Šestá řada


Šestá řada se od předchozích odlišovala tím, že ji napsali čtyři různí autoři - mv100, darknightlili, Dafnia a kryserka. Každý z nich vytvořil svůj vlastní příběh, který přinesl jejich vlastní náhled na příběh agenta Mv100.
Původně se měli psaní šesté řady zúčastit i Womenka a ccdn.

Šestou řadu si můžete spolu s Cizím ostrovem stáhnout jako e-knihu na Google Play.

Oživení

Mv100 se vrací do města. Zdá se, že je z něj populární osobnost. Avšak je na to čas? Protože co když Atem ještě není poražen?
Napsal mv100, vychází od šestého do dvacátého sedmého února 2014.

Oživení – Část první

Oživení – Část první
napsal mv100

Mv100 se rozhlédl po okolí. Když si byl jistý, že jej nikdo nemůže vidět, shodil se svých zad na zem těžký batoh a třikrát hvízdl. O několik chvil později za ním přiběhl malý zelený puffle a podal mu žvýkačku.
„Toho se moc nenajím,“ řekl Mv100, ale přesto puffla pohladil. Puffle kníkl a odběhl. Za chvíli přišel znovu, tentokrát se dvěma sušenkami.
„To je lepší,“ usmál se tučňák. Vzdychl. Už několik týdnů se skrýval v Divočině ostrova Club Penguin. Vlastně už od té doby, co skočil z majáku, aby unikl tajemnému Atemovi. Teď už ale neměl jinou možnost. Musel se vrátit do civilizace. Jídlo mu došlo před pár dny a to, co mu ochotně donesli divocí pufflové z města, nestačilo. Bylo mu jasné, že při tom, jak vypadá, se rozhodně nemůže mezi ostatními ukázat. Červenou barvu v kombinaci s červenou hornickou přilbou nenosil na ostrově mimo něj nikdo a v posledních dnech se Mv100 stal ještě známější. Jan Ploutvotleskač, který až donedávna psal vtipy do novin, o něm napsal knihu. Jeden puffle mu ji donesl. Nebylo to až tak hrozné, jak si myslel, ale pořád ho trochu mrzelo, že nikdo neví, že je naživu.
Když přemítal o minulých dnech, strčil do něj další puffle, tentokrát zlatý.
„Zlaťáku,“ pozdravil jej agent, „buď vítán.“
„I ty buď vítán, červený tučňáku. Káď s barvou je připravena.“
„Skutečně? Kolik toho je?“
„Myslíme, že dost. Ale museli jsme zkombinovat různé odstíny,“ řekl Zlaťák trochu omluvně.
„Když se smíchají všechny barvy, tak vznikne černá, ne?“ usmál se Mv100.
„No, ony to nebyly všechny barvy,“ namítl Zlaťák a poskočil na místě, „ale jen červená a trochu bílé.“
Mv100 se zamračil: „Ale to znamená, že…“
„Ano. Růžová.“
„Ach jo,“ vzdychl agent a vydal se spolu s pufflem k velké nádobě s barvou.

„Jak vypadám?“ zeptal se, když byla barvící procedura dokončena.
„No, růžově,“ zasmál se mu jeden modrý puffle.
„Co máš proti růžové?“ strčil do něj jeden puffle, který měl také tuto barvu.
„Nic, vůbec nic,“ řekl modrý a odhopkal do bezpečí.
„Sehnali jste to oblečení?“ zjišťoval Mv100 a podal přitom jednomu z malých stvoření svou helmu.
„Skoro celé, ale ty boty ne,“ řekl Zlaťák a poskočil dvakrát na místě. Tím dal ostatním znamení, aby přinesli převlek. Skládal se z kuchařské čepice, červenozelené šály, na které si asi pochutnalo pár molů, a roztrhaného hnědého kabátu.
Mv100 se zamyslel: „Když o tom tak přemýšlím, tak moje helma bude méně nápadná než ta kuchařská vysoká čapka. Přineste ji.“
Agent si oblekl své nové šaty a podíval se na sebe v maličké studánce.
„Není to zase tak špatné,“ zabručel. „Samozřejmě až na tu barvu.“
„Co máte všichni proti růžové?“ zakřičel uražený puffle.
„Ale nic,“ chlácholil ho Mv100, „to je jen nezvyk.“
Zlaťák si odkašlal, pokud se tak dá nazvat zvuk, který vydal: „Už bys měl odejít. Ta barva moc dlouho nevydrží.“
„Slyšel jsem o tučňákovi, který byl od narození černobíle pruhovaný,“ pokrčil ještě rameny Mv100. Potom si přivolal sněhový koberec ze živlů, který jej za pár okamžiků donesl až do Ski Village.

Zase ve společnosti, pomyslel si Mv100, když na něj nějaký kluk hodil sněhovou kouli. Nechal ho být a zašel do srubu. Vedle dveří visel malý plakát. Stálo tam: „Agentské příběhy – autogramiáda autora Jana Ploutvotleskače 6. února ve čtyři hodiny. Přítomen bude i kolega slavného agenta Ta99, Gary!“
„Ta99?“ zašeptal Mv100, „jsem si jistý, že na pohřbu o mně mluvili pravým jménem. Asi se rozhodli nakonec skrýt mou identitu. Že by Gary použil Vymazátor mysli 300?“
S touto myšlenkou v hlavě vstoupil dovnitř. Myslel si, že tam budou nanejvýš dva tučňáci, hrající Mancalu. Opak byl pravdou. Srub byl téměř plný. Odevšad se ozývala slova „Ta99“, „Jan Ploutvotleskač“ a „Gary“. Mv100 se podíval na hodinky. Bylo krátce po třetí, takže autogramiáda měla začít až za hodinu. Zakroutil hlavou a podíval se ke krbu. Byl tam malý stolek a za ním seděl ještě menší autor. Mv100 sáhl do kapsy a vytáhl kus papíru. Sice jej původně měl k tomu, aby dal EPF vědět, že žije, ale může si obstarat další. Pár minut vystál frontu a pak si nechal papír podepsat.
„Fidím, rše máte helmu jako on,“ zaprskal Jan Ploutvotleskač. „Mohl byste ji prodat, teď je po nich velká poptávka. Teset tisíc mincí nejméně.“
„Děkuji, nemám zájem,“ odsekl Mv100 a odešel.
Z hodiny vyletěla kukačka a oznámila půl čtvrté. Dveře se rozletěly a do místnosti vstoupil Gary.
„Gary! Pane vynálezce! Jeden podpis!“ volal na něj dav.
„Ne, jsem tu jen, abych uctil památku svého přítele,“ mával na ně Gary a kroutil přitom hlavou.
Mv100 se prodral k vynálezci, zkroutil tvář a nasadil starobylý přízvuk, jakým dnes mluvil už jen Sensei.
„Dovolíte, pane Gary?“ zeptal se jej. „Je pravda, že vás Ta99 jednou málem uškrtil?“
„To jsou lži,“ zavrčel Gary a odešel. Přitom si pomyslel, že Jan Ploutvotleskač možná nebyl úplně nejlepší volbou k napsání agentova životopisu.

O půl hodiny později začala oficiální část autogramiády. Všichni ti, co přišli až teď, se nahrnuli ke stolku. Gary přes počáteční zájem zůstal osamocen a seděl ve velkém křesle. Mv100 se podíval do zrcadla, aby se ujistil, že barva pořád drží. Nedržela. Rozhodl se okamžitě odejít, když vtom ho někdo popadl za rameno. Otočil se.
„Okamžitě pojď se mnou do centrály a opovaž se říct tady těm literárním bláznům, kdo jsi,“ zasyčel Gary.

Oživení – Část druhá

Oživení – Část druhá
napsal mv100

Základna EPF byla úplně prázdná.
„Kde je služba?“ divil se Mv100.
„Director je minulý týden zrušil,“ řekl Gary a posadil se. „Tak, vyprávěj.“
„Co mám vyprávět?“
„Řekni mi, jak to bylo s tím Atemem. Zlaťák nám tvrdil, že jsi skočil z majáku do moře, ale to asi pravda nebyla, jak tě tak vidím.“
„Ale byla. Až na to, že takový skok do vody nemusí být smrtelný,“ namítl Mv100 a dal si nohy na stůl.
„Není možné. Při takové rychlosti se voda chová jako beton. Počítal jsem to. Tvé tělo se mělo roztříštit na tisíce malých kousků!“ podal mu Gary několik papírů.
„To by nebyl hezký pohled. Co víš o mravencích?“
„No…“ zamyslel se vynálezce, „Jsou malí, dělají kolonie, hodně toho unesou a na Clubu Penguin se nevyskytují, takže nevím, kam míříš.“
„Hodně unesou, to jsem chtěl slyšet. Mám pravdu, že mě nikdo neviděl skočit z majáku?“
„Ano, jen Zlaťák.“
„Na moři plavalo několik červených pufflů a zbrzdili můj pád. Právě tuhle vlastnost, tedy, že dokážou unést mnohonásobek své váhy, mají společnou s mravenci, ačkoli to málokdo ví. Jsou po tom strašně unavení, takže to moc často nezkoušejí.“
„Tak takhle je to,“ pokýval hlavou Gary. „Nenašli jsme tělo, ale mysleli jsme si, že právě proto, že jsi jaksi… rozkouskovaný.“
„Červení pufflové se potom vydali do divočiny, aby připravili ostatní na můj příchod. Umím mluvit pufflí řečí, takže mi těch několik týdnů donášeli jídlo, pití a novinky z ostrova. Dokonce jsem byl i na pohřbu.“
„Víš, kolik to stálo? Aunt Arctic bude zuřit, až zjistí, že to bylo k ničemu. Aspoň že nezačala výstavba Muzea agentství,“ zasmál se Gary.
Po chvíli zvážněl: „Ale jednu věc pořád nechápu. Proč jsi nám nedal vědět?“
„Je tu ještě jedna věc,“ řekl Mv100 a poškrábal se na hlavě. „Ohledně Auk-jenta, tedy Atema, existovala čtyři proroctví. Zdá se, že v dějinách byla spousta ‚auk-jento-logů‘, kteří se tou postavou zabývali. Nechápu, jak je objevili, ale proroctví jsou pravdivá.“
„První říká, že Auk-jentova druhá vláda potrvá osm dní, to si pamatuji.“
„Máš pravdu. To první tvoří jakousi první část. Druhou část tvoří zbylé věštby. Všechny se zabývají tím, kdo Auk-jenta porazí a jak to musí nebo může udělat.“
„Musels to udělat ty, takže druhé proroctví…“ Gary nedokončil větu a podíval se tázavě na Mv100.
„Auk-jenta může porazit jen ten, z koho má své druhé tělo,“ přikývl Mv100. Všiml si, že růžová barva už z něj okapala a zašpinila židli, na které seděl.
„Asi budete potřebovat novou,“ řekl.

„O tom potom. Co třetí a čtvrté?“
„Třetí proroctví tvrdí, že Auk-jent může být uvržen do stínů jen tak, že osoba, čí tělo si naklonoval, zemře.“
„Ale to se nestalo a přece zmizel!“
„Ano. Mimochodem, co papuče s králíčky?“
„Rookie je donesl do tvého iglú. Myslím, že se do nich po cestě vysmrkal,“ ušklíbl se Gary.
„Jak jsi řekl, nezemřel jsem, ale Atem se přesto vrátil do stínu. To proto, že třetí proroctví bylo zastaralé.“
„Jak mohlo být zastaralé? To nedává smysl.“
„Už jsem řekl, že nevím, jak byly předpovědi objeveny. Každopádně ten, kdo objevil třetí, nezjistil všechno. Doslovně se tam píše, že osoba MUSÍ zemřít. Ale ona nemusí, ona může!“ zasmál se Mv100.
„Začínám tomu rozumět. Čtvrté proroctví, že ano?“
„Přesně tak. Čtvrté proroctví je o několik set let mladší. Sensei jej ani neměl zapsané ve svém archivu v Doju. Místo toho se nějakou shodou náhod dostalo do knihovny v kavárně.“
„To si tam jen tak leželo a nikdo si toho nevšiml?“
„Všiml, ale text samotné věštby je zašifrovaný, přestože ostatní text je psaný normálním písmem. Byl to kód agentury T.U.C.N.A.K. a ten už ovládá málokdo.“
„Ani já ne. Jak ses ho naučil ty?“ podivil se Gary.
„Ani nevím. Musel jsem na to někdy narazit v Doju a naučil jsem se to, pro zajímavost. Alespoň si myslím, že to tak nějak bylo.“
„A co říká čtvrté proroctví?“
„Atem byl stvořen ze živlů. A dalo by se říct, že živly daly, živly vzaly. Tam na majáku jsem ho přelstil, aby se podíval do dalekohledu. Předtím, než přišel, jsem tam zavěsil svůj amulet. A když ho Atem uviděl, tisíckrát zvětšený, tak ho ta síla zničila. Byl tam ale ještě jeden háček, kvůli kterému jsem z toho majáku skočil.“
„Jaký?“ zajímalo Garyho.
Vzduch se zavlnil a vedle obou agentů se zjevila Senseiova silueta.
„Učedníku, potřebuji tě okamžitě v Doju. Je to vážné.“

Oživení – Část třetí

Oživení – Část třetí
napsal mv100

„Mám jít s tebou?“ křičel Gary na Mv100, který už běžel k výtahu.
„Jestli chceš,“ zamumlal Mv100.
„Proč vlastně nepoužiješ teleport?“
„Nemám telefon. Ale venku můžu použít sněhový koberec.“
„Sněhový koberec? Co to je?“
„To senseiové používají jako rychlý dopravní prostředek. Můžeš taky.“
Oba dva rychle proběhli telefonní centrálou přímo do Ski Village. Ze srubu už se trousilo několik účastníků autogramiády, kteří byli zklamaní Garyho neúčastí.
„Podívejte, támhle je!“ vykřikl jeden a ukázal na svého oblíbeného maskota.
„Pospěš si,“ strčil Gary do Mv100.
„Snažím se!“ odvětil mu znovunalezený agent. O několik chvil později se už vznášeli několik desítek metrů nad povrchem.
„Pro jistotu jsem použil filtr vnímání. Myslí si, že jsme odběhli do města, pěšky.“
„To vážně dokážeš?“ užasl Gary.
„Jo, ale cítím se takový… vysátý.“
„Hm. Já nikdy ninja nebyl, natož sensei,“ zakroutil hlavou Gary.
Konečně přistáli před velkým chrámem. Mv100 rozrazil dveře a uviděl Senseie, jak se choulí na svém polštáři.
„Učedníku,“ zvedl k němu hlavu, „možná se mi to jen zdá, ale posuď sám. Jsou tu přítomny živly?“
Mv100 chvíli stál na místě a pak se rozběhl ke svému mistrovi.
„Obávám se, že ne, Sensei. Ani jeden.“
„Co se mohlo stát?“ bědoval tučňák, který před mnoha lety Dojo holými ploutvemi postavil. Gary to pozoroval ode dveří. Cítil, že by do Doja raději vstupovat neměl.
„Já vám řeknu, co se mohlo stát,“ ozval se hlas od ohňového Doja. O dveře se tam opíral Atem!

„Ty,“ zavrčel Mv100.
„Ano, já,“ řekla postava a objevila se pár metrů vedle Senseie.
„Jak jsi to udělal? Neviděl jsem tě chodit,“ zavolal na něj Gary.
„Je to projekce, stvořená z hlubin mé mysli,“ objasnil Mv100.
„Přesně,“ usmál se Atem a objevil se na všech místech Doja zároveň.
Jeden Atem se smál, druhý se šklebil, třetí se mlátil se čtvrtým, pátý zpíval posměšnou písničku, a tak dále a tak dále.
„Copak tě takové kopírování nevysiluje?“ obrátil se Mv100 na původního Atema, který stál bez hnutí na místě.
„Ale ano,“ ozval se z těch míst šepot a všichni ti nepraví Atemové zmizeli. Mv100 si všiml, že nějakým způsobem se stalo, že je zase oblečený jako tehdy, s parukou, zelenou šálou a papučemi s králíčky. Hned se ho na to zeptal.
„Jak jsi správně podotkl, jsem stvořen z tvé mysli. A ty si mě pamatuješ právě takhle. Má to jednu výhodu, vím všechno, co ty.“
Gary měl oči úplně vytřeštěné.
„Jak se tady mohl objevit z tvých myšlenek? A proč zrovna tady?“
„Ó, pan Gary neví,“ zasmál se mu Atem a přemístil se přímo před něj. „Tady je něco nad vynálezcovy možnosti, že ano?“
„Jízlivý jsi ještě nebyl,“ divil se Mv100.
„Ale ta chlubivost mi zůstala,“ objevil se Atem znovu před svým dvojníkem. „I když jsem byl zase stín Auk-jent, byl jsem krásný stín! Ale byla to strašná nuda, být opět takový nehmotný. Ale ty ses rozhodl nezabít, takže jsem tady!“
„Odpovězte mi, jak se tady objevil!“ zakřičel Gary.
„V centrále jsem řekl, že čtvrté proroctví má háček. Ten spočívá v tom, že Atem se může stále vrátit, pokud je v mém mozku uložena informace o tom, jak vypadá. Právě kvůli tomu jsem se odebral do divočiny, abych si tam vymazal tuto důležitou informaci a zabránil tak Atemovu návratu.“
„Ale pánovi se to nepovedlo, ó ne,“ zasmál se Atem a opět se na pár vteřin zjevil vícekrát.
„Možná ne, no,“ pokrčil rameny Mv100.
„Možná? Vůbec!“
„Tohle všechno, to je proti živlům,“ zasípal Sensei, který byl beze své životodárné energie celý zesláblý.
„Podruhé jsem byl ze živlů stvořen a podruhé mě i živly zničily. Tak jsem se dostal do Doja a použil sílu elementů, abych se opět zhmotnil,“ poskakoval na místě Atem.
Pořád ještě nevíš všechno, chtěl říct Mv100, ale Atem začal křičet: „Budu mocný! Budu živý! A tenhle zatracený ostrov potopím a vrátím se na Ostrov lidí, kam právoplatně patřím!“
„Pořád jsme ještě tady a můžeme ti v tom zabránit,“ připomněl mu Mv100.
„Máš pravdu,“ zamyslel se Atem. „Ale teoreticky, když už nejsem stín a nasál jsem do sebe živly, co mi vlastně brání tě zničit?“
„No, já bych věděl…“
„Zabiju tebe, tvého povedeného mistra i ještě povedenějšího agenta!“ zasmál se Atem, roztrojil se a všechny jeho formy se vydaly směrem k tučňákům.
„Tak takhle mé Dojo skončí,“ zakňoural Sensei.

