Lední medvědice – Část první
napsala Dafnia

Mv100 seděl, jako každé ráno, v centrále EPF. Voda z fontánky normálně tekla a počítače vesele hučely. Agent čekal na Garyho. Podíval se po místnosti, aby zjistil čas. Hodiny ukazovaly šest. Mv100 si povzdychl. Gary měl přijít o půl osmé. Mám ještě dost času, pomyslel si.
Z krku si sundal amulet a začal si jej podrobně prohlížet. Amulet jemně zářil. Sledoval symboly vyryté do zlata. Měl ho rád, nosil ho vždy u sebe.
Když se na přívěsek díval, vyrušilo ho tiché zasyčení výtahu. Že by už bylo 7:30? zeptal se sám sebe a podíval se na hodiny. Ručička lenivě ukazovala, že uplynulo teprve pět minut. Otočil se, aby mohl vidět, kdo vešel.

Z výtahu vystoupilo děvče. Energicky vešla do hlavní místnosti EPF. Černé vlasy měla sepnuté do neposlušného drdolu. Pár vlasů jí padalo do očí, ze kterých sršel adrenalin. Na krku se jí leskl zlatý přívěsek ve tvaru pufflího óčka. Oblečenou měla bílou blůzku a tmavomodré rifle. Nejvíce ale agenta do očí bila její barva peří. Bylo světle šedé.

„Dobré ráno,“ pozdravila a posadila se naproti Mv100, jakoby to tak dělala vždycky. Kdo to je, přemýšlel Mv100.
„Jsem Helena. Vy budete asi ten… známý agent,“ řekla, jako kdyby mu četla myšlenky. Vzala ze stolu svazek papírů a začala je potichu pročítávat.
„A-ano,“ zakoktal agent.
„Těší mě,“ hlesla Helena se zrakem stále obráceným na listy. Mv100 prosebně pohlédl na hodiny. Ty se mu však posmívaly a ukazovaly šest hodin a deset minut.
Vzdychl. Děvče jej chvíli pozorovalo, zakroutilo hlavou a četlo dále.
„Mv100?“ zeptala se náhle Helena.
„Ano?“
„Věříte v kouzla?“ zeptala se. Mv100 překvapeně zamrkal.
„Ne. Proč?“ zajímal se. Helena neodpověděla. Z tašky vytáhla oranžovohnědou kostku a položila ji před agenta M.
„Co je to?“
„Kouzelná kostka. Když ji vyhodíš, zazpívá,“ odpověděla Helena. Mv100 se málem rozesmál. Kouzla? Jen nějaký primitivní obvod!
„Věřte, nevěřte, s technikou to nemá nic společného,“ zabručela Helena a zamračila se. Agent se hned přestal usmívat.
„Každý tučňák jí může hodit, ale zazpívá jen někomu. To je první věc, která je na ní zvláštní… A druhá je, že jsou dvě takové. Jedna měděná a druhá stříbrná a zlatá. Z pravých kovů.“
Mv100 sebou trochu zavrtěl. Začalo ho to zajímat.
„Tyhle kostky hrají stupnici.“
„Stupnici? Jakou?“
Helena vzdychla a vytáhla z tašky tužku. Vzala jeden papír a obrátila ho za bílou stranu.
Nakreslila pět čar pod sebe a řekla: „Takovouhle.“ Mv100 pořád nechápal. Nakreslila sedm černých teček.
„Noty?“ podíval se agent na Helenu. Ta přikývla.
„No tak, zkuste si hodit. Možná jste to vy, komu zahraje,“ usmála se. Mv100 si kostku prohlédl zblízka. Nebyla velká, každá strana mohla mít nanejvýš pět centimetrů. Potěžkal ji a vyhodil do vzduchu. Čekal, kdy mu znovu přistane v křídle, ale kostka se začala vznášet ve vzduchu.
„Do, re, mi…“ zazpívala kostka a opět spadla. Helena se na agenta podívala s překvapeným výrazem.
„Tedy… Já…“ Po chvíli si uvědomila, že má zobák otevřený dokořán a zavřela jej. „Sbohem.“
Rychle se postavila, obešla stůl a běžela k výtahu.
„Počkejte!“ zavolal na ni Mv100, ale výtah už ji odnášel pryč. „Zapomněla jste si tu tašku…“
Mv100 vzdychl, sebral tašku a vydal se k výtahu.

