Ostrov pod vodou: Část první – Fiasko
napsal mv100

Výstaviště na Želvím ostrově bylo zaplněné až po okraj. Mezi stánky se procházely stovky vědců i laiků ze všech možných krajů světa. Tučňáci, lišky, želvy i pandy, ti všichni se sem vydali, aby spatřili nejnovější vynálezy a technické novinky.
„Tohle je moc pěkné,“ skláněl se jeden lišák nad přístrojem, pojmenovaným Zemětřesometr 3005, „ale nějak se mi nezdá, že to funguje. Proč 3005? Myslel jsem, že vy máte ve zvyku končit své názvy na 3000.“
„Jistě, ale tohle je nová generace. Oproti předchozí verzi dokáže detekovat i vlny tsunami!“ chlubil se majitel vynálezu.
Okolo stojící vědci se rozesmáli.
„Detektor zemětřesení vám beru, kolego, ale tsunami? To byste byl opravdu génius!“ chechtal se jeden.
Vynálezce Zemětřesometru se zamračil. Otočil se na svého pomocníka a něco mu pošeptal. Ten jen němě přikývl.
„Pokud nevěříte, můžeme vám ukázat přístroj v běhu. Je velmi přesný, jak sami uvidíte,“ rozhlásil pomocník.
„Opravdu to chceš dělat?“ zeptal se ještě jednou Mv100 Garyho. „Co když se něco pokazí? Budeš pro smích!“
„Nenechám si líbit tyhle řeči. Tvrdí, že kdyby to fungovalo, byl bych génius. Tak ať vidí, že funguje,“ odpověděl rozzlobeně Gary.
Mv100 vdychl a začal mačkat tlačítka na velké krabici. Malý displej vedle ovládání ukazoval dnešní datum. Byl druhý říjen. Mv100 se na nápis zadíval. Dnes je to šest let, co vstoupil do tajné organizace Clubu Penguin a stal se právoplatným agentem. Také právě oslavoval deváté narozeniny, ale to pro něj nebylo moc důležité. Měl být doma. Přišel by do centrály a Jet Pack Guy s Rookiem by mu jistě přichystali nějaké překvapení. Místo toho stál uprostřed davu, který si myslel, že tučňáci jsou jedni z nejméně inteligentních živočišných druhů ve vesmíru. Na vědecké konferenci. Stiskl tlačítko a stroj ožil.
„Jak uvidíte,“ vysvětloval Gary, „přístroj má velkou citlivost. Dokáže zaznamenat seismické vlny na desítky kilometrů. Pokud se jedná o zemětřesení pod zemí, čára na záznamovém papíře bude červená. Když se zem třese pod vodou, čára je modrá.“
„Tohle vychýlení je co?“ ptal se jeden želvák.
„Modrá barva, takže otřes pod vodou. Ovšem jen slabý a krátký. Pokud by došlo k velkému rozechvění zemských desek, jehla by sebou úplně trhala ze strany na stranu.“
„Jako třeba takhle?“ podivil se lišák a ukázal na papír.
Gary shlédnul na dolní část Zemětřesometru. Ručička poskakovala jako šílená a dosahovala až úplně na kraj záznamové pásky.
„Ale ne,“ hlesl Gary.
„Podle kompasu to jde z jihu,“ hlásil Mv100.
„Snad je to jen planý poplach. Při téhle velikosti možná uvidíme i odsud, jestli… Pojď ven!“ rozkázal Gary.
Oba agenti se začali prodírat davem a blížili se k východu. Prošli kolem nedávno odhaleného Sousoší mafie (sochy jako živé!) a už byli u dveří.
„Jih, jih…“ mumlal Gary.
„Tímhle směrem,“ napověděl Mv100. Rychle vyšplhal na žebřík, opírající se o zeď a zadíval se na moře. Hladina byla klidná, v dálce bylo vidět jen pár krabů.
„Nic,“ hlásil dolů zklamaně.
„To bude katastrofa,“ vydechl Gary.
Oběma náhle zazvonil mobil.
„Jak to tak vidím, stejně se tam nevrátíme,“ řekl Mv100 poté, co si přečetl zprávu.
„I tak… Budou si říkat, že jsem utekl, protože byla odhalena moje chyba,“ zoufal si Gary.
„Nemáme na výběr. Já řeknu stěhovákům, ať zabezpečí vybavení, ty zatím najdi volné Jet Packy,“ rozhodl Mv100 a seskočil z žebříku. Přímo za ním, na severu, se třásla země…

„Cha chá! Už zdrháte, co?“ smál se lišák.
„Bohužel, nastaly problémy v naší zemi,“ vysvětloval Mv100, ale to říkal na všechny otázky okolostojících vědců.
„Problémy? Asi vás postihlo zemětřesení, co?“ popadali se za břicho dva želváci.
Kéž by toho nechali, pomyslel si Mv100. Stěhováci rychle obepínali přístroje páskami, jedna želva, která tučňákům pomáhala, vyvěšovala ceduli „ZAVŘENO“ a Mv100 vypínal vynálezy.
Konečně zapípal telefon.
„Mám ty Jet Packy,“ hlásil Gary. „Nech je tam a pojď.“
Agent M se otočil na místě. „Děkuji,“ kývl na želvu a usmál se. Pak odešel.

„Co se mohlo stát?“ uvažoval Gary za letu.
„Hm, musí to být vážné, když to byla priorita 3,“ přemýšlel Mv100.
„Za pár hodin se to dozvíme,“ vydechl Gary. Před očima se mu znovu zjevila ta prapodivná zpráva: „Okamžitě přileťte. Nebezpečí. Director“.

Ostrov pod vodou: Část druhá – Nerovnováha
napsal mv100

Mv100 a Gary se pomalu přibližovali k majáku na Clubu Penguin. Pod nimi se rozprostíral obraz zkázy. Budovy po celém ostrově byly popraskané a některé se úplně sesunuly. Jediné místo, které bylo zdánlivě ušetřeno, byl maják.
„To bude zajímavé,“ prohlásil Mv100 potichu.
Oba dva zpomalili, protože se přibližovali k přistávací plošině. Gary dosedl první, Mv100 chvíli po něm. U velké žárovky na majáku je čekal stavitel Rory a Director.
„Asi už jste něco pochopili, že ano?“ zeptal se vyčerpaně Rory.
„Určitě. Ale co se stalo?“ zajímalo Garyho.
„Zemětřesení,“ vysvětlil Director. „Epicentrum se nachází těsně vedle nás. Je zázrak, že nejsou škody ještě větší.“
„Tak proč jste nás povolali? Se zemětřesením jste se mohli vypořádat sami, ne?“ ptal se Mv100, zatímco si sundával Jet Pack.
Director vzdychl. „Tohle bohužel není všechno. Podle několika výpočtů, které jsme udělali ve vaší nepřítomnosti, brzy možná nastane ještě větší zemětřesení. Nejsme si tím, ale jistí, proto potřebujeme Garyho. Pokud jde o tebe, Sensei si s tebou přeje mluvit.“
„Kde je?“ vyhrkl Mv100.
„Ve sněhovém Doju. Jak sám poznáš, je to to nejlepší místo, kde by…“ Directora přerušil oslnivý záblesk modrého světla. Mv100 se teleportoval.