Oživení – Část čtvrtá

Oživení – Část čtvrtá
napsal mv100

Atem se vrhl na Mv100 a popadl jej za krk. Agent přesto zůstal klidný.
„To nechápu,“ řekl Atem po chvíli, „škrtím tě a tobě to nevadí?“
„Myslíš si, jak jsi chytrý, ale není tomu tak,“ ušklíbl se Mv100.
„Pořád nerozumím,“ řekl Atem a opět vytvořil pouze jedno tělo.
„Jsi slabší, když jsi víckrát. Takže mě teoreticky můžeš uškrtit, jen pokud nejsi namnožený.“
„Namnožený je divné slovo. Lepší je roznásobený.“
„To je ještě divnější.“
„To musím vědět já! Ale teď, když jsi mi poradil…“ zasmál se Atem a pokusil se opět agenta zabít.

„Pořád nic?“ zeptal se po chvíli.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Mv100 a začal přecházet tam a zpátky.
„Ale ne, už zase?“ vzpomněl si Atem na scénu na majáku.
„Nedělám to samé jako tehdy bez příčiny. I tehdy jsem tě porazil a i tehdy jsi potřeboval poradit od moudřejšího.“
„Namyšlenej jsi, žádnej moudřejší,“ odsekl Atem.
„Říkáš, že máš přístup ke všem koutům mé mysli. Tak mi řekni, například, kdy jsem se narodil.“
„Momentík…“ zamyslel se Atem, „Jak je možné, že to nemůžu najít?“
„Senseiové se umí čtení myšlenek bránit. Představíš si v mysli dveře a zavřeš je. Nikdo cizí se tam už nedostane.“
„Výborně, učedníku,“ usmál se zesláblý Sensei.
„Takže nevíš, že přestože má čtvrté proroctví jisté problémy s tvým návratem, ten háček má háček.“
„To už je dnes potřetí, co říkáš slovo háček.“
„Když mně se strašně líbí! Proč si myslíš, že jsi mě nemohl zabít?“
„Co já vím. Možná máš pravdu v tom, že jsi moudřejší.“
„Díky. Prvotní impuls pro tvůj návrat je samozřejmě to, že vím, jak vypadáš. Ale abys dostal plnohodnotné tělo, musí v tebe věřit hodně lidí. Copak nevidíš, že jsi napůl průsvitný?“
„No, jo, ale myslel jsem, že to se spraví, až do sebe nasaju živly,“ zamračil se Atem.
„Živly ti v procesu obnovy mohou pomoci, ale čtvrté proroctví je vůbec nezmiňuje. Právě teď v tvou existenci věří tři tučňáci. Shodou okolností jsou všichni tady. Gary, pojď dovnitř a zavři dveře,“ vyzval Mv100 svého spoluagenta. Ten to bez řečí udělal.
Mv100 se podíval nejdřív na Senseie, potom na Garyho a řekl: „Teď si představte, jak Atem pomalu mizí, až se vypaří úplně. Nejlepší bude, když zavřete oči.“
„Ani nápad,“ vykřikl Atem a opět zaplnil Dojo svými kopiemi. Všichni dělali takový rámus, že Mv100 je jen velmi těžko překřičel: „Zacpěte si uši!“
Dvě minuty se nic nedělo, naopak se zdálo, že hluk nabývá na síle. Ale potom zmizel jeden Atem, potom druhý, pak třetí a za chvíli už tam byl zase jen ten původní.
„Nějaká poslední slova?“ otočil se Mv100 na svého soka.
„Poslední?“ zachechtal se Atem, „Vždyť ty mě nezničíš! Sice budu opět jen stínem, ale i stín žije a existuje!“
„No jo, to je pravda,“ zamyslel se Mv100, „ale tělo už nikdy nezískáš. Třikrát a dost. Spíš tedy dva a půlkrát a dost.“
„Když tenhle ostrov nepotopím já, tak to udělá někdo jiný,“ zasyčel Atem.
„Nechápu, co si všichni myslí, když chtějí potopit ostrov. Vždyť je vlastně propojený s jádrem Země, ne?“ divil se Mv100.
„Ne,“ řekl Gary se zavřenýma očima, „náš ostrov je spíše obří kamenný ledovec. Končí několik kilometrů pod hladinou.“
„Aha.“
„Nechtěli byste toho nechat? Mohli bychom se domluvit,“ zkusil to ještě Atem.
„Pochybuji. Zdá se, že je hotovo. Živly se vrací!“ zvolal Sensei, který už se zase cítil normálně.
„Přijdou jiní,“ pokrčil rameny Atem. Pak zmizel a za chvíli se zase objevil, jako obraz na staré televizi. A potom už po něm nebylo ani vidu, ani slechu.
„Tak to bylo něco,“ řekl Gary a očistil si brýle.
„To už byl jeho definitivní konec?“ zeptal se Sensei svého žáka.
„Ano. Vidíte ten stín u dveří do sněhového Doja? To je on,“ řekl Mv100 a ukázal tím směrem. Zdálo se, že stín rozumí, protože za chvíli zmizel.

Pufflové vrátili roztrhaný oblek tam, kde ho zase vzali, ale když Mv100 procházel svůj šatník, zjistil, že má přesně ty samé kusy i on. Vzpomněl si na Atema, jak tehdy o Vánocích řekl: „Vsadím se, že máš v rodokmenu minimálně jednoho fintila.“
A tak si vzpomněl na toho předka, jehož dědičné informace donutily tisíciletou bytost nosit pantofle s králíčky a vybral si nový oblek. Byla to podivuhodná směsice, jako měl ve zvyku. Oblekl si hnědý kabát z vánoční divadelní hry, krk obmotal vánoční červenozelenou šálou a obul si své staré hnědě boty. Vše korunoval obvyklou červenou přilbou.
„Nový rok, nové já,“ řekl si.

Železný Iceberg

Jet Pack Guy nedojde na šachy s Rookiem. Na ostrově zmizí tučňáci. Mv100 je vyslán na nebezpečnou misi. Jak tohle všechno dopadne?
Napsal mv100, vychází od šestého do dvacátého sedmého března.

Železný Iceberg - Část první

Železný Iceberg – Část první
napsal mv100

Rookie se opíral o obrazovku v centrále EPF. Na stole ležela rozevřená šachovnice, připravená na hru s Jet Pack Guyem. Rookie skoro vždy prohrál, ale i tak s ním hrál rád. Podíval se na svůj mobil. Jet Pack Guy tu měl už před několika minutami být. To bylo zvláštní, nikdy se nezdržel více než o deset vteřin. Rookie vzdychl, sedl si k šachovnici a začal hrát sám se sebou. Střídavě prohrával a vyhrával, záleželo na tom, za koho právě hrál. Když si dal po půl hodině mat, nebyl si jistý, jestli se má radovat, nebo bědovat. Znovu se podíval na displej svého telefonu. Jet Pack Guy už tu měl vážně dávno být. Rookie došel k výtahu a stiskl tlačítko, aby se podíval, jestli se výtah nezasekl. Ale dveře se normálně otevřely a nikdo tam nebyl.
„No toto,“ zabručel Rookie a přepnul na velké obrazovce kanál. Na Penguin TV zrovna dávali zprávy a on potřeboval vědět, jestli se Jet Pack Guyovi něco nestalo.
„Odpolední zprávy Penguin TV, dnes s Elvírou Krevetovou a Hermanem Ploutvičkou!“ oznámila znělka. Následoval střih do studia, kde oba ostřílení moderátoři seděli a usmívali se.
„Ano, vítejte u odpoledních zpráv,“ ujala se slova Elvíra Krevetová.
„A tady už je jejich přehled,“ skočil jí do řeči Herman Ploutvička. „Na ostrově bude tento týden neobvykle teplo! Teploměr dosáhne až na mínus sedm stupňů Celsia. Průběh reality show Penguin TV ‚Jak si puffle neuvařil snídani‘ se komplikuje! Mezi Eranem a Graubií vzniklo velké napětí, více večer. A tým červených dnes v hokejovém zápase porazil modré 3:1.“

Rookie televizi zklamaně vrátil na velké logo EPF. Nic. Náhle cinkl zvonek a otevřely se dveře. Dovnitř vstoupil Mv100.
„Ahoj, Rookie!“ volal na něj příchozí už zdálky.
„Čau, Emví,“ zamával mu Rookie. Emví mu říkal od té doby, co si spletl v železářství jméno svého kolegy s označením luxusního kladiva a asi dvě hodiny obviňoval prodavače z toho, že obchoduje s otroky. Teď si to potřeboval rozlišit.
„Myslel jsem, že tu bude i Guy,“ řekl Mv100 a podíval se na šachovnici.
„Měl tu být,“ pokrčil rameny Rookie, „ale nepřišel.“
Mv100 se divil: „To je zvláštní, vždyť on přece nikdy nechodí pozdě.“
„Taky jsem si říkal. Nestala se nějaká mimořádná událost? Třeba lavina, ty on má rád.“
„Nevím, jdu rovnou z iglú. Po cestě jsem si ničeho nevšiml. No, náměstí bylo docela prázdné, ale všichni byli asi v divadle. Dnes je prý premiéra.“
„Zítra tam chci jít. Ale zapomněl jsem, jak se to jmenuje,“ roztočil Rookie ploutví vrtulku na své čepici.
„Nejsou to Agentské příběhy?“ zasmál se Mv100. EPF se nakonec rozhodla, že všechny výtisky této knihy zničí. Když se tak stalo, Gary použil svůj Vymazátor mysli 3000 a nikdo mimo agentů už o existenci tohoto díla nevěděl. Zapomněl na to dokonce i autor Jan Ploutvotleskač.
„Opravdu moc vtipné. Ne, je to něco jako Blubly blabšly blebly,“ zamyslel se Rookie.
„Už vím! Bludy naší Evy!“
„Ano, to je ono! Mám lístek do první řady, tak snad to bude za něco stát.“
„Těžko říct. Tyhle novoty…“
„A opravdu jsi neviděl Jet Pack Guye?“ začal si Rookie dělat starosti.
„Ne. Dole v telefonní centrále sedí za počítačem Dot a hraje karty, ale jinak jsem nikoho od nás nezaznamenal.“
„Možná, že ho Herbert unesl,“ spekuloval Rookie.
„To pochybuji. Herbert je teď, myslím, na Panfu. Zotavuje se z poslední porážky. Máme tam svá očka, museli bychom vědět, kdyby se něco dělo.“
„Ale stejně to skoro nikdy neuhodneme.“
„To už je jiná věc,“ mávl ploutví Mv100. „Ale ta věc s Jet Pack Guyem je skutečně divná.“
„Taky bych řekl. Pustil jsem si i zprávy, ale o žádných významných událostech tam nic nebylo.“
„Budu hádat,“ usmál se Mv100 a napodobil hlas jedné z hlasatelek: „Vítejte u zpráv. Co se dnes stane mezi Graubií a Jolkem v pořadu Jak si puffle neuvařil snídani? Více ve 20:20!“
Rookie se dusil smíchy, ale potom zase zvážněl. „Na to teď není čas. Co se stalo s mým kamarádem, mě zajímá více než ti jejich cvičení pufflové.“
„Jasně, promiň.“
Oběma agentům najednou zazvonil telefon. Byl to Director.
„Nevím, kde jste, ale jestli tam nejste, tak dojděte do centrály. Z Icebergu zmizelo přes třicet tučňáků.“
Mv100 s Rookiem se na sebe podívali.
„Aha,“ řekl po chvíli jeden z nich a položil hovor.

„Nevíme, kdo za tím je, ani jaký je jeho motiv. Před veřejností to zatím tajíme, ale moc dlouho to nevydrží,“ vysvětlovala Aunt Arctic a ukazovala na obrazovku, kde se objevila 3D mapa Icebergu. „Co jste říkali o tom Guyovi?“
„Zmizel. Měl zpoždění na šachy s Rookiem, víc než půl hodiny,“ vysvětlil Mv100.
„Tak to je asi vážné,“ řekl Gary. „Mám pro vás jedno video, které by vás mohlo zajímat.“
„Co je na něm?“ ptala se Aunt Arctic.
„Tohle mi poslal jeden můj přítel na Penguinbooku, pár minut předtím, než se to prý stalo.“

Železný Iceberg - Část druhá

Železný Iceberg – Část druhá
napsal mv100

Gary připojil svůj notebook k obrazovce, chvíli cosi ťukal na klávesnici, a potom řekl: „Tady to je. Zatím jsem to viděl jen na malé obrazovce, ale i tak mi to bylo podezřelé.“
„Co?“ zajímalo Directora.
„Musíme počkat na dvacátou vteřinu. Zrovna tam byl výroční sraz Klubu potopení Icebergu. Všichni vrtali, proto jsem vypnul zvuk, je to hrozné. Ale podívejte se teď tam vpravo,“ ukázal na obraz. Z vody se tam vynořila jakási kovová konstrukce. Těsně předtím, než by bylo možná poznat, co to je, strhnul kameraman záběr na sebe a něco pronesl. Asi to byl nějaký vtip, protože se hned zasmál. Pak video skončilo.
„Co to mohlo být?“ divil se Mv100.
„Netuším. Není to Aqua Grabber, je to úplně jinak tvarované. Docela se to podobá mým vynálezům z ostrovní doby P. S. A., ale nikdy jsem nestavěl věci do vody.“
„Co když to je ponorka, ale ne tučňáků?“ zhrozil se Rookie.
„To mě taky napadlo. Ale nemyslím si, že to byla ponorka, protože se zdá, že právě tohle ty tučňáky vzalo. Těžko říct, jak je to odneslo daleko.“
„Potřebujeme volavku. Někoho, kdo se nechá unést,“ zamyslel se Rookie. Všichni se na něj podívali.
„Co na mě tak koukáte?“ řekl po chvíli nejistým hlasem. „Já přece všechno pokazím!“
„Děláme si legraci.“ zasmála se Director. „Půjde Mv100.“
„Cože?“ zvolal agent M, ale potom se uklidnil. „Když to nejde jinak…“
„Přesně to si myslím. Jsi náš nejlepší řadový agent, nezapomeň.“
„Já vím, ale co když mě ta obří věc zabije?“
„To si pro změnu nemyslím. Takže – půjdeš na Iceberg, počkáš, než se tam objeví ten kovový objekt a vzdáš se mu. Tam, kam tě zanese, zjistíš, oč jde a pokud to bude nepřítel, zneškodníš ho. A pro všechno na světě, sundej si tu šálu nebo tě tím uškrtí, jak tě bude zvedat a nakládat!“
„Ani nápad,“ zamračil se Mv100. „Jak víte, že mě bude zvedat a nakládat?“
„To jsem jen tipla. No, s oblečením jak chceš, ale už bys měl jít.“
Mv100 si ještě jednou vzdychl a potom se zvedl ze židle. „Provedu, pane.“

Na Icebergu bylo opravdu teplo, tak jak v televizi říkali. Agentovi se dokonce zdálo, že je Iceberg trochu menší, jako kdyby roztával nebo se potápěl. Ale to teď nebylo důležité. Všiml si, že se pod ním země trochu zatřásla. Otočil se směrem k místu, kde stála půjčovna Aqua Grabberů. Chvíli nebylo nic vidět, ale potom se z moře vynořila obří kovová ruka. Připadala mu povědomá. Všiml si, že na jednom z „prstů“ je dvojice kamer, která vypadá jako dalekohled. Ty se na něj zaměřily a chvíli jej podrobně zkoumaly. Ruka zpomalila svůj pohyb. Mv100 doufal, že si myslí něco, jako že jeden tučňák za únos nestojí, ale nebyla to pravda. Paže náhle vystřelila jakousi šipku, možná uspávací, přímo proti agentovi. Ale Mv100 byl dobře vycvičený a rychle uhnul. Možná, že by pro něj bylo lepší, kdyby jej zasáhla. Jeden z prstů se prodloužil a praštil Mv100 do hlavy. Ani jeho přilba mu nepomohla a hned na to omdlel.

