Oživení – Část první
napsal mv100

Mv100 se rozhlédl po okolí. Když si byl jistý, že jej nikdo nemůže vidět, shodil se svých zad na zem těžký batoh a třikrát hvízdl. O několik chvil později za ním přiběhl malý zelený puffle a podal mu žvýkačku.
„Toho se moc nenajím,“ řekl Mv100, ale přesto puffla pohladil. Puffle kníkl a odběhl. Za chvíli přišel znovu, tentokrát se dvěma sušenkami.
„To je lepší,“ usmál se tučňák. Vzdychl. Už několik týdnů se skrýval v Divočině ostrova Club Penguin. Vlastně už od té doby, co skočil z majáku, aby unikl tajemnému Atemovi. Teď už ale neměl jinou možnost. Musel se vrátit do civilizace. Jídlo mu došlo před pár dny a to, co mu ochotně donesli divocí pufflové z města, nestačilo. Bylo mu jasné, že při tom, jak vypadá, se rozhodně nemůže mezi ostatními ukázat. Červenou barvu v kombinaci s červenou hornickou přilbou nenosil na ostrově mimo něj nikdo a v posledních dnech se Mv100 stal ještě známější. Jan Ploutvotleskač, který až donedávna psal vtipy do novin, o něm napsal knihu. Jeden puffle mu ji donesl. Nebylo to až tak hrozné, jak si myslel, ale pořád ho trochu mrzelo, že nikdo neví, že je naživu.
Když přemítal o minulých dnech, strčil do něj další puffle, tentokrát zlatý.
„Zlaťáku,“ pozdravil jej agent, „buď vítán.“
„I ty buď vítán, červený tučňáku. Káď s barvou je připravena.“
„Skutečně? Kolik toho je?“
„Myslíme, že dost. Ale museli jsme zkombinovat různé odstíny,“ řekl Zlaťák trochu omluvně.
„Když se smíchají všechny barvy, tak vznikne černá, ne?“ usmál se Mv100.
„No, ony to nebyly všechny barvy,“ namítl Zlaťák a poskočil na místě, „ale jen červená a trochu bílé.“
Mv100 se zamračil: „Ale to znamená, že…“
„Ano. Růžová.“
„Ach jo,“ vzdychl agent a vydal se spolu s pufflem k velké nádobě s barvou.

„Jak vypadám?“ zeptal se, když byla barvící procedura dokončena.
„No, růžově,“ zasmál se mu jeden modrý puffle.
„Co máš proti růžové?“ strčil do něj jeden puffle, který měl také tuto barvu.
„Nic, vůbec nic,“ řekl modrý a odhopkal do bezpečí.
„Sehnali jste to oblečení?“ zjišťoval Mv100 a podal přitom jednomu z malých stvoření svou helmu.
„Skoro celé, ale ty boty ne,“ řekl Zlaťák a poskočil dvakrát na místě. Tím dal ostatním znamení, aby přinesli převlek. Skládal se z kuchařské čepice, červenozelené šály, na které si asi pochutnalo pár molů, a roztrhaného hnědého kabátu.
Mv100 se zamyslel: „Když o tom tak přemýšlím, tak moje helma bude méně nápadná než ta kuchařská vysoká čapka. Přineste ji.“
Agent si oblekl své nové šaty a podíval se na sebe v maličké studánce.
„Není to zase tak špatné,“ zabručel. „Samozřejmě až na tu barvu.“
„Co máte všichni proti růžové?“ zakřičel uražený puffle.
„Ale nic,“ chlácholil ho Mv100, „to je jen nezvyk.“
Zlaťák si odkašlal, pokud se tak dá nazvat zvuk, který vydal: „Už bys měl odejít. Ta barva moc dlouho nevydrží.“
„Slyšel jsem o tučňákovi, který byl od narození černobíle pruhovaný,“ pokrčil ještě rameny Mv100. Potom si přivolal sněhový koberec ze živlů, který jej za pár okamžiků donesl až do Ski Village.

