut. Otočil se, aby mohl vidět, kdo vešel.

Z výtahu vystoupilo děvče. Energicky vešla do hlavní místnosti EPF. Černé vlasy měla sepnuté do neposlušného drdolu. Pár vlasů jí padalo do očí, ze kterých sršel adrenalin. Na krku se jí leskl zlatý přívěsek ve tvaru pufflího óčka. Oblečenou měla bílou blůzku a tmavomodré rifle. Nejvíce ale agenta do očí bila její barva peří. Bylo světle šedé.

„Dobré ráno,“ pozdravila a posadila se naproti Mv100, jakoby to tak dělala vždycky. Kdo to je, přemýšlel Mv100.
„Jsem Helena. Vy budete asi ten… známý agent,“ řekla, jako kdyby mu četla myšlenky. Vzala ze stolu svazek papírů a začala je potichu pročítávat.
„A-ano,“ zakoktal agent.
„Těší mě,“ hlesla Helena se zrakem stále obráceným na listy. Mv100 prosebně pohlédl na hodiny. Ty se mu však posmívaly a ukazovaly šest hodin a deset minut.
Vzdychl. Děvče jej chvíli pozorovalo, zakroutilo hlavou a četlo dále.
„Mv100?“ zeptala se náhle Helena.
„Ano?“
„Věříte v kouzla?“ zeptala se. Mv100 překvapeně zamrkal.
„Ne. Proč?“ zajímal se. Helena neodpověděla. Z tašky vytáhla oranžovohnědou kostku a položila ji před agenta M.
„Co je to?“
„Kouzelná kostka. Když ji vyhodíš, zazpívá,“ odpověděla Helena. Mv100 se málem rozesmál. Kouzla? Jen nějaký primitivní obvod!
„Věřte, nevěřte, s technikou to nemá nic společného,“ zabručela Helena a zamračila se. Agent se hned přestal usmívat.
„Každý tučňák jí může hodit, ale zazpívá jen někomu. To je první věc, která je na ní zvláštní… A druhá je, že jsou dvě takové. Jedna měděná a druhá stříbrná a zlatá. Z pravých kovů.“
Mv100 sebou trochu zavrtěl. Začalo ho to zajímat.
„Tyhle kostky hrají stupnici.“
„Stupnici? Jakou?“
Helena vzdychla a vytáhla z tašky tužku. Vzala jeden papír a obrátila ho za bílou stranu.
Nakreslila pět čar pod sebe a řekla: „Takovouhle.“ Mv100 pořád nechápal. Nakreslila sedm černých teček.
„Noty?“ podíval se agent na Helenu. Ta přikývla.
„No tak, zkuste si hodit. Možná jste to vy, komu zahraje,“ usmála se. Mv100 si kostku prohlédl zblízka. Nebyla velká, každá strana mohla mít nanejvýš pět centimetrů. Potěžkal ji a vyhodil do vzduchu. Čekal, kdy mu znovu přistane v křídle, ale kostka se začala vznášet ve vzduchu.
„Do, re, mi…“ zazpívala kostka a opět spadla. Helena se na agenta podívala s překvapeným výrazem.
„Tedy… Já…“ Po chvíli si uvědomila, že má zobák otevřený dokořán a zavřela jej. „Sbohem.“
Rychle se postavila, obešla stůl a běžela k výtahu.
„Počkejte!“ zavolal na ni Mv100, ale výtah už ji odnášel pryč. „Zapomněla jste si tu tašku…“
Mv100 vzdychl, sebral tašku a vydal se k výtahu.

Výtah znovu zasyčel a otevřel se. Vodopád ustoupil, aby mohl Mv100 vyjít ven.
„Á, dobré ráno!“ pozdravila ho Elen, která pracovala v Každodenní Telefonní Ústředně. Byla také známá jako strážná vchodu do EPF.
„…Brýtro. Neviděla jste Helenu?“ zeptal se Mv100.
„Koho?“ Elen vypadala překvapeně.
„He-le-nu.“
„V poslední době jsem neviděla nikoho vycházet…“ odpověděla Elen a znovu se vrátila k dokumentu na počítači.
Mv100 ještě chvíli pozoroval Elen, a potom vyběhl ven. Prosím, ať už nezmizela, přál si.
Vyšel z centrály. Helena se tam opírala o stěnu. Jakmile Mv100 vyšel ven, rychle běžela pryč.
„Počkejte!“ volal Mv100 a běžel za ní po celém ostrově s kabelkou v křídle.
„To si nevšimla, že jí něco chybí? Ale co když… to jen hraje a chce mě někam dostat?“ brumlal si po cestě. Zastavil se. Tahle možnost ho předtím nenapadla. Helena ho chce někam přilákat, ale aby to vypadalo nenápadně, nechala tašku u agenta, aby jí donesl. Šikovné.

Mv100 si všiml, že Helena míří hluboko do lesa. Bylo ji tu těžší najít, protože mu ve výhledu překáželo množství stromů. Po chvíli doběhl celý udýchaný na mýtinku. Podle stop Helena došla sem a… zmizela. Stopy končily uprostřed mýtiny. Vypařila se?
„Heleno?“ zvolal. Odpověděla mu jen ozvěna: „Leno, leno, leno…“
Kde může být? zamyslel se Mv100 a podíval se okolo. Nikde nikdo. Ale pozor! Za stromy se něco mihlo.
„Heleno?“ zakřičel. Na tučňáka to bylo příliš velké. Pohybovalo se to v kruzích – a blížilo k němu.
Vtom z křoví vyskočil medvěd. Mv100 překvapeně vykřikl. Zakopl o kořen stromu a svalil se na zem. Medvěd se zastavil nad ním a potichu vrčel.
„Herberte?“ hádal agent. Bylo to menší než Herbert. Po pár myšlenkách mu došlo, že je to medvědice.
Medvědice se ledově zasmála. Agentem zatřáslo. Herberta se nikdy nebál, ale netušil, že je tu i medvědice.
„Podívejme se. Pěkný, chutný a hloupý,“ vycenila medvědice zuby ostré jako břitvy. Mv100 nasucho polkl.
„Mysli, mysli…“ zašeptal. Kopnul ji do břicha. Medvědice zaskučela a poodběhla. Agent se teď mohl bez problémů postavit.
„Nezahrávej si!“ zařvala a vrhla se na Mv100, ale ten jí šikovně uhnul. Medvědici se to nelíbilo. Byl na ni příliš rychlý.
Zatímco přemýšlela, jak ulovit večeří, vyčaroval Mv100 velkou ohnivou kouli a hodil ji po medvědici.
Byla příliš pomalá. Nestihla docela uhnout a oheň se jí rozprskl na nose. Bolestivě zaskučela a velkou tlapou si třela popálený nos.
„Hlupáku,“ zavrčela. Chtěla se na tučňáka znovu vrhnout, ale její nohy zůstaly přimrazené na místě. Další práce Mv100.
„Co to… ne!“ vrtěla sebou na všechny strany. Mermomocí se chtěla odtrhnout, ale ostré kousky ledu se jí zařezávaly do nohou.
„Hm… zavolám Guyovi. Asi by tě měli dát do vězení, abys tu nenapáchala větší škody,“ přemýšlel nahlas Mv100 a začal hledat mobil. Pak si ale vzpomněl, že ho nechal v centrále.
„Zůstaň tu a nikam nechoď,“ přikázal jí. Medvědice dále naříkala.
„Jako by to šlo!“
„Hm. Taky pravda.“
Agent se otočil a běžel zpět do města.