V zajetí plazů – Část první
napsal mv100

„Tady je další,“ řekl Jet Pack Guy a otevřel dveře.
„Zvláštní,“ pronesl Mv100, „tohle je dost nevybavené.“
Mv100, Jet Pack Guy a Dot byli na rutinní prohlídce iglú, ve kterých se údajně páchaly trestné činy. Tuhle prý někdo týral puffly, jinde zase vyráběli nelegální mince.
„Tady bych teda bydlet nechtěla. Je to tu malé a skoro žádný nábytek,“ řekla Dot.
„Máš pravdu. Na první pohled nic divného. Ale,“ namítl Mv100 a poklepal na stěnu iglú, „vevnitř zdí je železo. Dokonce i v podlaze.“
„Proč?“ zajímal se Jet Pack Guy.
„Někdo chtěl, aby se nic nedostalo dovnitř nebo ven,“ usoudil Mv100.
„Ale co by se mělo pohybovat? Vždyť je tu jen jedna židle a postel,“ přemýšlela Dot.
„Těžko říct. Třeba je to obrnění proti útoku zvenčí.“
„Hm…“
Nastalo ticho. Po chvíli se ozval Jet Pack Guy: „M, za co jsme zabavili tohle iglú?“
Mv100 vytáhl mobil a chvíli na něm hledal informace. Když je konečně našel, nadechl se k odpovědi, ale ta nepřišla.
„No tak co?“
„Nic tu není. Žádný důvod.“
„To není možné,“ zakroutila hlavou Dot a podívala se Mv100 přes rameno.
„No teda…“ vydechla, když si tvrzení ověřila.
„Možná bychom měli jít dál,“ navrhl Guy.
„Asi se to jen vymazalo. To se stává. Pokračujeme,“ odpověděl Mv100.
Za okny cosi zarachotilo a místnost se ponořila do tmy.
„Hej, kdo vypnul světla?“ zabručel Jet Pack Guy.
„Já ne. Ty, M?“ řekla Dot.
„Ani já. Nějaký obranný systém, asi zakryl okno. Poslouchejte,“ zamyslel se Mv100 a zaťukal na místo, kde byl okenní otvor. Ozval se dutý kovový zvuk.
„Pojďme odsud,“ navrhl znovu Jet Pack Guy. Mv100 tentokrát přitakal, ale zjistil, že za dveřmi je velký železný plát. Byli uvězněni.
„Kam teď?“ zvolala zoufale Dot.
„Klid, hlavně žádnou paniku,“ tišil ji Guy.
„Nikdo by se tu jen tak nezabarikádoval. Majitel musel mít únikový východ,“ mínil Mv100, vytáhl baterku a začal se rozhlížet kolem.
„Všechno je takové… jednotvárné,“ zamyslela se Dot. Něco ji napadlo a vytáhla svůj telefon. Pak ho ale zase sklíčeně schovala do kapsy.
„Žádný signál. Kov nás musel úplně odříznout.“
„Takže pomoc asi nepřijde,“ řekl Mv100 a pokrčil rameny. „Co se dá dělat.“
„Něco podobného jsme dělali při zkouškách,“ připomněl Jet Pack Guy a také začal ve světle baterky prohlížet okolí.
„Jo, to si pamatuju. Ale tady je dost těžké hledat ‚něco neobvyklého, co by mohlo být jen maskování‘, že,“ odpověděl sarkasticky Mv100.
„Nech si to. Něco tu být musí,“ zastala se Guye Dot.
„Promiň. Jsem jen trochu nervózní,“ omluvil se Mv100.
„Ale máš pravdu. Žádné páčky za závěsy, žádné propadávací podlahy, nic!“
„Určitě by se to dalo nějak použít,“ zamumlala Dot a přidala se k ostatním.
Po deseti minutách si Jet Pack Guy zdrceně sedl na zem.
„Nemá to cenu. Každého koutu podlahy jsem se tu musel dotknout aspoň pětkrát.“
„Můžeme o tom popřemýšlet, jen teoreticky,“ navrhl Mv100.
„Pch! Doufám, že si brzo někdo všimne, že jsme pryč, jinak tu vyhladovíme.“

„Gary už nás už určitě čeká…“ zamyslela se Dot.
„Nečeká. Odletěl na Želví ostrov. Příští měsíc tam bude vystavovat nějaké svoje vynálezy, tak dohlíží na jejich přepravu.“
„Tak snad Director… I když ta má pořád starosti s účty. Pochybuji, že si na nás vzpomene.“
„Hm. Rookie?“
„Snad. Pokud se tedy zrovna nepřilepil žvýkačkou k podlaze.“
„Shrňme si fakta,“ svedl Mv100 debatu na jiné téma. „Nějaké nápady?“
„No, jsme zavření v iglú s kovovým štítem a něco bude určitě vidět ven,“ řekla Dot.
„U důvodu zabavení byla prázdná kolonka.“
„A skoro nic tady není. Téměř je to tu prázdné.“
„Prázdná kolonka, prázdné iglú. A majitel, mám pocit, taky utekl. Jestli jde tahle situace popsat jedním slovem, tak je to ‚nic‘!“
Všichni se opět se pohroužili do mlčení. Situace nevypadala příliš růžově.
„Říkal jsi ‚nic‘, Guyi?“ napadlo něco Mv100.
„Jo. Nic. Totálně nic.“
„Ale ne tak úplně,“ řekl Mv100, vstal a přišel k židli. Pomalu na ni položil svůj batoh. Jakmile se ruksak opřel plnou silou o židli, odkryly se pod ní padací dveře a židle pomalu klesla dolů. Za chvíli se opět vynořila zpět. Batoh byl v pořádku.
„Jak tě to napadlo?“ vyjekla překvapením Dot.
„Guy říkal nic. Ale něco tu přece je! Vsadím se, že s postelí to bude podobné,“ vysvětlil Mv100.
„Jdeme tam?“ zeptal se Jet Pack Guy.
„Můžeme tady čekat, než si na nás Rookie vzpomene, nebo půjdeme tam dolů.“
„Ale… může tam být cokoli. Třeba je to Herbertovo sídlo a on nás najde a roztrhá!“ vyjádřila Dot své pochyby.
„Viděl jsem tam světlo,“ usmál se Mv100 a mrkl.
„Hm, tak to jo. Radši nebudu zůstávat ve stínu,“ zasmál se Jet Pack Guy a lehl si na postel, která ho svezla do podzemí. Dot chvíli váhala, ale potom si sedla na židli a nechala se rovněž svést. Mv100 šel jako poslední. Jen se rozhlédl a byl pryč.