Zase ve společnosti, pomyslel si Mv100, když na něj nějaký kluk hodil sněhovou kouli. Nechal ho být a zašel do srubu. Vedle dveří visel malý plakát. Stálo tam: „Agentské příběhy – autogramiáda autora Jana Ploutvotleskače 6. února ve čtyři hodiny. Přítomen bude i kolega slavného agenta Ta99, Gary!“
„Ta99?“ zašeptal Mv100, „jsem si jistý, že na pohřbu o mně mluvili pravým jménem. Asi se rozhodli nakonec skrýt mou identitu. Že by Gary použil Vymazátor mysli 300?“
S touto myšlenkou v hlavě vstoupil dovnitř. Myslel si, že tam budou nanejvýš dva tučňáci, hrající Mancalu. Opak byl pravdou. Srub byl téměř plný. Odevšad se ozývala slova „Ta99“, „Jan Ploutvotleskač“ a „Gary“. Mv100 se podíval na hodinky. Bylo krátce po třetí, takže autogramiáda měla začít až za hodinu. Zakroutil hlavou a podíval se ke krbu. Byl tam malý stolek a za ním seděl ještě menší autor. Mv100 sáhl do kapsy a vytáhl kus papíru. Sice jej původně měl k tomu, aby dal EPF vědět, že žije, ale může si obstarat další. Pár minut vystál frontu a pak si nechal papír podepsat.
„Fidím, rše máte helmu jako on,“ zaprskal Jan Ploutvotleskač. „Mohl byste ji prodat, teď je po nich velká poptávka. Teset tisíc mincí nejméně.“
„Děkuji, nemám zájem,“ odsekl Mv100 a odešel.
Z hodiny vyletěla kukačka a oznámila půl čtvrté. Dveře se rozletěly a do místnosti vstoupil Gary.
„Gary! Pane vynálezce! Jeden podpis!“ volal na něj dav.
„Ne, jsem tu jen, abych uctil památku svého přítele,“ mával na ně Gary a kroutil přitom hlavou.
Mv100 se prodral k vynálezci, zkroutil tvář a nasadil starobylý přízvuk, jakým dnes mluvil už jen Sensei.
„Dovolíte, pane Gary?“ zeptal se jej. „Je pravda, že vás Ta99 jednou málem uškrtil?“
„To jsou lži,“ zavrčel Gary a odešel. Přitom si pomyslel, že Jan Ploutvotleskač možná nebyl úplně nejlepší volbou k napsání agentova životopisu.

O půl hodiny později začala oficiální část autogramiády. Všichni ti, co přišli až teď, se nahrnuli ke stolku. Gary přes počáteční zájem zůstal osamocen a seděl ve velkém křesle. Mv100 se podíval do zrcadla, aby se ujistil, že barva pořád drží. Nedržela. Rozhodl se okamžitě odejít, když vtom ho někdo popadl za rameno. Otočil se.
„Okamžitě pojď se mnou do centrály a opovaž se říct tady těm literárním bláznům, kdo jsi,“ zasyčel Gary.

