V přístavu stálo několik tučňáků, zabraných do živého hovoru. Opodál stála loďka, na které byly naložené čtyři jetpacky.
„To jako fakt? Emanuel-se-rozbulel, hrdina, který poletí na Entreovu loď?“ smál se jeden z nich.
„Já ho neznám,“ říkal potichu jiný, „kdo je to?“
„Blázen. Je posedlý touhou stát se slavným,“ vysvětlil mu žlutý tučňák, který o den dříve navštívil EKG v jeho iglú.
„A odkud ho znáš ty, Theo?“ ptal se ten tichý.
Theo odsekl: „Ze školy. Ale i kdybych ho neznal odtamtud, tak bych si ho všiml i teď. Chodí po ulicích s umělými vousy a myslí si, jak je důležitý. Prý i krade staré věci, ale to už by byla asi pomluva. Tys ho vážně nikdy neviděl, Mumlo?“
„Mumla neví, co mumlá,“ zasmál se žlutý tučňák, „určitě jsi ho viděl, jen jsi nevěděl, že je to on.“
Mumla jen pokrčil rameny.
„Kdy naložíme palivo do batohů?“ zeptal se po chvíli Theo.
„Necháme to tomu Emanuelovi. Mimochodem, chce, abyste mu říkali EKG.“
„EKG? Copak neví, že EKG je přístroj na měření srdce?“
„Asi ne. Podívejte, támhle jde!“
Opravdu, EKG důstojně přicházel na dvě sta kilometrů dlouhou cestu jetpackem… v obleku a cylindru.
„Co to má na sobě?“ vydechl Mumla.
„Asi si spletl jetpack a divadlo,“ zasmál se Theo.
„Nechte toho, vy dva,“ okřikl je žlutý.
„Dobrý den,“ řekl EKG, když k nim došel. „Kdy odlétáme?“
„Až si sundáte tohle a nasadíte si leteckou kombinézu,“ nasadil Theo profesionální tón.
EKG se zatvářil zděšeně: „Kombinézu? Ale to se mi pocuchá peří!“
„To asi ano. Podívejte, támhle jdou novináři!“ obrátil žlutý tučňák Emanuelovu pozornost jiným směrem.
„No, to je skvělé,“ zabručel Mumla a utekl. Nerad mluvil s neznámými tučňáky.
„Kdo je vedoucí této výpravy?“ ptal se první novinář ještě za běhu.
„Kolik to bude stát?“ zajímalo druhého.
EKG vystrčil bradu. „Já jsem vedoucím této výpravy! Cena je tajná.“
Žlutý tučňák do něj strčil: „Hej, nech si to!“ a předstoupil před Emanuela.
„Ve skutečnosti jsem to já. Ale tady pan… Emanuel K. Grand-“
„EKG!“ opravil jej Emanuel.
„Tady pan EKG měl pravdu, když říkal, že cena je tajná. Prosím, abyste se zdrželi jakýchkoli dalších otázek.“
Novináři zklamaně odešli.
„To jste dělat nemusel,“ zamračil se EKG.
„Ale ano. Nepotřebujeme, aby nám někdo šťoural do účetnictví. Mimochodem, tohle je Theo a támhleto vzadu, co se schovává za člunem je Mumla. Se mnou se už znáte.“
„Ano, to ano, ale jak se vlastně jmenu…“ chtěl se zeptat EKG, ale Mumla náhle zakřičel: „Už jsou pryč?“
„Ano, můžeš vylézt!“ odpověděli mu oba jeho kamarádi.
„No, Emanueli,“ obrátil se Theo na nebohého EKG, „zítra odlétáme, ale musíme ještě nastrkat benzín do těch velkých batohů. To bude tvoje práce. Umíš vůbec létat na jetpacku?“
„Já? Jestli umím? Samozřejmě, že ano!“ kasal se EKG. „Do kdy to musím udělat?“
„Jak jsem řekl, zítra ráno odlétáme, takže by bylo dobré, kdybys to stihl už dnes.“
„Takže jsem sem šel přes půlku ostrova jen proto, abych se dozvěděl, že odlet je zítra?
„I tak se to dá říct,“ pokrčil rameny ten, který včera Emanuela navštívil v jeho iglú. „Rozchod!“
Theo, Mumla a třetí tučňák odešli směrem ke srubu a vykládali si vtipy. Emanuel na ně vyplázl jazyk a podíval se na velké batohy, které vypadaly spíše jako kanystry.
„To počká,“ rozhodl a odešel zpět do svého iglú.