Když byl v bezvědomí, chytla jej ruka za nohu a pomalu položila do vody, aby plaval na hladině. Ze zápěstí se vysunula vodotěsná komůrka, do které byl Mv100 za chvíli schován. Celá konstrukce se ponořila do vody. Plavala asi tři sta metrů, až narazila na několikačlennou flotilu ponorek. Jedna z nich otevřela svou přechodovou komoru, která byla tvarovaná přesně tak, aby do ní zapadla komůrka z ruky. Tělo bezvědomého agenta bylo vystřeleno do jakýchsi chodeb, které připomínaly potrubní poštu. O chvíli později přistál v místnosti, plné tučňáků, kteří byli toho dne z Icebergu uneseni.

Mv100 se probral docela brzy. Všiml si, že opodál stojí výrobní linka a půlka všech tučňáku na ní montuje nějaké železné věci. Druhá půlka měla asi pauzu.
„Vítej,“ řekl jeden tučňák vedle něho. Mv100 se na něj podíval. Byl to Jet Pack Guy, dokonce měl na sobě i svůj Jet Pack.
„Ahoj,“ odvětil Mv100 a podíval se na svou neodlučitelnou helmu. Uprostřed měla malou promáčklinu. Budu to muset nechat spravit, pomyslel si.
„Co se přesně stalo?“ zeptal se.
„Je to Protobot. Všechny nás unesl on,“ vmísil se do hovoru třetí tučňák.
„Ale Protobot je přece zničený,“ namítl Mv100.
„Ano, ale copak jsi neslyšel o tom, že se ztratily jeho součástky?“ připomněl mu Jet Pack Guy.
„Aha, to je pravda… Takže roboti ho zase sestrojili?“
„Přesně tak. Mají na svých discích stále zálohu jeho hlavního počítače, takže stačilo jen dát části zpět dohromady. Tentokrát ho ale asi vylepšili, protože může být pod vodou.“
„K čemu chce nás?“
„Ráno jsem se šel projít na Iceberg, ale byla tam ta oslava Klubu. Tak jsem chtěl zase odejít, když se to vynořilo. Myslel jsem, že to chce ty vrtačky, ale nabralo to jenom tučňáky. Nutí nás stavět ponorky, jako je tato, protože roboti na to mají moc nešikovné ruce. Zatím nevím proč.“
„Aha. Dá se odtud nějak dostat?“
„Ano. Vidíš támhle ty žebříky? Tak ty vedou do přechodových komor.“
„Proč jsi už neutekl a nezachránil všechny tady?“ divil se Mv100.
Jet Pack Guy se usmál. „Čekal jsem na tebe.“

Železný Iceberg - Část třetí

Železný Iceberg – Část třetí
napsal mv100

„Určitě tu nejsou kamery?“ strachoval se Mv100, když lezl po vysokém žebříku.
„Měl jsem na průzkum celý den, věř mi,“ ujišťoval ho Jet Pack Guy.
Ostatní tučňáci byli tak usoužení, že si ani nevšimli jejich odchodu. U stropu místnosti byl malý otvor, kterým byli dovnitř vhazováni unesení. Nová várka podle Jet Pack Guye přichází každé tři hodiny, takže se nemusí bát, že je srazí někdo v protisměru.
„Tady je nějaký displej,“ řekl Mv100, když se dostal dovnitř.
„Ukaž,“ řekl Guy a posvítil na něj baterkou.
„Je to ovládání. Zadáš místnost a ono tě to tam pošle.“
„Přechodová komora?“
„Přesně tak. Protobot by se měl nacházet na jedné z dalších ponorek. Řekl bych, bude větší než zbytek nebo tak něco.“
„O tom popřemýšlíme, až tam budeme,“ zavelel Mv100 a stiskl tlačítko. Stlačený vzduch rázem oba agenty poslal o dvě stě metrů dále.
„Jak dlouho vydržíš pod vodou?“ zeptal se Jet Pack Guy.
„Zhruba dvacet minut. A ty?“
„Asi taky tak. Otevři to.“
Mv100 nejdříve uzavřel komoru, aby do zbytku lodi nenatekla voda, a potom pomocí dalšího displeje otevřel poklop. Z místnosti ihned vyprchal vzduch. Oba agenti vyplavali a zvenku poklop zase uzavřeli. Porozhlédli se kolem. Jedna z ponorek byla o hodně větší než ostatní. Podívali se na sebe, kývli a vyplavali směrem k ní. Nebyla daleko, asi jen třicet metrů. Na místě udělali to samé, jako když vylézali z první lodi, až na to, že v opačném pořadí.
„Kam teď?“ zeptal se Mv100 Jet Pack Guy a díval se přitom na malou obrazovku.
„Pokud máme pravdu v tom, že na téhle lodi je Protobot, asi bychom měli jít hned k řízení a zneškodnit ho,“ navrhl Guy.
Mv100 přikývl: „Moje řeč.“ Zadal počítači několik příkazů a ten je poslal přímo na můstek.
„Nikdo tu není,“ rozhlédl se Jet Pack Guy, když dorazili na místo.

„Zvláštní. Myslel jsem, že tu bude alespoň jeden z robotů, když ne sám Protobot.“
Z reproduktoru na stěně se začal ozývat zvláštní hlas.
„Upozornění jednotkám 01100011011001010111001001110110011001010110111001100001. Počet ponorných lodí dosáhl kritéria. EPF bude zničena. Přesuňte se do mé hlavy. 01011010011000010110100001100001011010100111010001100101001000000111010101110100011011110110101100100001“ (jedničky a nuly byly „vysloveny“ jako krátká a dlouhá pípnutí)
„To nevypadá dobře,“ řekl Mv100.
„Vskutku. Ale pokud se mají jednotky přesunout do hlavy, pak to znamená, že…“ Jet Pack Guy nedokončil větu. Oba se podívali na podlahu.
„Protobot není na téhle lodi. Tahle loď je Protobot. A hlava bude určitě řídící zařízení,“ vyslovil to za něj Mv100.
„Dokážeš ho… vypnout?“ zeptal se Guy nejistě.
„Snad ano, ale asi to pošle ke dnu všechny ponorky. Někdo tam musí jít a poslat zajatce ven.“
„Tuším, kým myslíš toho někoho,“ usmál se Jet Pack Guy.
„Viděl jsi, jak se ovládají ty displeje?“ zkontroloval jej Mv100.
„Trochu, ale to si snad domyslím. Ty hlavně udělej svou hackerskou práci,“ řekl Jet Pack Guy a nechal se odnést zpět k východu.
Mv100 uslyšel v dálce hluk. Usoudil, že roboti tu za pár minut budou. Vrhl se k jednomu z počítačů. Měl výhodu, že se nemusel potýkat s žádným z cizích systémů, protože Protobot byl z části i Garyho vynález. Musel vyřadit z provozu hlavní program, ale tím riskoval, že závislé lodě nedostanou příkazy a také se vypnou. Proto se rozhodl ještě chvíli počkat. Pak ho ale něco napadlo – pokud vypne celou loď, nebude fungovat ani „potrubní pošta“! K přechodové komoře to sice je asi jen pár metrů, ale v potápějící se lodi a s takovými úzkými chodbami… Zatím tu myšlenku zahnal. Pokud bude muset, obětuje se kvůli Protobotově zničení. Roboti dorazili. Jak řekla binární zpráva, byli červení. Podle plánu potom zahájili útok. Díky nákresu Mv100 pochopil, že Protobot měl v plánu rychle se vynořit na pláži a ostrými hroty ponorek zbořit maják. Další část plánu se zřejmě ukáže, až když na ni dojde.
Jeden z robotů na něj náhle zaměřil své kamery.
„Pozor, pozor! Vetřelec živočišného původu na palubě!“ nahlásil ostatním vysokým hláskem.
Mv100 dokončil svůj program, a potom vyskočil ze svého úkrytu. Tušil, že tento druh robotů nemá zbraně. To nejhorší, co mu mohli udělat, by bylo vypustit ho náhle do vody a nechat ho udusit se.
„Protobote, mluvím s tebou!“ zakřičel na jeden z reproduktorů, i když věděl, že reproduktory zvuk nezaznamenávají. Roboti proti němu stále rychleji postupovali.
„Kolikrát už jsme tě rozebrali? Kolikrát tě už tví soukmenovci znovu postavili? Znič své nepřátelské obvody a my ti pomůžeme!“
„To zrovna,“ řekli všichni roboti hlasem, který se před pár minutami rozléhal odevšud.

Železný Iceberg - Část čtvrtá

Železný Iceberg – Část čtvrtá
napsal mv100

„Věděl jsem, že jsi tady už od chvíle, kdy jsi vešel. Není úniku. Zablokoval jsem všechny východy,“ kasal se Protobot. Roboti už agenta úplně obestoupili.
„Ano? A nebyl tu se mnou náhodou někdo?“ odsekl Mv100.
„Copak byl?“ podivil se reproduktor a roboti se zastavili.
„Za tu krátkou chvíli jsem stihl vymazat všechny kamerové záznamy, na kterých byl můj přítel. Nezapomínej, že jsi Garyho výtvor! Umím tě ovládat.“
„To je sice pěkně, agente,“ zasmál se stroj, „ale kamerový systém je jedna z mála věcí, které jsem nezměnil. Zbytek jsem si vytvořil sám.“
„Ne,“ usmál se Mv100 a stiskl tlačítko na svém telefonu. Světla zhasla, robotům se podlomily nohy a výškoměr se nepatrně zatřásl.
Takhle krátkou konverzaci s nepřítelem jsem ještě neměl, pomyslel si Mv100. Za jeho zády se ozval pronikavý křik alarmu. Mv100 pohlédl na jeden z monitorů, které nezhasly. Stál tam červený nápis v binárním kódu a rychle blikal.
„Co je?“ zakřičel Mv100, protože si myslel, že se jedná o Protobotovu léčku. Ale nebylo tomu tak. Centrální procesor byl opravdu vypnutý, což způsobilo otevření přechodových komor. Mv100 uslyšel šum vody. Rozhodl se neztrácet čas a vyběhl směrem k východu z lodi. Chodba se tím směrem zhruba v půli lomila v pravém úhlu. Když Mv100 doběhl za roh, uviděl masu vody, která se řítila přímo na něj.
Ještěže umím plavat, pomyslel si.

Proud ale byla příliš silný. Posouval jej i přes rychlý pohyb ploutví dozadu. Mechanický výškoměr na stěně ukazoval stále menší hodnoty. Radar začal zběsile pískat. Agent pochopil, že se blíží překážka, která ponorku rozbije na dva kusy. Ačkoli by se pak velmi rychle dostal ven, různé gravitační síly by jej při nárazu zabily, nebo v nejlepším případě omráčily. Zrychlil mávání, ale jeho kabát se nadul jako plachta při větru a posouval jej dolů. Něco jej napadlo. Obětoval pár metrů a sundal si svou šálu. Potom ji rychlým pohybem zápěstí zahákl za jednu trubku a začal po ní šplhat. Vyšlo to, pomalu se přibližoval svému cíli. Když už byl téměř u otvoru ven, pískání radaru se stalo rychlejším a proměnilo se v jeden dlouhý tón. Uslyšel, jak se za ním láme kov. Z ponorky se dostal jen tak tak. Venku se otočil a spatřil, jak středem lodi prochází velký kamenný útes. Až tam, v klidu, si uvědomil, že nestačil smazat Protobotovy soubory.
Co se dá dělat, pomyslel si a rázným pohybem ploutví se vydal k hladině. Šálu si opět obmotal kolem krku.

Vynořil se pár metrů od Icebergu, zrovna když už mu docházel dech. Jet Pack Guy a několik desítek tučňáků stáli na povrchu ledovce a buď si povídali, objímali se, nebo obojí. Jeden z tučňáků podal agentovi ploutev a pomohl mu vyškrábat se na zem.
„Ahoj,“ řekl Jet Pack Guy.
„Takové slovo se opravdu k této situaci hodí,“ ušklíbl se Mv100.
„Hlavně, že jsme živí,“ pokrčil rameny Guy.
„No to je pravda,“ souhlasil Mv100. Oba se podívali do hlubin.
„Co se s ním stalo?“ zajímalo Jet Pack Guye.
„Vypnul jsem ho. Ponorka je zničená. Ale nestihl jsem zničit jeho pevné disky. Pořád je možné, že se tam někdo potopí, okopíruje a přivede zpět k životu.“
„Vážně?“
„Velmi teoreticky,“ řekl Mv100 a prudce si sedl na led. Ve vzduchu se ozval šum. Přiletělo několik agentů s Jet Packy, aby přítomné uklidnili. Jeden z nich šťouchl do obou dobrodruhů.
„Director s vámi chce mluvit. Pořád nám nevěří, že nedošlo ke ztrátám na životech.“
„Protentokrát ne,“ usmál se Mv100, když vytahoval svou vysílačku, „ale už jsem vám říkal o tom, jaká je moje nejhorší noční můra, že ano?“
„Mě teda ne,“ zavrtěl hlavou Jet Pack Guy.
Mv100 se na něj dlouze podíval. „Vlastně jsou dvě. Ta první je, že kvůli tomu, že něco zanedbám, někdo umře. Je jedna věc, když si za to může sám, ale kdybych mohl něco udělat…“
„A ta druhá?“
Agent M se podíval kolem sebe a potom přiblížil zobák k Jet Pack Guyově uchu.
„To, že někomu dojde, že není normální pojmenovat své dítě dvěma písmeny a třemi čísly.“
„Já to nikomu neřeknu,“ zašeptal mu Guy.

Opodál stál jeden ze zachráněných tučňáků a přidržoval si odposlouchávací sluchátko u hlavy. Usmál se. Vždycky si myslel, že je to trochu divné. Ještě nevěděl, jestli je to důležité, ale pevně se rozhodl, že tuhle informaci předá svému pánovi.

Agentem může být každý

Vypadá to, že světy Clubu Penguin a Panfu se opět setkají. Byla unesena agentka EPF a Mv100 spolu se svými kolegy musí zabránit nejhoršímu...
Napsala darknightlili, vychází od třetího do dvacátého čtvrtého dubna.

Agentem může být každý - Část první

Agentem může být každý – Část první
napsala darknightlili

Mv100 se klidně procházel po ostrově. Nad hlavou mu jasně zářilo slunce, modrou oblohu zakrývalo jen pár mráčků. Kolem Mv100 několikrát proběhlo pár malých tučňáků se školními taškami, kteří na poslední chvíli běželi do školy. Jedna dívka teenagerského věku do něj málem vrazila, ale naštěstí rychle uhnula. V náručí nesla spousty papíru. Mv100 stihl zaregistrovat jen jeden nápis: EPF. Asi se o ní zrovna učí, pomyslel si Mv100. V tu chvíli mu zazvonil agentský mobil. Mv100 ho vytáhl z kapsy u bundy, aby zjistil, že mu přišla zpráva od Garyho:
Přijď do centrály. Já a Director s tebou potřebujeme něco probrat.
Mv100 na nic nečekal a rozeběhl se tím směrem. Netušil, co po něm Gary a Director chtějí. Ale tušil, že to bude něco důležitého…
Jakmile Mv100 vběhl do centrály, zjistil, že kromě něj Gary zavolal ještě Dot a Jet Pack Guye. Ti dva seděli u stolu vedle sebe, Dot se hlavou opírala o Jet Pack Guyovo rameno. Ten nevypadal ani naštvaně, ani vesele.
Gary se na Mv100 usmál: „Přišel jsi celkem rychle. Posaď se.“ Mv100 si sedl vedle Dot. Na stole leželo pár fotek. Mv100 se podíval na Directora. Ta mu hlavou naznačila, aby si ty fotky prohlédl. Mv100 sáhl po jedné z nich a začal si jí prohlížet. Viděl na ní mladou tučňačku. Měla rovné, dlouhé vlasy tmavě hnědé barvy, které jí téměř zakrývaly obličej. Peří měla oranžové. Na fotce se mile usmívala.

