Železný Iceberg – Část první
napsal mv100

Rookie se opíral o obrazovku v centrále EPF. Na stole ležela rozevřená šachovnice, připravená na hru s Jet Pack Guyem. Rookie skoro vždy prohrál, ale i tak s ním hrál rád. Podíval se na svůj mobil. Jet Pack Guy tu měl už před několika minutami být. To bylo zvláštní, nikdy se nezdržel více než o deset vteřin. Rookie vzdychl, sedl si k šachovnici a začal hrát sám se sebou. Střídavě prohrával a vyhrával, záleželo na tom, za koho právě hrál. Když si dal po půl hodině mat, nebyl si jistý, jestli se má radovat, nebo bědovat. Znovu se podíval na displej svého telefonu. Jet Pack Guy už tu měl vážně dávno být. Rookie došel k výtahu a stiskl tlačítko, aby se podíval, jestli se výtah nezasekl. Ale dveře se normálně otevřely a nikdo tam nebyl.
„No toto,“ zabručel Rookie a přepnul na velké obrazovce kanál. Na Penguin TV zrovna dávali zprávy a on potřeboval vědět, jestli se Jet Pack Guyovi něco nestalo.
„Odpolední zprávy Penguin TV, dnes s Elvírou Krevetovou a Hermanem Ploutvičkou!“ oznámila znělka. Následoval střih do studia, kde oba ostřílení moderátoři seděli a usmívali se.
„Ano, vítejte u odpoledních zpráv,“ ujala se slova Elvíra Krevetová.
„A tady už je jejich přehled,“ skočil jí do řeči Herman Ploutvička. „Na ostrově bude tento týden neobvykle teplo! Teploměr dosáhne až na mínus sedm stupňů Celsia. Průběh reality show Penguin TV ‚Jak si puffle neuvařil snídani‘ se komplikuje! Mezi Eranem a Graubií vzniklo velké napětí, více večer. A tým červených dnes v hokejovém zápase porazil modré 3:1.“

Rookie televizi zklamaně vrátil na velké logo EPF. Nic. Náhle cinkl zvonek a otevřely se dveře. Dovnitř vstoupil Mv100.
„Ahoj, Rookie!“ volal na něj příchozí už zdálky.
„Čau, Emví,“ zamával mu Rookie. Emví mu říkal od té doby, co si spletl v železářství jméno svého kolegy s označením luxusního kladiva a asi dvě hodiny obviňoval prodavače z toho, že obchoduje s otroky. Teď si to potřeboval rozlišit.
„Myslel jsem, že tu bude i Guy,“ řekl Mv100 a podíval se na šachovnici.
„Měl tu být,“ pokrčil rameny Rookie, „ale nepřišel.“
Mv100 se divil: „To je zvláštní, vždyť on přece nikdy nechodí pozdě.“
„Taky jsem si říkal. Nestala se nějaká mimořádná událost? Třeba lavina, ty on má rád.“
„Nevím, jdu rovnou z iglú. Po cestě jsem si ničeho nevšiml. No, náměstí bylo docela prázdné, ale všichni byli asi v divadle. Dnes je prý premiéra.“
„Zítra tam chci jít. Ale zapomněl jsem, jak se to jmenuje,“ roztočil Rookie ploutví vrtulku na své čepici.
„Nejsou to Agentské příběhy?“ zasmál se Mv100. EPF se nakonec rozhodla, že všechny výtisky této knihy zničí. Když se tak stalo, Gary použil svůj Vymazátor mysli 3000 a nikdo mimo agentů už o existenci tohoto díla nevěděl. Zapomněl na to dokonce i autor Jan Ploutvotleskač.
„Opravdu moc vtipné. Ne, je to něco jako Blubly blabšly blebly,“ zamyslel se Rookie.
„Už vím! Bludy naší Evy!“
„Ano, to je ono! Mám lístek do první řady, tak snad to bude za něco stát.“
„Těžko říct. Tyhle novoty…“
„A opravdu jsi neviděl Jet Pack Guye?“ začal si Rookie dělat starosti.
„Ne. Dole v telefonní centrále sedí za počítačem Dot a hraje karty, ale jinak jsem nikoho od nás nezaznamenal.“
„Možná, že ho Herbert unesl,“ spekuloval Rookie.
„To pochybuji. Herbert je teď, myslím, na Panfu. Zotavuje se z poslední porážky. Máme tam svá očka, museli bychom vědět, kdyby se něco dělo.“
„Ale stejně to skoro nikdy neuhodneme.“
„To už je jiná věc,“ mávl ploutví Mv100. „Ale ta věc s Jet Pack Guyem je skutečně divná.“
„Taky bych řekl. Pustil jsem si i zprávy, ale o žádných významných událostech tam nic nebylo.“
„Budu hádat,“ usmál se Mv100 a napodobil hlas jedné z hlasatelek: „Vítejte u zpráv. Co se dnes stane mezi Graubií a Jolkem v pořadu Jak si puffle neuvařil snídani? Více ve 20:20!“
Rookie se dusil smíchy, ale potom zase zvážněl. „Na to teď není čas. Co se stalo s mým kamarádem, mě zajímá více než ti jejich cvičení pufflové.“
„Jasně, promiň.“
Oběma agentům najednou zazvonil telefon. Byl to Director.
„Nevím, kde jste, ale jestli tam nejste, tak dojděte do centrály. Z Icebergu zmizelo přes třicet tučňáků.“
Mv100 s Rookiem se na sebe podívali.
„Aha,“ řekl po chvíli jeden z nich a položil hovor.

