„Kdy už tam budeem?“ protáhl EKG a znuděně se porozhlédl po okolí. Letěli už tři dny a přestávky dělali jen kvůli jídlu. Nebylo divu, že Emanuela bolely ploutve.
„Podle GPS jsme už velmi blízko. V řádu hodin,“ řekl velitel a zase zmlkl. V poslední době byl zádumčivý. Nechtěl to nikomu přiznat, ale cesta už ho také unavovala. Theo už také asi šest hodin nemluvil. Šetřil síly. Jediný, komu zůstávala alespoň nějaká chuť k letu, byl Mumla.
„To kdybych věděl, že to bude takové… To kdybych věděl!“ zasténal Emanuel a zahleděl se pod sebe. Všude jen prázdná modř. Jak vždycky říkával, „nuda buda“.
„Ááááchjóóóó,“ zkusil na sebe ještě jednou strhnout pozornost. Jedinou odpovědí mu bylo Theovo znuděné zavrčení.

O tři hodiny později konečně spatřili na obzoru malý černý flíček.
„Hurá!“ jásal Mumla.
„Ještě se neraduj, hlavně musíme předat ten benzín,“ upozornil ho mírně žlutý tučňák.
„Když už mluvíme o benzínu, dochází nám,“ všiml si Theo. „Doletíme sotva na loď.“
„Pánové,“ otočil se velitel v letu, „bylo to lepší, než jsem čekal. Palivo se nám neproneslo, jsme tu za nějakých pět dnů – famózní rychlost! A docela mě překvapil EKG.“
„Pozitivně?“ otázal se dychtivě Emanuel.
„To… už bych si nechal pro sebe,“ zaváhal žlutý tučňák.
„Kdy zahájíme závěrečný sestup?“ zeptal se Theo.
„Už teď snížíme výšku. Za zhruba patnáct minut zpomalíme a pak se uvidí.“

Na palubě lodi stál s dalekohledem starý tučňák, oblečený v námořnickém. Pozoroval čtyři Jet Packy, které byly od lodi vzdálené snad už jen půl kilometru. Budou tu co nevidět, pomyslel si a vzdychl. Byl to kapitán lodi. Přestože se zásoby jídla i pitné vody zkracovaly, chtěl tu zůstat co nejdéle. Moře miloval a tohle měla být jeho poslední plavba. Potom se vrátí na ostrov a Entre už ho nikdy nikam nepošle…
Někdo mu zaklepal na rameno. Otočil se. Byl to jeho šéf, ctihodný pan Entre.
„Už jsou tady?“ zeptal se Entre.
„Ano, pane. Mají nějaké palivo, snad to bude stačit,“ odpověděl kapitán.
Entre maličko pokývl a ploutví naznačil kapitánovi, že může odejít. Ten to raději udělal. Podle jeho názoru byl Entre snob, který se hodil leda tak na výplaty. Velmi malé výplaty.
„Hoja hoja hej!“ ozvalo se ze vzduchu. Vznášeli se tam čtyři letci.
„Ahoj!“ křičeli námořníci.
„Máme tu nějaký prvotřídní benzín, přímo pro vaše Jet Packy!“ volal Mumla.
„Já jsem EKG, určitě mě znáte! Ano, vím, že je to pocta!“ překřikoval jej Emanuel.
„Buď ticho,“ zarazil ho žlutý tučňák.
„Vypínáme motory,“ oznamoval Theo. Plameny pod Jet Packem se zeslabily a několik metrů nad palubou zmizely úplně, aby nepoškodily dřevo. Expedice byla na místě.
„Konečně půda pod nohama,“ pochvaloval si velitel. Z pasu sundal palivový kanystr a předal ho posádce.
„Loď tu budete muset nechat, později se pro ni vrátíte,“ připomněl jim.
„Jasný, šéfíku,“ prohlásil žoviálně jeden plavčík, „hlavně nám dejte tu šťávu.“
I ostatní tři složili své kanystry na zem.
„Už je to pryč. Ta tíha!“ smál se Mumla. „Opravdu mě překvapuje, že to bylo tak lehké.“
Zatímco se posádka vydala do podpalubí, přivítal sám Entre své zachránce.
„Velice vám děkuji. Mořské proudy jsou opravdu nevyzpytatelné. Sice jsme se odsud mohli dostat i dřív, ale bylo by to moc drahé,“ říkal.
„Jak to myslíte, dřív?“ zeptal se podezřívavě žlutý tučňák.
Entre se nadechl k odpovědi, ale přerušil ho křik tučňáka, který rychle přibíhal.
„Pane, pane!“
„Co se děje?“ zněla kapitánova otázka.
„Ty kanystry jsou prázdné! Naprosto prázdné!“
„To není možné,“ vykřikl Theo a na místě poskočil. „Kdo je plnil?“
„No…“ vzdychl žlutý tučňák a podíval se do prázdna, „dali jsme to za úkol Emanuelovi.“
„Ale já je naplnil, určitě!“ kňoural EKG. To však veliteli nezabránilo v tom, aby mu vrazil pořádný políček.
Příště: Procella