Oživení – Část druhá
napsal mv100

Základna EPF byla úplně prázdná.
„Kde je služba?“ divil se Mv100.
„Director je minulý týden zrušil,“ řekl Gary a posadil se. „Tak, vyprávěj.“
„Co mám vyprávět?“
„Řekni mi, jak to bylo s tím Atemem. Zlaťák nám tvrdil, že jsi skočil z majáku do moře, ale to asi pravda nebyla, jak tě tak vidím.“
„Ale byla. Až na to, že takový skok do vody nemusí být smrtelný,“ namítl Mv100 a dal si nohy na stůl.
„Není možné. Při takové rychlosti se voda chová jako beton. Počítal jsem to. Tvé tělo se mělo roztříštit na tisíce malých kousků!“ podal mu Gary několik papírů.
„To by nebyl hezký pohled. Co víš o mravencích?“
„No…“ zamyslel se vynálezce, „Jsou malí, dělají kolonie, hodně toho unesou a na Clubu Penguin se nevyskytují, takže nevím, kam míříš.“
„Hodně unesou, to jsem chtěl slyšet. Mám pravdu, že mě nikdo neviděl skočit z majáku?“
„Ano, jen Zlaťák.“
„Na moři plavalo několik červených pufflů a zbrzdili můj pád. Právě tuhle vlastnost, tedy, že dokážou unést mnohonásobek své váhy, mají společnou s mravenci, ačkoli to málokdo ví. Jsou po tom strašně unavení, takže to moc často nezkoušejí.“
„Tak takhle je to,“ pokýval hlavou Gary. „Nenašli jsme tělo, ale mysleli jsme si, že právě proto, že jsi jaksi… rozkouskovaný.“
„Červení pufflové se potom vydali do divočiny, aby připravili ostatní na můj příchod. Umím mluvit pufflí řečí, takže mi těch několik týdnů donášeli jídlo, pití a novinky z ostrova. Dokonce jsem byl i na pohřbu.“
„Víš, kolik to stálo? Aunt Arctic bude zuřit, až zjistí, že to bylo k ničemu. Aspoň že nezačala výstavba Muzea agentství,“ zasmál se Gary.
Po chvíli zvážněl: „Ale jednu věc pořád nechápu. Proč jsi nám nedal vědět?“
„Je tu ještě jedna věc,“ řekl Mv100 a poškrábal se na hlavě. „Ohledně Auk-jenta, tedy Atema, existovala čtyři proroctví. Zdá se, že v dějinách byla spousta ‚auk-jento-logů‘, kteří se tou postavou zabývali. Nechápu, jak je objevili, ale proroctví jsou pravdivá.“
„První říká, že Auk-jentova druhá vláda potrvá osm dní, to si pamatuji.“
„Máš pravdu. To první tvoří jakousi první část. Druhou část tvoří zbylé věštby. Všechny se zabývají tím, kdo Auk-jenta porazí a jak to musí nebo může udělat.“
„Musels to udělat ty, takže druhé proroctví…“ Gary nedokončil větu a podíval se tázavě na Mv100.
„Auk-jenta může porazit jen ten, z koho má své druhé tělo,“ přikývl Mv100. Všiml si, že růžová barva už z něj okapala a zašpinila židli, na které seděl.
„Asi budete potřebovat novou,“ řekl.

„O tom potom. Co třetí a čtvrté?“
„Třetí proroctví tvrdí, že Auk-jent může být uvržen do stínů jen tak, že osoba, čí tělo si naklonoval, zemře.“
„Ale to se nestalo a přece zmizel!“
„Ano. Mimochodem, co papuče s králíčky?“
„Rookie je donesl do tvého iglú. Myslím, že se do nich po cestě vysmrkal,“ ušklíbl se Gary.
„Jak jsi řekl, nezemřel jsem, ale Atem se přesto vrátil do stínu. To proto, že třetí proroctví bylo zastaralé.“
„Jak mohlo být zastaralé? To nedává smysl.“
„Už jsem řekl, že nevím, jak byly předpovědi objeveny. Každopádně ten, kdo objevil třetí, nezjistil všechno. Doslovně se tam píše, že osoba MUSÍ zemřít. Ale ona nemusí, ona může!“ zasmál se Mv100.
„Začínám tomu rozumět. Čtvrté proroctví, že ano?“
„Přesně tak. Čtvrté proroctví je o několik set let mladší. Sensei jej ani neměl zapsané ve svém archivu v Doju. Místo toho se nějakou shodou náhod dostalo do knihovny v kavárně.“
„To si tam jen tak leželo a nikdo si toho nevšiml?“
„Všiml, ale text samotné věštby je zašifrovaný, přestože ostatní text je psaný normálním písmem. Byl to kód agentury T.U.C.N.A.K. a ten už ovládá málokdo.“
„Ani já ne. Jak ses ho naučil ty?“ podivil se Gary.
„Ani nevím. Musel jsem na to někdy narazit v Doju a naučil jsem se to, pro zajímavost. Alespoň si myslím, že to tak nějak bylo.“
„A co říká čtvrté proroctví?“
„Atem byl stvořen ze živlů. A dalo by se říct, že živly daly, živly vzaly. Tam na majáku jsem ho přelstil, aby se podíval do dalekohledu. Předtím, než přišel, jsem tam zavěsil svůj amulet. A když ho Atem uviděl, tisíckrát zvětšený, tak ho ta síla zničila. Byl tam ale ještě jeden háček, kvůli kterému jsem z toho majáku skočil.“
„Jaký?“ zajímalo Garyho.
Vzduch se zavlnil a vedle obou agentů se zjevila Senseiova silueta.
„Učedníku, potřebuji tě okamžitě v Doju. Je to vážné.“

