V zajetí plazů – Část první
napsal mv100

„Tady je další,“ řekl Jet Pack Guy a otevřel dveře.
„Zvláštní,“ pronesl Mv100, „tohle je dost nevybavené.“
Mv100, Jet Pack Guy a Dot byli na rutinní prohlídce iglú, ve kterých se údajně páchaly trestné činy. Tuhle prý někdo týral puffly, jinde zase vyráběli nelegální mince.
„Tady bych teda bydlet nechtěla. Je to tu malé a skoro žádný nábytek,“ řekla Dot.
„Máš pravdu. Na první pohled nic divného. Ale,“ namítl Mv100 a poklepal na stěnu iglú, „vevnitř zdí je železo. Dokonce i v podlaze.“
„Proč?“ zajímal se Jet Pack Guy.
„Někdo chtěl, aby se nic nedostalo dovnitř nebo ven,“ usoudil Mv100.
„Ale co by se mělo pohybovat? Vždyť je tu jen jedna židle a postel,“ přemýšlela Dot.
„Těžko říct. Třeba je to obrnění proti útoku zvenčí.“
„Hm…“
Nastalo ticho. Po chvíli se ozval Jet Pack Guy: „M, za co jsme zabavili tohle iglú?“
Mv100 vytáhl mobil a chvíli na něm hledal informace. Když je konečně našel, nadechl se k odpovědi, ale ta nepřišla.
„No tak co?“
„Nic tu není. Žádný důvod.“
„To není možné,“ zakroutila hlavou Dot a podívala se Mv100 přes rameno.
„No teda…“ vydechla, když si tvrzení ověřila.
„Možná bychom měli jít dál,“ navrhl Guy.
„Asi se to jen vymazalo. To se stává. Pokračujeme,“ odpověděl Mv100.
Za okny cosi zarachotilo a místnost se ponořila do tmy.
„Hej, kdo vypnul světla?“ zabručel Jet Pack Guy.
„Já ne. Ty, M?“ řekla Dot.
„Ani já. Nějaký obranný systém, asi zakryl okno. Poslouchejte,“ zamyslel se Mv100 a zaťukal na místo, kde byl okenní otvor. Ozval se dutý kovový zvuk.
„Pojďme odsud,“ navrhl znovu Jet Pack Guy. Mv100 tentokrát přitakal, ale zjistil, že za dveřmi je velký železný plát. Byli uvězněni.
„Kam teď?“ zvolala zoufale Dot.
„Klid, hlavně žádnou paniku,“ tišil ji Guy.
„Nikdo by se tu jen tak nezabarikádoval. Majitel musel mít únikový východ,“ mínil Mv100, vytáhl baterku a začal se rozhlížet kolem.
„Všechno je takové… jednotvárné,“ zamyslela se Dot. Něco ji napadlo a vytáhla svůj telefon. Pak ho ale zase sklíčeně schovala do kapsy.
„Žádný signál. Kov nás musel úplně odříznout.“
„Takže pomoc asi nepřijde,“ řekl Mv100 a pokrčil rameny. „Co se dá dělat.“
„Něco podobného jsme dělali při zkouškách,“ připomněl Jet Pack Guy a také začal ve světle baterky prohlížet okolí.
„Jo, to si pamatuju. Ale tady je dost těžké hledat ‚něco neobvyklého, co by mohlo být jen maskování‘, že,“ odpověděl sarkasticky Mv100.
„Nech si to. Něco tu být musí,“ zastala se Guye Dot.
„Promiň. Jsem jen trochu nervózní,“ omluvil se Mv100.
„Ale máš pravdu. Žádné páčky za závěsy, žádné propadávací podlahy, nic!“
„Určitě by se to dalo nějak použít,“ zamumlala Dot a přidala se k ostatním.
Po deseti minutách si Jet Pack Guy zdrceně sedl na zem.
„Nemá to cenu. Každého koutu podlahy jsem se tu musel dotknout aspoň pětkrát.“
„Můžeme o tom popřemýšlet, jen teoreticky,“ navrhl Mv100.
„Pch! Doufám, že si brzo někdo všimne, že jsme pryč, jinak tu vyhladovíme.“