Hora, na které leží sněhové Dojo, byla klidná jako vždy. Dvě kamenné sochy střežily lávku, která vedla dále na staré bitevní pole, Tuskova jeskyně byla stále zavalena velkým kamenem. Na velkém sněhovém symbolu uprostřed seděl v meditační poloze Sensei. Mv100 mu slabě zaťukal na rameno.
Sensei malinko otevřel oči. „Tady jsi, učedníku. Už je to tak dlouho, co jsme se viděli naposledy.“
„Měl jsem práci,“ podotkl Mv100.
„Jistě. Co soudíš o nastalé situaci?“
„Soudím jen to, že jste mi chtěl něco říct,“ odsekl Mv100. Na tajemné průpovídky svého mistra teď neměl náladu.
Sensei chvíli přemýšlel, a potom své oči rozevřel úplně.
„Vodní živel je v převaze. V děsivé převaze. Nikdy není dobré, když nejsou živly vyvážené, to sám víš. A teď… Do vodního Doja ani nejde vstoupit. Síly na tom místě se nedají vydržet. Uchýlil jsem se na místo sněhu, neboť sníh vždy poráží vodu. Alespoň tomu tak doteď bylo.“
„Chápu. Voda. Jistě,“ pokrčil rameny Mv100 a rozhlédl se okolo.
„Je Dojo v pořádku?“ zeptal se.
„Ne. Doufám, že s tím brzy něco udělám,“ odpověděl Sensei, tentokrát už se zavřenýma očima.
Mv100 kývl hlavou.
„Myslím, že mě budou potřebovat v centrále,“ řekl jemně.
„Jen běž. Koho by zajímal stařec jako já, že ano,“ zavrčel Sensei.
Mv100 byl překvapený. Tohle bylo poprvé, co se na něj jeho mistr rozzlobil.
„Promiňte. Určitě se nám podaří dát vodu do pořádku, ale teď už opravdu musím jít,“ prohlásil a zmizel.

„Ten puffle neví nic!“ tvrdil Rookie rozzlobeně. „Sice je to mazlík, ale nemůžete tvrdit, že dokázal odhalit chybu v mém výpočtu!“
„Mazlík?“ zasmál se Zlaťák. „To určitě. Nebuď tak uražený, prostě jsi zapomněl převést znaménko, to je vše.“
„Zlaťák má pravdu,“ ohlásil Gary a předal Rookieho papír Directorovi. „Byla to jen maličkost, ale přesto to bylo špatně.“
Země se nepatrně pohnula. Mv100 se ustaraně podíval na plán ostrova na stole.
„Guyi?“ napadlo jej něco. „Pamatuješ si, jak jsme tehdy šli v tajné chodbě želv a slyšeli jsme nějaký hukot?“
„Samozřejmě, byly tam ty pistole,“ potvrdil Jet Pack Guy.
„Mysleli jsme, že jsme možná blízko moře, ale tahle mapa tvrdí, že k moři ta chodba nevedla!“
„Ale co by to pak mohlo být?“ přišel se Guy podívat.
„Musí to mít nějakou spojitost s tou mafií. Třeba to byl vrták?“ přemýšlel Mv100.
„To by mohl být, jenže v chodbách se nic takového nenašlo,“ připomněl Guy.
„Mohli ho teleportovat…“
„Když o tom tak mluvíte,“ vložil se do hovoru Zlaťák, „tehdy se mi zdálo, že se v zemi něco hýbe, ale od té doby jsem na to zapomněl.“
„Teď už se ti to nezdá?“ ptal se Mv100.
„Jistěže, jenže teď už to cítí každý,“ ohradil se puffle.
„Gary?“ zeptal se Jet Pack Guy, „Mohlo by to zemětřesení být umělé?“
„O tom jsem ani nepřemýšlel,“ odvětil vědec a zkoumavě se podíval na své výpočty. „I když…“

Ostrov pod vodou: Část třetí – Prozatím
napsal mv100

Mv100 a Zlaťák stáli na pláži a poskakovali z místa na místo. Když je uviděl správce majáku, pomyslel si, že je to nějaký šílený tučňák se svým ještě šílenějším domácím mazlíčkem, a odešel se věnovat velké žárovce.
„Čím blíž pobřeží, tím je ten zvuk dutější,“ oznamoval Zlaťák.
„Jo, já to mám taky tak,“ potvrdil Mv100 a rozhlédl se okolo. Hladina vody o metr stoupla, takže teď se voda rozlévala až skoro před dveře majáku. Zlaťák musel každou chvíli odbíhat pryč, aby se pořádně nadechl.
„Hele, krab,“ podotkl Zlaťák. Agent se podíval do dálky. V dálce bylo na vodě opravdu vidět cosi červeného.
„Že by Klutzy? To by nám tak chybělo…“ zamyslel se.
„To si nemyslím. Už dávno bychom měli zprávu od Herberta, jak je skvělý a chce nás zničit,“ ušklíbl se puffle.
Mv100 se rozesmál. „Máš pravdu. Ale i tak, vidět kraba, to není jen tak.“
„Jdu si odpočinout. Za chvíli jsem zpátky!“ řekl Zlaťák a odhopsal směrem k vesnici.
Tučňák se podíval na svůj mobil. Žádné nové zprávy. Všichni byli příliš zaneprázdněni výzkumem a neměli čas své poznatky sdělovat ostatním. Z moře se ozvalo tiché cvakání. Mv100 vzhlédl. Další krab, tentokrát o trochu blíže. V jednom klepetu ale měl cosi lesklého. Agent přimhouřil oči, aby lépe viděl.
„Ty, Zlaťáku…“ zavolal nejistě, „pojď se podívat. Tohle je divné.“
„Zase krab?“ ptal se puffle.
„Ano, ale on něco drží a já nevidím co.“
„Drží? Krab něco drží?“ divil se Zlaťák a zadíval se na moře.
„No vážně!“ musel po chvíli uznat.
„Co to je?“ zajímalo agenta.
„Nějaký kov. Kdyby uměli krabi používat nástroje, řekl bych, že je to šroubovák.“
„Já taky… Ale krab a šroubovák? To nejde dohromady? Ledažeby to byl vážně Klutzy,“ zamračil se Mv100.
Krab mezitím opět zmizel pod hladinu a země se trochu zatřásla.
„Tohle bylo malé,“ řekl Mv100, jenže těsně poté přišel další otřes, který už jej přinutil spadnout.
„Beru zpět,“ vyplivl vodu ze zobáku.