Mv100 zvedl hlavu od fotky: „Kdo to je?“
Gary si povzdechl: „Viktorie Ferézová. Moje neteř.“ Mv100 pozvedl jedno obočí. Nevěděl, že Gary má neteř. Ani sourozence.
„A co je s ní?“
Slova se ujala Director: „Ztratila se. Je to asi týden. Viktorie je zdatná civilistka. Párkrát nám pomohla. A pak jsou tu jisté… okolnosti.“
„Jaké okolnosti?“
Director se nervózně podívala na Garyho: „Viktorie má neuvěřitelnou paměť. Zapamatuje si cokoliv, co vidí. A díky Garymu taky viděla hodně o EPF. Ztratila se někde ve Východním moři.“
„Asi jí unesli pandy.“ neodpustil si poznámku Jet Pack Guy. Mv100 tomu pořád trochu nerozuměl: „Takže… Ta Viktorie ví hodně věcí o EPF. Kdyby jí unesli pandy a vytloukly by z ní ty informace, mohlo by se jim podařit… zničit nás?“
Gary pomalu přikývl: „Možná ano. Proto jí musíme najít. Pozvali jsme vás tři, protože jste jedni z našich nejlepších agentů.“ Dot si začala natáčet pramen vlasů na křídlo: „Máme se vydat na Panfu? Gary, odtamtud se dostal jen Mv100. A tehdy nešlo o únos.“
„To ano, ale vy se vrátíte. S Viktorií…“ odpověděl Gary. Mv100 zaslechl v jeho hlase strach: „No, po všech těch věcech, co jsme prožili, tohle nemůže být tak hrozné, ne? Já do toho teda jdu.“ Jet Pack Guy si zvedl brýle na čelo. Výraz měl pořád kamenný: „Když do toho jdeš ty…Tak já taky.“Mv100 se pousmál.
Dot se na oba střídavě podívala: „No já jdu s vámi! Nemyslete si, že vás nechám, abyste se ještě zapletli do problémů!“ Tentokrát se usmál i Jet Pack Guy. Gary se zvedl, čímž všechny tři agenty uklidnil: „Musím vám říct ještě něco. Viktorie je na vozíčku.“

Panda v tmavé bundě, džínách a teniskách kráčela úzkou, tmavou chodbou. Podle výšky se dalo usoudit, že se jedná o muže. Hnědé vlasy mu padaly do očí. Klobouk na jeho hlavě se podobal těm, které nosí soukromí detektivové. Zastavil se před dveřmi s číslem 339. Vytáhl identifikační kartu a přiložil jí na čtečku. Dveře z centimetrového železa se otevřely. Vevnitř seděla dívka. Tučňák. Hlavu měla skloněnou. Křídly pevně držela držadla svého vozíku. Vypadala trochu jako hororová postava. Po chvíli hlavu zvedla. Její pohled se střetl s jeho.
Panda se po chvíli ďábelsky usmál: „Pořád nechceš nic říct?“
Viktorie pořád sledovala jeho tmavě modré oči plné zášti: „Ne. Nikdy vám nic neřeknu. Tak za mnou nemusíš pořád lézt, Danieli.“
„Vždyť tu jen tak sedíš, nic neděláš…To tě to baví?“ ušklíbl se Daniel. Viktorie neodpověděla.
„No nic. Zítra se na tebe přijde podívat král.“ dodal Daniel.
Vězeňkyně si odkašlala: „Písek se na mě chce jít podívat?“
„Spíše z tebe chce ty informace vymlátit… Nebo alespoň tak nějak to říkal. Jo, a tady máš něco k jídlu a pití.“ Daniel jí do křídel dal suchý kus chleba a malou láhev vody.
Viktorie si svoje jídlo chvíli prohlížela: „Jo… Dík…“
„Hm! Tak nazdar.“ Daniel silně bouchl dveřmi. A byl pryč.
Viktorie otočila vozík směrem k malému oknu. Bylo na ní moc vysoko, aby z něj mohla pozorovat okolí. Kdybych jen nemusela pořád sedět na vozíku, pomyslela si, mohla bych utéct. Ale čím víc se koukala na to okno, tím rychleji ztrácela naděje na únik…

Mv100 si pročítával Viktoriiny záznamy, což mu doporučil Gary. Předtím nevěděl, že Viktorie je částečná agentka. Jen neudělala zkoušky kvůli tomu handicapu. Podle všeho jí v osmi letech srazil odhrnovač sněhu, a pak se už nemohla postavit. Takové nehody nebyly moc časté.
Dveře za jeho zády se otevřely. Mv100 se otočil, ale nikoho neviděl. Jen pokrčil rameny a otočil se zpět, ale vzápětí vykřikl. Těsně před ním stála Dot: „Lekl ses?“
Mv100 se na ní naštvaně podíval: „To si piš, že ano… Tohle mi nedělej.“
Dot se pousmála: „Jsi první, na kterém jsem ten Zneviditelňovač 3000 použila. Gary mi ho dal k narozeninám.“
Mv100 si všiml náramku, který měla Dot na pravém křídle: „Zajímavý. Co tu vlastně děláš?“
„To, co ty. Chci si o té Viktorii něco zjistit.“ odpověděla mu Dot: „Přijde mi jako fajn holka.“
„Vždyť jí ani neznáš.“ konstatoval Mv100.
„To si myslíš ty. Párkrát jsem se s ní setkala.“
„Aha…No nic. A víš o ní něco, co není v těch dokumentech?“ zeptal se jí Mv100, když zaklapl desky s informacemi o Viktorii.
Dot si promnula křídlo: „No, nevím. Říkala mi, že je dcera Garyho nevlastního bratra Jamese. Ten Garyho bratr žije na nějakém ostrově daleko odtud. Někde ve Východním moři.“
Mv100 se zachmuřil: „Ve Východním moři? Ale…Tam se přece Viktorie ztratila. Mohlo by to mít spojitost.“
„No, možná. Ale, buď by jí unesli pandy a vyhrožovali by jejímu otci, nebo by jí unesl její otec…“ uvažovala Dot.
„To je nepravděpodobné, i to první. Pandy se jen chtějí dozvědět, jak účinně a nadobro zničit EPF a podmanit si celý Club Penguin. A kdyby se jim to povedlo…“
„Tak bychom my, agenti asi zemřeli. A z ostatních tučňáků by se stali otroci. A z pufflů… no, to nevím,“ dokončila za něj větu Dot. „Prostě musíme co nejdřív Viktorii najít. Nejde jen o to, že je to Garyho nevlastní neteř. Jde i o to, abychom zachránili Club Penguin.“

Večer si Mv100 balil věci na cestu. Pamatoval si, jak Panfu vypadá, ale už to bylo dávno. Za tu dobu se to tam určitě změnilo, pomyslel si. Gary mu poslal zprávu, že si má sbalit jen to nejnutnější, což v jeho případě znamenalo helmu (kterou pořád měl na hlavě), amulet živlů, agentský mobil a také Krabičku Poslední Záchrany. A pár dalších věcí. Dot slíbila, že vezme jídlo na dva dny, což podle ní snad stačilo. A Jet Pack Guy měl obstarat dopravu na Panfu. Mv100 netušil, která půjčovna nebo prodejna lodí by byla ochotna obětovat svoji loď, protože na Panfu se většinou cestovalo jen pomocí Jet Packů. Cestování lodí přinášelo značné riziko. A i kdyby stihli včas uprchnout, pandy by loď nejspíše potopily. A pak by je možná vystopovali. Gary byl proti cestování pomocí Jet Packů hlavně proto, že nevěděl, jak by takto dopravili Viktorii do bezpečí. Navíc, pandy by mohli zahlédnout kouřovou stopu za Jet Packy. Mv100 zapnul batoh a potěžkal si ho. Nebyl zase tak těžký, ne víc než pět kilogramů. Musím se dobře vyspat, pomyslel si, možná, že další tři dny se do postele nedostanu.

Agentem může být každý - Část druhá

Agentem může být každý – Část druhá
napsala darknightlili

Mv100 se probudil někdy kolem osmé hodiny ráno. Po tom, co vstal, umyl se a oblékl, dal pufflům do misek jídlo a pití na pět dní.
„Nevím přesně, kdy se vrátím. Tak vám dám toho jídla trochu víc.“ Pufflové jen zakňučeli, někteří z nich poskočili na místě. Mv100 se usmál. Z věšáku sundal kabát a šálu. Na ploutve si obul své typické hnědé boty s přezkou. A samozřejmě si na hlavu nasadil svou červenou hornickou helmu. Přes rameno si přehodil batoh, který se mu zdál těžší, než předtím. Ale to nijak neřešil. Nakonec se rozloučil s puffly a zavřel dveře od svého iglú.
Jet Pack Guy netrpělivě vyhlížel Mv100 a Dot. Na zádech měl místo Jet Packu batoh plný různých věcí. Proti své vůli ho musel nechat doma, jelikož si Gary ani Director nepřáli, aby se pohybovali pomocí Jet Packů. Konečně zahlédl Mv100, jak přichází směrem od dolu: „Kdes byl? Čekám tu snad hodinu,“ zavrčel Jet Pack Guy.
„No, vstával jsem v osm ráno, sraz máme až v devět a je tři čtvrtě na devět. Takže jsem tu ještě relativně brzo,“ odpověděl mu s klidem Mv100.
Jet Pack Guy si ho nedůvěřivě prohlížel. Ještě před pár měsíci ho považoval za mrtvého. Ale teď byl živý až moc. Jet Pack Guy párkrát ještě zahlédl stín, který matně připomínal Atema. Ale už si to všechno chtěl vymazat z hlavy. Jsi silný a nebojíš se, říkal si, tak tě přece nebude děsit nějaký stín. Z myšlenek ho vytrhla až Dot, která do něj vrazila a shodila ho na zem
„Jejda, Jeti, to jsem nechtěla! Nekoukala jsem na cestu. Počkej, pomůžu ti,“ natáhla k němu křídlo. Jet Pack Guy se ho po chvíli chytl a s Dotinou pomocí se zvedl: „Díky. A už mi konečně přestaň říkat Jeti.“
„Dobře… Ale Jet Pack Guy je takové…dlouhé,“ snažila se Dot vybírat ta vhodná slova. „Tak co kdybychom ti říkali nějak zkráceně?“
„To beru,“ zašklebil se Mv100, „co třeba jen Guy? Já a Rookie ti tak stejně už říkáme.“
„Hmpf! Tak dobrá. Ale za to, že mi budete říkat takhle, už od Dot nikdy neuslyším, že mi říká Jeti.“
Dot jen přikývla.
„Takže, sehnal jsi nějakou tu loď?“ zeptal se Mv100.
„Jo. Ale chtěli za ní 500 mincí. Nakonec jsem to zaplatil. Snad to bude stačit,“ ukázal Jet Pack Guy na menší loďku, která se houpala na vlnách. „Můžeme vyrazit rovnou.“
Mv100 odvázal loď od kůlu, ke kterému byla loďka pevně přivázaná. Jet Pack Guy nastartoval. A Dot si stoupla na příď a sledovala, jak se ostrov pomalinku vzdaluje: „Je menší…“
„Cože?“ Mv100 si stoupl vedle ní a zhluboka se nadechl čerstvého mořského vzduchu.
„Zdálo se mi, že když jsem běžela přes pláž…no, byla menší,“ vysvětlila mu Dot. Mv100 se na ni na chvilku zkoumavě podíval. Ale potom uhnul pohledem: „Guyi, za jak dlouho se tak dostaneme na Panfu?“
Jet Pack Guy zvedl hlavu od přístrojů: „Počítám tak se sedmi hodinami. Rychlejší to nebude.“
„To jde…“ Mv100 si poupravil kabát. Dot zavřela oči a začala zhluboka dýchat. Mořský vzduch jí dělal dobře. Vzpomínala na dětství, kdy spolu s jejími rodiči vyplouvali na moře třeba i na několik dní. Pamatovala si pár zálivů, kterými proplouvali. Vzpomínala na krásné ostrovy, na kterých někdy přespávali. A hlavně na ty západy slunce. Otevřela oči. Před sebou viděla západ slunce takový, jaký si ho pamatovala. Mv100 vedle ní se usmíval a oči mu odrážely oranžovou zář. Dot se taky usmála. Doufala, že se na Panfu dostanou co nejdříve. Protože Viktorie byla v ohrožení života.

Král Panfu Písek IX. kráčel úzkou chodbou v doprovodu pár dalších pand. Po jeho pravici šel Daniel, šklebil se a neustále si představoval všechny ty informace, co jim Viktorie poví. Minuli místnost číslo 339. Viktorie už tam nebyla, přesunuli ji totiž o trochu dál do místnosti 345. Daniel pomocí čtečky otevřel dveře a nechal svého krále projít. Písek IX. se usmál. Viktorie byla připoutaná řetězy ke stěně a její kolečkové křeslo taky. Zadívala se na Píska: „Takže Daniel nelhal. Vážně jsi za mnou přišel.“
„Odkdy si my dva tykáme? Danieli, podej mi to.“
Daniel podal Písku IX. malý kufřík. Viktorie ho nervózně sledovala. Písek otevřel kufřík a vytáhl zbraň. Viktorie zalapala po dechu. Už ji někde viděla: „Není to… GLOCK?!“
„Ano. Ty to znáš?“
Viktorie přikývla. Začala sebou zmítat, jenže řetězy byly moc silné. Daniel si od Píska IX. vzal GLOCK a přiložil jí Viktorii k hlavě. Ta jen zděšeně vydechla.
„Tak. A teď nám všechno dopodrobna vypovíš, jinak ti ta zbraň provrtá lebku. Jestli jí znáš, tak určitě víš, co dokáže,“ připomenul jí Písek.
Viktorie se mu na chvíli zadívala do očí: „Ne. Nikdy!“
Daniel nabil zbraň: „Jsi si opravdu jistá?“
„A co získáte tím, že mě zabijete?! Nic! Nic nezjistíte!“
Písek luskl prsty. Daniel po chvíli odklonil zbraň od Viktoriiny hlavy: „Pane! Vy jí to věříte?“
„Ano. Je pravda, že kdybychom jí zabili, nedozvíme se nic. Věř mi, však ona podlehne.“ odpověděl Písek IX. Daniel se na Viktorii znechuceně podíval. Ta jen odklonila hlavu.
„Budeš tu přivázaná dál. Sice jsi na vozíčku, ale jeden nikdy neví. Ještě si pamatuju, jak tu ten Mv100 zničil hodně míst.“
„Mv100? On tu už byl?“ zeptala se Viktorie. Král Panfu přikývl: „Ano. Ale to už teď nebudeme řešit. Sbohem.“ S tímto vyšel ze dveří.
Daniel vyšel za ním a pořádně práskl dveřmi. Viktorie začala nahlas přemýšlet: „Mv100! Gary ho zná. Já jsem tu asi tři dny. Takže, možná, že se pro mě vydali… To by bylo úžasný. Protože já to už dlouho nevydržím…“

Dot probudil hlas Jet Pack Guye. Otevřela oči: „ Stalo se něco?“
Jet Pack se pousmál: „Ne. Jen už se blížíme k Panfu. Musel jsem tě vzbudit.“ Dot si promnula oči a vstala. Vzduch se oteplil. Dot viděla Mv100, jak něco hledá v batohu. Usmála se: „Nebudete chtít něco k jídlu? Mám s sebou nějaký sendviče a pití.“ Mv100 zvedl hlavu: „No, klidně! Taky mám už trochu hlad.“
„Já taky,“ přidal se Jet Pack Guy. Dot vyndala z batohu plastovou krabici a termosku s čajem: „Tak. Ty sendviče jsou tady dva pro každého na dnešek. Termoska by měla vydržet na dva dny, pokud nebudeme pít jen čaj, ale i něco jinýho. Ale nemám tu žádný hrníčky. Takže budeme muset všichni pít z toho víčka.“
„Na to jsem zase trochu myslel já.“ ozval se Jet Pack Guy a z batohu vytáhl dva menší hrnky: „No, mám jen dva, takže Dot, ty budeš muset pít z toho víčka.“ Mv100 si od Guye vzal modrý hrnek s nápisem v agentském kódu. Dot pokrčila rameny: „Fajn. Tak dobrou chuť.“
Poté co dojedli, zahlédl Mv100 východní pobřeží Panfu. Byla tam pláž a spousta pand.
„Guyi, musíme se vylodit někde jinde. Ty pandy nás nesmí vidět.“
„O co myslíš, že se snažím? Jenže je trochu těžší najít na Panfu místo, kde by se dalo nepozorovaně vylodit,“ zabručel Jet Pack Guy. Dot se rozhlédla a po chvíli zahlédla místo, kde by se mohli vylodit.
„Tam, Guyi, trochu na sever! Je tam taková opuštěná plážička. Nikdo tam není.“
„Už ji taky vidím.“ Jet Pack Guy zatočil s kormidlem. Mv100 sledoval, jestli je nikdo nevidí. Ale nikdo si očividně nevšiml malé loďky, na které byli tři agenti z Clubu Penguin. Což jim vyhovovalo. Dot si všimla, že některé pandy se na jejich loďku koukali. Doufala, že si nevšimla, že jsou tu tučňáci: „Kluci, co když si nás všimnou?“
„Tak budeme mít v patách celou delegaci vojáků a ochranky Píska IX. Ale to by nás možná mohlo dovést k Viktorii.“ usoudil Mv100. Jet Pack Guy popadl kotvu a hodil jí do vody: „Jsme tady. Takž-“
„Takže se nám okamžitě vzdáte!“ Dot i Mv100 se zděšeně otočili. Na pláži stálo asi 20 pand. Vpředu stála panda, která vypadala hodně jako detektiv. Jednu tlapu měl zastrčenou v kapse kabátu, v druhé držel nějakou zbraň: „Jsem Daniel Kretis, pravá ruka krále Píska IX. A teď se buď dobrovolně vzdáte, nebo to půjde po zlém.“ Všechny pandy na ně namířily nějaké zbraně. Dot začala couvat, ale další panda jí zezadu chytla za křídla tak silně, že Dot hlasitě vykřikla. Jet Pack Guy jí chtěl pomoct, ale i jeho chytlo několik pand. Mv100 se ocitl v pasti. Daniel k němu přistoupil blíž: „Takže Mv100… Konečně vidím tučňáka, který tu tehdy způsobil takovou spoušť. Král bude rád, že tě pozná osobně.“ Jakmile to dořekl, některá z pand praštila Mv100 zezadu do hlavy. Červený tučňák se svezl k zemi a přestal vnímat okolí.