„Gary už nás už určitě čeká…“ zamyslela se Dot.
„Nečeká. Odletěl na Želví ostrov. Příští měsíc tam bude vystavovat nějaké svoje vynálezy, tak dohlíží na jejich přepravu.“
„Tak snad Director… I když ta má pořád starosti s účty. Pochybuji, že si na nás vzpomene.“
„Hm. Rookie?“
„Snad. Pokud se tedy zrovna nepřilepil žvýkačkou k podlaze.“
„Shrňme si fakta,“ svedl Mv100 debatu na jiné téma. „Nějaké nápady?“
„No, jsme zavření v iglú s kovovým štítem a něco bude určitě vidět ven,“ řekla Dot.
„U důvodu zabavení byla prázdná kolonka.“
„A skoro nic tady není. Téměř je to tu prázdné.“
„Prázdná kolonka, prázdné iglú. A majitel, mám pocit, taky utekl. Jestli jde tahle situace popsat jedním slovem, tak je to ‚nic‘!“
Všichni se opět se pohroužili do mlčení. Situace nevypadala příliš růžově.
„Říkal jsi ‚nic‘, Guyi?“ napadlo něco Mv100.
„Jo. Nic. Totálně nic.“
„Ale ne tak úplně,“ řekl Mv100, vstal a přišel k židli. Pomalu na ni položil svůj batoh. Jakmile se ruksak opřel plnou silou o židli, odkryly se pod ní padací dveře a židle pomalu klesla dolů. Za chvíli se opět vynořila zpět. Batoh byl v pořádku.
„Jak tě to napadlo?“ vyjekla překvapením Dot.
„Guy říkal nic. Ale něco tu přece je! Vsadím se, že s postelí to bude podobné,“ vysvětlil Mv100.
„Jdeme tam?“ zeptal se Jet Pack Guy.
„Můžeme tady čekat, než si na nás Rookie vzpomene, nebo půjdeme tam dolů.“
„Ale… může tam být cokoli. Třeba je to Herbertovo sídlo a on nás najde a roztrhá!“ vyjádřila Dot své pochyby.
„Viděl jsem tam světlo,“ usmál se Mv100 a mrkl.
„Hm, tak to jo. Radši nebudu zůstávat ve stínu,“ zasmál se Jet Pack Guy a lehl si na postel, která ho svezla do podzemí. Dot chvíli váhala, ale potom si sedla na židli a nechala se rovněž svést. Mv100 šel jako poslední. Jen se rozhlédl a byl pryč.