Oživení – Část třetí
napsal mv100

„Mám jít s tebou?“ křičel Gary na Mv100, který už běžel k výtahu.
„Jestli chceš,“ zamumlal Mv100.
„Proč vlastně nepoužiješ teleport?“
„Nemám telefon. Ale venku můžu použít sněhový koberec.“
„Sněhový koberec? Co to je?“
„To senseiové používají jako rychlý dopravní prostředek. Můžeš taky.“
Oba dva rychle proběhli telefonní centrálou přímo do Ski Village. Ze srubu už se trousilo několik účastníků autogramiády, kteří byli zklamaní Garyho neúčastí.
„Podívejte, támhle je!“ vykřikl jeden a ukázal na svého oblíbeného maskota.
„Pospěš si,“ strčil Gary do Mv100.
„Snažím se!“ odvětil mu znovunalezený agent. O několik chvil později se už vznášeli několik desítek metrů nad povrchem.
„Pro jistotu jsem použil filtr vnímání. Myslí si, že jsme odběhli do města, pěšky.“
„To vážně dokážeš?“ užasl Gary.
„Jo, ale cítím se takový… vysátý.“
„Hm. Já nikdy ninja nebyl, natož sensei,“ zakroutil hlavou Gary.
Konečně přistáli před velkým chrámem. Mv100 rozrazil dveře a uviděl Senseie, jak se choulí na svém polštáři.
„Učedníku,“ zvedl k němu hlavu, „možná se mi to jen zdá, ale posuď sám. Jsou tu přítomny živly?“
Mv100 chvíli stál na místě a pak se rozběhl ke svému mistrovi.
„Obávám se, že ne, Sensei. Ani jeden.“
„Co se mohlo stát?“ bědoval tučňák, který před mnoha lety Dojo holými ploutvemi postavil. Gary to pozoroval ode dveří. Cítil, že by do Doja raději vstupovat neměl.
„Já vám řeknu, co se mohlo stát,“ ozval se hlas od ohňového Doja. O dveře se tam opíral Atem!