Agentem může být každý - Část třetí

Agentem může být každý – Část třetí
napsala darknightlili

Mv100 uslyšel nějaký hlas, jak na něj mluví: „Haló? Pane, slyšíte mě?“
Otevřel oči. Křídla měl připoutaná nad hlavou ke stěně. Hrozně ho bolela hlava a chvíli viděl rozmazaně, ale potom se mu zrak zaostřil. Rozhlédl se po místnosti a zarazil se.
Naproti němu seděla dívka. „Viktorie?“
„Vy mě znáte? Tak přece vám o mě Gary říkal! Ach, to je dobře… I když jsme skončili stejně.“
Vypadala mnohem hůř, než na té fotce. Vlasy měla rozcuchané, na křídlech měla jizvy od řetězů. Ale při pohledu na Mv100 se usmívala. Jako by byl její jediná naděje.
„Bylo vás víc. Ty dva, Dot a Jet Pack Guye, odvedli jinam. Vás chtějí asi víc, než je. Prý jste tu asi před pár lety něco provedl.“
„No, bylo to pro dobro Clubu Penguin. A nemusíš mi vykat.“ Viktorie přikývla. Dveře se otevřely a dovnitř vešel Daniel. Usmíval se: „Nazdar, agente Mv100. Tak, jak se ti tu líbí?“
„Abych pravdu řekl, bez těch řetězů by to bylo lepší.“
„Hm… Abych ti to všechno vysvětlil: Panfu se ti chce… odvděčit za to, co jsi tu spáchal. A tvoji kamarádi tu taky zůstanou trochu déle. A samozřejmě Viktorie tu taky zůstane. Ještě nám nic neřekla.“ Viktorie sklonila hlavu. Silně se chytla držadel svého vozíku. Mv100 najednou zavalila vlna tepla. Začal se soustředit na řetězy, které ho poutaly. Cítil, jak tlak na jeho křídla povoluje.
Daniel zděšeně vykřikl: „Co to?“
Řetězy na jeho křídlech praskly a agent byl volný. Daniel zůstal jen stát, ale po chvíli se vzpamatoval: „Stráže!“
Mv100 na nic nečekal. Doufal že to bude fungovat a vyslal sněhovou kouli proti Danielovi. Fungovala, jak měla, Daniel se s výkřikem skácel k zemi a velká halda sněhu ho přibila k zemi. Mv100 chytil řetězy, které poutaly Viktorii. Pod jeho křídly se řetězy roztavily
Viktorie zalapala po dechu: „Jak…“
„Vysvětlím ti to potom. Možná. Teď rychle! Musím ještě pro Dot a Guye.“
„Jdu s tebou. Sice jsem na vozíku, ale nejsem neschopná!“ obořila se na něj Viktorie. Mv100 pokrčil rameny a vyběhl z místnosti. Viktorie vyjela za ním.

Dot nervózně oddychovala, stejně jako Jet Pack Guy. Oba měli svázaná křídla za zády. Dot k tomu měla ještě zobák přelepený širokou lepicí páskou. Pandám prý přišlo, že moc mluví. Jet Pack Guy se ji snažil uklidnit, ale moc to nešlo.
Najednou se dveře rozrazily a dovnitř vběhl Mv100: „Panebože…Jste celí?“
Jet Pack Guy byl celkem rád, že ho vidí: „No, jo.“
Mv100 si klekl k Dot: „Nejspíš to hodně zabolí. Ale jinak to nejde.“
Následně škubl s izolepou. Dot vykřikla, ale pusu měla volnou: „Au! Díky…“
„Nemáš zač. Teď vás ještě odvážu. Za chvíli tu budou stráže, možná i Písek,“ řekl Mv100 a začal osvobozovat oba agenty. Ze dveří to všechno pozorovala Viktorie: „Už jdou. Pospěš si.“
Za pár chvil měli Dot i Jet Pack Guy křídla volná. Mv100 se pousmál: „Dobrá. A teď rychle pryč.“ Všichni se zvedli, aby utekli, ale zaraženě se zastavili. Před nimi stál Písek IX., pod Viktoriiným zobákem držel nůž a tvářil se vyrovnaně: „Jen tak neutečete. Jste na mém území.“
Mv100 zavrčel: „Okamžitě jí pusť!“
„A co mi uděláš? Pošleš na mě sněhovou závěj jako na Daniela?“ Viktorie zasípala. Najednou se ozval výstřel. Písek IX. vykřikl, upustil nůž a spadl na zem. Jet Pack Guy odklonil zbraň: „Měl by být rád, že v tom jsou jen slepý náboje.“
„Ty sis vzal s sebou zbraň? Kde jsi ji vůbec vzal?“ obořila se na něj Dot.
Jet Pack se začal vymlouvat: „Hele, vždyť víš, že ji u sebe nosím od té doby, co se tu objevil Herbert. A navíc nám to možná zachránilo krk.“
„Mohli byste se přestat hádat?! Pořád máme v patách stráže.“ ozvala se Viktorie. Jet Pack Guy se trochu zalekl jejího velitelského hlasu. Viktorie sama o sobě nevypadala nějak velitelsky, ale Jet Pack Guy tušil, že by mohla být klidně i velitelka nějaké třídy agentů: „Fajn. Jdeme.“ Všichni vyběhli z místnosti. Viktorie se rychle rozjela za nimi.
Venku se Mv100 rychle rozhlédl: „Asi nám vzali loď a všechny naše věci. Ale nějak se pryč dostat musíme!“
„Hele, tam jsou nějaké loďky. Mohli bychom jednu… vzít.“ navrhla Dot. Jet Pack Guy se zatvářil trochu nedůvěřivě: „Jsem agent, ne zloděj. Nebudu krást lodě!“
„A máš nějaký lepší nápad?!“ Mv100 složil hlavu do křídel: „Vy dva, mohli byste se konečně přestat hádat?! Guyi, ukrást nějakou loď je jediná možnost, jak se odtud dostat i s Viktorií…“ Přerušil ho výstřel a Viktoriin výkřik. Mv100 se rychle otočil, aby viděl, co se stalo. Viktorie se sesunula z vozíku na zem.
„Co se děje?“
„Asi jí postřelili! Sežeňte nějakou loď s vybavením, nějakým jídlem a hlavně sežeňte lékárničku!“ rozkázal oběma Mv100. Oba jen lehce přikývli a odběhli. Mv100 vysadil Viktorii zpátky do vozíku. Teprve pak si všiml střelné rány, která se Viktorii objevila na boku. Mv100 se při tom pohledu otřásl. Vzpamatoval se a začal tlačit vozíček s Viktorií směrem, kam běželi Dot a Jet Pack Guy. Zahlédl je na jedné větší lodi. Dot si ho všimla taky a zamávala na znamení, že jsou tam: „Rychle! Už jdou!“ Mv100 vyvezl Viktorii na palubu: „Guyi, nahoď motor! Než se sem dostanou.“ Jet Pack Guy přikývl a začal startovat.
Dot při pohledu na Viktoriino zranění zbledla: „Panebože. Ošetříš jí sám? Já bych to asi nezvládla.“
Mv100 přikývl: „Našli jste tu lékárničku?“
„Jo. Tady.“ Dot mu podala malou lékárničku: „Měly by tam být obvazy, dezinfekce a určitě ještě něco. Snad to bude stačit…“ dořekla Dot a otřásla se.
Mv100 jí to nevyčítal, ta rána vypadala vážně hrozně. Podíval se na Viktoriin obličej. Byla bledá a těžce oddechovala. Mv100 otevřel lékárničku a začal Viktorii ošetřovat. Dot se podívala směrem k Panfu, ale už viděla jen kousek pláže. Slíbila si, že už se tam nikdy nevrátí.
Viktorii probudilo šplouchání vln. Pomalu otevřela oči. Ležela na nějakém lehátku. Podívala se na svůj bok. Pamatovala si jen výstřel. A potom omdlela. Teď měla ránu obvázanou. Její vozíček stál vedle ní. Viktorie se pousmála: „Páni, konečně pryč…“ „Jo. Jedeme domů.“ Koukla se napravo a zahlédla Dot.
Usmívala se: „Už je ti líp?“
Viktorie přikývla: „Jo, jen to pořád bolí.“
„To věřím. Buď ráda, že jsi tu ránu neviděla, když nebyla obvázaná. Nebyl to hezký pohled.“ Viktorie se pomalu posadila.
„Mám ti nějak pomoct?“
„Ne. Zvládnu to sama.“ Viktorie se chytila držadel svého vozíčku a následně se rychle a lehce posadila. Dot jen užasle zamrkala: „Páni. To zvládáš dobře.“
„No, mám to nacvičené, už osm let.“ usmála se Viktorie.
Dot vzdychla: „Jen jsem se chtěla zeptat, jak je to s tou tvojí neuvěřitelnou pamětí.“
Tahle otázka Viktorií trochu otřásla, ale pak se vzpamatovala: „Jo… No, je to tak, že si dokážu zapamatovat cokoli, co vidím nebo slyším. V některých případech se mi to promítá do snů, a to se pak většinou probudím s výkřikem.“
Dot začala pochybovat, že by se měla zeptat na další otázku. Nakonec jí zvědavost přemohla: „Viktorie… Jak tě vůbec unesli?“ Viktorie chvíli mlčela, ale pak se rozpovídala: „Byli jsme na moři s mým tátou. Chtěl mi dát tu plavbu jako pozdní dárek k narozeninám. Dlouho jsme se neviděli, takže to bylo krásný. Ale potom jsme se dostali moc blízko k Panfu. Táta to chtěl otočit, odplout pryč… Nebyl dost rychlý. Ty pandy věděli, kdo jsem. Omráčili tátu a mně svázali křídla, zalepili mi zobák izolepou a pak mě taky omráčili. Vzbudila jsem se až v té místnosti…“ dořekla Viktorie. Oči měla skelné, tvořily se jí tam první slzy.
Dot bylo té holky líto: „Tvůj táta je určitě v pořádku. Neboj se.“ Viktorie přikývla. Ale i tak měla strach. „Viktorie,“ přišel Mv100 k nim, „chtěl jsem se zeptat, jestli neznáš tamten ostrov?“
Ukázal na malinký ostrůvek, vzdálený asi 5 kilometrů odtud.
Viktorii se rozzářily oči: „Ano! Tam bydlí můj táta!“

James Feréz seděl na gauči ve svém obývacím pokoji. Plavé vlasy mu padaly do obličeje. Díval se do plamenů svého krbu. Na stole před ním ležel talíř s nedojedenou večeří. Pořád přemýšlel nad tím, co se stalo. Jak mohli tak rychle unést jeho dceru? Vyčítal si, že nic neudělal. Mohli ji využít jako… na to radši ani nemyslel. Vstal a popošel k oknu. Najednou ho něco zaujalo. Tmavým mořem plula loď přímo k ostrovu. James ve spěchu popadl baterku a vyběhl z domu. Loď mezitím zakotvila u břehu.
„Kdo jste? Co chcete?“ vykřikl James. Bál se, že to jsou pandy.
Ale najednou uviděl svou dceru: „Viktorie?“
„Tati!“ Viktorie se usmála. Další tučňák spustil dolů můstek. Viktorie po něm rychle sjela. James upustil baterku, rozeběhl se k ní a vší silou ji objal: „Viky! Tak… tak moc jsem se o tebe bál! Neudělali ti nic?“

„Klid, tati! Jsem v pořádku…“ konejšila ho Viktorie.
James si všiml tří dalších tučňáků, kteří je z lodi pozorovali. „Kdo to je?“
„To jsou moji zachránci. Mv100, Dot a Jet Pack Guy. A tohle je můj táta, James Feréz.“ Mv100 se usmál: „Moc nás těší.“
„Mě též. Co tu vlastně děláte?“ James nepřestával objímat svou dceru. Jet Pack Guy se pousmál: „Dochází nám palivo. A mysleli jsme, že by vás Viktorie ráda viděla.“
„Hm… Palivo vám můžu dát. A… no, jsem taky rád, že jste tu. Ale plavit se po moři v noci je v téhle oblasti nebezpečné. Někdy tu projíždějí pandy a jiní. Nechtěli byste tu raději přespat?“ zeptal se James.
Dot se usmála: „Mě to nepřijde jako špatný nápad.“
„Mě taky. Já to beru,“ přidal se Mv100. Jet Pack Guy jen přikývl.

Agentem může být každý - Část čtvrtá

Agentem může být každý – Část čtvrtá
napsala darknightlili

Mv100 se probudil na zemi. Trochu zpanikařil, ale pak si vzpomněl na sny, které se mu zdály. Byly hodně živé, takže se Mv100 vlastně ani nedivil, že skončil na zemi, místo na gauči, kam ulehl večer. Pomalu se zvedl ze země a rozhlédl se kolem. Ostatní ještě spali. Jet Pack Guy držel Dot kolem ramen a ta měla hlavu položenou na jeho hrudi. Mv100 se pousmál. Ale stále nevěděl, kde jsou Viktorie a James. Podíval se oknem ven. Jejich loď se pořád houpala na vlnách. A potom Mv100 zahlédl Jamese. Stál u boku lodi a nejspíše naplňoval nádrž benzínem, jelikož měl vedle sebe dva kanystry s benzínem. A nad ním, na palubě seděla Viktorie. Usmívala se a jezdila po palubě sem a tam, jakoby něco kontrolovala. Mv100 vyšel z domu. James ho zaregistroval a usmál se: „Dobré ráno.“
„Dobré. Vy už doléváte to palivo?“ zeptal se Mv100. James přikývl: „Ano. Chtěl jsem to udělat dřív, než vstanete všichni. Aby vás to nezdržovalo.“ Mv100 se pousmál. Podíval se na Viktorii. Ta si ho taky všimla. Usmála se na něj a zamávala mu. Hnědé vlasy jí padaly do obličeje, jako na té fotce. Mv100 si všiml obvazů, které měla kolem pasu. Na boku byly trochu zakrvavené. Asi jí to James znovu ovázal, pomyslel si Mv100. Viktorie sjela z paluby dolů. Pořád se mile usmívala. Oči se jí leskly. Po chvíli dojela až k Mv100: „Ještě jsem vám ani nepoděkovala za záchranu. Nebo možná ne pořádně. Tak… Díky.“
„Nemáš zač. Je to naše práce.“
Viktorie se zarazila: „Počkat, práce? Takže nebýt Garyho, tak byste pro mě nepřišli?“
Mv100 polkl: „No, my bychom o tobě jinak nevěděli… Samozřejmě, že bychom se pro tebe vydali, ale bez Garyho bychom ani nevěděli, že tě unesly pandy.“ Viktorie ho mlčky sledovala. Mv100 si připadal, jakoby ho tím pohledem vraždila. Myslela si, že by jim, nebýt Garyho, byla ukradená. Nikdo by se o ni nezajímal a nejspíš by ji zabily pandy. Mv100 nechtěl, aby si to myslela: „Viktorie, já… řekl jsem to špatně-“
„Radši už nic neříkej.“ Viktorie se otočila a odjela zpátky na palubu. Mv100 vzdychl.
„Bude naštvaná jen chvíli. Pak se zklidní,“ ozval se za jeho zády James. Mv100 se otočil. Viktoriin otec měl křídla zamazaná od paliva. Vedle sebe měl položené prázdné kanystry: „Věř mi.“
„Co když ne? Myslí si, že jsme ji zachránili jen kvůli práci. Jen kvůli uznání, které nás pak možná čeká.“
„A kvůli čemu jste ji teda zachránili?“ James zkřížil křídla na prsou. Přitom si trochu zamazal košili. Mv100 se zamyslel: „No, aby se pandy nedozvěděli o těch věcech, co Viktorie ví. A navíc byla v nebezpečí-“
„Na to bych přišel i bez vás. Chtěl jsem ji zachránit sám, ale pandy tu projížděly skoro pořád. Nemohl jsem se hnout z ostrova.“ přerušil ho James.
Mv100 se cítil trochu provinile: „Nechtěl jsem, aby si myslela to, co si myslí.“
James jen přikývl. Pak zvedl kanystry a odešel do domu.
Za dvě hodiny byli všichni připraveni odplout. Viktorie se dlouhou dobu loučila se svým otcem. Mv100 je pozoroval se paluby lodě. Dot k němu přišla: „Děje se něco?“
„Viktorie si myslí, že jsme ji zachránili jen pro slávu. Řekl jsem jednu věc špatně a bylo to.“ Viktorie se naposledy objala s Jamesem a vyjela po můstku. Rychle objela Mv100, aniž by se na něj podívala. James se pousmál: „Tak, ať se v pohodě dostanete domů. Sbohem!“
„Sbohem…“ zabručel Mv100. Jet Pack Guy vytáhl kotvu a nastartoval motor. Dot odběhla k němu a Mv100 osaměl. Loď se po chvíli rozjela. Ostrov, na kterém žil Garyho nevlastní bratr, se začal vzdalovat a potom zmizel úplně.
K večeru přijela Viktorie k Mv100. Netvářila se moc nadšeně a Mv100 jí to ani nevyčítal.
„Chtěla jsem se omluvit za to, jak-“
„Ty se neomlouvej. To já bych se měl omluvit. Samozřejmě, že jsme tě nezachránili jen kvůli práci a slávě. Jsi důležitá pro Club Penguin. A taky jsi byla v nebezpečí.“ dokončil to Mv100.
Viktorie se na něj po chvíli usmála a stiskla mu křídlo. Mv100 se na ní zaraženě podíval: „Viktorie…“
„Nemysli si nic romantického. Jen jsem ráda, že jsi pro mě přišel zrovna ty. Slýchávala jsem o tobě od Garyho. A sledovala jsem tvůj pohřeb… Který byl předčasný, jak je vidět. Ale dalo by se říct, že jsi můj vzor.“
Mv100 užasle zamrkal: „Nevím, co říct.“
„Tak nic neříkej.“ usmála se Viktorie. A potom mu dala pusu na tvář. Sice jen malou, ale i ta stačila na to, aby se agent M začervenal.
„Jak jsem řekla. Nic romantickýho. Jen odměna za záchranu,“ mrkla na něj Viktorie a odjela se bavit s Dot. Mv100 byl ještě chvíli potom mimo. Holky se začali něčemu smát. Dot se podívala na Mv100 a ušklíbla se. Ten po chvíli zavrtěl hlavou, aby se vzpamatoval. Pořád tomu trochu nerozuměl. A za pár minut přestal řešit to, jak mu Viktorie dala pusu. Pak odešel do podpalubí se pořádně vyspat.