V zajetí plazů – Část druhá
napsal mv100

„Zatéká sem,“ ušklíbla se Dot, když si povšimla, že má mokré boty.
„Jo, to je čím dál častější,“ přitakal Mv100 a posvítil kolem dokola. „Člověk by řekl, že se tenhle ostrov jednou potopí. Půjdeme doprava nebo doleva?“
Chodba vedla do dvou různých směrů. Bylo na agentech, kterým se vydají.
„Máte někdo kompas?“ zeptal se Jet Pack Guy.
„Můžeš použít ten na mobi… Jo, jasně, žádný signál,“ uvědomil si Mv100. „Nemám.“
„Já taky ne,“ oznámila sklíčeně Dot.
„Tak to risknem,“ rozhodl Jet Pack Guy. „Kde vypadá podlaha víc ošoupaná? Tam asi všichni chodili.“
Mv100 si klekl a zblízka prohlédl kamenné podloží. Chodbička byla malá, sotva tři metry široká a ještě méně vysoká. Strop byl podepřen trámy, podobně jako některé části dolu.
„Vlevo vypadá hladší,“ řekl potom.
„Tak tedy doleva,“ pokrčila rameny Dot.
Vyšli. Cesta byla jednotvárná. Zprvu čekali, že uvidí něco jako tajemné krabice s pašovaným materiálem, nebo hromady mincí, ale nic takového nepřicházelo. Jen kámen a trámy. Stezka byla také dost klikatá – Jet Pack Guy soudil, že kdyby to byla přímka, už dávno by byli pod městem. V tom spočívala další otázka – kam vlastně jdou? Shodli se na tom, že k nejbližšímu východu, ale netušili, kde by takový východ mohl být. Možná důl? Možná moře? Náměstí?
Náhle začala cesta vést ostře dolů.
„Snad nespadneme,“ zamumlal Guy.
„Určitě ne. A navíc, támhle už je to rovnější,“ ukazoval Mv100.
Když sešli tento malý kopeček, začalo jim připadat, že slyší jakési bouchání a hučení.
„Mechanické zvuky! Musíme být blízko civilizace!“ jásala Dot, ale ostatní dva s ní nesouhlasili.
„Jakoby to vycházelo zespod…“ řekl Mv100 a přitiskl hlavu k zemi. Jet Pack Guy následoval jeho příkladu a vtom zvuky ustaly.
„Zvláštní. Dot, co si myslíš?“ zeptal se Jet Pack Guy a napřímil se. „Dot…?“
Agentka byla pryč.
„Co se stalo, kde je?“ zakřičel zoufale.
„Klid, určitě tu někde bude,“ uklidňoval ho Mv100.
„Tobě se to řekne, pro tebe je jenom… kolegyně,“ odporoval Jet Pack Guy a zběsile mával baterkou.
„Pro tebe ne?“ podivil se Mv100.
Jet Pack Guy se trochu zarazil. „Ehm, no, tedy… Jistěže. Půjdu tímhle směrem, ty běž naopak,“ rozkázal mu.
„Celá centrála si o tom štěbetá a on si něčeho nevšimne. Nevím, jestli mám být rád nebo se zlobit,“ mumlal si Guy, když trochu poodešel.

Po pěti minutách chůze Mv100 konečně narazil na něco zajímavého. Byla to papírová krabice, přelepená několika metry izolepy. Mv100 si pomyslel, že lepicí pásky je tam snad víc než kartonu. Sáhl do jedné z kapes svého kabátu a vytáhl z ní svou starou vysílačku P. S. A., kde využil nůžky. Potom velmi pomalu krabici otevřel. Vevnitř byly různé nástroje – šroubováky, kladiva nebo kleště. Ale když agent odhrabal vrchní vrstvu, ukázaly se mu další kovové věcičky. Byly tam paklíče, železné tyče, šperháky – a pistole.
„No to snad…“ zamračil se Mv100. Že by skupina zlodějů? To by vysvětlovalo ty paklíče. Jenže ty se daly sehnat docela legálně, i když si pak musel prodavač v železářství nakupujícího tučňáka zapsat. Problémem byly ty zbraně…
„Guyi?“ zavolal na svého kamaráda.
„Našels ji?“ ozval se Jet Pack Guy.
„To ne, ale mám tu pistole!“ zvolal Mv100 z plna hrdla.
Jet Pack Guy přiběhl za okamžik.
„Ukaž mi to!“ řekl udýchaně.
„Tady, podívej!“ ukázal mu Mv100. „Možná tam bude ještě něco, zkusím se v tom prohrabat…“
„Divné. V té mojí části nic nebylo. Žádné stopy. Mimochodem, zdá se mi, že je tu nějaký hukot.“
Mv100 se zarazil. „Hm, nad tím jsem moc nepřemýšlel. Možná jsme blízko moři!“
Jet Pack Guy vzal do ploutve jednu s pistolí. „Tohle není z Clubu Penguin, ale ani z Panfu. Nějaká novinka.“
„Jak to víš?“ zajímal se Mv100.
„Vždyť jsem expert EPF na zakázané zbraně,“ usmál se Guy.
„O tom nevím. Jak dlouho?“
„Už asi rok. Gary mi to dal jako…“ Jet Pack Guyův hlas se pomalu ztišoval.
„Proč šeptáš?“ podivil se Mv100 a vytáhl hlavu z krabice. Jet Pack Guy byl obalen modrou září. Hýbal zobákem, ale vůbec jej nebylo slyšet.

