V Železném Icebergu jste četli:
„Bojím se, že někomu dojde, že není normální pojmenovat své dítě dvěma písmeny a třemi čísly,“ zašeptal Mv100.
Opodál stál jeden ze zachráněných tučňáků a přidržoval si odposlouchávací sluchátko u hlavy. Usmál se. Vždycky si myslel, že je to trochu divné. Ještě nevěděl, jestli je to důležité, ale pevně se rozhodl, že tuhle informaci předá svému pánovi.

Případ identity – Část první
napsal mv100

„Tak, hochu, ty jsi tu nový?“ zeptal se jeden ze shromážděných tučňáků nově příchozího.
„Jo, vidím to tu poprvé,“ přitakal nováček a rozhlédl se po iglú. Na zdích visely ninjovské pásky všemožných barev, tu a tam je vystřídala nástěnka, plně obsazena papíry. Některé z nich byly napsány jakýmsi tajným kódem, který nešel jednoduše přečíst. Nikdo okolo to neuměl. Zatím.
O pár minut později se místnosti prohnala vlna nadšení. Přišel totiž předseda Klubu pro sběr puffích óček, Lukáš Ploutvička (shodou okolností bratranec slavného televizního moderátora). Téměř všichni zmlkli jako na povel. Lukáš se rozhlédl po tučňácích. Tohle iglú mu patřilo. Bylo jedním z jeho sedmi domů. Lukáš měl totiž skrz svého bratrance mnoho přátel, kteří mu pomohli dostat se k mnoha mincím.
„Vítám všechny, kteří jsou tu dnes poprvé,“ začal svou řeč. Jeho mohutný hlas se rozléhal po okolí.
„Toto je pro náš Klub významná schůze – má totiž číslo sto. Ovšem, jak všichni víme, sběrem pufflích óček se tu nezabýváme.“
Odpovědí mu bylo pochichtávání nemálo tučňáků kolem. Při tom se někteří podívali na ony papíry na zdích a úsměv jim z tváří zmizel.
„Program na dnešní večer znáte. Jako první tedy vystoupí se svou přednáškou Arthur Sníh.“
Obecenstvo zatleskalo a Lukášovo místo za řečnickým pultíkem nahradil jiný tučňák. Stejně jako většina ostatních měl na sobě pásek Card-Jitsu.
„Když už máme tu stou schůzku, dovolil jsem si udělat menší shrnutí dosavadní práce Klubu. Myslím, že bude zajímat hlavně ty, co k nám přišli nedávno. Tak tedy,“ zhluboka se nadechl, „ačkoli tady můžeme najít tučňáky ze všech oblastí ostrova, všemožných povolání, všichni máme jednu společnou věc. Ta99.“
„K tomu bych pak měl jednu poznámku, ale pokračuj,“ přerušil řečníka na chvíli Lukáš.
„To slovo nás pronásleduje ve snech a obklopuje ho mnoho otázek. Je to vůbec slovo? Pokud ano, co znamená? Proč o něm vědí jen někteří ninjové? Proč mezi námi není jediný ne-ninja? Skoro všichni z nás se domníváme, že Ta99 je tajemnou osobou z pradávna Clubu Penguin. Jsou tu i výjimky, třeba jeden bývalý člen Klubu tvrdil, že je to jen označení mixéru. Hm. Bývalý člen, samozřejmě. (potlačovaný smích publika) Zasvětili jsme se jedinému cíli – objevit toho, kdo se skrývá pod označením Ta99. Děkuji za pozornost.“