Jet Pack Guy poletoval nad obytnou zónou. Tam dole se to nedalo vydržet. Většina tučňáků se k němu chovala normálně, někteří i vděčně, ale v davu se vždy našli ti, kteří tvrdili, že tahle situace je práce agentů, kteří chtějí snížit populaci, protože je za to platí pandy anebo něco takového. Konspirační teorie byly v poslední době opravdu populární.
Nedaleko iglú postavených nejblíže k moři už stála voda a každou chvíli hrozila posunutím. Jet Pack Guy věděl, že se to brzy stane, jen netušil, kdy přesně.
Vysílačka zabzučela.
„Rookie?“ zeptal se Guy.
„Guyi! Vůbec netušíš, jaké to tu je,“ lapal Rookie po dechu. „Už tři tučňáci mi řekli, že jsem panda v přestrojení!“
„Buď rád, že tě neukamenovali. To by bylo taky možné,“ ponuře prohlásil Jet Pack Guy.
„Jak to vypadá seshora?“
„Pořád stejně, zatím žádný pohyb. Zábava začne po dalším otřesu.“
„Asi j…“ Rookieho přerušil slabý pohyb ostrova. „To bylo všechno?“ podivil se. Pak ovšem přišlo další zemětřesení. Jet Pack Guy byl rád, že je ve vzduchu. Viděl tučňáky, jak padají na zem jako pufflí óčka – a on nechtěl být pufflí óčko. Voda stoupla. Naštěstí to nebylo tak moc, jak si předtím mysleli. Hladina teď dosahovala těsně před dveře nejbližšího iglú.
„Rookie, jsi v pořádku?“ zeptal se do vysílačky.
„Jo, dobrý,“ odpověděl vesele zelený tučňák.
„Zatím máme vyhráno.“

„Ne, nemám čas vám odpovídat na vaše otázky. Copak nevidíte, že tohle je krize?“ křičel Gary na Elvíru Krevetovou.
„Ale pane Gary, určitě nechcete, abychom museli dát prostor těm konspirátorům!“ manipulovala jej moderátorka.
„Aťsi. Když budu ztrácet čas říkáním nesmyslů do televize, může přijít další otřes, který nestihnu vypočítat. Co budete dělat, až bude uprostřed vašeho studia obří díra?“ oplácel jí to Gary.
„Budeme vysílat z terénu,“ ušklíbla se novinářka.
„Tak si vysílejte, ale beze mě!“ došla Garymu trpělivost.
„Alespoň krátké vyjádření,“ žadonila Elvíra.
Gary si povzdychl. „Bude vám stačit, že zatím je všechno v klidu?“
„Asi ano,“ potvrdila reportérka a zapsala si Garyho větu do poznámkového bločku. „Říkáte, že to dlouho nevydrží?“
„Možná. Prozatím…“

Ostrov pod vodou: Část čtvrtá – Odpočet
napsal mv100

Jet Pack Guy pomalu dosedl na zem.
„Konečně,“ usmál se Rookie.
„Jaks to vydržel?“ zeptal se Guy a sundal si svůj Jet Pack.
„No, zatím mi jen jeden puffle chtěl sebrat čepici, protože mu to jeho pán nakázal. Ale jinak nic mimo urážek,“ pokrčil rameny Rookie a nasadil si Jet Pack svého přítele.
„Nerozbij mi ho,“ připomněl Jet Pack Guy. To, že musel někomu přenechat svůj létající stroj, bylo pro něj už tak dost divné – ale Rookiemu? Pořád nemohl uvěřit, že to opravdu dělá.
„Ale no tak, copak jsem opravdu takový nešika?“ zasmál se zelený tučňák a stiskl tlačítko. Obrovskou rychlostí tak naprosto nekontrolovaně vyletěl do vzduchu. Z dálky se jen ozýval jeho křik. Jet Pack Guy vzdychl. Snad to dopadne dobře. Rychlým krokem se vydal k obytné zóně. Tam voda stále stoupala. Iglú postavené nejblíže k moři už bylo zatopené. Naštěstí se jeho obyvatelům podařilo nábytek a puffly rychle vystěhovat.
„Podívejte, jde sem další!“ zvolal nějaký tučňák, jakmile Guye uviděl.
„Tak co,“ pokřikoval jiný, „už se vám podařilo najít ten zázračný stroj na vysoušení?“
„Všichni tu umřeme!“ křičel zoufale jakýsi modrý tučňák s vousem.
„Není důvod k panice. Naši nejlepší vědci už pracují na zařízení, která dokážou situaci zvrátit,“ uklidňoval je Jet Pack Guy. Věděl, že to není pravda. Tuhle větu mu poradil Director ještě předtím, než se sem vydal. Gary tušil, že nic takového se vytvořit nedá a tvrdil, že je nutné nechat přírodu vybouřit.
„Žvásty!“ rozčiloval se modrý tučňák.
„Pane, prosím…“ nadechl se Jet Pack Guy, ale vousatec na něj rychle skočil a chytil jej za krk.
„Lžete nám už od doby, co jsme se narodili. Nedovolím vám, abyste mi lhali i teď,“ zašeptal.
Jet Pack Guy neváhal ani chviličku a nacvičeným pojmem tučňáka odhodil do sněhu.
„Myslíte si, že na něco takového teď máme čas?“ řekl Jet Pack Guy rozčarovaným hlasem, vytáhl z kapsy svůj mobil a otevřel na něm aplikaci Hodiny. Věděl, že Gary propočítal čas dalšího otřesu. Teď se chtěl dozvědět, jestli měl vědec pravdu.

„A další!“ ohlásil Mv100. Z vody se vynořil teď už šestý krab.
„Měli bychom informovat základnu,“ navrhoval Zlaťák.
„Nesmysl. Ti mají dost práce se zemětřesením. Tohle může být jen planý poplach,“ zavrhl jeho myšlenku Mv100.
„Kdo ví…“ povzdychl si puffle.
Krab se opět ponořil do vody. Aniž by to bylo ze souše vidět, poslal svému velitelství urgentní zprávu. Nebylo pochyb. Cíl byl zaměřen.