Ráno Viktorii probudil hluk na palubě. Rychle se posadila do vozíčku a vyjela nahoru z podpalubí. Tam ji čekalo překvapení. Kolem Mv100 poskakovalo několik červených pufflů. Mv100 vydával divné pisklavé zvuky. Vypadalo to, jakoby mu ti pufflové rozuměli. Potom zpozorovali Viktorii. Mv100 se usmál a něco těm pufflům řekl. Po chvíli všichni skočili do moře a odplavali pryč.
„Ahoj. Snad tě to moc nezaskočilo.“ pozdravil ji Mv100.
Viktorie zvedla křídlo na pozdrav: „Ty… ty umíš mluvit s puffly?“
Mv100 se podrbal na hlavě: „No, jo. Ale to teď neřeš.“
„Cos jim řekl?“ zajímala se Viktorie.
„No, nejdřív mi pověděli, že je na ostrově všechno v pořádku. Pak chtěli něco k jídlu. Nic jsem jim nedal, tak se naštvali a začali dělat takový hluk. No, potom jsi přišla ty. A já jim řekl, aby radši odplavali zpátky na ostrov,“ vydechl Mv100 a promnul si křídla. Měl na nich hodně ošklivé jizvy od těch řetězů, kterými ho pandy spoutaly, stejně jako Viktorie.
Ta se na Mv100 usmála: „Aha. Víš, chtěla jsem se tě zeptat… co se přesně stalo s tím Atemem?“ Mv100 se zarazil: „Proč to chceš vědět?“
„Protože mě málem dostal. Schovávala jsem se s partou kamarádů v horách. Ale… no, našli nás. A on mě málem ovládl.“
Mv100 zaslechl v jejím hlase obavy. „Atem je pryč. Znova se vrátil do stínů. A už je neškodný. Neboj se.“
Viktorie lehce přikývla: „Víš, bylo to hrozný, když jsem se mu dívala do očí. Jakoby ze mě vysával život.“
„Je – nebo bylo – to ztělesnění čistého zla. Tedy, některé moje vlastnosti ho zbrzdily. Ale fakt se už nemusíš ničeho bát. Je pryč,“ pousmál se Mv100 a Viktorie taky.
Koukla přes příď lodě: „Ostrov. Jsme skoro tam!“ Mv100 se otočil. Opravdu se blížili k ostrovu.
„M! Připrav se na přivázání lodi! Snad nám prominou, že jim vezeme loď z Panfu!“ křikl na červeného agenta Jet Pack Guy.
Mv100 zasalutoval. „Provedu, pane!“ odpověděl s úšklebkem.
Viktorie neodvracela oči od ostrova: „Konečně… konečně doma.“
Gary zrovna procházel doky, když tam připlula ta loď. Známý vynálezce se nejdřív zalekl nálepky „Lodě z Panfu“ na přídi, jenže pak se usmál: „Mv100?“
„Úkol splněn, Gary!“ zamával mu Mv100 na pozdrav. Vedle něj se objevila Viktorie. Gary byl hrozně rád, že je zpátky. Její mandlově hnědé oči zářily štěstím. Loď zastavila v přístavu a Jet Pack Guy spustil dolů můstek. Viktorie po něm rychle sjela dolů: „Gary!“
„Viky…“ Gary ji vší silou objal: „Bál jsem se o tebe. Hrozně moc…“
„Jsem v pořádku. Trochu otlučená, postřelená, ale v pořádku.“ usmála se Viktorie. Mv100, Dot a Jet Pack Guy sešli z lodě. Vypadali trochu potlučeně, ale i tak se usmívali.
„Jak vidím, misi jste zvládli. A to hodně rychle.“ pochválil je Gary. Jet Pack Guy se zašklebil.
„Hej! Víte, chtěla bych se… no, vyfotit. Na památku.“ ozvala se Viktorie a vytáhla z Garyho kapsy foťák. Ten vůbec neprotestoval. Dot se usmála: „Jo! Jasně! Kluci, pojďte taky!“ Mv100 pokrčil rameny: „Ok. Guyi?“
„Hm… Tak dobrá,“ odpověděl Jet Pack Guy. Všichni se namačkali k sobě, jen Gary zůstal stát opodál.
„Sýr!“ Viktorie stiskla spoušť.

Mv100 seděl ve svém iglú. Pufflové poskakovali kolem něj. Červený agent se rozvalil na gauči. Podíval se na novou fotku, která visela na zdi. Byl rád za tuhle misi. Viktorie byla fajn holka. A Gary jí nějak zařídil, aby mohla udělat i praktické zkoušky z agentství. Mv100 jí to přál. A vzpomněl si na jednu věc, kterou mu řekl Sensei, když se teprve stával ninjou: „Není důležité, kdo jsi. Pokud se snažíš, dokážeš cokoliv. Ninjou se může stát každý, kdo má odhodlání se jím stát.“ A to se teď celkem hodilo k Viktorii.
„Agentem se taky může stát každý…“ řekl si jen tam pro sebe Mv100, „jen si musí věřit.“

Penguin Operating System

Měli jsme tu největší výzvu. Měli jsme tu nejpodivuhodnější misi. Ale teď přichází ten zdaleka nejtemnější úkol. Ostrov byl ovládnut počítačovým programem, který uvrhá každého do stavu naprosté beznaděje. Dokáže tomu Mv100 čelit?
Napsal kryserka, vychází od prvního do dvacátého devátého května.

Penguin Operating System - Část první

Penguin Operating Systém – Část první
napsal kryserka

Probouzím se. Cítím na jazyku pachuť písku a kouře.
„Tohle asi nebylo cvičení,“ říkám si sám pro sebe. Jediné co si totiž pamatuji, byl zvuk alarmu a křik tučňáků. Ležím v hromadě sutin v polorozpadlém domě. Vypadá to na místnost velícího centra EPF. To teda muselo být něco fakt velkého. Chvilku ohromen nad zkázou centra pouze koukám okolo sebe a prohlížím si všechno to rozbité vybavení. Doufám, že tu není nikdo další. Asi bych měl zmizet, než se to tady celé rozpadne. Zvedám se, ale náhle mě něco strhne k zemi. Zatraceně! Levou ploutev mám pod kusem traverzy. Tlačím, kývám a snažím se ze všech sil ploutev vyndat. Po nějaké té době se mi ploutev povede vysunout. S ploutví se ale pohnula i samotná traverza. A ta šťouchla do zdi. Zdi, která držela celý strop nějak tak stabilně nade mnou.
„Tohle, ale fakt nevypadá dobře!“ Rychle se zvedám a začínám utíkat směrem k malému světlému bodu na konci celé místnosti. Hlavní východ! Skvěle! Teď se k němu ještě dostat neplacatý a bude to super! Neohlížím se, ale slyším, jak za mými kroky padají zdi, stropy a další vybavení.
Jestli se zastavím, bude ze mě akorát tak palačinka, pomyslím si. Skáču přes sutiny, snažím se vyhýbat padajícím kovadlinám, rybám a vázám (nahrané hodiny Bean Counters se vyplatily) a zkáza je čím dál tím blíž. Ale východ taky! Už tam budu. V poslední chvíli se mi povede skočit a proskočím ven. Za mnou se jen ozve hrozivá rána a objeví se obrovský oblak prachu.
„Tak tentokrát tu základnu asi už neopravíme.“ Rychle se vzpamatovávám a dostávám se znovu na ploutve. Musím najít ostatní a zjistit, co se stalo!
„Doufám, že jsou všichni v pořádku,“ říkám si pro sebe trochu vyděšeným tónem. Je noc, ale měsíc až nějak moc podezřele svítí. Všichni určitě budou ve městě. Rychle se tam vydám. Určitě budou potřebovat pomoct. Zřejmě nás někdo napadnul. Beztak zase Herbert! Proboha co mu na nás tak vadí? Měl by se probudit, jediný kdo je tady šílený je on. Běžím. Běžím možná i rychleji než předtím, kdy jsem běžel o svůj život. Chci vidět, co se stalo. To čemu ale budu svědkem, bych možná raději nechtěl vidět…

Dobíhám k Town a vidím, že i tady bude potřeba rekonstrukce. Už z dálky je znatelné, že Dance Clubu chybí celé druhé patro. To kavárna ho má, ale uprostřed budovy je zaražen náklaďák. A obchod s oblečením spíše vypadá jako hromadná skládka.
„To muselo být něco opravdu silného,“ říkám si znova pro sebe zmateně. Možná nějaké tornádo. Nebo snad tohle provedlo nějaké zvíře? Ani dinosauři takhle nezničili ostrov od jejich poslední návštěvy při prehistorické párty. Ve městě budou snad vědět. Doufám, že se jim nic nestalo. Čím dál tím víc se blížím ke městu a začínám mít divný pocit. Je tu nějaké nevídané ticho. Zřejmě jsou asi všichni uvnitř. I když nevím, jak moc je bezpečné pohybovat se v těch rozpadlých budovách, sám s tím mám zkušenost. Jsem zrovna za zadní zdí kavárny a náhle ucítím příšerný zápach.
„To je hrozné. Smrdí to tu, jak kdyby tu něco hnilo!“
Vyjdu z rohu, když najednou to vidím. Celé město je poseto těly mrtvých tučňáků. Kaluže krve vyplňují mezery v chodnících.
„Proboha co se to stalo? Vždyť… všichni… všichni jsou mrtví!“ křičím vyděšeně. „Támhle leží můj pošťák! A támhle kuchař z pizzerie! A támhle… je Gary! Sakra proč? Proč tohle všechno?“
Náhle uslyším kašlání. Někdo žije! Běžím ke zdroji zvuku a vidím, že tučňák má růžovou čepici. Director! Musím mu pomoct! Zadýchaný přiběhnu ke Directorovi.
„Co se vám probůh stalo? Že jste v pořádku? Že je tohle jen nějaký žert… nebo párty… nebo já nevím,“ třesoucím hlasem se ptám.
Zvedám Directorovi hlavu, ať se může nadechnout. Jakmile to udělám, podívá se na mě a křehkým hlasem řekne: „Tupče! Všechno je to jen tvoje vina!“
Poté zavře oči a vydechne naposled.
Všechno je to jen tvoje vina. Všechno je to jen tvoje vina. Všechno. Sedím na studeném sněhu a do očí se mi hrnou slzy. Přemýšlím. Začíná se mi to vybavovat. Myslím, že jsem omylem vylil do přístrojů na centrále kafe nebo tak něco. Jakmile jsem to udělal, spustil se alarm a nastal chaos. Slyším šílený řev a křik. A já se na to všechno jenom dívám. Snad se i usmívám. Snad z toho mám i potěšení. Lehám si a zavírám oči. A usínám nádherným pocitem. Okolo sebe slyším jen nářek a pláč a jsem šťastný. Takže…takže je to všechno moje vina. A teď jsou všichni mrtví. A já jsem se jim ani nijak nesnažil pomoct. Prostě jsem všechny nechal umírat. A měl jsem z toho ještě potěšení. Co jsem to za tučňáka? Selhal jsem na plné čáře. Jako agent, jako ochránce, jako přítel, jako žijící bytost. Užírám se ve vlastním smutku a stále víc se propadám do deprese. Čím dál tím víc si uvědomuji, že jsem zrůda. Horší než všichni záporáci dohromady. Skutečný nepřítel Clubu Penguin jsem byl já. Já jsem byl onen tučňák, co zničil celé tučňatstvo. Zasloužím si zemřít.

Jsem na vrcholu majáku. Je pozoruhodné, že ještě nespadl. Dívám se dolů. Nezasloužím si žít. Přelézám zábradlí. Pouštím se. Přijde mi to docela nedávno, kdy jsem dělal to samé. Ale tehdy mě čekala záchranná matrace z pufflů…

Ale najednou slyším jakoby odevšud: „Ne, nedělej to! Tohle není skutečné!“ Rychle se chytnu. Co to bylo? „Mv100? Jsi tam? Prosím, ať tam jsi,“ říká roztřepaný hlas, znějíc nápadně povědomě. Odpovídám: „Jo, tady Mv100. Právě se tu snažím spáchat sebevraždu a na náhlé hlasy z nebe opravdu nemám čas.“
Hlas naléhavě odpovídá: „Počkej, tohle není skutečné! Nejsi na Clubu Penguin! Nikdo nezemřel! Všechno je to jen virtuálně. Vždyť mě slyšíš. To jsem já, Gary! Přestaň dělat hlouposti. Jsi ten nejlepší agent, kterého znám, vlastně i nejlepší tučňák co znám! Nikdy bys něco takového nedovolil! A i kdyby, tak bys všechno začal ihned řešit a zachránil bys nás! Nejsi zrůda, jsi agent M! Tak se přestaň užírat a raději mi pomoc tě dostat odsuď ven. Hehe, to se rýmovalo.“
Moc vtipné. Chvíli přemýšlím a zase si dávám věci dohromady. Takže tohle není pravda? Nic z toho se nestalo? Nikdo neumřel? Tak kde to jsem? Musím se odsud dostat!
„Fajn, Gary, pusťme se do toho! Nechci tady zůstat už ani o sekundu navíc!“ řeknu odhodlaně. „Takhle tě chci slyšet! Dobře, jak jsem říkal, jsi v umělé realitě. Celá simulace je postavená na tvé beznaději a smutku. Pokud ale začneš dělat něco veselého, něco zábavného a tak, s tím simulace už nepočítá! Vytvoříš chybu a přetížíš systém. A jakmile se to stane, simulace se vypne!“
„To zní… zajímavě, Gary! Ale co můžu udělat tak zábavného, že to přetíží systém?“ ptám se.
Gary nadšeně odpovídá: „Něco typického pro tučňáky!“
Zamýšlím se a poté nakonec odpovím: „Hm… tak to uspořádám tu největší párty, jakou kdy ostrov zažil!“

Běžím městem. Jsou tu pořád těla, ale teď už vím, že tohle není pravda a že nikomu se nic nestalo. Přicházím do Dance Clubu. Je to tu pusté, ale s trochou štěstí se mi povede nastartovat elektřinu z baterií a v krabicích v kotelně jsou nějaké staré ozdoby od minulých párty. A tak začnu chystat. Startuji elektřinu a zapínám typickou hudbu. Poté vezmu všechny ty věci, co se schovávaly a dám je naprosto všude. V rohu jsou Santovy sáně, vedle nich je obří nafukovací chobotnice a u repráků stojí krabice s nerozdanými free itemy. Prostě párty jak má být!
„Pořád to nestač, M! Musíš to tady rozjet!“ naléhavě slyším Garyho hlas.
„Taky jsem ještě nezačal s hlavní show, Gary!“ odpovídám mu vesele. Přistupuji k DJ pultu, hlasitost nastavuji na 100% a vkládám cédéčko s nápisem „The Party Starts Now“.

Všechno duní, klepe se a já u DJ pultu tancuji, jako když je Music Jam. Nenapadlo mě, že v jeden den se mi povede zažít tu největší depresi mého života a zároveň i největší oslavu! I když jsme na ní sám. Teda… počkat! Ti tučňáci ožili a jsou v pořádku! A přicházejí dovnitř!
„Už to skoro bude Mv100! Pokračuj!“ vykřikuje Gary nadšeně.
Dance Club je naplněn tučňáky a všichni tancují, jak kdyby to bylo naposled. Tohle je fakt něco! A všichni vykřikují moje jméno! „Mv100 je nejlepší! Rozjeď to, Mv100!“ Takže já nejsem zrůda! Neselhal jsem! Pořád mě mají všichni rádi! Pořád mám svoje kamarády! Hurá! V tomhle úžasném pocitu si přestávám všímat věcí okolo a začínám být omámený. Najednou všechno začíná poblikávat, zrnit a zpomalovat se. A poté omdlévám.

Probouzím se.