„Co to je? Co se děje?“ zvolal M, ale Jet Pack Guy jen dále mlčky stál na místě, jakoby ho snad ani neslyšel.
Mv100 se pokusil modrého světélkování dotknout, ale jakmile toho udělal, zalitoval toho. Nejen že si popálil ploutev, ale dokonce jej i ta samá záře také obklopila.
Jet Pack Guy náhle zmizel. Agentovi konečně došlo, co se děje. Teleport! Ale nějaký nekvalitní. U normálního teleportu EPF tahle fáze s modrým světlem trvala jen zlomek vteřiny. Hukot chodby pomalu ustával, stejně jako se zeslaboval Jet Pack Guyův hlas. Za chvíli modrá záře rychle zmizela. Ale Mv100 už nebyl na Clubu Penguin.

V zajetí plazů – Část třetí
napsal mv100

„Pane, máme zajatce,“ pokusil se Markus opatrně oslovit svého pána.
„Jaké? Odkud?“ zavrčel šéf.
Markus nevěděl, kde začít dřív. Uvěří mu vůbec, že jsou to tučňáci?
„Jsou z Clubu Penguin, pane. Zdá se, že našli naše tunely.“
„Cože?“ zakřičel vrchní mafián a prudce se otočil na svých dvou želvích nohách. „Jak je mohli najít? Konstruktér sliboval, že systém dovnitř pustí jen studenokrevné organismy!“

„Myslím, že jste ho špatně pochopil, pane. Chtěl tu funkci přidat, ale přece tehdy ‚náhle uklouzl‘ a…“
„Už vím, chápu, chápu,“ uklidnil se trochu mohutný želvák a zadíval se do dálky. Jeho organizace – mafie, dalo by se říct – nabízela majetným klientům různé nelegální služby. Teď zrovna pracovali v největší tajnosti na jedné zakázce na Clubu Penguin a stejně byla objevena. Tohle se mu vůbec nelíbilo.
„Zjistili něco?“
„Našli naše zbraně. Než ale narazili na centrum akce, zachytily je naše teleporty a přenesly sem,“ vysvětlil Markus.
„Hm…“ zamyslel se mafián. „Tohle nebude vůbec jednoduché. EPF si je pohlídá, jestli jsou od nich.“
„Pokud vím, zatím jsme je neprohledávali. Jsou v bezvědomí po teleportaci, pane.“
„Skvěle. Řekněte čtyřnožkám, ať je zabijí. Běžte!“
Markus rychle zmizel. Nechtěl tu zůstávat ani o vteřinu déle. Když se za ním zavřely dveře, posadil se jeho šéf do křesla.
„Ty tam,“ houkl na želvu v rohu místnosti, která chodila po čtyřech, „přines mi trochu vína!“

„Nádhera,“ zavrčel Mv100 a znovu se rozhlédl kolem. Všichni tři agenti se nacházeli v luxusně vybavené místnosti přeplněné želvami. Jen málokdo mluvil, ale ti, kteří se bavili, byli slyšet hodně nahlas.
„Director říkal, že se musíme zaměřit na želvy. A my mu nevěřili,“ zoufal si Jet Pack Guy.
„Hele,“ všimla si Dot, „proč některé chodí po dvou a jiné po čtyřech?“
Ani jeden z agentů neodpověděl. O želvách nevěděli skoro nic.
„Můžeme se zeptat,“ zachechtal se ponuře Jet Pack Guy a ploutví strčil do nejbližší želvy, která šla po čtyřech.
„Zdravím. My jsme zajatci, pravděpodobně nás budou mučit, nemáme tu být a zajímalo by nás, jaký je rozdíl mezi vámi a těmi dvounohými,“ nasadil Guy svůj nejvíce sarkastický tón.
Čtyřnohá želva se podívala opatrně kolem.
„My jsme podřadný druh,“ zamumlala.
„Cože? Jak podřadný?“ divila se Dot.
„Jsme evolučně starší, dvounozí se z nás vyvinuli.“
„Umíte mluvit i ve více větách najednou?“ zabručel rozzlobeně Jet Pack Guy.
„Ne,“ odpověděla stručně želva.
„Takže dvounohé želvy si vás zotročily? Své vlastní předky?“ vydechl Mv100.
„Sloužíme dvounohým,“ odpověděla nábožně želva.
„Sloužíme dvounohým,“ zašeptalo několik dalších čtyřnohých kolem.
„Chudáci,“ prohlásila Dot a lehla si na zem.
Želva se naklonila k agentům přes mříže tak, jak to jen šlo, a tajuplně řekla: „Dnes budeme kráčet. Přidejte se k nám.“
„Kráčet? To dokážu tak jako tak,“ odpověděl úsečně Jet Pack Guy.
„Nech toho už. Myslím, že se nám snaží pomoct,“ okřikla ho Dot.
„Co to znamená, budeme kráčet?“ zeptal se opatrně Mv100.
„Vzpoura,“ oznámila potichu želva a usmála se.