Lukáš se opět ujmul slova: „Děkujeme za proslov, Arthure. Jak jsem řekl, mám k tomu jednu připomínku. Ta99 totiž možná není pravé jméno toho, koho hledáme.“
„To je poněkud kontroverzní, nemyslíte?“ zakřičel na něj kdosi.
„Prošel jsem velmi důkladně svou mysl. Čím hlouběji jsem se soustředil, tím méně a méně se mi vybavovalo to Ta99. Stejně to nechápu, myslel jsem si, dvě písmena a dvě čísla, může to být vůbec jméno? Jenže pravda je možná ještě divnější.“
Dav reagoval zaujatým mručením. Každá nová nápověda se mohla hodit. Tím lépe, pokud byla získána čistou ninjovskou cestou – prohledáváním paměti.
„Víte, že mnoho dokumentů, které vidíte na tabulích, jsou psány agentským písmem. Neumíme je rozluštit, i když by nám to hodně pomohlo. A také víte, že jen jeden jediný text se zmiňuje o Ta99. Ale hodně agentských papírů má na sobě napsané číslo sto. Mysleli jsme si, že je to šifra, číslo devadesát devět zvýšené o jedno. Ale co když je to naopak? Co když ‚100‘ je původní označení a ‚99‘ jen zamaskování? A to je to, co jsem objevil. Nehledáme nikoho, kdo si říká nebo říkal Ta99. Hledáme někoho, kdo se jmenuje Mv100.“
Jestli předchozí informaci vzali ostatní s povděkem, tahle se jim vůbec nelíbila. Vždyť Lukáš právě obrátil polovinu jejich důkazů naruby!
„Uklidněte se, přátelé, prosím. Vůbec si tím nejsem jistý. Abych svou hypotézu potvrdil, podal jsem si přihlášku do tajné služby. Pomocí jejich kódu budu moci rozluštit to, co jsme již získali. A v utajených archivech toho bude možná ještě více!“ zvolal.
Iglú se, obrazně řečeno, rozpůlilo. Asi dvacet přítomných nadšeně pokyvovalo hlavou a pobízelo Lukáše, aby neztrácel čas a k přijímacímu pohovoru do EPF se dostavil co nejdříve. Další dvacítka křičela, že je to naprostý nesmysl a Klub by se měl věnovat jen stoprocentně ověřeným důkazům.
Arthur se naklonil k Lukášovi a pravil: „Myslíš, že bychom mohli použít proces jedna?“
„Žádné mohli. Musíme. Tohle může přerůst ve vzpouru,“ zamračil se Lukáš.
„Mám to udělat?“
„Ano.“
Arthur se nepozorovaně vytratil z místnosti. Kvůli hádce si jej nikdo nevšiml. Za chvíli se vrátil spolu se čtyřmi svalnatými čahouny. Dva se postavili ke dveřím a další dva začali okamžitě železnými pálkami omračovat ty, kteří před chvílí vyjadřovali nesouhlas s Lukášovým návrhem. Někteří se pokusili utéct – zadrželi je ti u dveří. O minutu později nebylo v místnosti kousku vědomého tučňáka, který by nesouhlasil s nejnovějším návrhem Klubu.
„Prohlašuji tuto schůzi za ukončenou!“ zakřičel Lukáš. O chvíli později dodal tichým hlasem: „Mým plánům nikdo vzdorovat nebude.“

