Několik dnů před Vánocemi, centrála EPF
„Gary?“ zeptala se Aunt Arctic modrého vynálezce.
„Co potřebuješ?“ vzhlédl Gary od přístroje, který právě tvořil.
„Nech ten Stromečkosvětlovátor 3000 a pojď se podívat. Tohle je vážně divné,“ řekla a ukázala na jeden stín.
„Tma. No a?“ pokrčil rameny G a chtěl se vrátit k práci.
„Přesně tak! Neměla by tam být,“ přesvědčovala jej ředitelka EPF.
„Jak to myslíš, neměla?“ zamračil se Gary.
„Podívej se nahoru,“ usmála se Director.
Gary vzhlédl. Přímo na místo, kde se nacházela černá skvrna stínu, svítily dva lustry. Zamrkal. Podíval se na stín, a pak znovu nahoru. Dolů a nahoru.
„Vidíš,“ pokývala hlavou Aunt Arctic.
„To je divné,“ zabručel Gary a klekl si blíže ke stínu. „Kdy sis toho všimla?“
„Právě teď. Začínám si myslet, že ty zvěsti o mluvících stínech můžou být pravdivé.“
„Není to možné.“
„Proč by nemohlo?“
„Nevím. Na to místo je zaměřeno několik světelných zdrojů, a přesto je tam stín. Musí to být optický klam,“ řekl vynálezce a podíval se na místo z různých úhlů. Čekal, že z některého místa šero zmizí, nebo půjde lépe poznat, že se jedná o klam.
Aunt Arctic se na něj chvíli dívala, a potom na stín několikrát poklepala.
„Ne!“ vykřikl Gary, „Nedotýkej se ho!“
„Proč?“ divila se Aunt Arctic.
„Nevím!“ řekl G a přiskočil ke stínu. Nedopatřením na něj šlápl.
Oba dva obklopily dva proudy světla, které jimi začaly třást. Za chvíli to přestalo.
„Nehodíte se mi,“ řekl stín mrzutě.
„Cože?“ zašeptala Aunt Arctic. „Kdo jsi? Jak může stín mluvit?“
„Momentík,“ oznámil stín a poslal do mozků obou tučňáků informace o sobě.
„Ty jsi…“ vydechl Gary.
„Jo, jsem. Ale nešiřte se o tom.“ Kdyby měl stín ploutve, tak by jimi mávl.
„Musíme to říct! Jsi hrozba!“ odporovala Aunt Arctic a začala něco vyťukávat na svém mobilu.
„Jistě víte, že umím mazat paměť,“ řekl stín.
„To neuděláš!“ vykřikl Gary a utekl na druhý konec základny. Stín jej ale nějakým způsobem přitáhl k sobě.
„Pro jistotu vám nejen vymažu tuto vzpomínku, ale ještě prohodím postoje k mluvícím stínům. Modrý Gary teď bude věřit, ale zelená Aunt Arctic ne. Připravte se,“ řekl stín a zmizel. Agentům se zatočily hlavy.

„Gary?“ zeptala se Aunt Arctic modrého vynálezce.
„Co potřebuješ?“ vzhlédl Gary od přístroje, který právě tvořil.
„Nech ten Stromečkosvětlovátor 3000 a pojď se podívat,“ řekla Aunt Arctic a usmála se. „Venku je vánoční průvod.“

Mv100 seděl na lavičce ve Snow Forts a užíval si dne. Byl jeho oblíbený svátek, Vánoce. Čas klidu, míru a pohody. Všude kolem stály kotlíky na Coins for Change. Mv100 jako každý rok daroval několik tisíc mincí. Opodál probíhala sněhová bitva mezi týmem červených a modrých.
„Hej, kámo, pojď se přidat!” volal na něj jeden červený tučňák.
„Ne, díky, mám dost,” mával na něj Mv100. Alespoň způsobil, aby koule modrého týmu odlétávaly trochu na stranu. Živly mu to dovolily, vždyť jsou Vánoce!
„Pane, prosím, pane!” ozvalo se u nohy Mv100. Podíval se tam. Byla to malá tučňáčí holčička.
„Copak potřebuješ?” zeptal se překvapený agent.
„Vy jste policista Mv100, že jo? Já se jmenuju Houba.”
Houba, pomyslel si Mv100. Snad neví, jak je to divné.
„Agent, ne policista. S čím ti můžu pomoci?”
„Pane gente… Já se bojím jednoho stínu.”
Úsměv ztuhl Mv100 na tváři. Stíny. Mnoho lidí si na ně posledních pár týdnů stěžovalo, vlastně od té doby, co se udála ta bitva mezi Panfu a Clubem Penguin. Někteří říkali, že na ně něco ze stínů šeptá. Jiní tvrdili, že se stíny u nich v iglú tvarují jako postavy. Další část by přísahala, že je tam něco děsivého, co se dere na povrch. Mv100 si toho taky všiml. Jeho pufflové byli v poslední době nějací smutní a drželi se na světle. On sám se stínů nebál, ani nic neslyšel.
„Agente, ne gente. Kterého?”
„To se mění, pane agente. Teď mě vyděsil támhle ten,” řekla Houba a ukázala na tmavý stín pod hodinami.
„Tak se tam půjdeme podívat, co říkáš?” navrhl holčičce Mv100.
„Dobře,” usmála se. Mv100 vstal a chytil ji za ruku. Táhla ho směrem k hodinám. Za chvíli tam došli.
„Dobrá. A co tě na něm děsí?”
„On mluví.”
„Co říká? Já nic neslyším.”
„Tak poslouchejte!” rozzlobila se Houba. „Všichni dospělí říkají, že nic neslyší. Ale já vím, že tam něco je!”
„Fajn, fajn. Tak ticho,” zašeptal Mv100 a klekl si blíže stínu. Přiložil ucho ke sněhu. A najednou ho slyšel.
„Blížím se, blížím se!” opakoval jakýsi hlas.
Mv100 se prudce podíval na Houbu.
„Říká vždycky to samé?”
„Ne, pane agente. Tenhle říká, že se blíží, ale třeba stín u mě doma říkal ‚Jsem temný‘ a jiný zase šeptal, že je opakem. Nerozumím tomu!”
„Já taky ne, děvče, já taky ne,” kroutil hlavou Mv100.
„Odkdy je slyšíš? A má vždycky stejný hlas?”
„Hlas je vždy stejný, pane agente. A slyším je od té doby, co jsem se vzbudila v den Velké bitvy.”
„Aha. Jak jsi věděla, že jsem Mv100?”
„Viděla jsem vás v novinách, pane agente.”
„Aha. Tak už běž za tatínkem nebo za maminkou, jo?”
„Dobře, pane agente. Na shledanou, pane agente.”
„Houbo,” zarazil ji ještě Mv100, „poslední otázka. Řekl ten stín někdy své jméno?”
„Ano, pane agente.”
„Neděláš si legraci?
„Ne, pane agente. Jednou, když byl rozčílený, říkal to.”
„Nevěděl jsem, že stín může být rozčílený. Jak se jmenuje?”
„Opravdu to chcete vědět, pane agente?”
„Samozřejmě, že chci, jinak bych se tě snad neptal!”
„Dobře, pane agente,” pokrčila rameny Houba. „Říká si Agent temna.”

Gary, vynálezce a druhý nejdůležitější agent tajných společností P. S. A. a EPF, dělal to, co je pro něj typické – vynalézal.
„Už by sis mohl dát pauzu,“ zívl Jet Pack Guy, který měl na centrále službu. „Ty tu být nemusíš, ale já jo.“
„Nejsem rád na Vánoce sám,“ vysvětlil mu to Gary, „tady na základně vždycky někdo je, tak jsem raději tu. A večer přijde Director na tu oslavu.“
„Jak myslíš. Co teď děláš?“
Gary se na něj vážně podíval a trochu snížil hlas.
„Víš, jak si všichni v poslední době stěžují na stíny?“
„Samozřejmě, je toho plná poštovní schránka.“
„Já je slyšel,“ otřásl se při té vzpomínce. „Slyšel, jsem co ten stín říkal a nemůžu na to zapomenout, dokud tomu nepřijdu na kloub.“
„Co říkal?“
„To je snad jedno, ne?“
„No dobře,“ urazil se Jet Pack Guy a otevřel noviny. Hlavní článek byl samozřejmě o tom, jak celá redakce všem čtenářům přeje veselé Vánoce. Mnohem zajímavější byl druhý článek. Jeho titulek zněl „Stinné Vánoce“.
„Gary, tohle by tě mohlo zajímat,“ řekl Jet Pack Guy a podal vynálezci noviny.
„Ukaž.“
„Ten druhý text. Stinné Vánoce.“
„Hm. Psala to Aunt Arctic, tak to bude stejně o tom, že je to hloupost. Nech to být,“ rozhodl Gary a vrátil se ke svému stroji.
„Proč jsi takový mrzout?“ rozzlobil se JPG.
„Kvůli stínům. A teď mě už neruš.“
„Stíny, stíny…“ kroutil hlavou agent.
Otevřely se dveře a do místnosti vpadla agentka Dot, celá vyděšená.
„Jeti! Jeti!“ vykřikla a vrhla se k Jet Pack Guyovi.
„Neříkej mi Jeti,“ zabručel elitní agent, známý svou tvrdostí.
„Tam nahoře, v telefonní základně,“ naříkala, „byla postava, celá tmavá! A tak chraptivě mluvila. Já myslím, že to má něco společného s těmi stíny.“
„Tak a dost,“ řekl náhle Gary, „tyhle věci už si nedávají pozor na jednu důležitou věc, která je může odhalit.“
„A to je jako co?“ zeptal se Jet Pack Guy.
„Já!“ odvětil vztekle Gary, vzal si své věci a odešel nahoru do telefonní ústředny.
Ve výtahu si vztekle poklepával nohou. Ty divné události byly všude kolem. Jet Pack Guyovi řekl, že ho článek v novinách nezajímá. Ve skutečnosti si ho už přečetl ráno, třikrát. Zdálo se, že je jen několik jedinců, kteří stíny prostě nevidí. Garymu bylo jasné, že v šeru žije nějaká dosud neznámá forma života. Jediné, čím si nebyl jistý, bylo, jestli je ten živočich jen jeden a přesouvá se z různých stínů do jiných nebo je jich víc.
Výtah dojel. Dveře se automaticky otevřely a Gary to spatřil. Bylo to ohromné, hlavu to mělo až u stropu. Netušil proč, ale věděl, že se toho nesmí dotknout. Uchopil pevně svůj nejnovější vynález Antistínovátor 3000, namířil jej na černého obra a stisknul tlačítko.
Dosud tichý tvor zaskučel, že to bylo slyšet až nahoru. Dot pevně stiskla Jet Pack Guyovu ruku.
„To ti nedaruju! Stíny přicházejí a brzy si tě vezmou! Já jsem Agent temna a brzy povstanu!“
Garymu přejel mráz po zádech. Agent temna, to byla ta věc, které se tak vyděsil u sebe doma. V jeho iglú však stín jen šeptal a tady v ústředně přímo řval.
„Říkáš si Agent. Proč?“ ptal se Gary.
„Tak, jako agent se dokážu vplížit na všechna místa. Stejně jako agent mám přístup ke všem vědomostem. Agentem jsem byl stvořen, a proto agentem jsem!“ triumfálně zakončil svou řeč stín.
„Jo, a taky jsem temný. Proto Temný agent,“ dodal později, trochu více normálním hlasem.
„J-jo,“ přikývl hlavou Gary.
Stín naklonil hlavu a zmizel.