„Nevíme, kdo za tím je, ani jaký je jeho motiv. Před veřejností to zatím tajíme, ale moc dlouho to nevydrží,“ vysvětlovala Aunt Arctic a ukazovala na obrazovku, kde se objevila 3D mapa Icebergu. „Co jste říkali o tom Guyovi?“
„Zmizel. Měl zpoždění na šachy s Rookiem, víc než půl hodiny,“ vysvětlil Mv100.
„Tak to je asi vážné,“ řekl Gary. „Mám pro vás jedno video, které by vás mohlo zajímat.“
„Co je na něm?“ ptala se Aunt Arctic.
„Tohle mi poslal jeden můj přítel na Penguinbooku, pár minut předtím, než se to prý stalo.“

Železný Iceberg – Část druhá
napsal mv100

Gary připojil svůj notebook k obrazovce, chvíli cosi ťukal na klávesnici, a potom řekl: „Tady to je. Zatím jsem to viděl jen na malé obrazovce, ale i tak mi to bylo podezřelé.“
„Co?“ zajímalo Directora.
„Musíme počkat na dvacátou vteřinu. Zrovna tam byl výroční sraz Klubu potopení Icebergu. Všichni vrtali, proto jsem vypnul zvuk, je to hrozné. Ale podívejte se teď tam vpravo,“ ukázal na obraz. Z vody se tam vynořila jakási kovová konstrukce. Těsně předtím, než by bylo možná poznat, co to je, strhnul kameraman záběr na sebe a něco pronesl. Asi to byl nějaký vtip, protože se hned zasmál. Pak video skončilo.
„Co to mohlo být?“ divil se Mv100.
„Netuším. Není to Aqua Grabber, je to úplně jinak tvarované. Docela se to podobá mým vynálezům z ostrovní doby P. S. A., ale nikdy jsem nestavěl věci do vody.“
„Co když to je ponorka, ale ne tučňáků?“ zhrozil se Rookie.
„To mě taky napadlo. Ale nemyslím si, že to byla ponorka, protože se zdá, že právě tohle ty tučňáky vzalo. Těžko říct, jak je to odneslo daleko.“
„Potřebujeme volavku. Někoho, kdo se nechá unést,“ zamyslel se Rookie. Všichni se na něj podívali.
„Co na mě tak koukáte?“ řekl po chvíli nejistým hlasem. „Já přece všechno pokazím!“
„Děláme si legraci.“ zasmála se Director. „Půjde Mv100.“
„Cože?“ zvolal agent M, ale potom se uklidnil. „Když to nejde jinak…“
„Přesně to si myslím. Jsi náš nejlepší řadový agent, nezapomeň.“
„Já vím, ale co když mě ta obří věc zabije?“
„To si pro změnu nemyslím. Takže – půjdeš na Iceberg, počkáš, než se tam objeví ten kovový objekt a vzdáš se mu. Tam, kam tě zanese, zjistíš, oč jde a pokud to bude nepřítel, zneškodníš ho. A pro všechno na světě, sundej si tu šálu nebo tě tím uškrtí, jak tě bude zvedat a nakládat!“
„Ani nápad,“ zamračil se Mv100. „Jak víte, že mě bude zvedat a nakládat?“
„To jsem jen tipla. No, s oblečením jak chceš, ale už bys měl jít.“
Mv100 si ještě jednou vzdychl a potom se zvedl ze židle. „Provedu, pane.“