V centrále EPF se mezitím Mv100 lenivě opřel o velkou obrazovku a prohlásil: „Stejnak by mě zajímalo, kolik pufflích óček ten divný klub nasbíral…“
„Jo,“ přikývl hlavou Jet Pack Guy, „podle pár našich lidí se zabývají historií.“
„Kdo by zakládal historický klub pod jiným jménem?“ zajímal se puffle Zlaťák, který ještě před chvílí spal v helmě Mv100. Helma ležela na stolku a každý sebemenší pohyb ji rozkolébal. Zlaťákovi se tam sice spalo dost špatně – ale lepší něco než nic.

„Pufflí óčka se ti asi líbí víc, že?“ zasmál se Mv100.
„To ano. Mimochodem, kdo bude zítra mluvit s těmi uchazeči?“
„Rookie. Naštěstí je Ředitelem pro styk s veřejností on a ne my,“ pokrčil rameny Jet Pack Guy.
„Tenhle Puffle-překladač je skvělý,“ podotkl Mv100, „konečně si s puffly může povídat i někdo jiný než já.“
„Mlč už, chce se mi spát.“

Případ identity – Část druhá
napsal mv100

„Nezajímá mě, že jsi tu poprvé. Tahle Myš 3000 prostě musí pryč!“ rozkázal Gary Lukášovi.
„Ano, pane,“ zamumlal nový agent a odešel vyhodit Garyho nový nebezpečný vynález nahoru do telefonní centrály.
Potkal tam jednoho červeného tučňáka, který se na něj zeširoka usmíval.
„Ahoj,“ řekl mu.
„Dobrý den,“ odvětil plaše Lukáš.
Oba dva nastoupili do výtahu.
„Ještě jsem tě tu neviděl. Jak se jmenuješ? Myslím, kódově.“
„LH46, nebo tak nějak,“ zaváhal Lukáš. „A vy?“
„M, jenom M. Nediv se tomu, že nemám v označení číslo. U mě by to bylo na škodu,“ mrkl M.
„Jak to myslíte?“ otázal se Lukáš.
„Nejdřív si ujasníme jednu věc – nevykej mi. No, nemám číslo, protože…“
Výtah dojel na místo určení a oba dva příchozí uvítal Garyho silný hlas.
„Mv100! Pojď mi, prosím, s tímhle pomoct. LH64, ty si můžeš dát volno.“
„Dopovídám ti to jindy,“ usmál se Mv100 na zkoprnělého Lukáše. „Zatím!“
Lukáš zůstal stát ve výtahu. Dveře se automaticky zavřely a kabina vyrazila zpět na povrch.
„Takže Mv100… Ale to není možné… Jak to?“ mumlal. Náhle se dovnitř vhrnulo několik tučňáků, zabraných do velmi živého hovoru.
„Přísahám! Globální oteplování je stále silnější,“ hádal se jeden a obrátil se na Lukáše.
„Hele, novej. Co ty si o tom myslíš?“ zeptal se ho další tučňák, když také zpozoroval neznámou tvář.
„Jak může být Mv100 tady?“ pokrčil rameny Lukáš.
„Hochu, posloucháš nás vůbec? My se tu bavíme o klimatu, ne o šéfech!“ zasmál se první agent.
Výtah cinkl a všichni včetně Lukáše vystoupili v základně, kde panoval čilý ruch.
„Zpět k plánu, zpět k plánu,“ přeříkával si Lukáš a zamířil k místnosti s počítači.
Nasadil veselý optimistický tón hlasu: „Zdravím! Prý mám vyzvednout nějaké papíry z archivu, kudy tam?“
Červený tučňák v obleku za stolem ani neodhlédl z obrazovky a jen utrousil: „Vlož do počítače Systém Defenderu archivní disketu, ukáže se ti tajný průchod.“
„Hm. Díky,“ usmál se zeširoka Lukáš a vydal se na místo určení. Na stole sebral jakousi disketu, která se tam povalovala. Vedle ní ležela nedojedená snídaně. Roztržitě ji zasunul do stroje, jenž začal nervózně blikat.
„PŘÍSTUP POVOLEN. ÚROVEŇ PŘÍSTUPU 3,“ ohlásil monitor a odklopil se.
„Trojka? To je ještě víc, než jsem doufal,“ zachechtal se Lukáš. Překvapení už ho úplně přešlo.
Mv100 se otočil na červeného tučňáka za počítačem.
„Co může chtít v archivu?“
„To netuším, ale podle toho, co mělo včera stát v jednom z jeho iglú…“ zamračil se Jet Pack Guy.
„Je Zlaťák na místě?“
„Prý si s sebou vzal i pár kamarádů. Jestli ten Ploutvička ukradne něco cenného, ven se nedostane, dokud ho nepustíme.“

V archivu byla tma, jediné světlo vyzařovalo z malého displeje u vchodu. Naštěstí to byl také vypínač od zářivek. Lukáš nechtěl ale nic riskovat, takže se rozhodl spolehnout na svou baterku.