Sensei procházel mezi několika podložkami, kde bojovalo pár tučňáků s bílými pásky. Dnes neměl dobrou náladu a zrovna do Doja přišlo pár úplných nemehel. Sensei věděl, že kdyby na ně byl nepříjemný, mohl by jim Card-Jitsu znechutit a to se nesmělo za žádnou cenu stát. Přesto si občas nemohl pomoci.
„Jak držíš tu sněhovou kouli?“ vyčítal právě jednomu nováčkovi.
„Normálně, ne?“
„To bych zrovna neřekl. Ruka musí být rovně, ne tak zkroucená, jakou ji máš ty.“
„No dobře,“ řekl otráveně tučňák.
Někdo zaklepal na dveře Doja. Kdo to může být, pomyslel si Sensei, když šel otevřít.
„Mv100! Co tě vede ke mně do Doja?“
„Potřebuji se s vámi poradit, Sensei,“ řekl Mv100 a rozhlédl se kolem, jestli je někdo neposlouchá.
„Víte… Jde o stíny.“
Sensei se přestal usmívat.
„Také mi v poslední době dělají starosti. Půjdeme do vodního Doja, tam teď nikdo není.“
„Ano.“
Sensei se otočil ke svým novým žákům a řekl jim, aby chvíli cvičili bez jeho dozoru. Většina jich to uvítala s nadšením.
Oba mistři Card-Jitsu se vydali na cestu po dlouhém mostu. Vodní Dojo viselo zavěšené na čtyřech velkých řetězech uprostřed vodopádu. Bylo velmi vzdálené od hlavního Doja a z toho důvodu bylo nejméně navštěvované.
„Tak co tě trápí, učedníku,“ zeptal se Sensei, když dorazili na místo.
„Jak jsem už řekl, jde o stíny. Dnes ráno jsem byl ve Snow Forts, když mě jedna malá holčička upozornila na stín pod hodinami. Tvrdila, že mluví. Já jsem nejdřív nic neslyšel, ale když jsem se do toho zabral, zaslechl jsem, jak říká, že se blíží.“
„Předpokládám, že si myslíš, že stíny nemohou mluvit.“
„Copak můžou?“ divil se Mv100.
„Když jsme v den Velké bitvy dali život všem mrtvým toho dne, jak jsi to formuloval?“
„Co přesně myslíte?“
„Požádal jsi, aby živly vdechly život – komu?“
„Všem tučňákům, kteří dnes padli.“
„Víš, Mv100,“ podíval se Sensei na svého oblíbeného žáka, „je tu něco, co jsem ti neřekl. Myslel jsem, že je to jen legenda, takže jsem tě tím nechtěl zatěžovat.“
„Prosím, vyprávějte.“
„Kdysi dávno na Ostrově lidí žil tučňák. Jeho jméno není podstatné, to hlavně proto, že ho neznám. Dnes už takového nepotkáš, leda v pohádkách. Byl skrz naskrz dobrý, přátelský, hodný, měl prostě všechny kladné vlastnosti. Byl také velmi chytrý. Jednoho dne se mu podařilo vytvořit přístroj, který vytvářel opak věcí, které se do něj vložily. Například když jsi do stroje strčil sklo, vyšel písek. Když jsi mu nabídl vodu, dostal jsi oheň. Vynálezce ovšem udělal jednu chybu – udělal kopii sám sebe. Vzhledem k tomu, že byl velmi dobrý, jaká byla asi jeho protikladná kopie?“
„Ztělesnění zla?“ zkusil to Mv100.
„Přesně. Vynálezce si brzy uvědomil svou chybu a pokusil se svou anti-kopii zničit. Jedna věc se však nezměnila. Inteligence. Pokud byla předloha velmi chytrá, produkt by měl být velmi hloupý, ale nestalo se tak. Chytrý tučňák nakonec svou kopii, která si dala jméno Auk-jent*, porazil. Auk-jent ale nebyl zničen. Podle legendy byl jen uspán a uložen do všech stínů světa. Možná proto se tolik malých dětí bojí tmy… Příběh končí tak, že Auk-jent se vrátí, až mnoho nevinných zemře a znovu se narodí a prý se to může stát jen pomocí síly živlů.“
„Takže když jsme provedli Vdechnutí, probudili jsme i Auk-jenta?“
„Pokud je pověst pravdivá, tak ano. Naštěstí Auk-jent nezískal tělesnou formu, je stále stínem a v této podobě nám nemůže příliš uškodit. Vystrašit, to ano. Ale dokud nezíská pevné tělo, můžeme jej stále považovat za neškodnou legendu.“
„Auk-jent, Auk-jent,“ zamyslel se Mv100. „Ta holčička říkala, že se jmenuje Agent temna. Auk-jent a agent je podobné, nemyslíte?“
„Možná si za ta století a tisíciletí už své jméno tak dobře nepamatuje. Pokud jsme jej opravdu opět přivedli k životu, možná přejal jméno po tobě.“
„Agent Auk-jent. Tak tak bych se jmenovat nechtěl.“

*výslovnost: aukdžent

Bylo poledne a slunce svítilo velmi silně, takže stínů bylo mnohem méně. Gary, Aunt Arctic a Mv100 se sešli v Garyho iglú, aby se pokusili vyřešit situaci.
„Nikdy jsem neslyšela nějaký stín mluvit. A to, že by stín dokázal vytvořit postavu, považuji za nejméně silně nepravděpodobné.“
„Postavu?“ lekl se Mv100.
„Ano,“ kývl Gary, „Ráno jsem v telefonní centrále viděl stín, který se zformoval do tvaru velkého tučňáka.“
„Jak velkého?“
„Asi jako šest na sobě postavených normálních tučňáků.“
„Nedaří se mu to,“ zamumlal Mv100.
„Co? Komu?“ ptala se Aunt Arctic, ale Mv100 ji odbyl: „Nic, to jsem si jen něco říkal pro sebe.“
„Nemyslím si, že by to mohla být nějaká hrozba. Potřebuji prostě vysvětlení, proč si lidi myslí, že na ně stíny mluví a co udělat, aby si to nemysleli,“ vysvětlila jim Aunt Arctic.
„Mňo, já vím, že je Štědrý den a měl bych si od práce odpočinout, ale ráno jsem trochu vynalézal. Podařilo se mi vyvinout Antistínovátor 3000 a měl jsem možnost vyzkoušet jej na té postavě, o které jsem už mluvil,“ řečnil Gary, „Ale já jsem očekával, že zmizí a místo toho stín jen zakřičel, jako bych do něj strčil hodně velkým párátkem.“
„Nebude to tak jednoduché,“ odporoval Mv100, „mluvil jsem se Senseiem a on říkal-“
„Nech mě domluvit,“ přerušil ho Gary.
„Promiň.“
„Když selhal Antistínovátor, vytvořil jsem z pár lžiček, špejlí a magnetického generátoru Zachycovač stínů 3000. A povedlo se mi jeden chytit,“ chlubil se vynálezce.
„Kde?“ řekl rychle Mv100.
„V centrále EPF, chtěl jsem navrhnout, abychom se tam šli podívat.“
„To bych radila,“ odfrkla Aunt Arctic a zvedla se.

„Tak tady to je,“ řekl Gary a ukázal na malou dřevěnou klec na stole. Ačkoli na ni svítilo několik lampiček, její vnitřek byl dokonale tmavý.
„Je tam něco, co pohlcuje světlo. Když jsem to chytal, křičelo to.“
„Co říkal?“ zeptal se ohromený Mv100.
„Že je Agent.“
„Opravdu to bylo ‚Agent‘? Ne něco podobného?“ ujišťoval se Mv100.
„No, vyslovoval to spíš jako ‚Aukent‘, ale určitě to tak bylo.“
„Takže je to on,“ vydechl překvapený Mv100.
„Kdo?“ nechápal Gary.
„Chtěl jsem vám o tom říct, ale přerušil jsi mě. Sensei mi vyprávěl starý příběh o Auk-jentovi.“
„Starý příběh?“ zasmála se Aunt Arctic. „Vždyť je to pohádka pro malé děti, které se rády bojí!“
„Vážně?“ Mv100 byl velmi zmatený.
„Já ji neznám,“ kroutil hlavou Gary.
„Ale no tak, určitě ji znáte oba,“ smála se Aunt Arctic, „Kdysi dávno žil byl kouzelník Garn a při jednom ze svých pokusů vyčaroval zlého ducha – tučňáka Auk-jenta. Ten ho chtěl zabít, ale Garn jej přemohl a zaklel do svého prstenu. Já myslela, že to znají všichni!“
„Očividně ne,“ ozvalo se z klece.
Všichni tři se tam otočili. Klec byla pořád tmavá, ale uprostřed zářily dvě bílé oči!
„Auk-jent, ne agent. Děkuji, že jste mi to připomněli. Když slyším své jméno, nějak mě to nabíjí,“ řekla hmota v kleci.
Mv100 se na ni upřeně díval. Snažil se proniknout do její mysli, ale místo toho hmota přečetla mysl jeho.
„Tak sensei Mv100!“ zasmál se Auk-jent, „Garn o tobě mluvil. Jo, madam, byl to vynálezce, bratranec prapředka tady Garyho, žádný čaroděj. Říkal, že kdybych se vrátil, musel bych si vzít podobu tučňáka, který má ve jméně dvě písmena a tři čísla. Už chápu, jak to myslel.“
„Ale já ti své tělo nedám,“ usmál se Mv100.
„Ale vždyť já ti ho nechci vzít!“ řekla hmota a vystrčila z klece dva světelné (spíše nesvětelné) proudy, které se v okamžiku změnily na ruce. „Copak jsi nikdy neslyšel o klonování?“