„Hej, čtyřnožky!“ zakřičel rozjařeně jeden želvák, „přineste mi nějaký jídlo, umírám hladem!“
„Jak si přejete, pane,“ sklonila hlavu nejbližší čtyřnohá želva a vydala se do kuchyně. Když se vrátila, nedržela však v ústech talířek se zákuskem, ale sklenici vody.
„Řek‘ jsem jídlo, ne pití! U krunýře, vy čtyřnožky jste fakt pitomý,“ rozesmál se želvák. Čtyřnohá želva se vzepjala na zadní a chrstla mu vodu do tváře.
„Co… to má znamenat?“ vydechl nevěřícně želvák. Všichni ztichli.
„Dnes kráčíme my,“ řekla želva. Z okolních chodeb se vyřítily desítky čtyřnohých želv, které se stavěly na zadní nohy a začaly srážet své nenáviděné pány k zemi.
„Na něěěě!“ zakřičel rozjařeně Mv100. K agentům přiběhlo pár želv a osvobodily je z jejich řetězů.
„Díky,“ zašeptala Dot a pohladila jednu po hlavě.
„Utíkejte. Půjdou za vámi,“ odpověděla stručně želva.
„To by šlo,“ pokrčil rameny Jet Pack Guy, chytil Dot za ploutev a rozběhli se k východu.
„A co já?“ zasmál se Mv100 a vydal se za nimi.
„Nechte čtyřnožky čtyřnožkami!“ zvolal jeden z želváků v obleku. „Utíkají nám ptáčátka!“
Boje za chvíli ustaly. Všichni mafiáni se vydali za agenty, aby nevyzradili jejich tajemství.

V zajetí plazů – Část čtvrtá
napsal mv100

„Tudy!“ zakřičel Jet Pack Guy a prudce zabočil doprava. Za agenty běželo asi patnáct želv v oblecích s pistolemi v ruce. Tučňáci se sice teoreticky učili, co dělat, když má nepřítel zbraň, ale ve skutečnosti takový postup málokdy používali a za tu dobu už jej skoro zapomněli.
Ozvala se palba a nad Dot spadlo trochu omítky.
„Musíme se schovat!“ volal Mv100.
„Ale kam?“ odpovídal Guy.
„Někam, kde je hodně davu!“ napadlo Mv100. Sám věděl, že je to hloupost. Vždyť vůbec neví, kam želvy hodně chodí!
„Do toho výklenku!“ rozkázala Dot, když si všimla malé mezery mezi domy. Ostatní poslechli a ztišili dech. Za pár chvil proběhly želvy kolem, ani si jich nevšimly.
„Brzo jim to dojde,“ upozornil Mv100 a opřel se o zeď.
„Nemáme kam utéct. Než se dostaneme k nějakému přístavu nebo Jet Packu, určitě si nás najdou,“ řekla Dot a rozhlédla se kolem.
„Ty, M…“ zamyslel se Jet Pack Guy, „neříkal jsi, že Gary je na Želvím ostrově s vynálezy? Víš, tehdy v tom prázdném iglú.“
„No, ano. Je tady! Ale nevím kde,“ usmál se Mv100 trpce.
„Od toho je tu asi ten rozcestník,“ řekla Dot a ukázala ploutví do ulice. Mv100 se otočil. Bylo tam několik cedulí. Na jedné z nich stálo „Výstaviště“.
„Myslíš…?“ zeptal se Jet Pack Guy.
„No…“ přemýšlel Mv100.
„Kde jsou? Museli se někam schovat?“ ozvalo se náhle zdálky.
„Vrací se,“ zašeptala Dot.
„Takže výstaviště. Je to naše jediná šance,“ rozhodl Mv100.
„Vyběhneme na tři? Tak, raz, dva…“ odpočítal Jet Pack Guy.
„Tři!“
Tučňáci se vyřítili ohromnou rychlostí ve směru šipky. Jeden z mafiánů je zpozoroval a zakřičel na ostatní. V mžiku vyběhli za nimi.