Z dáli se ozvalo tiché pískání.
„Netopýři? Tady?“ podivil se Lukáš a zasvítil na mapu, která visela na zdi. „Tak se podívejme… Úroveň jedna tudy, dvojka támhle, trojka vedle, do čtyřky a pětky vede společná chodba. Hotový poklad.“
Vytáhl agentský mobil a zapnul funkci Vyhledávání. Jako zdroj uvedl Archiv. Chvíli přemýšlel, co má napsat. Pak se rozhodl pro „informace o agentech“. Ukázalo se, že to byla dobrá volba. Mobil mu okamžitě řekl, kde přesně může hledat složky.
Opět uslyšel kvíkání.
„Podle Červeného půjde do úrovně tři,“ vysvětloval Zlaťák své jednotce.
„Co hledá?“ zeptal se modrý puffle.
„Červený tvrdí, že něco o Těch, kteří umí vše.“
„Nechápu, proč jim říkají ‚agenti‘. ‚Ti, kteří umí vše‘ je přece mnohem lepší název!“ poskakoval modráček na místě.
„Mají pro to své důvody. Stejné, jako proč se v jejich jazyce řekne Červený ‚Mv100‘. Už mlč, všimne si nás.“
„Hygiena jim tu asi moc neříká, když tu mají netopýry. Nebo snad puffly? To by byla hrůza,“ přemítal Lukáš nahlas. Dorazil ke dveřím s velkým číslem 3. Malý monitor vedle ukazoval nápis „Přístup do archivu POVOLEN“. Lukáš stisknul tlačítko, aby odsunul vrata a vstoupil dovnitř. Byly tam stovky papírových složek, vedle kterých tiše bzučely počítače bez monitorů – tam byly uloženy kopie. Police byly označeny písmeny. Lukáš zkusmo sáhl po jedné s nápisem „Dot – TAJNÉ“. Nebylo tam nic, co by jej zajímalo, a tak ji zase vrátil do poličky Do – Dz.
„Tak, Mv100,“ rozhlédl se, „je čas zjistit, kdo doopravdy jsi.“

Případ identity – Část třetí
napsal mv100

Lukáš už strávil v místnosti téměř půl hodinu, ale stále nemohl najít spis agenta Mv100. To se ale mělo brzo změnit. Konečně narazil na polici, kde se skladovaly složky od písmen Mn do Mz. Najít ten správný svazek už mu trvalo jen pár minut. Mv100 tu měl dokonce tři spisy. Na prvním stálo jen jeho jméno, na druhém bylo připsáno „Tajné“ a na třetím „Přísně tajné“. Lukáš rychle prostudoval ten základní. Byla to krátká tabulka.

JMÉNO A PŘÍJMENÍ: Mv100
DATUM NAROZENÍ: 2. 10. 64
BYDLIŠTĚ: Za dolem 1
PŘIDĚLENÉ KÓDOVÉ JMÉNO 1: Agent
PŘIDĚLENÉ KÓDOVÉ JMÉNO 2: M
PŘIDĚLENÉ KÓDOVÉ JMÉNO 3:
STUPEŇ DŮVĚRYHODNOSTI: PŘÍSNĚ TAJNÉ, SUPERTAJNÉ
PŘIJAT: 2. 10. 67
V3

Lukáš se zamyslel. Tohle mu říkalo dost. Mv100 byl přijat do agentury přesně tři roky po svém narození. To byla dost krátká doba. Většina tučňáků v takovém věku teprve studuje. A teď se píše rok 2014 – ve starém kalendářním systému 73 – takže Mv100 je agentem necelých šest let. Nenápadný nápis V3 znamenal, že tohle byla už třetí verze složky. Někdo ji tedy dvakrát pozměnil.
„Písk,“ ozvalo se za Lukášem potichu. Zvěd se rychle otočil, ale nic neuviděl.
„Tiše, ty blázne,“ zašeptal modrému pufflovi Zlaťák.
„Ale já to přečetl! Přečetl!“ radoval se modráček.
„Tak to ano. Koho hledal?“
„Červeného! Bylo tam Em Vé Jedna Nula Nula!“
„Mv100? Budu jej muset upozornit!“ ztuhl Zlaťák. „Proč zrovna mého pána?“ divil se zlatý puffle a vyslal myšlenkovou vlnu. Přes všechny zatáčky a tlusté dveře se do centrály dostala až za deset minut…
V odtajněné složce byl ještě jeden list papíru. Bylo tam napsáno toto: „Agent tajných služeb P. S. A. a EPF. Vždy nosí červenou barvu a červenou helmu, zbytek oblečení se různí. Nejlepší řadový agent. Opakovaně vysílán na nebezpečné až sebevražedné mise. Podléhá přímo Directorovi. Důvěryhodný, přístup k velmi tajným informacím. Podle dvou nezávislých zdrojů je tzv. Senseiem umění Card-Jitsu.“
„Tak proto!“ zvolal Lukáš. Ozvěna mu dunivě odpověděla: „Proto… roto… to…“ Bylo to čím dál tím lepší. „Mv100 je mistrem Card-Jitsu! Ty sny se zdály jen ninjům…“ řekl trochu tišeji. Povzbuzen tím, co se dozvěděl ze složky, která ani nebyla tajná, rozevřel tajný spis. Oči mu těkaly ze strany na stranu. Rozkládal se před ním neuvěřitelný příběh. Vždy, když si myslel, že právě přečetl tu nejnemožnější věc, vždy se na dalším řádku vynořila ještě podivnější. Bylo tu všechno. Skoro. Na konci spisu stála malá hvězdička a u ní text „Informace o případu XII-V-MM jsou hodnoceny jako Přísně tajné“.
Lukáš dychtivě sáhl po další složce, prudce ji otevřel a začal číst. Alespoň se o to pokusil, protože v tu chvíli jej kdosi praštil železnou tyčí do hlavy. Lukáš upustil složku a svezl se na stůl.