Auk-jentovy ruce popadly Mv100 a chvíli s ním třásly. Když už nebohý agent málem ztratil vědomí, pustily ho a on spadl na podlahu. Kolem klece, která vzápětí praskla, se objevil vír energie. Za chvíli se zablesklo a na stole ležel černý tučňák, oblečený naprosto stejně jako Mv100. Oba se na sebe chvíli podívali a pak se Auk-jent podíval na své ploutve.
„Já… já mám zase tělo!“ řekl a začal se smát. „Ta helma je sice na nic, ale zbytek ujde a podívejme se, co to tu máme – klíč od tvého iglú!“
„Nech ho být!“ řekl Mv100 a chtěl na Auk-jenta skočit. Ten jej však odmrštil do vzduchu jedním pohybem ruky.
„Asi bych si měl říkat nějak jinak, když jinak vypadám. Co takhle 001vM, jako opak Mv100, co říkáte?
Ne, to je divné. Radši Xyzlokp. Ne, to je ještě zvláštnější. Už vím! Budu si říkat Atem, podle názvu Agent temna. Tak jsem to řekl té holce. No nic, vážení, já mizím!“ Atem slezl se stolu a vyběhl směrem k výtahu. Gary běžel za ním, ale Atem jej vyhodil do vzduchu stejně jako předtím Mv100.
„Myslím, že máme problém,“ řekl Mv100 a spadl ze stropu.
Aunt Arctic jen sáhla do skříně a vytáhla své maskování. Potom předstoupila před velkou obrazovku a řekla: „Zahájit vysílání.“
Světla zhasla, až na jedno, které se zamířilo přímo na Aunt Arctic. Ta ještě zapnula zařízení na změnu hlasu a stala se opět Directorem.
„Agenti,“ zahájil Director svou řeč, „náš ostrov je opět v nebezpečí. Zatím nevíme, o co přesně se jedná, můžeme si však být jisti tím, že je to nouzová situace. Agenti, kteří jste ve svých iglú, zabezpečte dům agenta Mv100. Všichni ostatní agenti se okamžitě přihlásí na základně. Konec.“
„Já jdu domů,“ řekl otřesený Mv100, „musím se ujistit, že se pufflům nic nestalo.“
„Myslíš, že může pořád být ve stínech?“ zeptal se Gary.
„Asi ne. Určitě ne. Teď, když má tělo, může nám škodit, ale aspoň musí nechat na pokoji ty stíny.“
„Atem… Auk-jent… Určitě už Sensei neví nic dalšího?“ ptala se Director.
„Nevím, možná byste se ho mohla zeptat sama,“ odsekl Mv100 a teleportoval se domů.
Atem už tam samozřejmě byl a vrtal se ve skříni Mv100.
„Co myslíš,“ obrátil se na něj po chvíli, „mám nosit tuhle paruku nebo tuhle?“
„Tuhle,“ řekl Mv100 a ukázal na jednu z nich.
„Díky,“ poděkoval Atem a pokračoval ve výběru oblečení.
„Takže ty jsi několik tisíciletí stará bytost,“ musel si to zopakovat Mv100, „a hlavní věc, která tě zajímá, je, jaké budeš nosit oblečení?“
„Vlastně ano,“ řekl Atem a obul si králíčkové pantofle. „Když jsem si okopíroval tvé tělo, dostal jsem i něco z tvých vlastností a vlastností tvých předků. Vsadím se, že máš v rodokmenu minimálně jednoho fintila.“
„A co uděláš, až si vybereš oblek?“ divil se Mv100.
„To ještě nevím,“ přiznal Atem, „Ale určitě to bude něco zákeřného, jako třeba ovládnutí světa. Tak, jak vypadám?“
Mv100 vyprskl smíchy. Atem si oblekl hnědou paruku, sluneční brýle, černý agentský oblek a přes to všechno přehodil dlouhou zelenou šálu. Potud relativně dobré, ale celkový dojem hodně kazily ty boty s králíčky.
„Módní vkus mám starý pár tisíc let. Oblekl jsem si něco směšného?“
„No, vlastně…“
„Tak mi to neříkej. Zkazil bych sám sobě dojem,“ přerušil jej Atem.
„Ale teď vážně. Dlouhou dobu ses schovával ve stínech a nezněl jsi tak přátelsky jako teď. Co máš v plánu?“
„Nejdřív k tomu prvnímu tvrzení. Auk-jent je už minulost. Ačkoliv jsme svým způsobem ta samá osoba, já se nikdy nebudu chovat jako on. On už by vás asi všechny odpálil na Měsíc a ani by si nevzal boty. Teď k tomu plánu. Právě teď plánuji velmi rychle zmizet.“
Zasmál se a vypařil se. Zbyl po něm jen jeho stín, který jej následoval až o několik chvil potom.

Ostrov šílel. Oficiálně sice nikdo veřejnosti nedal informace, ale některý z agentů se očividně sešel s jedním z novinářů Penguin TV News. Televizní stanice okamžitě odvysílala reportáž, nazvanou „Příšera ze stínů útočí“. Director zuřil a rozhodl, že další postup bude konzultovat jen s vybranými agenty z řad P. S. A. a z toho důvodu také přesunul jednání na ostrov Aguenti.
Aguenti, největší ze Tří tajemných ostrovů, sloužil jako základna P. S. A. od té doby, co byla zničena její centrála na Club Penguin Island. Běžně tam skoro nikdo nechodil, jindy, jako třeba teď, se zde nacházelo až dvě stě agentů.
Nedalo by se říct, že by z toho byli nadšení. Ačkoli byla základna maskována jako pizzerie, pizza se tu rozhodně nepodávala. A navíc byly Vánoce. Všichni plánovali, že si o půl šesté sní tradičního Mulleta, a potom se půjdou podívat na vánoční koncert Penguin Band v divadle. Proto se nedalo říct, že by byli nějak nakloněni myšlence, že celý ostrov ohrožuje pohádková postava.
„Zahajuji zasedání,“ řekl Rookie a podíval se nejistě na Directora.
„Pokračuj,“ naznačovala ústy Aunt Arctic.
„Jak jste se dozvěděli na schůzi EPF, dnes dopoledne se na území našeho ostrova vyskytl potenciálně nebezpečný subjekt, který se označuje jmény Auk-jent, Atem a Agent temna. Více informací má agent Mv100. Máš slovo.“
„Děkuji,“ řekl Mv100, když začal mluvit. „Chtěl bych vás seznámit s naší situací. Většina z vás si myslí, že Auk-jent je jen pohádka. Není. Mluvil jsem na toto téma se Senseiem a on by údajně přísahal, že je Auk-jent skutečný. Chci také potvrdit informaci, že to byl právě Atem, tak si právě říká, kdo na nás působil prostřednictvím stínů. Dnes kolem jedné hodiny odpolední na sebe Atem vzal tučňačí podobu, za pomocí klonování mého těla. Snad to na něj mělo pozitivní účinek,“ pokusil se Mv100 o vtip, ale nikdo se nezasmál.
„Ehm, dobře. Poté se vydal do mého iglú, aby se… no, převlékl. Říkal, že zatím nemá žádný plán, ale já bych mu nevěřil. Jsou tu dvě protichůdná tvrzení, se kterými vás musím seznámit. Legenda praví, že Auk-jent je čisté zlo. Naproti tomu Atem o sobě tvrdí, že už není Auk-jentem. Z tohoto důvodu navrhuji, abychom přestali používat jeho staré jméno.“
Všichni sebou najednou trhli.
„Co je to s vámi?“ zavrčel Mv100 a odešel od řečnického pultu. Rookie potichu uvedl dalšího řečníka, Garyho.
„Dnes jsem sestavil dva vynálezy, které souvisí s objevem tohoto stvoření. První sloužil jako odpuzovač stínů, který sice byl funkční, ale na stín to nemělo příliš velký vliv. Druhý přístroj jsem vytvořil k zachycení stínu, o kterém jsem se domníval, že se v něm stvoření nachází. To se mi nakonec povedlo. Naneštěstí, z důvodů, které nedokážu vědecky vysvětlit, stvoření si po vyslovení jeho jména uvědomilo samo sebe. Potom si nějak vytvořil tělo za použití DNA agenta Mv100. Zatím nevím, jak je možné, aby stín někoho uchopil, ale-“ Gary náhle přestal mluvit.
Mv100 sykl: „Co je, Gary?“ Nikdo neodpověděl.
Agent M se otočil na svého souseda a chtěl se ho zeptat, co se děje, ale tučňák vedle něj najednou spadl na zem.
„Jsou zmražení,“ řekl Atem a cvakl zobákem. „Už tě napadlo, že Atem zní jako atom? Měl jsem si vybrat lepší jméno, ale v tu chvíli mě nic nemohlo napadnout,“ procházel se po stole a silně dupal králičími pantoflemi.
„Je to trvalé?“ Mv100 se snažil znít odvážně.
„Záleží na tom, čemu říkáš trvalé. Dva, tři roky? Ne, to je moc dlouho. Nemám ponětí o čase, pletu si hodiny, dny, roky… Chtěl jsem říct dvě, tři hodiny.“
„Proč jsi to udělal?“
„Potřebuji čas. Začnu nenápadně. Nechám vybouchnout Náměstí.“
„Velmi nenápadné.“
„Ano, jsem génius, já vím.“ Atem se zarazil. „Jsem nějaký chlubivý! To neznám. Opravdu musíš mít mezi předky nějakého namyšleného hlupáka.“
„Můžu tě zastavit.“
„Ano, ale proč bys to dělal? Copak si nechceš užít zábavu?“
„Bude tam koncert. Hodně lidí bude v divadle.“
„Ach tak! V tom případě raději odpálím Město. Zatím nechci ztráty na životech.“
„Stejně tě zastavím.“
„To těžko. Ty si totiž vlastně ani nebudeš pamatovat, co jsem ti řekl.“
„Cože?“
„Víš, tisícileté bytosti mají tu vlastnost, že můžou mazat části paměti. Takže ti vymažu vzpomínky na odpálení Města, ale zůstane ti tam, že jsem zmrazil celou P. S. A.,“ dořekl Atem a seskočil ze stolu.
„No tohle,“ řekl Mv100 a nechal si vymazat paměť.