„Opatrně! U všech ploutviček, jestli mi s tím něco uděláte, tak zařídím, že s vámi přerušíme diplomatické styky,“ rozčiloval se Gary. Dva želváci mu právě stěhovali Znehybňovátor 3000 a podařilo se jim do něj trochu kopnout.
„Klídek, pane. Kam to máme dát?“ zeptal se jeden.
„Hned vedle Zemětřesometru,“ odpověděl Gary. Stěhováci na něj nechápavě hleděli.
Gary vzdychl a stoupl si na místo, kam chtěl, aby mu postavili jeho vynález. Ukázal ploutví k zemi, což želvy konečně pochopily.
„Budu si muset promluvit s Directorem. Příště mě pošle prezentovat na Panfu,“ zamumlal.
Na výstavišti nebylo moc lidí. Hlavní část konference měla začít až za týden a polovina exponátů ještě nebyla na místě. Vládnul tam relativní klid. To se ovšem mělo brzy změnit. Z dálky se ozvala střelba a křik.
„Co to…?“ zvolal Gary, ale nestihl svou větu doříct. Přiběhlo k němu pár tučňáků a všichni začali mluvit najednou.
„Co se děje?“ ptal se zoufale Gary. Nic nechápal. Jak se tu ti tři mohli objevit?
„Mafiáni! Želvy! Za námi!“ vyhrkl zjednodušeně Mv100.
„To snad ne…“ hlesl Gary. Podíval se do dálky. Opravdu tam viděl obrysy zbraní a želvích krunýřů.
„Mám nápad,“ oznámil. „Vy se zatím schovejte.“
Zatímco agenti uposlechli jeho rozkazu, Gary rychle posunul Znehybňovátor 3000 do cesty.
Mafie byla tu.
„Uhni s tím krámem, nevidíš, že spěcháme?“ zakřičel hrubým hlasem jeden z želv.
„Nespěcháte,“ odvětil suše Gary a stisknul velké červené tlačítko na boku Znehybňovátoru. Ten vykonal svou práci. Celou skupinu želv obklopil mrazící paprsek a ty se přestaly hýbat.

Dalšího dne seděli čtyři agenti v kavárně a popíjeli horkou čokoládu.
„Zprávu jsem odeslal. Kdo ví, co u nás vlastně dělali,“ oznámil Jet Pack Guy a usrkl nápoje.
„Jakési vrtací zvuky. Možná něco těžili,“ napadlo Garyho, ale hned tu myšlenku zavrhl.
Dotin mobil zacinkal a jeho majitelka se podívala na displej. „Asi se to jen tak nedozvíme,“ řekla. „Ty čtyřnohé želvy zmizely, stejně jako šéf té organizace.“
„Co se dá dělat. Hlavně, že jsou pryč,“ pokrčil rameny Mv100.
„Kdy vám letí Jet Packy?“ zajímal se Gary.
„Za hodinu a půl. Na Clubu Penguin bychom mohli být navečer,“ řekl Jet Pack Guy.
„Kde se vám je podařilo sehnat? Já musel jet lodí,“ řekl Gary a při té vzpomínce se zasmál.
„V takovém divném hotelu na náměstí. Sice měli jen dva a strašně drahé, ale aspoň něco.“
„Dva? Ale to jeden bude muset po moři,“ divil se Gary.
„To budu já,“ přiznal se Mv100. „Zůstanu tady s tebou na tu konferenci. Teda, jestli ti to nevadí,“ rychle dodal.
„Ale kdepak,“ mávl ploutví Gary. „Kdo ví, co se na ostrově mezitím stane! Aspoň bychom měli jednoho schopného agenta, kterému by se nemohlo nic přihodit!“