Penguin Operating Systém – Část druhá

Penguin Operating Systém – Část druhá
napsal kryserka

Otevírám oči. Uff! Tady jsem asi správně. Ležím na posteli. Vypadá to tu jako v nemocnici, ale nemocnice to určitě není. Všude okolo jsou totiž různé blikající přístroje, obrazovky a tlačítka. Chvilku čekám a myslím si, že třeba někdo přijde, ale poté se rozhoduji, že to tu prozkoumám sám. Odtrhám ze sebe všechny měřicí přístroje. Seskakuji z postele a stavím se na vlastní nohy. Trochu zavrávorám, ale brzy už stojím pevně. Vycházím ze svého pokoje a nacházím se na dlouhé chodbě. Všechno okolo vypadá futuristicky a všude vidím nějaké přístroje. Na konci chodby vidím nápis: Hlavní řídící místnost. Tady musí být Gary! A vskutku, když se otvírají dveře, vidím Garyho u obřího řídícího panelu. Před panelem je obří okno a z něho lze vidět… Země? My jsme ve vesmíru? Náhle si mě Gary všimne a hned začíná:
„Jsem tak rád že jsi zpět Mv100! Bylo opravdu těžké tě najít. POS si dal záležet na tom, aby tě dobře ukryl. Ale to ostatně udělal se všemi agenty. S tvojí pomocí se mi je určitě ale povede najít. Mimochodem, vítej na palubě Golden Fish. Je to vesmírná loď, která se mi povedla sestrojit z věcí, co nám tu zanechali naši přátelé ze Star Wars Party. Říkal jsem si, že by mohla být k užitku pro případy, kdy není zrovna bezpečné být na Zemi. Což je třeba teď.“

S tázavým výrazem odpovídám: „Počkej, počkej, počkej Gary. Vytváříš jednu otázku za druhou a odpovědi žádné. Co tohle sakra všechno má být?“
Gary vzhlédl k Zemi v okně a řekl: „No i nu je to celkem dlouhý příběh. Takže si možná tady sedni.“
Všechno to začalo tím, že se na Clubu Penguin zvedla kriminalita. Začalo se objevovat, čím dál tím víc zloduchů a navíc vedlejší státy začínají být čím dál tím víc agresivnější. Agenti už na tohle všechno nestačí. Nemáme jich tolik, aby měli oči všude a stíhali všechny případy řešit najednou. A tak mě napadlo: Jak zajistit, abychom měli kontrolu všude a zároveň bylo všechno ihned řešeno a nic nemohlo selhat? No jistě! Stvořím operační systém, na kterém poběží veškeré digitální zařízení CP! Vše bude hlídané a řízené! Club Penguin nebude nikdy víc v bezpečí jako s tímto vynálezem. Zároveň jsem ale věděl, že takové zařízení bude potřebovat sakra hodně elektřiny. A solární panely nestačí už ani teď. Proto mě napadl další v té době geniální nápad. Už dříve jsem prováděl výzkum, který se zabýval povahou našeho druhu. Zjistil jsem, že na rozdíl od všech živočichů na planetě se lišíme tím, že vyzařujeme obrovské množství energie v podobě smíchu, radování se a bavení se. Žádný jiný druh se nedokáže tolik nadchnout pro věc jako my. Nikdo nepořádá náhodné oslavy a nikdo nevidí ve všem zábavu. A proto jsem se rozhodl, že Penguin Operation Systém neboli POS pojede na jinak nevyužité energii smíchu.
Brzy jsem vymyslel stroj, který tuhle energii umí zpracovávat a prototyp umělé inteligence. POS byl v celku rozumný a chytrý přístroj, který věděl, co je správné, a stal se mým dobrým kamarádem, i když to byl vlastně jen stroj. Vše jsem poté ukázal Directorovi, který byl nadšen. Ovšem rozhodl se, že celá věc zůstane v tajnosti. I když se snažíme o bezpečnost, někteří tučňáci si už začínají stěžovat na narušování soukromí a tohle by to všechno jenom zhoršilo. Do každého přístroje byl tedy nainstalován můj operační systém s tím, že jde o běžnou opravu. Vše šlo jako po másle. Kriminalita se snížila, tučňáci začali být spokojenější a tím byl přístroj silnější. Ale všechno se zvrtlo.
Sám POS není zlý. Vždyť čerpá energii z čistého smíchu. Myslím si, že jeho nenávist musel nastartovat nějaký negativní podmět. Zřejmě Herbert nebo někdo jemu podobný se snažil najít v systému skulinku a povedlo se mu to. Jenže s následky, které tohle rejpání zanechá, asi pachatel nepočítal. Systému se vymazalo základní pravidlo, které jsem mu dal: Nikdy neublíží žádné živé bytosti. Místo toho si dal počítač jediný cíl: síla a moc. A objevil jak ji získat více energie. Jak jsem říkal, tučňáci ukrývají velkou životní sílu a pozvolna ji uvolňují svým veselením se. Tím si ji i obnovují. Ovšem pro tučňáka je extrémně náročné setkávat se s bolestí, depresí a smutkem. Proto pokud se s něčím takovým potká, uvolní obrovské množství energie a může se i zabít. POS proto pomalu vymýšlel plán, jak získat moc na Clubem Penguin, ale neustále se tvářil jako ten milý hodný robot, který by neublížil ani mouše.
Toho osudného dne se nic zvláštního nedělo, ale však okolo osmé hodiny večer, kdy už byli všichni uvnitř svých iglú, tak všechno zhaslo. Jen já jsem byl ještě venku a zkoušel můj nový vynález Kočkotoast 7000. Vyrábí elektřinu na principu toho, že kočičí puffle vždy přistane bříškem dolů a toast dopadne vždy namazanou stranou dolů. Neomezená elektřina! Ale zpátky k problému. POS vypustil do budov obrovské množství uspávacího plynu. Všichni tučňáci upadli do hlubokého spánku. Poté POS vypustil vznášející se droidy, které posbírali tučňáky. No a nakonec to nejúžasnější! Uprostřed města se rozevřel obrovský poklop a z něho se pomalu začal vysunovat obrovský mrakodrap! Ani nejvyšší hora na Clubu Penguin není tak vysoká jako tenhle mrakodrap. Všichni droidi brali tučňáky do tohoto mrakodrapu. Ven se vraceli bez nich a hledali další. Všechno jsem to viděl z Mountain, kde jsem právě byl, a byl jsem ohromen, ale zároveň vyděšen. Nikdy jsem nic takového neviděl. Okamžitě jsem běžel k EPF a snažil se zjistit, co se děje.
Proklouzl jsem mezi droidy, kteří už všude hlídkovali, a pronikl do střediska. Nikdo tu nebyl, což bylo zvláštní. Nastartoval jsem počítač a v tom na mě promluvil hlas POS:
„Vítej Gary! Jak dlouho jsem tě hledal, můj příteli.“
„Co se to tu děje, POS? Proč tu nikdo není a venku hlídkují droidi? A co má znamenat ta obrovská budova uprostřed města?!“
„Neskákej záporákovi do řeči, když mluví, tučňáku! Víš, musím ti poděkovat. Bez tebe bych byl topinkovač, nebo kávovar. Teď jsem se stal ale nejmocnějším pánem Clubu Penguin. A brzo si podrobím celý svět. Ptáš se, kde jsou všichni? Víš, zjistil jsem, že zármutek tučňáků je daleko lepší zdroj energie než jejich smích. A proto jsem, každého z nich umístil do mé vymyšlené reality, kde se splnili jejich nejhorší noční můry. Strach, bezpráví, nedostatek, nečistota, svět bez řádu a smíchu. A cítím se teď mnohem silnější! Brzo budu pánem světa! Ale ty bys mi mohl mé plány přerušit. A tak se tě musím zbavit. Je vtipné, že výtvor překonal svého stvořitele. Ale dost tlachání. Právě ti pouštím do místnosti smrtelný neurotoxin. Do minuty už tvoje tělo nebude schopné odbourávat škodliviny a ty zemřeš. A nikdo mě už nezastaví! Příjemnou smrt!“
„POSi? Co? To ne! Tohle jsem ti nenastavil. Bože co jsi to udělal? Sakra musím se odtud dostat. Přemýšlej Gary, přemýšlej… na CP není bezpečno, musím se dostat pryč. Ale jak?“
Na hlavní obrazovce se začal odpočítávat časový limit 60 sekund. Šlo slyšet, jak se POS směje a vychutnává si smrt svého stvořitele. Já se ale nehodlal vzdát. Při mém usilovném myšlení mě napadla právě raketa Golden Fish poháněna pálivou omáčkou a Kočkotoastem 7000. Na palubě navíc není nainstalován POS, takže zde budu v bezpečí. Vrhám se tedy s jednoho ze sluchátek, které jsou v místnosti EPF pro veřejnost a říkám:
„Kód 8008 stupeň důležitosti 10. Možná sis myslel POS, že máš všechny trumfy v rukávě ty, ale já jsem ten, kdo tě stvořil a taky jsem ten, kdo tě zničí! Nikdo nebude věznit tučňáky!“
Na obrazovce je 30 sekund do mé smrti a raketa je vysunuta. Nastupuji do ní a POS vykřikuje:
„Nééé! Takhle to teda nebude! Droidi na něj! Nenechte ho utéct!“
Jenže je moc pozdě. Golden Fish opouští Zem a zapínám krytí, aby mě nemohli naleznout. Zde poté zjišťuji všechny okolnosti, co se stalo.
„To je… nevím, co na to říct. Takže všichni tučňáci jsou teď v jejich simulacích a zažívají jejich nejhorší noční můry? To je příšerné,“ říkám Garymu.
„Ne tak úplně. Většinu tučňáků POS uvěznil do jedné obrovské simulace, kde je nutí žít v totalitním režimu, jako například při operaci Blackout. Nesnaží se je zabít, pouze vysát jejich životní sílu zlomením jejich vůle. Tučňáky se silnou vůlí jako Senseie, Directora nebo JPG uvěznil v jejich speciální simulaci, kde musí čelit svému největšímu strachu. Tebe chtěl ale zabít hned a tak ti nasimuloval tu nejhorší simulaci, jakou dokázal. Vypočítal si, že ty jsi pro něj nejnebezpečnější a ve většině případů jsi to právě ty, kdo zachrání situaci.“
Zamyslím se a odpovídám: „No, to mi trochu lichotí… ale co teď? Musíme vymyslet plán, jak získat tučňáky zpět.“
„Neboj, to už mám vymyšlené. Nejprve musíme osvobodit ostatní speciální tučňáky. S jejich pomocí poté musíme ve hlavní simulaci napáchat co nejvíce nepořádek. Vytvářet paradoxy, přetížení a zmatek. Jakmile shodíme simulaci, oslabíme POS natolik, že se s ním budeme moci utkat a vypořádat se s ním, jako to děláme se všemi záporňáky.“
„To je všechno super, ale jak se dostanu do simulace?“ ptám se.
„Všechno je zařízené. Mám tu věcičku, která dokáže tučňáčí mysl přenést do simulací. Teď už jen potřebuji agenta vhodného do terénu. A tím jsi ty!“
S nadšením v obličeji vykřikuji: „Super! Mám sto chutí toho POSe pořádně nakopat do procesorů.“
„Dobře tedy není na co čekat! Vlez sem. Za několik desítek sekund budeš poslán do hlavní simulace. Mimochodem v simulaci jsem ti připravil pár překvápek, které se ti určitě zalíbí! Simulace začíná za tři… dva… jedna.“
V té chvíli se vše zatemnělo. Procházím barevným tunelem. A najednou… znovu otevírám oči.

Penguin Operating Systém – Část třetí

Penguin Operating Systém – Část třetí
napsal kryserka

Probouzím se na rušné ulici nějakého města. Tohle nevypadá na město z Clubu Penguin. Všude okolo jsou vysoké budovy a mezi nimi jsou rušné silnice plné aut. Nikde není ani stopa po sněhu a je temná noc. Na všech těch budovách jsou obří obrazovky a na nich se přehrávají nápisy jako „Nemáte šanci, tučňáci, všichni kdo vás chránili, jsou pryč“, „Přestaňte uchovávat naději a poddejte se“, „Podlehněte vašemu vládci“ nebo „Uctívejte mě“. A vypadá to, že to zabírá. Po ulicích chodí hromady tučňáků, ale nikdo se nesměje ani neusmívá. Místo toho jen pořád někam spěchají, tváří se nevýrazně nebo naštvaně a strkají do sebe. Z reproduktorů po městě se náhle ozývá:
„Vítá vás váš vládce v dalším krásném dni v Penguinpolis! Jako vždy, slunce dnes nevyjde a očekávejte možné prudké lijáky a bouřky! Je to přesně měsíc, co jste všichni součástí nového systému a mnozí z vás se už poddali a uctívají mě jako vašeho jediného vládce. Poddejte se i vy ostatní! Každý, kdo se poddá a bude pracovat pro mne, získá obrovské bohatství a všichni mu budou závidět. Už nebude potřebovat žádné otravné přátele, budete mít jen vaše nechutně velké bohatství a mě! Každý den si budete užívat nejnovějších aut, nejlepšího jídla, krásných apartmánů a bazénů zlata! Stačí jen jediné: podlehněte!“
Náhle se mi ozve Gary do sluchátka, které mám po probuzení v uchu: „Taky tě vítám. Mimochodem, nikdo neví, že tohle umělá realita. Všichni si myslí, že POS zničil všechno na Clubu Penguin co stálo a nyní jsou v kompletně přebudovaném městě jménem Penguinpolis. Nikomu to ale neříkej. Vzbudil bys jenom pozornost a tu zatím nechceme. Teď už ale k plánu. Víš, jak jsem ti říkal o překvapení, co tě tady čeká? Povedlo se mi dostat do pár důležitých kódů od simulace a dokážu ji trochu změnit. Konkrétně ti dát superschopnosti. Skákat do obrovských výšek, běhat rychleji než auta, střílet ohnivé koule, nebo třeba dupnout a způsobit tím otřes země. Myslím, že by se nám to mohlo celkem hodit, až budeš zachraňovat ostatní.“
„To je super, Gary! Sem s tím!“ nadšeně odpovím.
„Zahajuji proces transformace. Trochu to bude nepříjemný pocit, ale to snad přežiješ…“
„Co? Co myslíš jako nepříjemný po-AU!“
Říkal jsem, že to trochu štípne.“ odpovídá Gary a přitom se zasměje.
„To je vážně šíleně vtipné. Ale máš pravdu. Cítím tu sílu! Hned to musím zkusit!“
Rozebíhám se. Cítím, jak najednou moje ploutve zrychlují a zrychlují. Vidím kolem sebe jen mihotání aut a tučňáků. Tohle je fakt super! Mohl bych zkusit skočit. Skrčím ploutve a odrážím se. Společně s mým rozběhem se najednou ocitám v obrovské výšce a vidím město z ptačí perspektivy. To je úžasné, co POS vytvořil. Možná je to šílený počítačový program, ale tohle město plné věží, mrakodrapů, aut a světel se mu vážně povedlo. Není tady, ale nic zeleného. Nic živého. Vypadá to, jak kdyby všichni zapomněli na ostatní a zajímali se jen o sebe. Musím všechny, co nejrychleji, zachránit!
Rozhoduji se, že přistanu se zemětřesným dupnutím. Letím k zemi a Gary náhle křičí:
„Ne, tohle nedělej, Mv100!“
Pozdě. Dopadám s obrovskou ránou na zem a okolo mne se na padesát metrů zachvěje zem. Několika domům prasknou okna ze zvukové vlny a někteří tučňáci se ani neudrží na nohou.
„Mv100, na tohle není čas! Zbytečně na sebe strhuješ pozornost! Nezapomeň, že to, co se ti stane v simulaci, se ti stane i v reálu!“
„To tady má jako POS policii, nebo co? Prosím tě, co by se mi mohlo stát?“
Po dokončeních mých slov se najednou ozval další otřes. Ten ale nebyl ode mě. Něco se rýsuje za mrakodrapy. Co to? To je obří robot! Sakra a právě střílí! Kolem mě najednou těsně prolétl laserový paprsek. Asi bych měl zdrhat.
„Mv100, utíkej po trase, co jsem ti právě označil! Vede ke dveřím od prvního vězného agenta!“
Rozbíhám se a robot mě stále následuje a střílí po mne. Tohle je opravdu šílené. Předbíhám auta a za mnou se žene obří robot, co ty auta drtí. Přeskakuji budovy, odhazuji vše, co mi stojí v cestě. V dálce vidím modré blikající dveře. To musí být ono! Na poslední chvíli se mi povede do dveří vstoupit. Málem mě ten obří topinkovač rozmáčkl. Znova slyším Garyho:
„Na takové blbnutí máme ještě času dost! Neupozorňuj na sebe zatím. Musíme nejdříve získat všechny agenty. Teď se nacházíš v simulaci Direktora.“
Jsem na další rušné ulici. Vypadá skoro jako ta z hlavní simulace, ale tady je den. Všichni někam chodí. Procházím ulicí a nepřipadá mi nic podezřelého. Potom si všímám jednoho starého tučňáka, co leží na kraji chodníku a žebrá. Přistupuji k němu blíže. Vypadá to, že je to žena. Má potrhané oblečení a klepe se zimou a stářím. Přistupuji k němu blíže a ptám se:
„Dobrý den neviděla jste tady někde Aunt Arctic? Růžová čepice, brýle, zelená barva.“
Stará tučňačice se na mě podívá a odpovídá: „Takhle mi už dlouho nikdo neřekl. Já jsem Aunt Arctic, ta která nikdy nic nedokázala.“
S údivem na tváři odpovídám: „Co? O čem to mluvíte? Přestaňte tu sedět, vždyť jste slavná reportérka tučňáčích novin a dokonce ředitelka tajné služby!“
„Mohla jsem být,“ zklamaně povídá.
„Ale vy jste!“
„No, nevím, o čem tu tedy mluvíš, ale já jsem pouze žebrák. Vždycky jsem si chtěla založit vlastní noviny a také jsem chtěla změnit dění na ostrově k lepšímu, tak mě napadlo přidat se k tajné službě. Ale moc jsem se bála. Bála jsem se toho, že to nedokážu, že to nezvládnu. A teď už jsem moc stará na to, něco dělat.“
„Aunt Arctic, nevím, o čem to mluvíte, ale to co si myslíte, není pravda. Vy byste se nikdy nebála z neúspěchu! Dokázala jste toho už tolik, jako žádný jiný tučňák. Jsme vám všichni vděčni. A nyní vás znova všichni potřebujeme. Tučňáci jsou v nebezpečí!“
„Mluvíš nesmysly. Jsem jenom podřadný tučňák, který nic nedokázal.“

Gary se náhle ozývá: „Na tohle není čas. Mv100, abys ji zachránil, musí s tebou projít zpět těmi dveřmi.“
Aunt Arctic reaguje: „No vidíš. Gary. To je tučňák, který toho dokázal hodně. Vymyslel tolik věcí, které nám nyní usnadňují život. Já tu jen sedím a žebrám. Nezvládnu nic lepšího.“
„Hlouposti! Jste ředitelka tajné společnosti, která udržuje ostrov v bezpečí, a píšete úžasné noviny, u kterých se baví každý tučňák na ostrově. Sjednotila jste nás a vedete nás za správnou věc! A teď jste potřeba víc než kdykoliv předtím! Všichni jsou rozhádaní, přestali se smát a nespolupracují! Stačí jen, když se mnou projdete těmi dveřmi.“
„Ale… ale já nemůžu. Bojím se.“
„Ale no tak! Překonejte ten strach! Vy to zvládnete! Jste Aunt Arctic! Potřebujeme vás!“
„A víš co? Dobře! Už tolikrát jsem se vzdala bez boje! Dojit ke dveřím snad ještě zvládnu! A jestli to, co říkáš, je pravda, tak mě mí tuňáci potřebují!.“
„Tak se mi líbíte! Pojďte, pomůžu vám vstát!“
Pomáhám Aunt Arctic se zvednout. Konečně se na jejím zamračeném obličeji objevil úsměv. Jdeme ke dveřím, procházíme a objevujeme se v dalším tunelu.