„Otřes za třicet vteřin!“ prohlásil strojovým hlasem počítač v základně EPF.
„Držíte se všichni?“ křičel Gary.
„Hned, jen se chci ujistit, že v televizi opravdu odvysílali to varování,“ odpověděla Aunt Arctic a zapnula malou televizi na jejím stole. „Tak počkat…“ řekla po chvíli.
„Co se stalo?“ zeptal se Gary.
„Ti hlupáci… Nedali tam nic! Běží jen obecné ohrožení, ale žádný přesný čas! Kdo ví, kolika tučňákům se může něco stát!“
„Prosím tě, chytni se něčeho! Už nemáme moc času!“ nabádal ji vynálezce.
„Otřes za pět vteřin,“ potvrdil jeho slova počítač.

„Všichni pozooor!“ zakřičel Jet Pack Guy ze všech sil. „Něčeho se chytněte! Blíží se další zemětřesení!“
Mezi tučňáky vznikla panika. Ti rozumnější co nejvíce popadli nejbližší pouliční lampu, jiní jen bezúčelně pobíhali tam a sem.
„Tři… dva… jedna…“ podíval se Jet Pack Guy na displej. A pak to přišlo. Byl to ten nejsilnější otřes, jaký zatím přišel. Voda naprosto popírala fyzikální zákony a stoupala o celé metry. Méně šťastní tučňáci se dostali pod vodu, kde se snažili udržet na místě. Trochu dál od ostrova se začala formovat vlna tsunami. Jet Pack Guy se usilovně držel stromu a jednou ploutví vytáčel číslo Mv100.
„Jak jste na tom?“ snažil se překřičet jekot davu.
„Na to teď nemám zrovna ča–“ ozvalo se z reproduktoru. Chvíli na to následovalo tiché žblunknutí a spojení se přerušilo.

„Podívej! Dva naráz!“ vydechl Mv100 překvapením.
„Dva? Já vidím tři,“ řekl Zlaťák.
„Ne, čtyři! Kde se berou?“ divil se agent.
„Pět. A blíží se k nám,“ podotknul puffle.
„No vážně!“ kroutil hlavou Mv100.
„Na kdy vlastně Modrý předpověděl další otřes?“ zeptal se puffle.
„Hm…“ zamyslel se Mv100 a vytáhl svůj mobil. „Překvapivě brzy,“ řekl.
V ten okamžik se pod nimi začal ostrov hýbat. Krabi rychle vyběhli a uchopili Mv100 za nohy. Telefon začal zvonit a Mv100 jej omylem zvedl.
„Jak jste na tom?“ ptal se Jet Pack Guy.
„Na to teď nemám zrovna čas, nějací krabi se mě tu snaží… no, nevím, něco!“ chtěl říct agent, ale v půlce věty mu telefon spadl do moře.
„Zlaťáku, pomoc!“ zachroptěl poté, co mu další krab skočil na hlavu a ponořil ji do vody.
„Jsou moc velcí!“ odpovídal Zlaťák. „Ale dám vědět v centrále!“ S těmi slovy odhopsal pryč.
No to teda děkuju, pomyslel si Mv100. Teď už byl několik metrů pod vodou. Krabi jej táhli pryč od břehu. V dálce bylo vidět jasné světlo.

Ostrov pod vodou: Část pátá – Vládce
napsal mv100

Po několika minutách plavby se konečně skupina přiblížila ke zdroji světla. Byl to vstup do jakési podmořské chodby, na jejímž konci byla zaparkovaná ponorka. Jeden z krabů párkrát zaťukal svým klepetem na klávesnici vedle dveří, které se ihned otevřely. Vpluli dovnitř. Objevil se před nimi velký prostor, který vypadal jako by jej navrhl Rookie. Na všech zdech byly namalovány těsně vedle sebe obrazy krabů, všechen nábytek byl červený a trčela z něj falešná klepeta, nebo oční stopky, a všude pobíhalo tolik krabů, že si Mv100 u některých kusů nábytku nebyl jistý, jestli to ve skutečnosti není krab, který jenom na chvíli ztuhl.
Krabi jej stále drželi ve svých klepetech a zdálo se, že jej nemíní jen tak pustit.
„Vsadím se, že po tomhle následuje zase místnost plná ledních medvědů, že?“ pokusil se navázat konverzaci agent. Odpovědí mu byl jen silnější stisk.
Na druhém konci sálu se nacházely nenápadné dveře, kterými byl Mv100 opět unášen dál. I za nimi bylo všechno kýčovitě stylizované do krabí červené.
Cílem cesty byla malá místnůstka, do které krabi tučňáka hodili a zamkli. I ta byla celá pokreslena krabími motivy. Bylo tam až podezřele moc očí, která agenta nepříjemně pozorovala.
Mv100 začal přemýšlet. Bylo mu jasné, že za tímhle vším musí být Herbert. Kdo jiný by dokázal přimět tolik krabů k tomu, aby něco udělali agentovi Elite Penguin Force? Teď už je zjistit, co to má společného s tím zemětřesením… Podíval se kolem sebe. Jeho vězení bylo opravdu maličké. Vlezl by se sem nanejvýš tak jeden další tučňák. Všude okolo byly motivy krabů. Některé byly dokonce částečně prostorové a vypadaly velmi živě. Mv100 opatrně strčil do oka jedné z nich – a k jeho překvapení oko mrklo! Za zdí se ozvalo tiché cvakání a pak plastika zmizela. Zbyla po ní malá díra ve zdi. Než se jí stačil Mv100 podívat na druhou stranu, něco ji zakrylo kovovou destičkou.
„Jak zajímavé,“ zamručel agent a sesunul se s povzdechem na zem.

„Voda tohle prostě nedělá,“ prohlásil rozhodně Gary.
„Ale udělala to, takže vysvětlení to mít musí,“ odpověděla mu Aunt Arctic.
„To jistě, jenže… Podívej, když se hladina vody zvýší, trvá to dny, než se zase vrátí do pořádku. Aby se takhle vrátila za pár minut… Jediné vysvětlení, jaké k tomu mám, je obří díra na dně oceánu, kterou někdo odšpuntoval,“ zatvářil se Gary kysele.
„Takže všechny ty tučňáky v obytné zóně zachránil obří špunt?“ chtěl si to ujistit Jet Pack Guy.
„No…“ pokrčil rameny vynálezce.
„Od Mv100 pořád žádné zprávy. Jestli byl na pláži, možná ho to odneslo do moře,“ strachovala se Dot.
„A Zlaťáka jakbysmet. To by byla škoda,“ pokýval hlavou Guy.
Výtah cinkl. Všichni se otočili, aby se podívali, kdo přišel. Když spatřili zlatého puffla, hodně je to zmátlo.
„Zlaťáku! Co ty tady?“
„Kde je Mv100?“
„Červený tučňák byl odvlečen kraby,“ vysvětlil důležitým hlasem puffle. „Několik se na něj vrhlo a zatáhlo jej do moře.“
V centrále nastalo ticho.
„Krabi…“ šeptla Aunt Arctic. „Tak přece Herbert…“
„Má to i lepší stránku,“ sklopil hlavu Gary, „víme, s čím bojujeme.“
„Můžete mu pomoct?“ zeptal se Zlaťák.
„Herbertovi? Proč bychom to dělali?“ divil se Jet Pack Guy.
„Nemyslím medvěda, ale červeného tučňáka!“ zamračil se puffle.
„Jak ho znám, určitě si pomůže,“ mávnula ploutví Aunt Arctic.
„Takže je vám úplně jedno, jestli se mu něco stane?“
Zlaťák tomu nemohl uvěřit, ale poprvé v životě se začínal cítit rozzlobený.
„Snažíme se zachránit celý ostrov. Pokud při tom ztratíme jednoho agenta, bude to tragédie, ale na truchlení teď nemáme čas," odpověděla Aunt Arctic tvrdě. „Do práce!“