Na Icebergu bylo opravdu teplo, tak jak v televizi říkali. Agentovi se dokonce zdálo, že je Iceberg trochu menší, jako kdyby roztával nebo se potápěl. Ale to teď nebylo důležité. Všiml si, že se pod ním země trochu zatřásla. Otočil se směrem k místu, kde stála půjčovna Aqua Grabberů. Chvíli nebylo nic vidět, ale potom se z moře vynořila obří kovová ruka. Připadala mu povědomá. Všiml si, že na jednom z „prstů“ je dvojice kamer, která vypadá jako dalekohled. Ty se na něj zaměřily a chvíli jej podrobně zkoumaly. Ruka zpomalila svůj pohyb. Mv100 doufal, že si myslí něco, jako že jeden tučňák za únos nestojí, ale nebyla to pravda. Paže náhle vystřelila jakousi šipku, možná uspávací, přímo proti agentovi. Ale Mv100 byl dobře vycvičený a rychle uhnul. Možná, že by pro něj bylo lepší, kdyby jej zasáhla. Jeden z prstů se prodloužil a praštil Mv100 do hlavy. Ani jeho přilba mu nepomohla a hned na to omdlel.

Když byl v bezvědomí, chytla jej ruka za nohu a pomalu položila do vody, aby plaval na hladině. Ze zápěstí se vysunula vodotěsná komůrka, do které byl Mv100 za chvíli schován. Celá konstrukce se ponořila do vody. Plavala asi tři sta metrů, až narazila na několikačlennou flotilu ponorek. Jedna z nich otevřela svou přechodovou komoru, která byla tvarovaná přesně tak, aby do ní zapadla komůrka z ruky. Tělo bezvědomého agenta bylo vystřeleno do jakýchsi chodeb, které připomínaly potrubní poštu. O chvíli později přistál v místnosti, plné tučňáků, kteří byli toho dne z Icebergu uneseni.

Mv100 se probral docela brzy. Všiml si, že opodál stojí výrobní linka a půlka všech tučňáku na ní montuje nějaké železné věci. Druhá půlka měla asi pauzu.
„Vítej,“ řekl jeden tučňák vedle něho. Mv100 se na něj podíval. Byl to Jet Pack Guy, dokonce měl na sobě i svůj Jet Pack.
„Ahoj,“ odvětil Mv100 a podíval se na svou neodlučitelnou helmu. Uprostřed měla malou promáčklinu. Budu to muset nechat spravit, pomyslel si.
„Co se přesně stalo?“ zeptal se.
„Je to Protobot. Všechny nás unesl on,“ vmísil se do hovoru třetí tučňák.
„Ale Protobot je přece zničený,“ namítl Mv100.
„Ano, ale copak jsi neslyšel o tom, že se ztratily jeho součástky?“ připomněl mu Jet Pack Guy.
„Aha, to je pravda… Takže roboti ho zase sestrojili?“
„Přesně tak. Mají na svých discích stále zálohu jeho hlavního počítače, takže stačilo jen dát části zpět dohromady. Tentokrát ho ale asi vylepšili, protože může být pod vodou.“
„K čemu chce nás?“
„Ráno jsem se šel projít na Iceberg, ale byla tam ta oslava Klubu. Tak jsem chtěl zase odejít, když se to vynořilo. Myslel jsem, že to chce ty vrtačky, ale nabralo to jenom tučňáky. Nutí nás stavět ponorky, jako je tato, protože roboti na to mají moc nešikovné ruce. Zatím nevím proč.“
„Aha. Dá se odtud nějak dostat?“
„Ano. Vidíš támhle ty žebříky? Tak ty vedou do přechodových komor.“
„Proč jsi už neutekl a nezachránil všechny tady?“ divil se Mv100.
Jet Pack Guy se usmál. „Čekal jsem na tebe.“