Výtah znovu zasyčel a otevřel se. Vodopád ustoupil, aby mohl Mv100 vyjít ven.
„Á, dobré ráno!“ pozdravila ho Elen, která pracovala v Každodenní Telefonní Ústředně. Byla také známá jako strážná vchodu do EPF.
„…Brýtro. Neviděla jste Helenu?“ zeptal se Mv100.
„Koho?“ Elen vypadala překvapeně.
„He-le-nu.“
„V poslední době jsem neviděla nikoho vycházet…“ odpověděla Elen a znovu se vrátila k dokumentu na počítači.
Mv100 ještě chvíli pozoroval Elen, a potom vyběhl ven. Prosím, ať už nezmizela, přál si.
Vyšel z centrály. Helena se tam opírala o stěnu. Jakmile Mv100 vyšel ven, rychle běžela pryč.
„Počkejte!“ volal Mv100 a běžel za ní po celém ostrově s kabelkou v křídle.
„To si nevšimla, že jí něco chybí? Ale co když… to jen hraje a chce mě někam dostat?“ brumlal si po cestě. Zastavil se. Tahle možnost ho předtím nenapadla. Helena ho chce někam přilákat, ale aby to vypadalo nenápadně, nechala tašku u agenta, aby jí donesl. Šikovné.

Mv100 si všiml, že Helena míří hluboko do lesa. Bylo ji tu těžší najít, protože mu ve výhledu překáželo množství stromů. Po chvíli doběhl celý udýchaný na mýtinku. Podle stop Helena došla sem a… zmizela. Stopy končily uprostřed mýtiny. Vypařila se?
„Heleno?“ zvolal. Odpověděla mu jen ozvěna: „Leno, leno, leno…“
Kde může být? zamyslel se Mv100 a podíval se okolo. Nikde nikdo. Ale pozor! Za stromy se něco mihlo.
„Heleno?“ zakřičel. Na tučňáka to bylo příliš velké. Pohybovalo se to v kruzích – a blížilo k němu.
Vtom z křoví vyskočil medvěd. Mv100 překvapeně vykřikl. Zakopl o kořen stromu a svalil se na zem. Medvěd se zastavil nad ním a potichu vrčel.
„Herberte?“ hádal agent. Bylo to menší než Herbert. Po pár myšlenkách mu došlo, že je to medvědice.
Medvědice se ledově zasmála. Agentem zatřáslo. Herberta se nikdy nebál, ale netušil, že je tu i medvědice.
„Podívejme se. Pěkný, chutný a hloupý,“ vycenila medvědice zuby ostré jako břitvy. Mv100 nasucho polkl.
„Mysli, mysli…“ zašeptal. Kopnul ji do břicha. Medvědice zaskučela a poodběhla. Agent se teď mohl bez problémů postavit.
„Nezahrávej si!“ zařvala a vrhla se na Mv100, ale ten jí šikovně uhnul. Medvědici se to nelíbilo. Byl na ni příliš rychlý.
Zatímco přemýšlela, jak ulovit večeří, vyčaroval Mv100 velkou ohnivou kouli a hodil ji po medvědici.
Byla příliš pomalá. Nestihla docela uhnout a oheň se jí rozprskl na nose. Bolestivě zaskučela a velkou tlapou si třela popálený nos.
„Hlupáku,“ zavrčela. Chtěla se na tučňáka znovu vrhnout, ale její nohy zůstaly přimrazené na místě. Další práce Mv100.
„Co to… ne!“ vrtěla sebou na všechny strany. Mermomocí se chtěla odtrhnout, ale ostré kousky ledu se jí zařezávaly do nohou.
„Hm… zavolám Guyovi. Asi by tě měli dát do vězení, abys tu nenapáchala větší škody,“ přemýšlel nahlas Mv100 a začal hledat mobil. Pak si ale vzpomněl, že ho nechal v centrále.
„Zůstaň tu a nikam nechoď,“ přikázal jí. Medvědice dále naříkala.
„Jako by to šlo!“
„Hm. Taky pravda.“
Agent se otočil a běžel zpět do města.

Lední medvědice – Část druhá
napsala Dafnia

„Poprvé jdeš pozdě,“ usmíval se Gary, když Agent M vběhl do centrály. Jakmile ale spatřil jeho výraz, úsměv mu z tváře zmizel.
„Stalo se něco?“
Mv100 se zhluboka nadechl a všechno mu vypověděl. Gary přikyvoval a jeho tvář se stávala bledší.
„Herberta se nebojíš, ale medvědice ano?“ popíchnul ho Mv100.
„No, víš, je možné, že tu brzo budeme mít malé medvídky…“ poznamenal Gary a otřel si brýle o plášť.
„Tak jako tak to musíme říct Directorovi,“ vstal Gary od stolu. Oba se vydali do místnosti, kde sídlil ředitel.

„Dire… Nemáš uniformu,“ poznamenal Gary, když vešli dovnitř. Aunt Arctic na sobě měla svou oblíbenou růžovou čepici a svetr stejné barvy. Seděla za počítačem a mračila se.
„Tohle už je popáté, co se nám Bílý lotus dostal do systému. Určitě to byl, kdo nám vyhodil pojistky!“ rozhodil rozhořčeně křídly Director.
„Bílý lotus?“ zeptal se Mv100.
„Nějaký hacker,“ upřesnil Gary.
„Ale kvůli tomu tu asi nejste. Co se děje?“ zavřela Aunt Arctic notebook a přes své brýle se podívala na agenta. Mv100 vzdychl a vypověděl celý příběh od začátku.