Dveře vězení se otevřely. Do místnosti vstoupil krab se zjizvenou krustou a podal Mv100 papírek. Agent si ho prohlédl. Naprosto dokonalým rukopisem tam bylo napsáno „Vládce vás přijme“.
„Kdo to napsal?“ zeptal se Mv100 s údivem.
Krab nevydal ani cvak, jen okem naznačil, aby šel tučňák za ním.
Vyšli. Cesta vedla na druhou stranu ponorky.
„Takže zase uvidím Herberta? To se těším, není nad to, být nazýván Elitním Pitomým Františkem třikrát za půl hodiny,“ ušklíbl se Mv100.
Z krabovy strany opět žádná odpověď.
Co když jim teď vládne Protobot, pomyslel si agent. Ten má s ponorkami zkušenosti…
Mlčky došly do dalšího sálu, který byl velmi podobný tomu, kterým nejprve do ponorky vstoupili.
„Takže, co teď?“ zeptal se Mv100. „Mám… cvakat?“
Krab se otočil, chvíli se na něj díval a poté pokynul, aby agent zůstal na místě. Pak odešel.
„Nu, Herberte!“ zvolal Mv100, „Tady jsem! Musím říct, že z jednoho krabího pomocníka na celou ponorku – to je pořádný pokrok!“
„Kdo je Herbert?“ ozval se hlas z druhé strany místnosti. Mv100 se podíval tím směrem. Ještě před chvílí nemohl nic vidět, protože se daná část sálu hemžila kraby. Teď už tam byl jen jeden. Seděl na vyvýšeném křesle a kolem těla měl namalovaný modrý pruh. Velmi rychle a silně cvakal, což zachycoval mikrofon, zavěšený ze stropu vedle něj. Z mikrofonu vedl kabel do stroje, na kterém byly pro změnu reproduktory. Vévodil mu nápis „Krabí překladač 3000“.
„Nevím, kdo je Herbert, ale vím, kdo jsi ty. Ten, kdo pomůže krabům zvítězit!“ zahromoval král.

Ostrov pod vodou: Část šestá – Střetnutí
napsal mv100

„Cože?“ vyvalil oči Mv100.
„Nevyjádřil jsem se snad dost jasně?“ podivil se král.
„No, podle toho, co říkáte, se ze mě právě stal váš pomocník. To mi nějak nehraje.“
„Vypadá to, že nejsi tak důvtipný, jak se o tobě vypráví,“ odpověděl krab. „Nechápeš, jaká je tvoje situace? Pokud nám nepomůžeš, rozštípeme tě na kousky! Být tebou, žádné dotazy nemám.“
„Ano, jenže vy nejste mnou,“ odsekl agent.
„Ticho!“ zakřičel král. „Vysvětlím ti, co máš udělat.“
„Ne. Chci vědět, kdo jste a co chcete. Pak se rozhodnu,“ trval na svém Mv100. Přitom opatrně vytáhl z kapsy telefon a zapnul na něm nahrávání zvuku. Pak jej zase schoval do kabátu.
Král vypnul překladač a cvakáním se začal radit s několika kraby, kteří stáli blízko něj. Po chvíli intenzivního pohybu očními stopkami se překládací stroj zase spustil.
„Tak dobře. Budu se snažit být stručný. Potopa čeká.“
„Hm,“ zamručel Mv100.
„Před několika lety se mi zdál zvláštní sen. Byl v něm ostrov, na kterém mohli krabové volně přebývat, a nikdo je tam neobtěžoval. Dokonalý klid. Téměř žádní přirození nepřátelé. V té době jsem žil sám. Jediní krabové, které jsem kdy viděl, byli mí rodiče. A tak jsem se dal do pátrání po takovém ostrově. Věřil jsem, že ho najdu, ale…“
„Takže jste hledal něco ze snu v reálném světě? To muselo vyžadovat hodně odvahy,“ suše se zasmál tučňák.
„Ticho! Mé hledání bylo marné. Krabí ráj byl jen výplodem fantazie. Ale po své cestě jsem potkal mnoho dalších krabů, kteří stejně jako já žili v hladu a nebezpečí. Náš druh potřebuje ke svému přežití mělčiny, avšak vždy, když se na povrchu zdržíme příliš dlouho, něco nás uloví. Proto jsem se rozhodl sjednotit všechny kraby a najít místo, kde bychom mohli svobodně žít.“
„To je moc hezké, to vám přeju, ale na tomhle ostrově už bydlí tučňáci,“ připomněl mu Mv100.
Krab se sarkasticky rozesmál.
„Vážně? To jsem si opravdu nevšiml. Ano, vy ptáci jste jediný problém, který ještě máme. Ale už brzy s vámi skoncujeme.“
„Jak?“
Král chvíli mlčel.
„Vážně? Ty nevíš?“
Nervózní ticho.
„Možná zase nejsi tak dobrá volba pro náš plán. No… potopa, tučňáci uplavou, ostrov volný – to ti nedošlo?“
„To je všechno? Potápíte ostrov jen proto, abyste se zbavili tučňáků?“ divil se Mv100.
„Ehm… ještě se tím snažíme trochu pozměnit ekosystém, abychom měli lepší podmínky k životu, ale v podstatě ano.“
Po dlouhou chvíli opět nikdo nepromluvil. Všichni stáli nehybně. Ticho opět prolomil krabí král.
„Teď tedy k plánu. Celou operaci provádíme tak, že do vašeho ostrova vyvrtáváme dlouhé chodby. Vždy, když podvrtáme nějakou část ostrova, dojde tam k zemětřesení. Když jsme před rokem začínali, možná jste si všimli, že některé pobřežní části jsou jakoby menší. To proto, že už jsme je trochu potopili. Takové malé změny ale moc zemí neotřesou.“
„Ano, přednášku si můžete ušetřit. Co po mně chcete?“ zeptal se Mv100. Už měl snad skoro všechno, co bude později potřebovat.
„Do navrtaných děr chceme umístit bomby, kterými odpálíme část ostrova. Potíž je v tom, že naše matematika není dostatečně pokročilá na to, abychom věděli, kam je přesně máme dát. Takže–“
„Ne,“ odpověděl rozhodně Mv100.
Král trochu povytáhl oční stopky a nesouhlasně jimi zatřepal.
„Proč ne?“ otázal se.
„Podle vás bych měl odpálit svůj domov na tisíc kousků, a co potom? Necháte si mě jako dvorního matematika? Koneckonců, počítání mi zase tak dobře nejde a i kdyby šlo – jsem agent. Moje práce není jednoduchá, ale stojí za to. Nebýt agentů, Club Penguin už tu stokrát není a vy byste neměli co dělat. Když se to tak vezme, děláme to vlastně kvůli vám!“
„Plané řeči,“ zamračil se král tak, jak to jen krabi dokážou. „Je to tvoje poslední slovo? Nepomůžeš nám? I když ne, bomby stejně umístíme. Možná nebudou tak přesné, ale přesto vám uškodí.“
„Nebudu s vámi spolupracovat,“ zakroutil hlavou agent.
„Jak chceš,“ odpověděl zlostně král a otočil se směrem k ostatním krabům.
„Odveďte ho do cely a tam jej připravte na celkové uštípání!“ rozkázal jim.
„Počkejte ještě!“ zvolal Mv100 v obraně. Dav krabů, který na něj mířil, se váhavě zastavil.
„Víte… Možná jste si měli uvědomit, že agentské telefony jsou vodotěsné a teleport funguje i pod vodou,“ pokrčil rameny tučňák, z kabátu rychle vytáhl mobil a stiskl velké žluté tlačítko. Vmžiku jej obklopila modrá záře a pak už tam nebyl.
Král jen zlostně cvakl.