Atem opravdu neměl ponětí o čase. Jeho zmražení netrvalo dva roky, ani dvě hodiny, ale dvě minuty. Všichni agenti se probudili a hodně je bolela hlava. Mv100 seděl v koutku a díval se před sebe. Věděl, že mu byla vymazána část paměti, ale netušil, co mu tam Atem smazal. Náhle se vedle něj objevil Sensei.
„Jak jste mě našel?” vydechl Mv100.
„Jsi můj učedník,” pokrčil rameny Sensei, „vzniklo mezi námi psychické spojení, díky kterému se můžeme najít. Což se dá využít při únosech, že.”
„Rozhodně. Ale proč jste tady?”
Sensei se usmál: „Nejsem. Je to projekce. Stojím, nebo přesněji řečeno sedím, na své podložce v Doju.”
„To je jedno. Proč se sem projektujete?”
„Vím, že ti to říkám docela pozdě, ale našel jsem starý svitek o tom, jak se Auk-jent vrátí k životu.”
„Ano? To už jsem si vyzkoušel v praxi,” odsekl Mv100.
„Vždyť říkám, že o tom mluvím pozdě. Je tam však jedna věc, která by tě mohla zajímat. Vlastně dvě.”
„Jestli to bude něco jako, že Atemova největší slabina jsou kartáčky na zuby…“
„Nech toho! První proroctví z toho pergamenu praví, že Auk-jentova druhá vláda bude trvat osm dní. Takže na Nový rok by už mohl být pokoj. Druhý odstavec mluvil o tom, že Auk-jenta může zničit pouze ten, z koho je zrozen. To jsi ty.”
„Chápu,” zavrčel Mv100.
„Proč jsi takový rozzlobený, učedníku?” divil se Sensei.
„Atem tu před chvílí byl a vymazal mi část paměti. Vím, že něco chystá, ale nevím co. Pamatuji si, že říkal, že nechce ztráty na životech. Je docela milý, když se to tak vezme.”
„Až na to, že je to tisícileté čiré zlo, máš docela pravdu.”
„Už není. Vzal si nějaké vlastnosti ode mě.”
„Učedníku, dám ti jednu radu. Bojoval jsem se zlem v mnoha podobách a něco jsem se naučil: nikdy jim nevěř, když tvrdí, že se změnili!”
„Když myslíte. Nechcete se vrátit do Doja?” řekl otrávený Mv100.
„Nevidíš mě rád? Už mizím.” Sensei se uklonil a vypnul projekci.
Mv100 si uvědomil, že je v místnosti ticho. Všichni se dívali na něj.
Sensei se ještě na chvíli objevil a řekl: „Nikdo jiný než ty mě nevidí. Takže si myslí, že mluvíš sám se sebou.”
Mv100 se rozhlédl po překvapených tvářích ostatních agentů. „Promiňte, to byl Sensei. Mám… Mám v uchu sluchátko a v zubu mikrofon, Gary mi ho tam včera nainstaloval,” vymluvil se.
„Fajn,” řekla Director, když se vzpamatovala. „Mv100 tvrdí, že Atem něco chystá, ale neví co. Proto vytvoříme hlídky kolem každé významné budovy na ostrově.”
Odpovědí bylo mohutné bučení.
Zvedla ploutve: „Vím, že chcete dnes být s rodinami, ale pokud se chceme dožít zítřka, je to bezpodmínečně nutné.”

O půl hodiny později byli již všichni agenti tam, kde měli být. Na Aguentim zůstala jen malá skupina velení, která rozdělovala úkoly všem v terénu. Vzhledem k tomu, jaký měl Mv100 vztah k nepříteli, byl velením pověřen on a ne Director. První věc, kterou agent M jako velitel Operace Světlo udělal, bylo, že pověřil Garyho úkolem, aby zjistil, co všechno mohl Atem získat z rodokmenu rodu Stů.
„Zatím nevím, jak to udělám,” přiznal se Gary, „ale teoreticky je možné zjistit dědičné vlastnosti. Spolehni se, stihnu to.”
„Šéfe?” ptal se Rookie, „Mám zrušit koncert Penguin Band?”
„Nemyslím. Pokud opravdu nechce mrtvé, zjistí si, že útok na divadlo by se mu nevyplatil.”
„Co když blafuje?“
„Já mu v tomhle věřím.“
„Jo, to se ti to věří,“ brumlal Rookie, když odcházel, „když je napůl ty.“

Atem se procházel v podzemním bazénu. Když byl ještě neškodným stínem před Dnem velké bitvy, rád zůstával právě tady. Bylo tu příjemné vlhko a málo tučňáků. Jako stín samozřejmě nepotřeboval jíst ani pít, ale často rád vklouzl do stínu jedné ze stěn bazénu a koupal se. Možná právě proto, uvažoval, nebyl nikdy bazén oblíbený. Možná že jsem je všechny vyděsil. Rychle zaplašil myšlenky na staré časy. Teď musí pracovat. Zvláštní pro něj bylo, že jej myšlenka vybuchujícího Dance Clubu nepřinutila k ďábelskému smíchu, jako když byl ještě Auk-jentem.
„Proč je vlastně nechci zabít?“ řekl nahlas. Potom se zase ponořil do svých myšlenek. Otevřel dveře do kotelny. Tuto místnost už neměl tolik rád. Byl tu, už podle jména, kotel a ten samozřejmě vyzařoval světlo a teplo. Teplo se ještě dalo vydržet, ale světlo mu z pochopitelných důvodů jako stínu vadilo. Na druhou stranu, pokud byla světla zhaslá, vždy si tu vzal jeden výtisk novin. Ne, že by jej zajímal obsah, ale prostě si potřeboval něco přečíst.
„Prvních tisíc let byl děs. A další tisíc taky,“ tak zněl vtip, který sám sobě rád říkal. Málokdy se smál, vždyť ho už znal. To byl jeho problém. Byl sice skrz naskrz zlý, ale také velmi osamělý. Nikdo totiž nevěděl, jaký je důvod jeho temnoty. Všichni si mysleli, že je to kvůli tomu, že je opakem dobrého Garna. Ve skutečnosti byl Auk-jent nejprve odlišný pouze svým vzhledem – Garn byl bílý tučňák a Auk-jent černý. Garn s ním ale dlouhé týdny nemluvil a v Auk-jentovi se probudila touha po pomstě. A dopadlo to, jak to dopadlo. To už ale byla Atemova minulost. Vyšplhal po žebříku přímo do tanečního klubu. Byli tam jen tři tučňáci. I ti však byli překážkou v jeho plánu. Atem způsobil, aby se vypla světla.
„Ale ne, už zase,“ řekl jeden tučňák.
„Pojďme do mého iglú, je sice menší, než tohle, ale je tam světlo,“ navrhl druhý.
Třetí neřekl nic. Všichni odešli, za chvíli je následovali další dva, kteří nahoře hráli automatové hry.
Atem ještě vypnul hudbu. Rád pracoval v tichu. Dance Club si vybral k výbuchu hlavně proto, že byl uprostřed Města. Když ale poklepal na několik zdí, zjistil, že jsou tak silné, aby zadržely výbuch, takže nebude moci zničit ostatní budovy.
„Co se dá dělat,“ řekl si a rozmístil bomby, které před několika lety ukradl jednomu lednímu medvědovi. Bylo to období, kdy byl relativně silný a mohl hýbat s věcmi. Jednoho dne, kdy ještě neznal svůj budoucí osud, způsobil, že na tučňáka Mv100 spadla v kavárně kovadlina. Mv100 tehdy přežil jen díky své helmě a i tak musel hodně dlouho ležet v nemocnici. Od té doby ji měl téměř vždy u sebe.
Atem se podíval na hodinky, které ukradl jednomu tučňákovi s cylindrem. Byly čtyři hodiny – čas výbuchu. Usmál se. Věděl, že tohle se agentům bude líbit. Vzal jednu nálož a připojil na ni malou anténu. Pomocí agentského telefonu, který získal při kopírování obleku agenta Mv100, může celou budovu odpálit z pohodlí pizzerie.

Na Aguentim právě probíhalo něco velmi neagentského. Gary se pokoušel zhypnotizovat Mv100, aby si vzpomněl na vymazanou část paměti. Podle Garyho není možné paměť smazat, ale pouze schovat. Použil svůj nejnovější vynález Hypnotizér 3000.
„Takže, Mv100,“ mluvil potichu, „Vzpomeň si znovu na tu scénu.“
„Jsem na židli,“ mumlal zhypnotizovaný tučňák, „Náhle jsou všichni ztuhlí. Atem chodí po stole v těch legračních pantoflích se zajíčky.“
„Co říká?“
„Že Atem zní jako atom a že si měl vybrat lepší jméno.“
„Dobře. Posuň se trochu dopředu.“
„Pane,“ strčil do Garyho robotický tučňák Albert, „máte dopis.“
„Teď neruš,“ odbyl jej Gary.
„Je to priorita deset, pane.“
„Tak mi to přečti.“
„Gary? Už jsem si vzpomněl!“ oznámil vítězně Mv100.
„Tak co?“
„Dance Club…“
„Dance Club vybouchnul, pane,“ řekl robot.
„To jsem chtěl právě říct!“ zamračil se Mv100.