Železný Iceberg – Část třetí
napsal mv100

„Určitě tu nejsou kamery?“ strachoval se Mv100, když lezl po vysokém žebříku.
„Měl jsem na průzkum celý den, věř mi,“ ujišťoval ho Jet Pack Guy.
Ostatní tučňáci byli tak usoužení, že si ani nevšimli jejich odchodu. U stropu místnosti byl malý otvor, kterým byli dovnitř vhazováni unesení. Nová várka podle Jet Pack Guye přichází každé tři hodiny, takže se nemusí bát, že je srazí někdo v protisměru.
„Tady je nějaký displej,“ řekl Mv100, když se dostal dovnitř.
„Ukaž,“ řekl Guy a posvítil na něj baterkou.
„Je to ovládání. Zadáš místnost a ono tě to tam pošle.“
„Přechodová komora?“
„Přesně tak. Protobot by se měl nacházet na jedné z dalších ponorek. Řekl bych, bude větší než zbytek nebo tak něco.“
„O tom popřemýšlíme, až tam budeme,“ zavelel Mv100 a stiskl tlačítko. Stlačený vzduch rázem oba agenty poslal o dvě stě metrů dále.
„Jak dlouho vydržíš pod vodou?“ zeptal se Jet Pack Guy.
„Zhruba dvacet minut. A ty?“
„Asi taky tak. Otevři to.“
Mv100 nejdříve uzavřel komoru, aby do zbytku lodi nenatekla voda, a potom pomocí dalšího displeje otevřel poklop. Z místnosti ihned vyprchal vzduch. Oba agenti vyplavali a zvenku poklop zase uzavřeli. Porozhlédli se kolem. Jedna z ponorek byla o hodně větší než ostatní. Podívali se na sebe, kývli a vyplavali směrem k ní. Nebyla daleko, asi jen třicet metrů. Na místě udělali to samé, jako když vylézali z první lodi, až na to, že v opačném pořadí.
„Kam teď?“ zeptal se Mv100 Jet Pack Guy a díval se přitom na malou obrazovku.
„Pokud máme pravdu v tom, že na téhle lodi je Protobot, asi bychom měli jít hned k řízení a zneškodnit ho,“ navrhl Guy.
Mv100 přikývl: „Moje řeč.“ Zadal počítači několik příkazů a ten je poslal přímo na můstek.
„Nikdo tu není,“ rozhlédl se Jet Pack Guy, když dorazili na místo.