„Ty,“ zavrčel Mv100.
„Ano, já,“ řekla postava a objevila se pár metrů vedle Senseie.
„Jak jsi to udělal? Neviděl jsem tě chodit,“ zavolal na něj Gary.
„Je to projekce, stvořená z hlubin mé mysli,“ objasnil Mv100.
„Přesně,“ usmál se Atem a objevil se na všech místech Doja zároveň.
Jeden Atem se smál, druhý se šklebil, třetí se mlátil se čtvrtým, pátý zpíval posměšnou písničku, a tak dále a tak dále.
„Copak tě takové kopírování nevysiluje?“ obrátil se Mv100 na původního Atema, který stál bez hnutí na místě.
„Ale ano,“ ozval se z těch míst šepot a všichni ti nepraví Atemové zmizeli. Mv100 si všiml, že nějakým způsobem se stalo, že je zase oblečený jako tehdy, s parukou, zelenou šálou a papučemi s králíčky. Hned se ho na to zeptal.
„Jak jsi správně podotkl, jsem stvořen z tvé mysli. A ty si mě pamatuješ právě takhle. Má to jednu výhodu, vím všechno, co ty.“
Gary měl oči úplně vytřeštěné.
„Jak se tady mohl objevit z tvých myšlenek? A proč zrovna tady?“
„Ó, pan Gary neví,“ zasmál se mu Atem a přemístil se přímo před něj. „Tady je něco nad vynálezcovy možnosti, že ano?“
„Jízlivý jsi ještě nebyl,“ divil se Mv100.
„Ale ta chlubivost mi zůstala,“ objevil se Atem znovu před svým dvojníkem. „I když jsem byl zase stín Auk-jent, byl jsem krásný stín! Ale byla to strašná nuda, být opět takový nehmotný. Ale ty ses rozhodl nezabít, takže jsem tady!“
„Odpovězte mi, jak se tady objevil!“ zakřičel Gary.
„V centrále jsem řekl, že čtvrté proroctví má háček. Ten spočívá v tom, že Atem se může stále vrátit, pokud je v mém mozku uložena informace o tom, jak vypadá. Právě kvůli tomu jsem se odebral do divočiny, abych si tam vymazal tuto důležitou informaci a zabránil tak Atemovu návratu.“
„Ale pánovi se to nepovedlo, ó ne,“ zasmál se Atem a opět se na pár vteřin zjevil vícekrát.
„Možná ne, no,“ pokrčil rameny Mv100.
„Možná? Vůbec!“
„Tohle všechno, to je proti živlům,“ zasípal Sensei, který byl beze své životodárné energie celý zesláblý.
„Podruhé jsem byl ze živlů stvořen a podruhé mě i živly zničily. Tak jsem se dostal do Doja a použil sílu elementů, abych se opět zhmotnil,“ poskakoval na místě Atem.
Pořád ještě nevíš všechno, chtěl říct Mv100, ale Atem začal křičet: „Budu mocný! Budu živý! A tenhle zatracený ostrov potopím a vrátím se na Ostrov lidí, kam právoplatně patřím!“
„Pořád jsme ještě tady a můžeme ti v tom zabránit,“ připomněl mu Mv100.
„Máš pravdu,“ zamyslel se Atem. „Ale teoreticky, když už nejsem stín a nasál jsem do sebe živly, co mi vlastně brání tě zničit?“
„No, já bych věděl…“
„Zabiju tebe, tvého povedeného mistra i ještě povedenějšího agenta!“ zasmál se Atem, roztrojil se a všechny jeho formy se vydaly směrem k tučňákům.
„Tak takhle mé Dojo skončí,“ zakňoural Sensei.

Oživení – Část čtvrtá
napsal mv100

Atem se vrhl na Mv100 a popadl jej za krk. Agent přesto zůstal klidný.
„To nechápu,“ řekl Atem po chvíli, „škrtím tě a tobě to nevadí?“
„Myslíš si, jak jsi chytrý, ale není tomu tak,“ ušklíbl se Mv100.
„Pořád nerozumím,“ řekl Atem a opět vytvořil pouze jedno tělo.
„Jsi slabší, když jsi víckrát. Takže mě teoreticky můžeš uškrtit, jen pokud nejsi namnožený.“
„Namnožený je divné slovo. Lepší je roznásobený.“
„To je ještě divnější.“
„To musím vědět já! Ale teď, když jsi mi poradil…“ zasmál se Atem a pokusil se opět agenta zabít.