Začalo sněžit. Mv100 a několik dalších agentů stáli před zbořeninou toho, co bývalo Dance Clubem.
„Zdi byly naštěstí silné, takže zadržely výbuch,“ dokončoval svou řeč stavitel Rory. „Jinak by pravděpodobně explodovala i kavárna a obchod s oblečením.“
„No to jsou teda svátky,“ ušklíbl se Director.
„Jsou nějaké oběti na životech?“
„Ne, pane. Krátce před výbuchem v budově vypadly pojistky a všichni odešli kvůli tmě.“
„Takže to byl on?“ ptal se Jet Pack Guy.
„Asi ano. Říkal, že nechce zabíjet,“ kývl hlavou Mv100.
„Takže už můžu schovat převlek?“ zeptal se kaktus, stojící opodál.
„Ano, Dot,“ souhlasila Director.
„Něco nechápu,“ řekl Gary, „je logické, aby chtěl naši smrt. Proč to neudělal?“
„Možná,“ domníval se Mv100, „nás chce zatím jenom vystrašit. Tučňáci zpanikaří a v takovém prostředí je mnohem jednodušší někoho… odstranit.“

Sensei seděl na svém polštáři v Doju. Byl sám, jako každé Vánoce. Jedinou společnost mu dělaly jeho milované živly. Potichu meditoval v pozici lotosového květu. Náhle se ozvala rána a probořila se střecha. Před Senseiem přistála tmavá postava.
„Ty?“ Sensei tomu nemohl uvěřit.
„Ano, jsem to já,“ řekl neznámý.
„Už jsem tě tak dlouho neviděl a ty ses vrátil!“
„Myslel sis, že se mě zbavíš?“
Senseiem otřásla hrůza.
„Ne, to rozhodně ne.“
„Tak teda ahoj, bratranče!“ řekl příchozí tučňák a začal se smát. „Máš to tu nějaký fajnový.“
„Trochu jsem to tu opravil,“ odvětil chladně Sensei.
Hlas Senseiova nevítaného bratrance se náhle změnil: „Zamaskoval jsem se jako ten, kterého se nejvíc bojíš. Ve skutečnosti jsem Atem!“

Rockhopper na své lodi vyhlížel Club Penguin. Za několik minut už by měl dorazit.
„Yarre, těšíš se jako já?“ zeptal se svého červeného puffla. Ten odpověděl krátkým písknutím.
„Jo, jo. Až jim ukážu jednoho z těch rybích pufflů, které jsme objevili, budou nadšeni!“
„Nikdy se o nich nedozví,“ řekl někdo na strážním koši.
„Kdo je to?“ zakřičel Rockhopper.
„Jsem ledová kra, která potopila tvou loď. Jsem bouře, která se žene přímo na tebe,“ řekl tučňák a přistoupil blíže k Rockhopperovi.
„Nejsi kra ani bouře. Jsi tučňák!“
„Myslel jsem to obrazně,“ řekl cizinec a dupl králičími pantoflemi.
„Tak kdo teda jsi?“ ptal se překvapený pirát.
„Copak ti rybí pufflové neřekli příběh o Glo-auk-jentovi-glo? V různých kulturách mám různá jména.“
Rockhopper zbledl: „Řekli. Ale to nemůže být pravda!“
„Jenomže je. Ještě jsem ti chtěl říct, ve skutečnosti se jmenuji Atem.“

Agenti se vydali pomalým krokem směrem na základnu EPF.
„Selhali jsme, to je jasné,“ řekl zklamaně Director.
„Sensei říkal, že období druhé Auk-jentovy vlády bude trvat osm dní. A já myslím, že má pravdu. Podaří se nám ho zastavit až potom.“
„Tohle proroctví jsem neznal,“ řekl Atem, který se schovával za stromem. Teď ze svého úkrytu vyšel. „Pokusím se, aby to bylo spíše osm let, než osm dní. Však víte, že nemám ponětí o čase!“
„Chyťte ho!“ zakřičela Director, ale Atem řekl: „Na to budete mít času dost, má drahá.“
Skupina agentů se náhle ocitla na úplně jiném místě. Bylo to malé nememberské iglú.
„Sensei!“ podivil se Mv100.
„Cítím tu sýr… Ach, to je Rockhopper!“ zjistil Gary.
„Jste v mém doupěti. Považujte se za unesené,“ řekl Atem.
„Psychické pouto, že? Ale když nás unesl oba, moc nám to nepomůže,“ obrátil se Mv100 ke svému mistrovi.
„Veselé Vánoce vám všem!“ řekl Atem a ďábelsky se rozesmál. Konečně si vzpomněl, jak se to dělá.

Než Sandra před pěti lety navštívila Halloweenský ostrov, nevěřila, že něco takového vůbec může existovat. Když se Herbertovi nepodařilo ovládnout Club Penguin a obyčejní tučňáci se mohli vrátit na ostrov, rozhodla se stát soukromou detektivkou, aby odhalila všechna tajemství, která před ní život skrývá. *
Za dlouhou dobu praxe toho viděla mnohé: starobylá sídla šlechtických rodů, malé uličky mezi iglú chudiny, knihu, která byla živá a dokonce i několik upírů. Ještě před Vánocemi řekla jednomu svému příteli: „Já už jsem snad viděla všechno. Nic mě už nemůže překvapit.“. Mýlila se. Na Štědrý večer večeřela mulleta spolu s manželem a dětmi, když tu někdo silně zaklepal na dveře iglú. Sandra šla otevřít. Byla to jejich sousedka.
„Zapněte si televizi,“ naléhala, „nebo se vám ještě něco stane.“
„Co by se nám mělo stát?“ divila se Sandra, ale sousedka rychle odběhla do svého domu. Detektivka zakroutila hlavou a zapnula televizi. To, co viděla, ji vyděsilo. Dance Club vybouchl. Všichni slyšeli jakousi ránu, ale mysleli si, že jsou to rachejtle na oslavu Vánoc. Agenti, kteří měli zajišťovat bezpečnost, byli uneseni a veškerou moc převzal nějaký Atem. Televizní studia měla pobočku v horách a právě odtamtud běželo mimořádné vysílání.
„Co se děje, mami?“ zeptala se její dcera Houba.
„Nic, zlatíčko,“ lhala Sandra. „Běž si dojíst svůj kousek.“
„Jsou to ty stíny, že jo?“ řekla Houba.
„Možná ano. Je to zvláštní. A teď už běž jíst,“ rozkázala jí Sandra.
Další den byl děsivý. Atem objevil v centrále EPF přístroj na ovládání myšlenek, který jeden z agentů ukradl pandám v Den velké bitvy. Během několika hodin vytvořil takových strojů tisíce a vydal se na ostrov, aby s nimi ovládl tučňáky. Někteří blázni se mu prý nabídli dobrovolně. Sandra to nevěděla, ale byli to bývalí členové Jednotky Sultána Herberta. Těchto pár dobrovolných a spousta nedobrovolných tučňáků rozšiřovala stroje mezi ostatní. V Penguin TV News to označili jako „robo-zombie apokalypsu“. Kdo mohl, utekl do hor, kam ještě ovládaní tučňáci nedošli. Dojo bylo prázdné, protože Sensei byl unesen také. Mnoho uprchlíků se schovalo za sněhovou hradbu, ozbrojilo se ohnivými lahvemi a myšlenkové stroje zkratovali vodou. Sandra poslala celou rodinu pryč a sama čelila „nepříteli“. Musela je přemlouvat, zvláště její dceru, která se od ní nechtěla odloučit, ale nakonec odešli.
Bylo 1. ledna, svátek Nového roku. Normálně by všichni byli veselí a odpalovali rakety. Vyšlo by speciální číslo novin hodnotící uplynulý rok. Nic z toho se nestalo. Atem shromáždil své jednotky okolo majáku a započal vojenský výcvik. Sandra a hrstka jejich přátel, kteří unikli, nevěděli, co má Atem v úmyslu. Jednoho dne se jim podařilo sundat manipulovací stroj z hlavy jednoho tučňáka.
„A teď nám řekni, na co se chystáte,“ rozkázala mu Sandra.
„Atem chce dobýt Panfu,“ vysvětlil jim osvobozenec. „Potom bude pokračovat na další zvířecí ostrovy a nakonec dobude Svět lidí.“
„Aj, to je zlé,“ sykla Sandra. „Ale tučňáky už nechá na pokoji?“
„Obávám se, že ne. Za pár dní chce podniknout finální nájezd na ty, kterým se podařilo utéct. Bude to buď prvního, nebo druhého ledna. Nového roku se strašně bojí, ale neřekl nám proč.“
Sandra jej poslala pryč, ať si dělá, co chce. Osvobozený tučňák vyplul v Aqua Grabberu na moře a už jej nikdo neviděl.
Teď však, jak už jsem říkal, bylo prvního ledna. Sandra stála na pozorovatelně svého domu a hleděla směrem k majáku. Podle toho, co věděli, se Atem bojí dnešního dne. Sandřini přátelé rozhodli, že pokud chce dnes zaútočit Atem, zaútočí i oni. Pokusí se osvobodit agenty, Senseie a Rockhoppera, kteří jsou teď prý drženi v majáku. Ano, pomyslela si Sandra, toto bude určitě úspěšný den.

*Sandra byla původně hodně vedlejší postava první série.