„Zvláštní. Myslel jsem, že tu bude alespoň jeden z robotů, když ne sám Protobot.“
Z reproduktoru na stěně se začal ozývat zvláštní hlas.
„Upozornění jednotkám 01100011011001010111001001110110011001010110111001100001. Počet ponorných lodí dosáhl kritéria. EPF bude zničena. Přesuňte se do mé hlavy. 01011010011000010110100001100001011010100111010001100101001000000111010101110100011011110110101100100001“ (jedničky a nuly byly „vysloveny“ jako krátká a dlouhá pípnutí)
„To nevypadá dobře,“ řekl Mv100.
„Vskutku. Ale pokud se mají jednotky přesunout do hlavy, pak to znamená, že…“ Jet Pack Guy nedokončil větu. Oba se podívali na podlahu.
„Protobot není na téhle lodi. Tahle loď je Protobot. A hlava bude určitě řídící zařízení,“ vyslovil to za něj Mv100.
„Dokážeš ho… vypnout?“ zeptal se Guy nejistě.
„Snad ano, ale asi to pošle ke dnu všechny ponorky. Někdo tam musí jít a poslat zajatce ven.“
„Tuším, kým myslíš toho někoho,“ usmál se Jet Pack Guy.
„Viděl jsi, jak se ovládají ty displeje?“ zkontroloval jej Mv100.
„Trochu, ale to si snad domyslím. Ty hlavně udělej svou hackerskou práci,“ řekl Jet Pack Guy a nechal se odnést zpět k východu.
Mv100 uslyšel v dálce hluk. Usoudil, že roboti tu za pár minut budou. Vrhl se k jednomu z počítačů. Měl výhodu, že se nemusel potýkat s žádným z cizích systémů, protože Protobot byl z části i Garyho vynález. Musel vyřadit z provozu hlavní program, ale tím riskoval, že závislé lodě nedostanou příkazy a také se vypnou. Proto se rozhodl ještě chvíli počkat. Pak ho ale něco napadlo – pokud vypne celou loď, nebude fungovat ani „potrubní pošta“! K přechodové komoře to sice je asi jen pár metrů, ale v potápějící se lodi a s takovými úzkými chodbami… Zatím tu myšlenku zahnal. Pokud bude muset, obětuje se kvůli Protobotově zničení. Roboti dorazili. Jak řekla binární zpráva, byli červení. Podle plánu potom zahájili útok. Díky nákresu Mv100 pochopil, že Protobot měl v plánu rychle se vynořit na pláži a ostrými hroty ponorek zbořit maják. Další část plánu se zřejmě ukáže, až když na ni dojde.
Jeden z robotů na něj náhle zaměřil své kamery.
„Pozor, pozor! Vetřelec živočišného původu na palubě!“ nahlásil ostatním vysokým hláskem.
Mv100 dokončil svůj program, a potom vyskočil ze svého úkrytu. Tušil, že tento druh robotů nemá zbraně. To nejhorší, co mu mohli udělat, by bylo vypustit ho náhle do vody a nechat ho udusit se.
„Protobote, mluvím s tebou!“ zakřičel na jeden z reproduktorů, i když věděl, že reproduktory zvuk nezaznamenávají. Roboti proti němu stále rychleji postupovali.
„Kolikrát už jsme tě rozebrali? Kolikrát tě už tví soukmenovci znovu postavili? Znič své nepřátelské obvody a my ti pomůžeme!“
„To zrovna,“ řekli všichni roboti hlasem, který se před pár minutami rozléhal odevšud.

Železný Iceberg – Část čtvrtá
napsal mv100

„Věděl jsem, že jsi tady už od chvíle, kdy jsi vešel. Není úniku. Zablokoval jsem všechny východy,“ kasal se Protobot. Roboti už agenta úplně obestoupili.
„Ano? A nebyl tu se mnou náhodou někdo?“ odsekl Mv100.
„Copak byl?“ podivil se reproduktor a roboti se zastavili.
„Za tu krátkou chvíli jsem stihl vymazat všechny kamerové záznamy, na kterých byl můj přítel. Nezapomínej, že jsi Garyho výtvor! Umím tě ovládat.“
„To je sice pěkně, agente,“ zasmál se stroj, „ale kamerový systém je jedna z mála věcí, které jsem nezměnil. Zbytek jsem si vytvořil sám.“
„Ne,“ usmál se Mv100 a stiskl tlačítko na svém telefonu. Světla zhasla, robotům se podlomily nohy a výškoměr se nepatrně zatřásl.
Takhle krátkou konverzaci s nepřítelem jsem ještě neměl, pomyslel si Mv100. Za jeho zády se ozval pronikavý křik alarmu. Mv100 pohlédl na jeden z monitorů, které nezhasly. Stál tam červený nápis v binárním kódu a rychle blikal.
„Co je?“ zakřičel Mv100, protože si myslel, že se jedná o Protobotovu léčku. Ale nebylo tomu tak. Centrální procesor byl opravdu vypnutý, což způsobilo otevření přechodových komor. Mv100 uslyšel šum vody. Rozhodl se neztrácet čas a vyběhl směrem k východu z lodi. Chodba se tím směrem zhruba v půli lomila v pravém úhlu. Když Mv100 doběhl za roh, uviděl masu vody, která se řítila přímo na něj.
Ještěže umím plavat, pomyslel si.