Ostrov pod vodou: Část sedmá – Akce
napsal mv100

„Zahajuji krizovou poradu Elite Penguin Force,“ pronesla obřadně Aunt Arctic a sedla si do polstrovaného křesla. „Sice tu nejsme všichni, ale bez Mv100 se snad obejdeme.“
U dveří se objevil slabý modrý záblesk a hned po něm agent M.
„Tak asi ne,“ usmál se Gary.
Mv100 nic neřekl, stál na místě a prudce oddychoval.
„Není ti nic?“ zeptala se opatrně Dot.
„Teleport z vody… Vyčerpává víc… než jsem čekal…“ objasnil Mv100.
„Z vody?“ zamračila se Aunt Arctic. „Takže ses potkal s Herbertem?“
„No, s ním zrovna ne,“ zasmál se agent. Síla se mu už navrátila, takže vyrazil vpřed a zasedl na své místo. Z kapsy od kabátu vytáhl agentský telefon.
„Gary, propoj to s reproduktory, ať slyšíme dobře,“ řekl vynálezci.

„Odčerpejte další vodu!“ přikázal vrchní technik krabí ponorky svým pomocníkům. Ti stiskli pár tlačítek na jednom z ovládacích panelů a do ponorky se nahrnulo několik desítek litrů vody, aby ochladily její pohonný systém. Nikdo si toho nevšiml, ale na ostrově kvůli tomu klesla voda asi o centimetr.
„Doufám, že se zase nestane, že na to zapomenete a budeme muset ubrat tolik, jako posledně!“ vyštěkl ještě technik a odešel do své soukromé místnosti. Před pár hodinami ponorka málem vybouchla, protože jeden z krabů zapomněl spustit nabírání vody. Museli rychle napustit takové množství, že na Clubu Penguin díky tomu nedošlo k vodní zkáze.
Reproduktor u jeho počítače zabzučel. Někdo s ním chtěl mluvit.
„Technická jednotka A, kdo volá?“ ohlásil se.
„Královská jednotka. Povolení k umístění výbušnin uděleno. A pospěšte si, nebo ti tučňáci ještě něco vymyslí!“
„Rozumím, konec!“
Technik opět vyšel do strojovny lodi.
„Tak, vážení!“ začal cvakat, „Dnes je náš den! Máme za úkol umístit bomby na stanovená místa a musíme to udělat rychle. Jestli to nebude do dvou hodin, uštípnu vám všem osobně oči. Do práce!“
Nastal překotný ruch. Krabi se předháněli, kdo vystoupí do vody první, aby mohl do chodby pod ostrovem položit časovanou nálož.
Tohle možná bude i dřív, než za dvě hodiny, pomyslel si technik.
„Takže ten zázračný tučňák nám nepomůže?“ zeptal se jeden z krabů, když míjel svého šéfa.
„Asi ne,“ odpověděl mu. „Co se dá dělat.“

„Tak jste to slyšeli,“ řekl Mv100 a vzal si zpátky svůj mobil.
„Jestli nás opravdu odpálí, tak nemáme šanci,“ konstatoval ponuře Gary.
„Něco s tím určitě udělat můžeme, že ano?“ ptal se s nadějí Rookie.
„Kdo ví? Proti krabům jsme nikdy nebojovali. Nevíme, co na ně platí,“ přemýšlela Aunt Arctic.
„Proč se tam prostě neteleportujeme?“ zajímalo Jet Pack Guye.
„A co potom? I kdyby, neznáme přesné souřadnice té jejich ponorky. Sice se můžeme odeslat na to místo, odkud se teleportoval Mv100, ale oni se mohli od té doby pohnout. Skončili bychom ve vodě,“ vysvětlil Gary.
„Gary, vždyť ty vždycky něco vymyslíš,“ naléhala Dot.
„No… Něco bych měl, ale… to se ještě nedá použít,“ přiznal se vědec. „Vlastně bych to správně neměl nikdy použít.“
„Co to je?“ zeptala se prostě Aunt Arctic.
Gary se zvedl a přešel ke skříni, kde ukládal některé své vynálezy. Vrátil se s něčím, co připomínalo trojúhelníkový reproduktor.
„Jak říkám… Tohle je až poslední řešení. Je to Vypoušťovátor plynu 3000,“ řekl s těžkým srdcem.
„Jakého plynu?“ ptal se Mv100.
„Smrtícího,“ odpověděl stručně vynálezce.
Po krátké odmlce se ozvala Aunt Arctic: „Gary, vím, že se snažíš být vědcem ve službách dobra, ale teď nemáme jinou možnost. Buď zemřou tučňáci, nebo krabi.“
„Já vím,“ vzdychl Gary, „ale přesto… Není to správné!“
„Hele, víš co, Gary? Určitě neodpálí ty bomby hned. Než je rozmístí, bude jim to chvíli trvat. Zkus se ještě ve složení toho plynu trochu povrtat a třeba se ti povede udělat tak, že je to jen omráčí,“ konejšila ho Dot.
„O to jsem se snažil už kdovíjak dlouho. Proč by se mi to mělo podařit teď?“ vrtěl hlavou Gary.
„To nevím,“ pokrčila Dot rameny.