„Vstávat a cvičit!“ řekl Atem a kopl do Rookieho. Ten ze sebe vydal zvuk, který by člověk mohl nazvat křikem potrefené husy. Tím samozřejmě vzbudil všechny ostatní zajatce majáku.
„Já ho nenávidím,“ řekl Sensei telepaticky svému učedníkovi Mv100.
„Kdo z nás ne?“ řekl Mv100 a podíval se na Senseie. „Dnes je osmý den Atemovy druhé vlády. Říkal jste, že Auk-jentova druhá vláda bude trvat jen osm dní, ne?“
Sensei si telepaticky povzdechl: „Ano, ale je tu ještě jedna věc, kterou jsem ti neřekl.“
Mv100 v duchu zpozorněl. „Jakou?“
„Tehdy na ostrově agentů jsem mluvil o dvou proroctvích. Ve skutečnosti jsou tři.“
Atem se mračil. Uměl číst myšlenky, ale právě teď, kdy to nejvíce potřeboval, pro něj bylo to, co si dva jeho vězňové vykládají, záhadou.
„Tak už si tam nic nemyslete a pojďte se proběhnout!“ vyzval své zajatce a znovu kopl Rookieho. Ke skupině agentů přistoupili dva tučňáci a přinesli brýle virtuální reality a jakousi klec. První do klece šel Rockhopper. Tučňáci mu zároveň nasadili brýle. Tohle byla Atemova oblíbená část dne. Zajatce vždy zavřel do klece, která mu omezovala pohyb. Na spodu zařízení byl běžící pás. Brýlemi pro virtuální realitu se oběti promítalo, že ji právě dobíhá to, čeho se nejvíce bojí. U každého to bylo různé. Třeba Directora, tedy vlastně Aunt Arctic, honila uzávěrka v podobě obří tiskárny. Zajatec musel běžet, ať chtěl nebo ne, protože strach byl prostě silnější. Za chvíli jej jeho hrozba stejně dohnala a ve virtuální realitě zemřel. Atem se tomu strašně smál.
Mezitím, co Rockhopper utíkal ledové kře, vyměňovali si Sensei a Mv100 další myšlenky.
„Jaký je obsah třetího proroctví?“ ptal se Mv100.
„Nechtěl jsem ti to říct, protože jsem se o tebe bál,“ přiznal se Sensei. „Třetí proroctví je o tom, že…“
V tu chvíli Rockhopper vysílením padl a do klece musel jít další vězeň. Naneštěstí si Atem vybral Senseie. Mv100 jej nemohl při virtuální realitě vyrušovat, protože dva odlišné vjemy by mohly způsobit šílenství. Proto musel počkat, až Sensei svůj běh skončí. Konečně to bylo tu. Sensei se doplazil na své místo, ale byl tak vyčerpaný, že požádal Mv100 o chvíli odpočinku. Když už konečně zrelaxoval do takové míry, že mohl sdělit svému učedníkovi tajemství, musel Atemovu morbidní zábavu uspokojit Mv100. Ten běžel ze všech nejrychleji, takže zůstával ve virtuální realitě nejdéle. Jeho nepřítelem, který mu byl v patách, byl jeho poloklon Atem. Bylo zvláštní, že všichni až na něj se báli něčeho ještě víc, než svého věznitele. Když skončila jeho směna, musel si odpočinout, takže dalších deset minut spolu nemohli mluvit.
„Tak,“ vyslal svou myšlenku Mv100 k Senseiovi, „co jste mi chtěl říct?“
„Proroctví číslo dvě mluví, jak víš, o tom, že Auk-jenta může navždy porazit jen ten, kdo mu původně daroval tělo. Trojka pojednává o tom, jak to musí udělat.“
„Nenapínejte mě.“
V tu chvíli se Atem rozhodl, že mu všichni musejí zazpívat „Veselé Vánoce a šťastný nový rok“.
„Tvé požadavky jsou den ode dne divnější,“ ucedil Gary na Atemovu adresu.
„Nemel a zpívej,“ řekl Atem a zaklepal papučemi s králíčky o podlahu.
„Přejeme vám Veselé Vánoce…“ začal neochotně zpívat sbor.
„Tak už mi to konečně prozraďte,“ řekl Mv100, když dozpívali.
„Jsi si jistý, že to chceš vědět?“ otázal se Sensei.
„Nač ta péče? Posledně jste mě prostě unesl.“
„Ale to byla výjimečná situace! Hrozil nám Tusk!“ bránil se Sensei.
„Copak teď není výjimečná situace?“ posmíval se mu Mv100.
„Samozřejmě, že ano. Promiň. Tak tedy. Třetí proroctví je veršované, ale tobě snad nebude vadit, když ti je upravím.“
„Jistě že ne. Mluvte. Totiž, myslete.“
„Ten, ze kterého bude Auk-jent podruhé stvořen, musí jej také zničit. To může provést jen tak, že se sám odebere do říše stínů a Auk-jenta vezme s sebou. Odejít do říše stínů znamená… zemřít. Je mi to moc líto, Mv100. Proto jsem ti to nechtěl říct. Auk-jentova druhá vláda může trvat nanejvýš osm dní a ty jej musíš zastavit tím, že zemřeš. Ty dnes musíš zemřít, Mv100!“

Poté, co se všichni zajatci vystřídali v kleci, měli jako obvykle volnou čtvrthodinku volna. V tuto denní dobu se mohli projít kolem majáku a trochu volně si popovídat. Vždy je ovšem hlídala skupina čtyř tučňáků s mozkovými krabicemi na hlavě.
Rockhopper se přitočil k Mv100: „Mv100, příteli. Řekni, kdy se budu moci vrátit na Migrator?“
Mv100 se rozpačitě usmál. „Určitě už dnes, Rockhoppere. Podle starých spisů se dnes osvobodíme.“
„Arr, to je dobře!“ řekl pirát a odešel se bavit se Senseiem.
Dva tučňáci-hlídači si náhle sundali stroje na ovládání mysli a vší silou jimi bouchli do ostatních dvou hlídačů. Ti se okamžitě svezli k zemi.
První tučňák přiběhl ke Garymu a řekl: „Byli jsme falešní. Vezměte si naše falešné stroje a utíkejte!“
„Kdo vás poslal?“ zajímalo Directora.
„Sandra. Poznáte ji, až bude čas,“ řekl tajemně druhý nepravý hlídač.
Ostatní se na nic ptát nepotřebovali a rychle vyrazili směrem k dolu.
„Schováme se v jeskyni zlatých pufflů,“ vysvětlil Jet Pack Guy na běhu. „Poblíž je podzemní vodopád, takže žízní nezemřeme. A pufflové nám určitě nějaké jídlo donesou.“
Sensei jako jediný nesouhlasil. „Vy si tam možná běžte,“ řekl, „ale já se musím postarat o své Dojo!“
„Dobře, Sensei. Můžeme být stále ve spojení díky projekci,“ přikývl Mv100. Sensei se naposledy na agenty podíval a změnil směr běhu. Na to, že byl hodně starý, běhal velmi dobře.
V lese se zastavili.
„Teď máme dvě možnosti,“ řekl Jet Pack Guy. „Buď slezeme tady po žebříku a jsme rovnou tam, nebo půjdeme až k dolu, ale po schodech.“
„Proč se vlastně neschováme ve škole?“ napadlo Rookieho.
„Tam by nás hned našel,“ zavrhl jeho myšlenku Director.
„Já a Jet Pack Guy půjdeme po žebříku, vy běžte k dolu,“ rozhodl Mv100.
„Dobře. Sejdeme se tam,“ řekl Gary a pobídl svou skupinu k běhu.
Jet Pack Guy a Mv100 společně odvalili kámen, který schovával provazový žebřík. První slezl dolů Mv100 a následoval jej silnější Jet Pack Guy, který zespod pomocí dvou držátek kámen vrátil na své místo. Seskočili z žebříku a přistáli mezi hromadami mincí.
„Někdy, když jsem chtěl být sám, šel jsem sem. Skoro nikdo tu nechodí,“ zavzpomínal Mv100.
Za deset minut s funěním dorazili i zbylí agenti. Kolem nich pobíhali dva zlatí pufflové. Gary zaskučel při pohledu na rozbitý Aqua Grabber, který zde před nedávnem uvízl.
„Můžete dýchat pod vodou?“ zeptal se Mv100 puffla jeho řečí.
„Sice asi jen deset minut, ale vydržíme to,“ odpověděl Zlaťák, tak se jmenoval.
„Dobře. Vidíte támhle ty dveře, jak od nich nikdo nemá klíč a neví, k čemu jsou?“ řekl Mv100. „Já ten klíč mám.“
Ponořil se do vody a odemkl masivní dveře černým klíčem. Užaslým agentům se zjevil podmořský svět.
„Kdybyste několik minut plavali přímo nahoru, narazíte do ledovce,“ vysvětlil jim Mv100.
„Támhle v té jeskyňce je vzduchová kapsa, ale tučňáci naštěstí pod vodou vydrží dlouho. Běžte se tam nadechnout jen tehdy, když už opravdu nebudete moct.“
Rockhoppera zaujalo ulomené kormidlo. Za chvíli zjistil, že tam leží i několik truhel se zlatem a sud sody. Našel i kotvu, na které se skvěl nápis MIGRATOR. Byl šťastný. Konečně zjistil, kde před těmi lety ztroskotala jeho loď.
„Pozor na medúzy,“ varoval je ještě agent M. „Pufflové nám donesou jídlo, už jsem to zajistil.“
„Jak dlouho tu můžeme vydržet?“ ptala se Aunt Arctic.
„Nekonečně dlouho. Předpokládám, že tu zůstaneme pár hodin až dní.“
Rookie byl jediný, komu se nový domov nelíbil. Měl totiž fobii z vody.