Mv100 se na špeha zvysoka podíval: „Tak tohohle sis usmyslel… Zajímavé.“
Pak se k němu naklonil a zašeptal: „Jenže tohle už ti dovolit nemůžu.“
„Chceš ten Vymazávač mysli?“ zeptal se Jet Pack Guy.
„Je to lákavé, ale raději ne. Není to příliš čestné. Taková deus ex machina,“ zamyslel se Mv100.
„Deus ex co?“
„Bůh ze stroje. Myslím, že ten pojem je z Ostrova lidí. Říkali tak věcičce, která tě znenadání zachrání, ale ty pro to nemusíš nic udělat. Nemám takové věci rád.“
„Hm. Ale co s ním? Přečetl si tajnou složku.“
„Myslím, že na Panfu uvítají nějakého toho tučňáka, co by jim pomohl.“
„Prozradí nás!“ odporoval Guy.
„Řekl bych, že teď se nám bude hodit bůh ze stroje. Trochu mu popřeházím tok myšlenek. Když ho přinutí mluvit, dá jim jen nesmysly,“ vysvětlil Mv100 a natáhl ploutev. Jet Pack Guy mu do ní dal malou krabičku. Agent na ní začal nastavovat parametry.
„Můžu se na to podívat?“ zeptal se nesměle Guy.
„Klidně, ale… Ne na tu přísně tajnou, prosím.“
Jet Pack Guy vzal tajný spis a zběžně jej prolétl. Hvízdl.
„To vysvětluje pár tvých… vlastností. Jak jsi na tom?“
„Už to skoro mám, jen musím vyslat elektrický signál,“ pokrčil rameny Mv100. Krabička zabzučela a bezvědomý Lukáš sebou trochu trhl. Mv100 pískl. Lukáše obklopilo pár pufflů a odneslo ho směrem ven.
„Jdeme?“ zeptal se unaveně M.
„Jasně,“ odpověděl mu Guy a mlčky se vydali za puffly.
U vchodu do centrály se Jet Pack Guy podíval na Mv100.
„Ty, M… Co se s ní pak stalo?“
„Krátce potom ji zastřelili. Jeden z důvodů, proč jsme zakázali zbraně,“ řekl Mv100 a podíval se do země.
„No nic,“ mávl ploutví,“ zpět do práce.“

Případ identity – Část čtvrtá
napsal mv100

Září roku 64
Agentka SP-573 se procházela po pláži. Nebylo tomu tak dávno, co se znovu otevřel maják, a ona se ještě nestihla přijít podívat. Teď už musela jít do Sportovního obchodu, za kterým se skrývala centrála P. S. A. Ani nevěděla proč, ale rozhodla se, že dnes přijde do práce pozdě, a předtím se trochu projde.
Milovala přírodu. Agentkou se stala hlavně proto, aby mohla mít výmluvu, proč je pořád někde pryč. Vydala se směrem k lesu.

V těch oblastech tehdy nikdo moc nechodil. Ještě tam ani nebyly cesty. V podstatě se tam nacházela divočina. Zaslechla praskání větviček a ohlédla se. Nic tam nebylo. Zakroutila hlavou. Byla si jistá, že něco slyšela. Asi jeden z těch divokých pufflů, pomyslela si. Šla dál. Náhle její pozornost upoutalo cosi bílého v křoví. Klekla si, aby se podívala blíž. Byla to dvě opuštěná vajíčka! Její tep se zrychlil. Někdo tady nechal své vlastní potomky. Co ho k tomu vedlo? Ale to teď nebylo důležité. Vajíčka byla studená na dotek. Jestli něco neudělá, brzy prochladnou a zárodky v nich zemřou. Sundala svou šálu a vejce do ní pevně zachumlala. Rozhodla se běžet zpátky do centrály. Gary bude mít určitě nějaký vynález, který je zachrání. Všimla si, že na zadní straně vajíček je cosi černého. Aby to tak byla prasklina! Rychle se na to podívala. Byla to jakási písmena, ale neměla čas si je přečíst. Začínalo se stmívat a ona byla pořád v lese. Kdo ví, co tu žije. Slyšela o tom, že tu žije lední medvěd… Přidala a za pár minut už byla ve městě. Odtamtud už se do základny P. S. A. dostala velmi rychle.