O hodinu a půl později chemický pokus skončil. Ať už to dopadne jakkoli, dva agenti se začali připravovat k teleportu na ponorku.

Král se nudil. Podle hlavního technika zbývalo do výbuchu ještě dobrých deset minut. Nevěděl, co má dělat.
„Přineste mi něco k jídlu!“ poručil svým sluhům.
Těsně za ním se objevil modrý záblesk, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Místností náhle proletělo jakési černé těleso, které dopadlo doprostřed místnosti a začalo hlasitě syčet.
„Co to má být?“ zeptal se rozčíleně král.
Všichni krabi v místnosti sebou začali třást ze strany na stranu a padat na zem. Za půl minuty bylo po všem. Stroj ztichl.
Mv100 přiskočil ke krabímu králi.
„Kdeže mají to srdce?“ zeptal se Garyho.
„Přesně uprostřed těla,“ řekl mu vědec.
Agent přiložil ploutev na královu hruď. Zatajil se mu dech.
„Tak co, tepe? Prosím, řekni, že je to nezabilo,“ žadonil Gary.
Mv100 si sundal plynovou masku a zadíval se na svého kamaráda.

Ostrov pod vodou: Část osmá – Dvě tlačítka
napsal mv100

„Žije?“ zopakoval svou otázku Gary.
„Ano!“ zvolal radostně Mv100. „Sice mu srdce tluče trochu pomaleji, než jsi říkal, že by mělo, ale tepe!“
Opět se objevil modrý záblesk, ale tentokrát se na jeho místě objevilo pár pufflů postavených na sobě do trojúhelníka. Takové postavení jim moc dlouho nevydrželo a brzy se sesypali na podlahu. První se vzpamatoval Zlaťák.
„Který je hlavní?“ zeptal se.
„Ten, kterého teď držím,“ ukázal Mv100 na krále.
Kraba vmžiku obestoupili pufflové a uchopili jej tak pevně, jak to jen šlo.
Gary stiskl tlačítko na svém telefonu, kterým odeslal puffly zpátky do centrály.
„Tak to bychom měli,“ usmál se. „Měli jsme štěstí, že ponorka uplavala jen pár metrů. Ještě kousek a jsme ve vodě.“
„Teď musíme najít ovládání těch bomb,“ připomněl mu Mv100. „Určitě byly časované…“
Oba agenti se vydali pryč ze sálu. Chodby byly naštěstí prázdné, ale z dálky bylo slyšet cvakání krabů, ke kterým dávka uspávacího plynu nedorazila.
„Proč tady nemají mapy?“ stěžoval si potichu Gary.
„Leda tak nákres. Neznají písmo,“ řekl Mv100.
„Jak to víš?“ divil se Gary.
„Nevím, ale myslím. Jak bys chtěl zapsat na papír cvakání?“ vysvětlil agent.
„Cvak cvak klep!“ ozvalo se velmi silně. Gary rychle vytáhl přenosný Krabí překladač. Na displeji stroje se ukázalo „No konečně. Připravte odpálení!“
„Asi jsme na stopě. Odkud to šlo?“ ukázal Gary překlad agentovi M.
„Ty třetí dveře, určitě,“ ukázal Mv100.
„Dobře. Připrav Vypoušťovátor.“
Oba se pomalu přikradli ke dveřím a Gary je pomalu otevřel. Mv100 potom do místnosti hodil černý trojúhelník a nasadil si plynovou masku. Gary prudce zabouchl dveře, aby byla koncentrace plynu trochu větší. O půl minuty později vstoupili dovnitř. Naskytl se jim stejný pohled, jako v králově sále. Všude na zemi krabi, kterým vypověděly jejich končetiny službu. Gary krátce sáhl na jednoho z nich. Byl spokojen, i tady jeho látka pouze uspávala.
Mv100 vzhlédl. U stropu byl namontovaný velký displej a na něm se vyjímala zlověstná čtyřicítka, která se za vteřinu změnila v třicet devítku.
„Odpočet,“ pochopil.
„Nemáme moc času,“ hlesl Gary, když uviděl to samé.
Mv100 se rozhlédl po místnosti. Všechna tlačítka byla naprosto stejná.
„Zatraceně, taky mohli vynalézt nějaké písmo,“ zanadával.
„Támhle jsou trochu jiná!“ zvolal Gary a ukázal na místo, kde se mezi šedí ostatních vyjímalo jedno žluté a jedno modré tlačítko, samozřejmě bez jakéhokoli popisku.
Rychle k němu přiběhli.
„Které?“ zeptal se zoufale Mv100.
„Ehm… Nevím! Jedno bude na okamžité odpálení a druhé na zrušení. Aspoň tak bych to udělal já,“ zamyslel se Gary.
„No, to mě taky napadlo, ale které je které?“
„Ajajaj… Možná modrá jako moře a žlutá jako země?“
„A co teda zruší výbuch?“
„Nevím! Prostě jedno zmáčkni!“
Mv100 se chvíli rozmýšlel a pak vší silou uhodil do modrého tlačítka.
„Co dělá odpočet?“ zeptal se nezvykle klidně a upřeně pozoroval svou ploutev.
Gary se otočil na velký displej.
„Zastavil se na desítce.“
„To doufám znamená, že bylo všechno zrušeno – a ne něco jako že už došlo k výbuchu, a proto už není třeba žádné odpočítávání…?“ ptal se Mv100.
„Myslím, že jsi to zrušil,“ uklidnil jej Gary.
„Co s nimi?“ podíval se Mv100 na kraby.
„Tohle vypadá jako strojovna. Takže by tu někde mělo být i ovládání,“ zapřemýšlel Gary.
„Ach ano,“ zasmál se, když uviděl na druhém konci místnosti displej, na kterém bylo poznat mapu Clubu Penguin.
„Zdá se, že je to dotykové,“ podivil se. Chvíli něco ťukal a poté se z trupu lodi začalo ozývat hluboké hučení. Nakonec ještě zadal pár příkazů a vrátil se k Mv100.
„Cos s tím udělal?“ zeptal se agent.
„Pár věcí. Zrušil jsem rádiové spojení s náložemi, nastavil jsem nezrušitelný kurz k Antarktidě a úplně jsem vymazal polohu Clubu Penguin z jejich map. Pojďme odsud.“
Mv100 kývl hlavou a spustil teleport.

