„Gadgete,“ řekl nervózně Director, „mohl bys zjistit, jak jsou na tom komunikační agenti s nabouráním se do Herbertova počítače?“
„Jistě, pane. Ihned,“ souhlasil Gary a vytáhnul telefon.
„Zde Gadget. Jak probíhá akce Jiříček? Aha. Hmm. Zkusili jste PanfuCode? No, tak zkuste. Heleďte, víte moc dobře, že nemáme moc času! No, dobře. Nazdar!“
„Pane, zkusili už většinu programovacích jazyků a stále nic. Poradil jsem jim, aby použili PanfuCode. Až jej zkusí, tak zavolají.“
„Dobře. Zavolejte ještě někdo technikům, jak jsou na tom se štíty,“ rozkázal stále nervózní Director.
Zavolal Ccdn.
„No nazdárek! Jak ste na tom, hoši? No to je supér! Jo, vyřídím,“ dohovořil Ccdn a položil telefon.
„Pátý ochranný obal je postaven a pracuje se na šestém.“
Náhle všem zazvonil mobil. Byl to šéf hackerů.
„Ano?“
„Da?“
„Co je?“
„Tady Gar... dget.“
„Na příjmu.“
Všechny hovory hlásaly totéž: PanfuCode zabral! Jiříček (kódové jméno) žádá, aby se všichni ihned dostavili do místnosti K.
Tak to udělali.
„Kde jsou pufflové?“ zajímala se Teri2.
„A Klutzy?“ vyzvídal Lisured.
„Co Herbert?“ vykřiknul kdosi.
„Počkejte. Pufflové jsou v kleci a mají strašné životní podmínky. Každá klec má na sobě nálepku se jménem tučňáka, kterému patří. Directore, vaše puffly tu nevidím, ale jsou tu pufflové Tety Articové.“
„Hmm,“ zabručela Director. Mv100 a Gary se lehce pousmáli.
„Jsou dveře nějak zabezpečeny?“ zjišťoval Gary.
„Ano, pane. Nyní se je pokoušíme odemknout.“
„To nic neřeší, pufflové se musí nejdřív dostal z klecí,“ namítl Mv100.
„Jo, a Herbert by si toho mohl všimnout,“ přizvukoval Ccdn.
„Konec konců, támhle jde.“
Všichni zmlkli, ačkoliv je Herbert nemohl slyšet.
Herbert přistoupil ke kleci, ve které se trápili pufflové Aunt Artic, otevřel dvířka a jednoho po druhém je vytáhl. Všechny je naházel do jakéhosi kbelíku a odešel s nimi.
„Přepněte to na kameru, kde je Herbert,“ řekl Director a snažil se zakrýt emoce.
„Pane, jsou to jen pufflové Tety Articové. Ta novinářka s vámi nemá nic společného,“ vrtěl hlavou „Jiříček“.
„Agente, to je rozkaz nejvyšší instance!“ rozhorlila se Director. Mv100(mu) se zdálo, že v Directorově hlase zaslechl hlas Aunt Artic. To nebylo dobré, stroj, který Aunt Artic používala, aby měla hluboký hlas, začal zřejmě selhávat. Snad to nesouvisí s nynější situací P. S. A., ale proč by mělo? Nebo snad ano?
Director vykřikl. Herbert puffly vysypal do otvoru jakéhosi stroje, který se podobal Garyho Pizzatronu 3000. Stroj chvíli bručel, a poté... na běžícím páse se objevily robotické kopie pufflu, ale neměly vrchní část hlavičky. Stroj pohnul mechanickým ramenem a hlavičky jim přišrouboval.
Na obrazovce stroje se ukázal nápis: Zadejte místo určení. Herbert si promnul prsty a vyťukal nápis: IGLÚ Č. 89.
Mv100 se naklonil ke Garymu a zašeptal: „Takže neví pravdu.“
Gary odvětil: „Ne. Naštěstí ne.“
V tu chvíli se protrhl čtvrtý ochranný obal.
„Šéfe, ty klece jsou taky na elektriku! Mám je otevřít?“ zakřičel jakýsi agent.
„Počkejte, až Herbert vrátí tamty puffly a pak odejde,“ rozkázal již chladným hlasem Director.
„Dobře.“
V té chvíli se zbývaly do protržení pátého ochranného obalu asi dvě minuty.
„Řekl bych, že to Herbert stihne tak za minutu a půl.“
Počkali tedy minutu a půl.
„Jo. Jenomže nevím, jak ty klece odemknut,“ zbledl hacker.
„Jak to, že nevíte, agente? Rychle, není času nazbyt!“
Dvacet vteřin do protržení.
„Věděl jsem to. Učil jsem se to.“
„Neví někdo jiný?“
Patnáct vteřin.
Ostatní hackeři zavrtěli hlavou.
„Chápete, že ochranný
Deset vteřin.
obal se může kdykoli protrhnout?“
Hackeři hlavou tentokrát pokývali.
Pět vteřin.
„Ta moje hlava, ta moje hlava...“
Dvě a půl vteřiny.
„MÁM TEN PŘÍKAZ!“
Klep, klep, klep.
„Jo!“
Agenti ovšem nevěděli, jak je Herbertův počítač zabezpečený...
-Jak? Jak? Tak řekneš nám to, Jane Ploutvotleskači?
-Až příště.