„Gary, Gary!“ zavolala ode dveří.
„Sebby! Kde jsi byla? Měl jsem o tebe starost,“ zamračil se vynálezce.
„Trochu jsem se prošla a… Podívej,“ ukázala mu šálu.
„Chudáčci,“ zjihl Gary, když se na vejce podíval a šáhl do jedné z poliček. Vytáhl něco, co připomínalo křížence topení a kolébky.
„Co je to?“ zajímalo Sebby.
„Inkubátor 2500. Není to konečná verze, ale bude to muset stačit. Podej mi je,“ vyzval ji Gary.
„Nemohli tam být dlouho, ještě žijí. Jsou už docela vyvinutí, tak dva týdny,“ řekl po chvíli zkoumání Rentgenem 3000.
„To jsem ráda,“ ulevilo se Sebby.
„Je tu cosi černého,“ upozornil ji Gary.
„Ano, já vím, asi písmena. Moc jsem si jich nevšímala.“
„Hm. To větší má na sobě M a to menší B. Nemůžu si tím být jistý, ale možná to jsou začátky jmen.“
„Co za matku by nechala své potomky v lese na jistou smrt a přitom na ně napsala jejich jména?“ zlobila se Sebby.
„Netuším. Říkáš v lese?“ zajímalo Garyho.
„Jo. Sektor V100, aspoň myslím.“
„To je opravdu daleko… Moc tučňáků tam nechodí.“
„Záhada. Každopádně, myslíš, že jsou to iniciály? Pak bychom jim měli vymyslet celá jména.“
„Jestli se vůbec vylíhnou… Ale raději bych jim nechal jen ta písmena. Kdo ví, třeba se k nim ještě někdo přihlásí.“
„Nemůžeme je přece pojmenovat jedním písmenem!“ odporovala Sebby.
Gary se zamyslel: „A co k tomu přidat ten sektor? Je to to jediné, co o nich víme. M, B a V100.“
„Takže… Mv100 a Bv100?“ zapřemýšlela Sebby. „To by asi šlo, i když je to stejně divné.“
„Jak říkám, jestli se vůbec vylíhnou… Zatím je necháme tady.“

O dva týdny později se centrálou rozlehlo hlasité pípání.
„Nebojte, děťátka,“ zahřívala je ploutvemi Sebby, „maminka vás ochrání.“

Psal se druhý říjen roku 64. Maminka je ochránila. Nebyla tam dlouho, ale ochránila. A když tam už nebyla, o dvě mláďátka se staral „strýček“ Gary. Když už dospěli, rozhodl se, že nesmí nic vědět a změnil jim i sobě pomocí svých vynálezů mysl. Od té doby si všichni tři mysleli, že Gary byl jen „známý jejich rodičů“. Gary před tím, než použil Pozměňovač paměti, všechno zapsal a uložil do tajných složek v archivu. Tak se Mv100 o několik let později, až už byl dávno agentem, dozvěděl pravdu. Gary tušil, že kdysi něco takového existovalo, ale nemyslel na to. Bv100 nenásledoval stopu své matky a agentem se nestal. Byl z něj velký dobrodruh (jednou se mu podařilo dostat na Panfu bez toho, aby si ho tam někdo všiml) a později se trvale přestěhoval do hor. Takový byl začátek složky „Mv100 – Tajné“. Příběh Sebby už znal jen její adoptivní syn. A do dnešních dnů zůstalo záhadou, kdo tam tehdy ta dvě vajíčka položil.

„Tak, hochu, ty jsi tu nový?“ zeptal se jeden ze shromážděných tučňáků nově příchozího.
„Ale kdepak, já už jsem tu podruhé,“ usmál se tučňák. „Kdy přijde ten pan Lukáš?“