„Zajímavé…“ utrousila Aunt Arctic, když Mv100 dovykládal.
„A co ta Hannah?“ ozval se Gary.
„Helena,“ opravil ho Mv100.
„Hannah. Není zachycená na žádné kameře. Nemohla se dostat dovnitř. Není agent. Vlastně ani nevím, kdo to je. Podle počítače neexistuje,“ odpověděl Gary, který se mezitím přesunul k počítači a něco na něm hledal.
„To není možné! Viděl jsem ji, dokonce mi dala tuhle kostku!“ rozzlobil se Mv100 a vytáhl z kapsy kabátu měděnou věcičku. Director si překvapeně sundala brýle a vzala kostku do křídel.
„O tom musím napsat…“ zabručela si pro sebe.
„Co dělá?“ zeptal se Jet Pack Guy, který se náhle objevil ve dveřích.
„Zpívá,“ odpověděl jednoduše Mv100.
„Zpívá?“ vystrčila ze skříně hlavu Dot.
„To tu nemůžu mít ani trochu soukromí?“ zvolala Aunt Arctic.
„Takže zpívá?“ ignorovala Dot Directora a vyšla ven ze skříně. Mv100 neodpověděl, jen si vzal kostku a vyhodil ji do vzduchu.
„Do – re – mi,“ zazpívala kostka a znovu přistála v křídle.
„Úžasný mechanismus!“ vzal Gary kostku a také ji vyhodil. Protestující kostka přistála Garymu v křídle tiše.
„Jako obyčejná. Proč zpívá jen, když ji má Mv100?“ podotkla Dot.
„Nevím. Ale před nějakou dobou, když jsem hledal stopy po Herbertovi, jsem našel stříbrnou,“ přiznal Gary a ze své kapsy vytáhl další kostku. Mv100 je obě vzal a naráz vyhodil do vzduchu.
„Do – re – mi – fa – so – la…“ zazpívaly kostky o tři tóny navíc.
„Ještě dvě noty!“ zvolala nadšeně Dot.
„Jenže další kostku už nemáme,“ zchladil její nadšení Jet Pack Guy.
„Když už jsme u toho, v lese máš dáreček,“ otočil se Mv100 na Guye.
„Tu medvědici? Už letím,“ usmál se Guy a zmizel.
„Ten snad opravdu slyšel všechno! Takže zlatá kostka zahraje konec? Úžasné! Opravdu o tom musím napsat,“ usmála se Aunt Arctic a naklonila se k počítači.
„Úplně zapomněla na toho hackera,“ zašeptal Gary a kývl na Agenta M, aby jej následoval.

„Co děláme v tvé laboratoři?“ zajímal se Mv100. Gary tu měl obrovské množství svých vynálezů, všechny končící na 3000.
„Chci zanalyzovat tu kostku,“ odpověděl Gary a otevřel skener.
„Jak?“
„Rozložím molekulární částice a atomy a ty se zaznamenají. Přenesou se na disk a po zpracování počítačem se mi na monitoru ukáží jako 3D obraz, i s vnitřkem.“
„Slovensky, prosím…“ řekl nejistě Mv100.
„Ofotím do počítače kostku i s vnitřkem,“ zestručnil výklad Gary a podíval se na agenta jako na neschopného hlupáka.
Mv100 vložil obě kostku do skeneru a zavřel ho. Chvíli bzučel a svítil.
„Pojď, už je to hotové!“ kývl Gary na agenta. Na monitoru byly kostky ve 3D. Gary je pomalu otáčel pomocí myši.
„Podívej se na tohle… Úžasné! Tělíska v kostce se vznášejí, nejsou tam napevno,“ řekl Gary a přiblížil obraz. Vevnitř se nacházely tři strunky, které kroužili po vnitřním obvodě a jedna menší kostka. Gary stisknul tlačítko „Zatřást“. Obraz se roztřásl a malá kostka pomalu narážela do strunek.
„Nádhera,“ vzdychl Mv100.
„To zařízení je galaktické! Ale ne naše.“
„Ne naše? Jak to myslíš?“ vyzvídal Mv100.
„Nevyrobil jsem ho já, ani nikdo odsud.“
„Je z vesmíru?“ zeptal se agent.
„Z budoucnosti,“ opravil ho Gary.
„Cože?“ zvolal překvapivě Mv100.
„Jo. Ale Odhrnovač času 3000 už je vypnutý. A tohle tu muselo být už dávno před prvním spuštěním…“ přemýšlel Gary.
„Tak jak se to sem dostalo?“ zajímal se agent.
„Nevím. A to se mi nelíbí. Dávám ti to jako misi. Vypátrej tajemství kostek a…“
„Utekla!“ vběhl do místnosti Jet Pack Guy.
„Kdo?“
„Lední medvědice. Není tam.“
„Musí tam být!“ odporoval Mv100.
„Vypátrej tajemství kostek a najdi poslední,“ dopověděl Gary.
Mv100 přikývl. „To bude náročné. Jdu na to.“