Několik minut poté, co se Mv100 stal právoplatným senseiem, byl už celý zarostlý hustými vousy.
„Jak bude plynout čas od tvého zasvěcení, budou ti vousy růst stále méně. Zatím to však bude šílené. Ukaž, ostříhám tě,“ řekl Sensei.
„To byste byl laskav,“ pokusil se říct Mv100, ale mohl ze sebe vydat jen huhňání.
„Teď spolu strávíme ještě jeden týden, kdy provedeme znovu některé ze zkoušek. Na konci týdne ti vypálím drážky mezi reliéfy živlů na tvém amuletu a tvé učení bude definitivně u konce. Teď se odebereme do svatyně, nejdřív ale to stříhání.“

Mv100 se s plnovousem cítil stále divně, i když mu Sensei slíbil, že si bude moct vousy oholit, jakmile se vrátí mezi společnost. Nyní stáli dva senseiové vedle sebe. Mv100 se chtěl ještě na něco zeptat.

„Sensei? Když jste mě minulý týden definitivně zasvětil, mluvil jste o přelomu v životní dráze. Co jste tím myslel?“
„Čekal jsem tu otázku/Zvláštní odpověď/Pokusím se vysvětlit,“ vzdychnul Sensei, „mohl sis například všimnout, že jsem na ostrově jediným tučňákem šedé barvy. Je to proto, že ovládnutí elementů velmi prodlouží tvůj život. Žil jsem zde už hezkou řádku let, než sem připlula kolonie tučňáků-uprchlíků z Ostrova lidí a založila Club Penguin. Je pravděpodobné, že vás všechny také přežiji, možná mimo tebe. Pak je zde samozřejmě plnovous, kterého se nezbavíš. Od teď také budeš moci lépe komunikovat s puffly. Uvidíš, až přijdeš domů.“
„To je další věc, co mě trápí. Nemůžu se jen tak ukázat v centrále EPF a zakřičet „Nazdar, jsem nový sensei, zničíme Herberta!“. To by vážně nešlo.“
„Budeš tvrdit, že jsi byl unesen neznámým pachatelem někam na teplý cizí ostrov a někdo ti pomohl utéct. Máš ztrátu paměti, takže si ze svého pobytu při únosu skoro nic nepamatuješ. Nikomu neříkej, že jsi mistr Card-Jitsu a amulet nos raději v kapse. Někdo by si mohl všimnout drážek. Požádám tě o jedno. Já zde v horách zůstanu. Je to nejlepší místo pro naslouchání na celém Clubu Penguin. Pamatuješ si na naslouchání, že? Jakmile zaslechnu, že se armády blíží, dám ti znamení.“
„Znamení? Budeme od sebe kilometry daleko. Chcete tím říct, že vztyčíte červenou vlaječku na majáku, nebo co?“
„Tvůj amulet tě začne pálit a nepřestane, dokud se neuvidíme. Neboj, nesnesitelné to bude jen na začátku, abys to v kapsičce poznal. Pak už bude jen teplý na dotek. Nuže, jakmile ucítíš znamení, musíš nějak zmizet a my se sejdeme v Doju. Ach ano, Dojo. Občas tam zajdi. Doufám, že v mé nepřítomnosti zůstane v pořádku. To je snad vše.“
„Kudy vede cesta do města?“
„Počkej na večer. Ty totiž poletíš.“
„Cože?“

Schýlilo se k večeru a Sensei se loučil.
„Prostě jen poruč sněhu, ať tě dovede domů po cestě ohnivých koulí. Ty si vezmu na starosti já, budu je rozžíhat a zhasínat tak, aby si toho nikdo nevšiml. Ovládnu tedy oheň a vodu. Ty se pokusíš zkrotit sníh a vzduch. Celou cestu si musíš v hlavě opakovat „Jsem pánem sněhu a větru“.“
„Dobře. Uvidíme se později.“
„Ano. Na shledanou, Mv.“
„Sto. Mv100.“
„Dovolil jsem si tě oslovit pouze křestním.“
„Je to trochu zvláštní. Nikdo mi tak dlouho neřekl.“
„Leť,“ zamluvil to Sensei.

„Jsem pánem sněhu a větru! Zaveďte mě do mého iglú!“ zvolal Mv100 a vznesl se do vzduchu. Zjistil, že stojí na jakémsi sněhovém koberci. Sensei vyřknul svou mantru a před nimi se objevila oranžová sféra ohně. Mv100 odstartoval. Jakmile proletěl kolem první koule, voda ji s prsknutím uhasila a asi čtyři sta metrů před ním se objevila další. Tímto způsobem přiletěl až k dolu. Do svého iglú došel pěšky.

Když uviděl svůj příbytek, na první pohled se mu zdálo, že se nic nezměnilo. Jenomže zblízka spatřil, že na dveřích je pečeť, aby se nikdo nemohl dostat dovnitř. Zasmál se a vytvořil v rukou ohnivou kuličku. Přestože byla malá, rozpustil její žár pečeť. Mv100 vstoupil dovnitř. Než oheň uhasil, použil kouli ještě na zapálení krbu. Pufflové se k němu otočili.
„To je dost, že jdeš,“ řekl modrý, „málem jsme vyhladověli.“
„Nemůžu za to,” řekl Mv100 pufflí řečí. „Byl jsem unesen.“
„Vidím, že mi rozumíš, ne jako předtím. Naučil ses to za dobu své nepřítomnosti?“
„Ano. Nemohu ale říct více. Promiň. Teď se vyspím a ráno vám všem koupím jídlo.“
„Dobře. Mohl bys nám říct něco o těch, kdo nás tu uzavřeli?“
„Nevím, o koho se jedná.“
„Byl tu zelený tučňák, co vypadal jako černý.“
„Director!“ řekl překvapeně Mv100.
„A pak jeden modrý s brýlemi. Ti dva se hádali.“
„Jsou to agenti. Mohl bys mi říct, proč se hádali?“
„Zelený tvrdil, že jsi už mrtvý a chtěl nás zapečetit. Modrý tvrdil, že jsi naživu a byl proti pečeti.“
„Zajímavé. Popřemýšlím o tom. Mezitím dobrou noc.“
„Dobrou,“ kvíkl puffle a všichni usnuli.

Druhého dne se bezvousý Mv100 objevil v telefonní ústředně. Byla čerstvě zrekonstruovaná. Mv100 byl zmatený. Proč jsou tu ty kanceláře? A kde je výtah do centrály? Za chvíli jej ale kamerový systém poznal a ukázal mu tajné dveře.
„Agent Mv100, vymazat záznam o úmrtí,“ odříkal strojový hlas. Zdá se, že Aunt Arctic vyhrála se svým názorem na úmrtí agenta M. Když Mv100 sjel dolů, uvítal jej ohromený výraz ve tvářích Jet Pack Guye a Garyho, kteří měli zrovna službu.
„Mv100! Mysleli jsme, že jsi mrtvý!“ řekl Gary a objal nově příchozího.

„Nebyl jsem tomu vzdálený. Unesli mě,“ vysvětlil Mv100, „Musím podat zprávu Directorovi.“
„Hm. Director… Musím ti něco říct.“
„Copak?“
„Director… Ona byla postřelena.“

Jan Ploutvotleskač má se střelnými zbraněmi téměř nulovou zkušenost. Možná se to naučí v dalším díle Agentských příběhů!