„Pořád nic?“ zeptal se po chvíli.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Mv100 a začal přecházet tam a zpátky.
„Ale ne, už zase?“ vzpomněl si Atem na scénu na majáku.
„Nedělám to samé jako tehdy bez příčiny. I tehdy jsem tě porazil a i tehdy jsi potřeboval poradit od moudřejšího.“
„Namyšlenej jsi, žádnej moudřejší,“ odsekl Atem.
„Říkáš, že máš přístup ke všem koutům mé mysli. Tak mi řekni, například, kdy jsem se narodil.“
„Momentík…“ zamyslel se Atem, „Jak je možné, že to nemůžu najít?“
„Senseiové se umí čtení myšlenek bránit. Představíš si v mysli dveře a zavřeš je. Nikdo cizí se tam už nedostane.“
„Výborně, učedníku,“ usmál se zesláblý Sensei.
„Takže nevíš, že přestože má čtvrté proroctví jisté problémy s tvým návratem, ten háček má háček.“
„To už je dnes potřetí, co říkáš slovo háček.“
„Když mně se strašně líbí! Proč si myslíš, že jsi mě nemohl zabít?“
„Co já vím. Možná máš pravdu v tom, že jsi moudřejší.“
„Díky. Prvotní impuls pro tvůj návrat je samozřejmě to, že vím, jak vypadáš. Ale abys dostal plnohodnotné tělo, musí v tebe věřit hodně lidí. Copak nevidíš, že jsi napůl průsvitný?“
„No, jo, ale myslel jsem, že to se spraví, až do sebe nasaju živly,“ zamračil se Atem.
„Živly ti v procesu obnovy mohou pomoci, ale čtvrté proroctví je vůbec nezmiňuje. Právě teď v tvou existenci věří tři tučňáci. Shodou okolností jsou všichni tady. Gary, pojď dovnitř a zavři dveře,“ vyzval Mv100 svého spoluagenta. Ten to bez řečí udělal.
Mv100 se podíval nejdřív na Senseie, potom na Garyho a řekl: „Teď si představte, jak Atem pomalu mizí, až se vypaří úplně. Nejlepší bude, když zavřete oči.“
„Ani nápad,“ vykřikl Atem a opět zaplnil Dojo svými kopiemi. Všichni dělali takový rámus, že Mv100 je jen velmi těžko překřičel: „Zacpěte si uši!“
Dvě minuty se nic nedělo, naopak se zdálo, že hluk nabývá na síle. Ale potom zmizel jeden Atem, potom druhý, pak třetí a za chvíli už tam byl zase jen ten původní.
„Nějaká poslední slova?“ otočil se Mv100 na svého soka.
„Poslední?“ zachechtal se Atem, „Vždyť ty mě nezničíš! Sice budu opět jen stínem, ale i stín žije a existuje!“
„No jo, to je pravda,“ zamyslel se Mv100, „ale tělo už nikdy nezískáš. Třikrát a dost. Spíš tedy dva a půlkrát a dost.“
„Když tenhle ostrov nepotopím já, tak to udělá někdo jiný,“ zasyčel Atem.
„Nechápu, co si všichni myslí, když chtějí potopit ostrov. Vždyť je vlastně propojený s jádrem Země, ne?“ divil se Mv100.
„Ne,“ řekl Gary se zavřenýma očima, „náš ostrov je spíše obří kamenný ledovec. Končí několik kilometrů pod hladinou.“
„Aha.“
„Nechtěli byste toho nechat? Mohli bychom se domluvit,“ zkusil to ještě Atem.
„Pochybuji. Zdá se, že je hotovo. Živly se vrací!“ zvolal Sensei, který už se zase cítil normálně.
„Přijdou jiní,“ pokrčil rameny Atem. Pak zmizel a za chvíli se zase objevil, jako obraz na staré televizi. A potom už po něm nebylo ani vidu, ani slechu.
„Tak to bylo něco,“ řekl Gary a očistil si brýle.
„To už byl jeho definitivní konec?“ zeptal se Sensei svého žáka.
„Ano. Vidíte ten stín u dveří do sněhového Doja? To je on,“ řekl Mv100 a ukázal tím směrem. Zdálo se, že stín rozumí, protože za chvíli zmizel.

Pufflové vrátili roztrhaný oblek tam, kde ho zase vzali, ale když Mv100 procházel svůj šatník, zjistil, že má přesně ty samé kusy i on. Vzpomněl si na Atema, jak tehdy o Vánocích řekl: „Vsadím se, že máš v rodokmenu minimálně jednoho fintila.“
A tak si vzpomněl na toho předka, jehož dědičné informace donutily tisíciletou bytost nosit pantofle s králíčky a vybral si nový oblek. Byla to podivuhodná směsice, jako měl ve zvyku. Oblekl si hnědý kabát z vánoční divadelní hry, krk obmotal vánoční červenozelenou šálou a obul si své staré hnědě boty. Vše korunoval obvyklou červenou přilbou.
„Nový rok, nové já,“ řekl si.