Ostrov pod vodou: Část devátá – Náprava
napsal mv100

„Tak jsme to přece jenom zvládli,“ řekla Aunt Arctic a zadívala se z majáku na ostrov. Kolem budov už stála lešení a stavitelé v čele s Rorym pilně opravovali.
Vedle Directora stál Mv100, který na rozdíl od ní sledoval moře. Už brzy se měla voda vrátit na svou normální úroveň. Mv100 se na to těšil. Gary sliboval velkou podívanou.
„S těmihle věcičkami dokážu vyzvednout celý ostrov během pár minut!“ chlubil se před pár dny. Mv100 musel jeho nejnovější vynález opravdu obdivovat. Byly to tyče z velmi tvrdého materiálu, který se dokázal rozpínat. Agenti-potápěči nejprve tyhle tyče umístili do chodeb, které vyvrtali krabi a poté je nechali dokonat dílo. Tyče se nejprve roztáhly, takže naprosto zaplnily umělou mezeru a teď se měla podle plánu změnit i jejich výška.
„Už je to tady,“ usmál se Mv100. Zdálo se, že voda ustupuje, ale ta se ve skutečnosti nehýbala – to ostrov.
Mv100 se naklonil přes zábradlí a zavolal dolů, kde stál Gary: „Zdá se mi, že pláž je teď nějaká větší!“
„Určitě ano!“ odpověděl mu modrý tučňák a rozesmál se.
Všechno se zdálo být v pořádku.

Krab a tučňák si hleděli do očí. Ani jeden z toho nebyli příliš nadšení, ale věděli, že kdyby se dívali jinam, měl by jejich soupeř morální převahu.
„Nezapomeňte, že vězeň jste tu vy. Nebudete si klást podmínky,“ řekla znovu důrazně Aunt Arctic. Krabí překladač její slova ihned přeložil na klepání a cvakání.
„Jsem král všech krabů. Co jste vy?“ zeptal se krab suše.
„Ten, kdo rozhoduje o vašem osudu. Když s námi budete spolupracovat, vypustíme vás, i když někde daleko od ostatních krabů. Pokud nám nic neřeknete, budete tu uvězněn navždy.“
„To je toho!“ rozčílil se král a divoce třepal očima. „Myslíte si, že mě nikdo nepomstí? Že žádný z mých služebníků si nevzpomene, že zmizel jejich vládce?“
„Přesně to si myslím. Vy možná máte dojem, že vás všichni s radostí poslouchali, ale podle mě budou velmi rádi, že se vás zbavili.“
„Neznáte kraby,“ odsekl král. „Potřebují přísnou hierarchii. Někdo musí být pán, někdo sluha, jinak tráví celé dny jídlem a spaním. Nic nedokážou.“
„A to je dobře,“ mávla ploutví Aunt Arctic. „Takže nebudete vypovídat?“
„Ani náhodou!“
„Tak v tom případě se pozdravte tady s Celou pro nebezpečné osoby. Ještě dlouho tam zůstanete.“
Aunt Arctic se zvedla a zabouchla za sebou dveře.
Král chvíli nepřítomně zíral před sebe. Pak začal cvakat tak silně, že i bez překladu bylo jasné, jaký tón jeho řeč má. Stroj takový nápor nevydržel a porouchal se.

„Cože?“ křičel Gary z plna hrdla.
„Ale no tak, nerozčiluj se,“ smál se Mv100, „stejně se ti tam nelíbilo!“
„To je jedno! Jak si něco takového můžou dovolit!“ vztekal se vědec.
„Přečti mi přesně, co ti napsali,“ prosil Mv100.
„Vážený pane! Vzhledem k tomu, že jste předčasně bez udání důvodu opustil Výstavu novinek na Želvím ostrově, se vám navždy zakazuje vstup na další ročníky Výstavy. Spolu s tímto dopisem vám budou dodány i vaše přístroje,“ četl Gary.
„No vidíš, napsali to ještě docela slušně,“ usmíval se agent.
„Jestli mi něco pokazili při dopravě…“ vrčel Gary a vstoupil spolu s Mv100 do výtahu.
Ve Ski Village byly vyloženy všechny vynálezy, které chtěl Gary na Želvím ostrově předvádět. Většina z nich byla nějak rozbitá – nakřápnutý displej, chybějící část, upadlé zapínací tlačítko…
„Hm, tady je šek na milion mincí. To bude od pojišťovny,“ díval se Mv100 na papírek na jednom ze strojů.
„Ukaž? To mi to možná vynahradí,“ díval se Gary.
„Moje vynálezy…“ zašeptal ještě.
„Ahoj! Co to tu máte za krámy?“ zeptal se Jet Pack Guy, který se právě vracel z Icebergu.
„Ani se neptej, v podstatě šrot,“ mávl ploutví Gary.
„To neříkej,“ řekla Aunt Arctic, která pro změnu vycházela z telefonní ústředny. „Určitě nejsou pokažené úplně všechny.“
„No,“ porozhlédl se Gary a přešel k jednomu ze strojů, který vypadal ještě docela nepoškozeně, „tohle je Teleportér 3000. Měl být hlavní exponát. Škoda, že jsem se k němu nedostal, je opravdu skvělý!“
„Co dělá?“ zeptal se Mv100.
„No co asi, teleportuje. Ale na velmi velké vzdálenosti! Ne jako normální teleport, který po několika kilometrech slábne. S tímhle bych se mohl přesunout třeba na Měsíc!“
„A dostal by ses i zpátky?“ zajímalo Aunt Arctic.
„No jistě. Podívejte, ukážu vám to. Přesuneme se do pizzerie a za pět vteřiny zase zpátky, co říkáte?“
„Proč ne,“ pokrčil rameny Jet Pack Guy.
Gary zapnul vynález a zadal mu příslušné instrukce.
„Tak,“ usmál se, „pětivteřinová pizzerie!“ Stiskl velké červené tlačítko a všichni zmizeli.
Uplynulo pět vteřin, deset, patnáct, dvacet, ale Ski Village zůstávala prázdná.
Na zcela jiném místě, než byla pizzerie, se Mv100 s vytřeštěnýma očima rozhlížel kolem sebe.
„Tohle… nevypadá jako Club Penguin.“

KONEC ŠESTÉ ŘADY

AGENTSKÉ PŘÍBĚHY SE VRÁTÍ V PŘÍBĚHU „CIZÍ OSTROV“