Na ostrově Club Penguin bylo poledne. Na Icebergu v tu dobu stála jedna růžová tučňáčka a dva žlutí tučňáci. Připravovali se na sestup do hlubin.
„Sandro, buď opatrná,“ vyzýval tučňáčku jeden z jejich přátel. „Říká se, že tu žije velká medúza a já tomu zlatému pufflovi stejně nevěřím.“
„Jakým jiným způsobem by nám mohli poslat zprávu?“ odporovala mu Sandra.
„Atem už ví, že uprchli. Možná se i dozvěděl, kdo jim pomohl. Já myslím, že je to past.“
„Nesmysl,“ řekla Sandra a skočila do vody.
Cesta byla dlouhá. Po chvíli ji přestala gravitace snižovat a musela zapojit ploutve. Vždycky ráda plavala, ale nikdy tak hluboko. Mv100 ji v dopise ujistil, že tlak se tam dá vydržet, ale jí se to moc nezdálo. O několik minut později konečně zahlédla odlesky Directorových brýlí. Všichni ji už vyhlíželi.
Mv100 nejdřív nevěděl, jak má tajemnou Sandru kontaktovat. Potom jej napadlo zeptat se na ni puffla – a ejhle! Znal ji. Sepsání dopisu bylo jen otázkou několika minut.
„Tak jste tady,“ řekla Director, když se Sandra postavila. „Já jsem Aunt Arctic a s vámi chce mluvit tady můj červený přítel.“
Sandra doplavala k Mv100. „Těší mě, že vás poznávám.“
„Kdybyste nás nenechala vysvobodit, neměla byste to potěšení,“ usmál se Mv100.
„To nechme stranou. Jak vám mohu pomoci?“
„Nejdříve nám řekněte, co všechno má Atem v plánu. Zdá se, že toho víte více než my.“
„Se svou armádou chce obsadit nejdříve ostrov pand Panfu, poté ostrov lišek a nakonec chce dobýt Ostrov lidí.“
„Tak proto nechtěl mrtvé. Obří armáda… Ale Foxotic? Lišky se mu budou bránit,“ nevěřil tomu Mv100.
„Bude mít armádu z Clubu Penguin a z Panfu. Obyvatelé dvou ostrovů proti jednomu. Početní přesila, nic víc.“
„Nehledali jste v knihovně, jak byste jej mohli zastavit?“
„Z Doja nám náš člověk odeslal svitek, obsahující tři proroctví.“
„Ta znám.“
„Ano? Chudák ten, kdo to musí udělat.“
„Co musí udělat?“ nechápal Gary.
„To je jedno. Pokračujte,“ vybídl Sandru Mv100.
„V knihovně jsme ještě našli knihu, která obsahovala čtvrté proroctví.“
„Cože? Čtvrté? Sensei mluvil pouze o třech.“
„Však říkám, že v Doju jsme našli jen tři. Jeho archiv je sice ohromný, ale nemůže tam mít vše.“
„Jaké bylo to čtvrté proroctví?“
Sandra pokrčila rameny. „To zatím netuším. Bylo zašifrované.“
„Musíte mi to ukázat, rozumíte? Znám hodně šifer, můžu to rozluštit.“
„Pak se mnou ale musíte jít teď hned. Atem už určitě ví, kde mám hlavní stan a brzy tam vyšle své tučňáky.“
„Samozřejmě. Půjdeme tam hned, ale jinou cestou.“
„Už jsem se lekla, že budu muset plavat zase nahoru.“
Mv100 se se všemi rozloučil. Garymu dal klíč od tajných dveří.
„Kdybych se nevrátil do dvou hodin,“ kladl všem na srdce, „vyjděte ven a spojte se se Sandrou.“
„Ano, pane!“ řekla Director a zasalutovala.
„Tohle si nechte,“ řekl Mv100. Salutování v tento okamžik považoval za více než zbytečné.
„Půjdeme?“ ptala se netrpělivě Sandra.
„Ano,“ řekl Mv100 a rozloučil se se svými přáteli. Asi už je nikdy neuvidím, pomyslel si a píchlo ho v žaludku.

Na ostrově vládlo ticho. Mv100 a Sandra zjistili, že není důvod utíkat. Místo toho se pomalu procházeli směrem k zátoce, kde byl hlavní stan Sandřiných přátel.
„Takže vy jste se stala detektivkou?“
„Ano.“
„Po Halloweenském ostrově?“
„Přesně tak. Nemohli bychom si už tykat?“
„Proč ne. Co tě tam tak zaujalo?“
„Bylo to místo mimo realitu. Obloha tam byla červená a žily tam bytosti, o kterých by si jeden myslel, že neexistují. A plno záhad, když ses podíval pořádně.“
„Co třeba?“
„Třeba to, že P. S. A. kdysi ostrov okupovala.“
„To vím. Právě proto tam žijí tučňáci a je součástí celého našeho státu.“
„Ani nevím, kolik ostrovů vlastně ke Clubu Penguin patří.“
„Je jich hodně. Samozřejmě je to Club Penguin Island a Iceberg. Potom je tu Halloweenský ostrov, Jetamtolikostruvkužetoaninespočitaš a Tři tajemné ostrovy.“
„Proč jsou tajemné?“
„Nechtěj to vědět. Rockhopperův ostrov uzavírá výčet. Myslím, že je jich ještě víc, ale z hlavy si nevzpomenu.“
„Tak jsme tady,“ řekla Sandra a vydala pronikavý hvizd. Z houští vykoukl modrý tučňák s brýlemi pro noční vidění.
„Percy,“ řekla Sandra otráveně, „ve dne nemusíš nosit tyhle brýle.“
„No jo pořád,“ řekl Percy a sundal si je.
„Proč jsi pískla?“
„Budou vědět, že jsem to já a nebudou střílet.“
„Ale takové písknutí se dá napodobit.“
„Nedá. Každý máme speciální výšku písknutí.“
„A tak se poznáte?“
„Přesně tak!“
Mv100 se Sandrou došli až do stánku, kde se obvykle pronajímaly surfy. Ty teď byly odstrčené stranou.
„Ukaž tady Mv100 tu knihu,“ vybídla Sandra tučňáka, který tam seděl.
„Ano, paní!“ řekl a vytáhl knihu v tlustých oranžových deskách.
„To je agentský kód,“ usmál se Mv100 při pohledu na soustavu znaků, připomínající piškvorky.
„To jsme si taky mysleli, ale je tam čtyřicet osm písmen. Jsou tam i trojúhelníky a já vím, že ty by v agentském kódu být neměly.“
„Ach tak. Pak by to mohla být stará verze.“
„Stará verze?“
„Ano, kód, který kdysi používali šamani. Agenti jej při vzniku první agentury T.U.C.N.A.K. převzali a upravili.“
„Nikdy jsem neslyšela o nějakém T.U.C.N.A.K.-ovi,“ řekla Sandra.
„Existoval jen pár týdnů. Za chvíli jej nahradila P. S. A.,“ řekl Mv100 a pustil se do luštění. „Jak jste poznali, že je to čtvrté proroctví?“
„Části textu nejsou zašifrované.“
„To mě mohlo napadnout.“
Další půl hodiny bylo v zátoce ticho. Mv100 přepisoval starobylé znaky na papír a překládal je. V polovině zjistil, že si spletl několik písmen a musel začít znovu. Konečně bylo hotovo. Mv100 neměl při zapisování překladu čas vnímat obsah textu. Teď, když si jej konečně přečetl, vyvalil oči. Potom se začal bláznivě smát a všechny objal.
„To je ten nejlepší dárek, který jste mi mohli dát k Novému roku!“ jásal.
„Proč? Co to je?“ ptala se Sandra.
Mv100 ji chytil za ramena, podíval se jí do očí a něco zašeptal do ucha.

„To není možné,“ řekla Sandra.
„Proč si myslíš, že jsem tak dováděl?“ ptal se jí poťouchle Mv100.
„Neřekl jsi, že to máš být ty.“
„Stejně to budu muset udělat. Stejně se budu muset zabít.“
„Proč?“ divila se Sandra.
„To ti nemůžu říct,“ řekl Mv100 a nasadil si batoh.
„Vy všichni tady zůstanete, dokud vám puffle nedá pokyn. Máte ho tady ještě?“
„Ano, tady spí.“
„Dobře,“ řekl Mv100 a vzbudil Zlaťáka.
„Pošli zprávu tučňákům v jeskyni, aby přišli sem. Potom půjdeš za mnou. Je ti to jasné?“ sdělil Mv100 pufflovi.
„Samozřejmě. Ale to jsi mě nemohl ještě nechat chvíli prospat?“ řekl Zlaťák a odhopsal směrem ke schovanému jezeru.
„Já vyrazím,“ oznámil suše Mv100.
„Dávej na sebe pozor,“ strachovala se Sandra.
„Neboj. Všechno ve zdraví přežiju. Nebo spíš přeumřu,“ zasmál se nervózně Mv100 a odešel.

Atem stále nemohl uvěřit tomu, že se zajatcům podařilo uprchnout. Také už se vzdal naděje na ovládnutí Ostrova lidí.
„Když má moje vláda trvat jen osm dní, vezmu všechny tyhle zatracené tučňáky s sebou,“ vrčel a přemýšlel, jak nejlépe potopit ostrov.
„Už to mám!“ zasmál se po hodině přemýšlení.
„Kolik tady máme vrtaček?“ zeptal se tučňáka, který mu stál po boku.
„Tady v majáku je jich pouze dvacet, ó vznešený,“ řekl tučňák s myšlenkovou krabicí na hlavě.
„To je málo. Kde je jich víc?“ ptal se Atem.
„Nejvíce vrtaček je v dole, ó vznešený,“ informoval jej tučňák.
„Pošli padesát jednotek k dolu, aby získali vrtačky. Ostatní odešli na přesný střed ostrova. Kde to je?“
„Tuším, že na hokejovém stadionu, ó vznešený.“
„Skvěle. Řekni jim tedy, ať jdou tam. Ti, kteří si vezmou vrtačky, se k nim potom připojí.“
„Ano, ó vznešený,“ uklonil se tučňák a odešel.
Atem se rozhlédl po majáku. Bylo to tu malé, ale nebylo tam moc světla, takže se mu maják docela zamlouval. Vyšel ven. Několik tučňáků tam ještě stavělo loď, kterou se měli všichni dopravit k Panfu.
„Cityelefante!“ zakřičel na jednoho z nich, který byl patrně mistrem.
„Ano, ó vznešený?“ zeptal se Cityelefant.
„Skončete výstavbu a jděte s ostatními do dolu pro vrtačky,“ rozkázal mu Atem.
Dveře od majáku vrzly. Atem se otočil na tu stranu, ale nikdo tam nebyl. Bylo mu to divné. Že by šel jeden z jeho vojáků dovnitř bez dovolení? Raději se tam vydal. Když vešel dovnitř, maják byl prázdný.
„Haló?“ zavolal. „Je tady někdo?“ Vykřikl. Jeho stín zmizel!
„Kdo jsi? Co jsi udělal mému stínu?“
„Jenom jsem zhasl světlo,“ řekl neviditelný tučňák. Atemovi ten hlas přišel povědomý, ale nemohl si ho spojit s žádnou postavou. Reflektor se opět rozsvítil a Atemův stín se vrátil.
„Myslím, že vím, kdo jsi!“ zvolal Atem.
„Ano? Tak mi to pověz!“ zasmál se zvonivý neznámý hlas.
Atem si sundal králičí pantofli a začal ji cumlat. To v posledních dnech často dělal, když potřeboval na něco rychle přijít.
Mv100 se zjevil.
„My senseiové dokážeme ovládnout neviditelnost, víš? A nech tu nebohou botu na pokoji!“
„Ty!“ zakřičel Atem. „Ty už mě dlouho otravovat nebudeš!“
„Tak si pro mě pojď!“ ušklíbl se Mv100 a vyběhl nahoru.
Atem chvíli váhal, ale potom se rozhodl jít za ním.