Proud ale byla příliš silný. Posouval jej i přes rychlý pohyb ploutví dozadu. Mechanický výškoměr na stěně ukazoval stále menší hodnoty. Radar začal zběsile pískat. Agent pochopil, že se blíží překážka, která ponorku rozbije na dva kusy. Ačkoli by se pak velmi rychle dostal ven, různé gravitační síly by jej při nárazu zabily, nebo v nejlepším případě omráčily. Zrychlil mávání, ale jeho kabát se nadul jako plachta při větru a posouval jej dolů. Něco jej napadlo. Obětoval pár metrů a sundal si svou šálu. Potom ji rychlým pohybem zápěstí zahákl za jednu trubku a začal po ní šplhat. Vyšlo to, pomalu se přibližoval svému cíli. Když už byl téměř u otvoru ven, pískání radaru se stalo rychlejším a proměnilo se v jeden dlouhý tón. Uslyšel, jak se za ním láme kov. Z ponorky se dostal jen tak tak. Venku se otočil a spatřil, jak středem lodi prochází velký kamenný útes. Až tam, v klidu, si uvědomil, že nestačil smazat Protobotovy soubory.
Co se dá dělat, pomyslel si a rázným pohybem ploutví se vydal k hladině. Šálu si opět obmotal kolem krku.

Vynořil se pár metrů od Icebergu, zrovna když už mu docházel dech. Jet Pack Guy a několik desítek tučňáků stáli na povrchu ledovce a buď si povídali, objímali se, nebo obojí. Jeden z tučňáků podal agentovi ploutev a pomohl mu vyškrábat se na zem.
„Ahoj,“ řekl Jet Pack Guy.
„Takové slovo se opravdu k této situaci hodí,“ ušklíbl se Mv100.
„Hlavně, že jsme živí,“ pokrčil rameny Guy.
„No to je pravda,“ souhlasil Mv100. Oba se podívali do hlubin.
„Co se s ním stalo?“ zajímalo Jet Pack Guye.
„Vypnul jsem ho. Ponorka je zničená. Ale nestihl jsem zničit jeho pevné disky. Pořád je možné, že se tam někdo potopí, okopíruje a přivede zpět k životu.“
„Vážně?“
„Velmi teoreticky,“ řekl Mv100 a prudce si sedl na led. Ve vzduchu se ozval šum. Přiletělo několik agentů s Jet Packy, aby přítomné uklidnili. Jeden z nich šťouchl do obou dobrodruhů.
„Director s vámi chce mluvit. Pořád nám nevěří, že nedošlo ke ztrátám na životech.“
„Protentokrát ne,“ usmál se Mv100, když vytahoval svou vysílačku, „ale už jsem vám říkal o tom, jaká je moje nejhorší noční můra, že ano?“
„Mě teda ne,“ zavrtěl hlavou Jet Pack Guy.
Mv100 se na něj dlouze podíval. „Vlastně jsou dvě. Ta první je, že kvůli tomu, že něco zanedbám, někdo umře. Je jedna věc, když si za to může sám, ale kdybych mohl něco udělat…“
„A ta druhá?“
Agent M se podíval kolem sebe a potom přiblížil zobák k Jet Pack Guyově uchu.
„To, že někomu dojde, že není normální pojmenovat své dítě dvěma písmeny a třemi čísly.“
„Já to nikomu neřeknu,“ zašeptal mu Guy.

Opodál stál jeden ze zachráněných tučňáků a přidržoval si odposlouchávací sluchátko u hlavy. Usmál se. Vždycky si myslel, že je to trochu divné. Ještě nevěděl, jestli je to důležité, ale pevně se rozhodl, že tuhle informaci předá svému pánovi.