Na střeše majáku foukal silný vítr. Mv100 balancoval uprostřed dalekohledu, když za ním Atem přišel.
„Spadneš,“ upozornil jej Atem.
„A co když ano?“ řekl Mv100 a seskočil zpátky na podlahu.
„Tak se zabiješ a mě už nikdo nezabrání ovládnout ostrov,“ zasmál se Atem.
„Opravdu si myslíš, že by ti má smrt pomohla?“ zeptal se Mv100 a pomalu k Atemovi přišel. Byli naprosto stejně velicí, takže mu mohl hledět do očí.
„Samozřejmě. Proč se ptáš? Copak to není logické?“ divil se Atem.
Mv100 sebou trhl.
„První chyba,“ začal přednášet, „kterou jsi udělal, bylo to, že ses rozhodl ignorovat svou historii.“
„Jak?“
„Ale no tak, jsi vážně tolik hloupý? To rozhodně nemáš po mně. Pohádka tvrdí, že tě Garn začaroval do prstenu. Legenda v Doju tvrdí, že jsi byl uspán a vložen do všech stínů světa. Proč ten rozdíl?“
Atem chtěl něco říct, ale Mv100 jej zarazil.
„Druhá chyba byla a stále je, že nemáš ponětí o čase.“
„Co je to za chybu?“
Mv100 začal obcházet světlo majáku. „Osm dní nebo osm let? Myslíš si, jak jsi dobrý, ale listina mluvila pravdu. Dnes je poslední den, kdy máš tělo.“
„Ne,“ vydechl Atem.
„Třetí chyba úzce souvisí s druhou. Bylo ti jedno, co tvrdí všechna proroctví dohromady. Určitě jsi nikdy neslyšel o druhém, třetím a čtvrtém? Znáš obsah jen toho prvního, což je délka tvého pobytu zde. Druhé proroctví říká, že jediný, kdo tě může porazit, jsem já.“
„A co ta zbylá dvě?“ zajímal se Atem.
„Neříkej, že tě to tak najednou zajímá. Konečně čtvrtá chyba je, že ses nepodíval do dalekohledu na všechny ty lodě Panfu, které na nás právě teď míří.“
„Cože?“ vyjekl Atem a hnal se k teleskopu. Když se do něj podíval, poznal, že se nechal nachytat.
„Lhal jsem,“ pokrčil rameny Mv100, „ale to my agenti děláme.“
Atema začala bolet hlava. Pochopil, co se děje.
„Umírám,“ zašeptal.
„Já taky,“ odvětil Mv100.
„Nemusel bys,“ řekl Atem a chytil se za břicho.
„Ale ano. Vidíš to velké světlo uprostřed? Nedělá se ti z něj zle?“
„Pocházím ze stínů. Jasně, že jo, ale je tu něco horšího.“
„Tyče, které drží sklo oddělující žárovku od nás, vrhají samozřejmě stín. Stín, do kterého budeš zanedlouho uvržen.“
„Uteču!“ řekl Atem a hnal se ke dveřím.
„Ne tak rychle,“ řekl Mv100 a poručil větru, aby dveře přibouchl. Atem se na něj bázlivě podíval.
„Jsem starý několik tisíc let a ty jen pár roků. Jak můžeš mít větší moc než já?“
„Některé mé vlastnosti se přenesly na tebe. Proč sis myslel, že se tak nemohlo stát i obráceně?“
„To nemyslíš vážně!“
„Ale ano. Ale ty vlastnosti ve mně jsou jen dokud se nevrátíš do stínu. Zatím však pořád můžu udělat pěknou atmosféru pro to, co se stane.“
Mv100 zatleskal a na celém ostrově nastala bouřka. Světlo majáku teď svítilo strašidelně.
„Docela tma, to se ti líbí, ne?“ řekl Mv100.
„Až na ten maják docela dobrý,“ ucedil mezi zobákem Atem.
„Teď to přijde,“ řekl Mv100. Přímo za ním se zablesklo. Opět vylezl na dalekohled.
„Třetí proroctví tvrdí, že Auk-jent se může navrátit do stínů pouze tak, že zemře osoba, díky které získal své druhé tělo.“
„Takže ty…“ Atem tomu nemohl uvěřit.
„Ach ano,“ usmál se Mv100 a skočil dolů.
Atem se zvolna propadl do stínu. Bouřka skončila tak rychle, jako začala.

Třetího dne se konal pohřeb agenta Mv100. Všichni tučňáci se vrátili do svých domovů. Stroje, které ovládaly mysli některých tučňáků, přestaly fungovat, když se Atem opět stal Auk-jentem, pohádkou, která bude už navždy pouze strašit malé děti.
V čele smutečního průvodu šli Aunt Arctic, Gary a Sensei.
„A opravdu to nemohl přežít?“ ptala se zničená Aunt Arctic Garyho.
„Bohužel. Při takové rychlosti se voda chová jako beton,“ řekl Gary.
Sensei mlčel. Už dávno chtěl učit své ninjy umění Card-Jitsu Shadow. Kdyby to udělal, možná by Mv100 nemusel provést svou oběť. Sandra si o několik řad povídala s Dot.
„Je pravda, že nenašli tělo?“ zajímalo jí.
Dot se rozhlédla kolem, jestli je nikdo neposlouchá a potom přikývla.
„Ano, rakev je prázdná.“
Průvod právě procházel kolem iglú, kde Mv100 bydlel.
„Nezničíme jej, ani neprodáme,“ řekl Director o den dříve v televizním projevu. „Zůstane majetkem EPF a budeme jeho iglú ukazovat dalším generacím. Plánujeme, že tam vznikne muzeum agentů.“
Těsně za dřevěnou schránkou pochodovali Ccdn, Jet Pack Lisured a Teri2, přátelé Mv100 z dob, kdy Herbert unášel tučňáky pomocí pufflů. Dokonce i ten lední medvěd poslal dopis. Sice byl jako vždy nenávistný, o tom, jak teď bude mnohem lehčí zničit Club Penguin, když tu Mv100 není, ale jeho urážky jako by postrádaly úder. Director stále netušil, jak se k němu mohla ta zpráva donést.
Prázdná truhla měla být pohřbena v divočině, mezi sopkou, kde bylo ohňové Dojo a vodopádem, kde se nacházelo vodní Dojo.
Po dlouhých dvou hodinách konečně průvod došel do cíle. Většina veřejnosti už odešla. Na místě ale pořád byly televizní kamery. Všechny střežila Vojenská jednotka Clubu Penguin, MUCP.
Hlavní projev měl Jet Pack Guy.
„Sešli jsme se tu dnes, abychom uctili památku agenta, který své práci zasvětil celý život a smrt. Svou obětí zachránil tisíce nevinných občanů našeho ostrova. Sešli jsme se tu, abychom si tu připomněli Mv100.“
Řečnil ještě dlouho. O tom, jak Mv100 dokázal bez boje přimět Herberta k odchodu tím, že vyhrál soutěž ve Sled Race. Vyzdvihl jeho vytrvalost, když musel na Jet Packu sám najít Rockhopperovu loď.
„Řečičky,“ ušklíbl se jeden reportér. „Stejně nikdy nic pořádného neudělal. Možná, že si to všechno vymysleli.“
Všichni pufflové, které Mv100 vlastnil, byli přítomní. Director se s nimi prostřednictvím Senseie, který uměl mluvit pufflí řečí domluvil, že budou iglú udržovat uklizené, čisté, v tom stavu, jako když jej agent naposledy opustil. Iglú včera také zažilo neobvyklou návštěvu. Rookie donesl do skříně Mv100 sluneční brýle, agentský oblek, dlouhou zelenou šálu a pantofle s králíčky. Agenti je našli na střeše majáku, když hledali stopy po Mv100. Puffle Zlaťák jim ale všechno řekl, a tak se svět dozvěděl o úmrtí červeného tučňáka.
Zlatí pufflové souhlasili s tím, že vykopou hrob. Když byla díra v zemi dostatečně hluboká, na provazech tam spustili truhlu. Jen pár vyvolených vědělo, že je ve skutečnosti prázdná. Hnědí pufflové sestrojili stroj, který na rakev naházel dostatečné množství hlíny. Žlutý puffle vytvořil náhrobek, kterému vévodila velká kamenná přilba. Dokonce ji i omalovali na červeno.
„A je po všem,“ řekla Aunt Arctic, když byla dřevěná schránka v zemi. Gary ji objal.
„Jeho příběh skončil, ale agentské příběhy neskončí nikdy.“
„To jsi řekl hezky,“ uznale pokýval hlavou Rookie.
„Agentské příběhy… Napadlo mě, že bych o něm napsala knihu,“ řekla Aunt Arctic, když odcházeli.
„To by šlo. Jak se bude jmenovat?“ ptal se Sensei.
„Zatím váhám. Původně jsem to chtěla pojmenovat Herbert aneb příběh tučňáka Mv100, ale Agentské příběhy je asi lepší název.“
„Mohl by to sepsat Jan Ploutvotleskač,“ navrhla Dot.
„Ten nadějný mladý spisovatel? To by možná šlo,“ řekla Aunt Arctic a zamyslela se.
Kdyby pořádně poslouchala, uslyšela by, jak za nimi prasklo pár větviček.
Mv100 se zamračil. Že by o něm měl něco napsat Jan Ploutvotleskač? Jen přes jeho mrtvolu!