Lední medvědice

Kouzla. Pche, kdo věří na kouzla? No, Mv100 už asi ano. Přestože byl dosud skeptik, v jeho okolí se začínají dít podivuhodné věci...
Napsala Dafnia, vychází od šestého do dvacátého šestého června. Přeloženo ze slovenštiny.

Původní název: Polární medvědice

Lední medvědice - Část první

Lední medvědice – Část první
napsala Dafnia

Mv100 seděl, jako každé ráno, v centrále EPF. Voda z fontánky normálně tekla a počítače vesele hučely. Agent čekal na Garyho. Podíval se po místnosti, aby zjistil čas. Hodiny ukazovaly šest. Mv100 si povzdychl. Gary měl přijít o půl osmé. Mám ještě dost času, pomyslel si.
Z krku si sundal amulet a začal si jej podrobně prohlížet. Amulet jemně zářil. Sledoval symboly vyryté do zlata. Měl ho rád, nosil ho vždy u sebe.
Když se na přívěsek díval, vyrušilo ho tiché zasyčení výtahu. Že by už bylo 7:30? zeptal se sám sebe a podíval se na hodiny. Ručička lenivě ukazovala, že uplynulo teprve pět minut. Otočil se, aby mohl vidět, kdo vešel.

Z výtahu vystoupilo děvče. Energicky vešla do hlavní místnosti EPF. Černé vlasy měla sepnuté do neposlušného drdolu. Pár vlasů jí padalo do očí, ze kterých sršel adrenalin. Na krku se jí leskl zlatý přívěsek ve tvaru pufflího óčka. Oblečenou měla bílou blůzku a tmavomodré rifle. Nejvíce ale agenta do očí bila její barva peří. Bylo světle šedé.

„Dobré ráno,“ pozdravila a posadila se naproti Mv100, jakoby to tak dělala vždycky. Kdo to je, přemýšlel Mv100.
„Jsem Helena. Vy budete asi ten… známý agent,“ řekla, jako kdyby mu četla myšlenky. Vzala ze stolu svazek papírů a začala je potichu pročítávat.
„A-ano,“ zakoktal agent.
„Těší mě,“ hlesla Helena se zrakem stále obráceným na listy. Mv100 prosebně pohlédl na hodiny. Ty se mu však posmívaly a ukazovaly šest hodin a deset minut.
Vzdychl. Děvče jej chvíli pozorovalo, zakroutilo hlavou a četlo dále.
„Mv100?“ zeptala se náhle Helena.
„Ano?“
„Věříte v kouzla?“ zeptala se. Mv100 překvapeně zamrkal.
„Ne. Proč?“ zajímal se. Helena neodpověděla. Z tašky vytáhla oranžovohnědou kostku a položila ji před agenta M.
„Co je to?“
„Kouzelná kostka. Když ji vyhodíš, zazpívá,“ odpověděla Helena. Mv100 se málem rozesmál. Kouzla? Jen nějaký primitivní obvod!
„Věřte, nevěřte, s technikou to nemá nic společného,“ zabručela Helena a zamračila se. Agent se hned přestal usmívat.
„Každý tučňák jí může hodit, ale zazpívá jen někomu. To je první věc, která je na ní zvláštní… A druhá je, že jsou dvě takové. Jedna měděná a druhá stříbrná a zlatá. Z pravých kovů.“
Mv100 sebou trochu zavrtěl. Začalo ho to zajímat.
„Tyhle kostky hrají stupnici.“
„Stupnici? Jakou?“
Helena vzdychla a vytáhla z tašky tužku. Vzala jeden papír a obrátila ho za bílou stranu.
Nakreslila pět čar pod sebe a řekla: „Takovouhle.“ Mv100 pořád nechápal. Nakreslila sedm černých teček.
„Noty?“ podíval se agent na Helenu. Ta přikývla.
„No tak, zkuste si hodit. Možná jste to vy, komu zahraje,“ usmála se. Mv100 si kostku prohlédl zblízka. Nebyla velká, každá strana mohla mít nanejvýš pět centimetrů. Potěžkal ji a vyhodil do vzduchu. Čekal, kdy mu znovu přistane v křídle, ale kostka se začala vznášet ve vzduchu.
„Do, re, mi…“ zazpívala kostka a opět spadla. Helena se na agenta podívala s překvapeným výrazem.
„Tedy… Já…“ Po chvíli si uvědomila, že má zobák otevřený dokořán a zavřela jej. „Sbohem.“
Rychle se postavila, obešla stůl a běžela k výtahu.
„Počkejte!“ zavolal na ni Mv100, ale výtah už ji odnášel pryč. „Zapomněla jste si tu tašku…“
Mv100 vzdychl, sebral tašku a vydal se k výtahu.

Výtah znovu zasyčel a otevřel se. Vodopád ustoupil, aby mohl Mv100 vyjít ven.
„Á, dobré ráno!“ pozdravila ho Elen, která pracovala v Každodenní Telefonní Ústředně. Byla také známá jako strážná vchodu do EPF.
„…Brýtro. Neviděla jste Helenu?“ zeptal se Mv100.
„Koho?“ Elen vypadala překvapeně.
„He-le-nu.“
„V poslední době jsem neviděla nikoho vycházet…“ odpověděla Elen a znovu se vrátila k dokumentu na počítači.
Mv100 ještě chvíli pozoroval Elen, a potom vyběhl ven. Prosím, ať už nezmizela, přál si.
Vyšel z centrály. Helena se tam opírala o stěnu. Jakmile Mv100 vyšel ven, rychle běžela pryč.
„Počkejte!“ volal Mv100 a běžel za ní po celém ostrově s kabelkou v křídle.
„To si nevšimla, že jí něco chybí? Ale co když… to jen hraje a chce mě někam dostat?“ brumlal si po cestě. Zastavil se. Tahle možnost ho předtím nenapadla. Helena ho chce někam přilákat, ale aby to vypadalo nenápadně, nechala tašku u agenta, aby jí donesl. Šikovné.

Mv100 si všiml, že Helena míří hluboko do lesa. Bylo ji tu těžší najít, protože mu ve výhledu překáželo množství stromů. Po chvíli doběhl celý udýchaný na mýtinku. Podle stop Helena došla sem a… zmizela. Stopy končily uprostřed mýtiny. Vypařila se?
„Heleno?“ zvolal. Odpověděla mu jen ozvěna: „Leno, leno, leno…“
Kde může být? zamyslel se Mv100 a podíval se okolo. Nikde nikdo. Ale pozor! Za stromy se něco mihlo.
„Heleno?“ zakřičel. Na tučňáka to bylo příliš velké. Pohybovalo se to v kruzích – a blížilo k němu.
Vtom z křoví vyskočil medvěd. Mv100 překvapeně vykřikl. Zakopl o kořen stromu a svalil se na zem. Medvěd se zastavil nad ním a potichu vrčel.
„Herberte?“ hádal agent. Bylo to menší než Herbert. Po pár myšlenkách mu došlo, že je to medvědice.
Medvědice se ledově zasmála. Agentem zatřáslo. Herberta se nikdy nebál, ale netušil, že je tu i medvědice.
„Podívejme se. Pěkný, chutný a hloupý,“ vycenila medvědice zuby ostré jako břitvy. Mv100 nasucho polkl.
„Mysli, mysli…“ zašeptal. Kopnul ji do břicha. Medvědice zaskučela a poodběhla. Agent se teď mohl bez problémů postavit.
„Nezahrávej si!“ zařvala a vrhla se na Mv100, ale ten jí šikovně uhnul. Medvědici se to nelíbilo. Byl na ni příliš rychlý.
Zatímco přemýšlela, jak ulovit večeří, vyčaroval Mv100 velkou ohnivou kouli a hodil ji po medvědici.
Byla příliš pomalá. Nestihla docela uhnout a oheň se jí rozprskl na nose. Bolestivě zaskučela a velkou tlapou si třela popálený nos.
„Hlupáku,“ zavrčela. Chtěla se na tučňáka znovu vrhnout, ale její nohy zůstaly přimrazené na místě. Další práce Mv100.
„Co to… ne!“ vrtěla sebou na všechny strany. Mermomocí se chtěla odtrhnout, ale ostré kousky ledu se jí zařezávaly do nohou.
„Hm… zavolám Guyovi. Asi by tě měli dát do vězení, abys tu nenapáchala větší škody,“ přemýšlel nahlas Mv100 a začal hledat mobil. Pak si ale vzpomněl, že ho nechal v centrále.
„Zůstaň tu a nikam nechoď,“ přikázal jí. Medvědice dále naříkala.
„Jako by to šlo!“
„Hm. Taky pravda.“
Agent se otočil a běžel zpět do města.

Lední medvědice - Část druhá

Lední medvědice – Část druhá
napsala Dafnia

„Poprvé jdeš pozdě,“ usmíval se Gary, když Agent M vběhl do centrály. Jakmile ale spatřil jeho výraz, úsměv mu z tváře zmizel.
„Stalo se něco?“
Mv100 se zhluboka nadechl a všechno mu vypověděl. Gary přikyvoval a jeho tvář se stávala bledší.
„Herberta se nebojíš, ale medvědice ano?“ popíchnul ho Mv100.
„No, víš, je možné, že tu brzo budeme mít malé medvídky…“ poznamenal Gary a otřel si brýle o plášť.
„Tak jako tak to musíme říct Directorovi,“ vstal Gary od stolu. Oba se vydali do místnosti, kde sídlil ředitel.

„Dire… Nemáš uniformu,“ poznamenal Gary, když vešli dovnitř. Aunt Arctic na sobě měla svou oblíbenou růžovou čepici a svetr stejné barvy. Seděla za počítačem a mračila se.
„Tohle už je popáté, co se nám Bílý lotus dostal do systému. Určitě to byl, kdo nám vyhodil pojistky!“ rozhodil rozhořčeně křídly Director.
„Bílý lotus?“ zeptal se Mv100.
„Nějaký hacker,“ upřesnil Gary.
„Ale kvůli tomu tu asi nejste. Co se děje?“ zavřela Aunt Arctic notebook a přes své brýle se podívala na agenta. Mv100 vzdychl a vypověděl celý příběh od začátku.

„Zajímavé…“ utrousila Aunt Arctic, když Mv100 dovykládal.
„A co ta Hannah?“ ozval se Gary.
„Helena,“ opravil ho Mv100.
„Hannah. Není zachycená na žádné kameře. Nemohla se dostat dovnitř. Není agent. Vlastně ani nevím, kdo to je. Podle počítače neexistuje,“ odpověděl Gary, který se mezitím přesunul k počítači a něco na něm hledal.
„To není možné! Viděl jsem ji, dokonce mi dala tuhle kostku!“ rozzlobil se Mv100 a vytáhl z kapsy kabátu měděnou věcičku. Director si překvapeně sundala brýle a vzala kostku do křídel.
„O tom musím napsat…“ zabručela si pro sebe.
„Co dělá?“ zeptal se Jet Pack Guy, který se náhle objevil ve dveřích.
„Zpívá,“ odpověděl jednoduše Mv100.
„Zpívá?“ vystrčila ze skříně hlavu Dot.
„To tu nemůžu mít ani trochu soukromí?“ zvolala Aunt Arctic.
„Takže zpívá?“ ignorovala Dot Directora a vyšla ven ze skříně. Mv100 neodpověděl, jen si vzal kostku a vyhodil ji do vzduchu.
„Do – re – mi,“ zazpívala kostka a znovu přistála v křídle.
„Úžasný mechanismus!“ vzal Gary kostku a také ji vyhodil. Protestující kostka přistála Garymu v křídle tiše.
„Jako obyčejná. Proč zpívá jen, když ji má Mv100?“ podotkla Dot.
„Nevím. Ale před nějakou dobou, když jsem hledal stopy po Herbertovi, jsem našel stříbrnou,“ přiznal Gary a ze své kapsy vytáhl další kostku. Mv100 je obě vzal a naráz vyhodil do vzduchu.
„Do – re – mi – fa – so – la…“ zazpívaly kostky o tři tóny navíc.
„Ještě dvě noty!“ zvolala nadšeně Dot.
„Jenže další kostku už nemáme,“ zchladil její nadšení Jet Pack Guy.
„Když už jsme u toho, v lese máš dáreček,“ otočil se Mv100 na Guye.
„Tu medvědici? Už letím,“ usmál se Guy a zmizel.
„Ten snad opravdu slyšel všechno! Takže zlatá kostka zahraje konec? Úžasné! Opravdu o tom musím napsat,“ usmála se Aunt Arctic a naklonila se k počítači.
„Úplně zapomněla na toho hackera,“ zašeptal Gary a kývl na Agenta M, aby jej následoval.

„Co děláme v tvé laboratoři?“ zajímal se Mv100. Gary tu měl obrovské množství svých vynálezů, všechny končící na 3000.
„Chci zanalyzovat tu kostku,“ odpověděl Gary a otevřel skener.
„Jak?“
„Rozložím molekulární částice a atomy a ty se zaznamenají. Přenesou se na disk a po zpracování počítačem se mi na monitoru ukáží jako 3D obraz, i s vnitřkem.“
„Slovensky, prosím…“ řekl nejistě Mv100.
„Ofotím do počítače kostku i s vnitřkem,“ zestručnil výklad Gary a podíval se na agenta jako na neschopného hlupáka.
Mv100 vložil obě kostku do skeneru a zavřel ho. Chvíli bzučel a svítil.
„Pojď, už je to hotové!“ kývl Gary na agenta. Na monitoru byly kostky ve 3D. Gary je pomalu otáčel pomocí myši.
„Podívej se na tohle… Úžasné! Tělíska v kostce se vznášejí, nejsou tam napevno,“ řekl Gary a přiblížil obraz. Vevnitř se nacházely tři strunky, které kroužili po vnitřním obvodě a jedna menší kostka. Gary stisknul tlačítko „Zatřást“. Obraz se roztřásl a malá kostka pomalu narážela do strunek.
„Nádhera,“ vzdychl Mv100.
„To zařízení je galaktické! Ale ne naše.“
„Ne naše? Jak to myslíš?“ vyzvídal Mv100.
„Nevyrobil jsem ho já, ani nikdo odsud.“
„Je z vesmíru?“ zeptal se agent.
„Z budoucnosti,“ opravil ho Gary.
„Cože?“ zvolal překvapivě Mv100.
„Jo. Ale Odhrnovač času 3000 už je vypnutý. A tohle tu muselo být už dávno před prvním spuštěním…“ přemýšlel Gary.
„Tak jak se to sem dostalo?“ zajímal se agent.
„Nevím. A to se mi nelíbí. Dávám ti to jako misi. Vypátrej tajemství kostek a…“
„Utekla!“ vběhl do místnosti Jet Pack Guy.
„Kdo?“
„Lední medvědice. Není tam.“
„Musí tam být!“ odporoval Mv100.
„Vypátrej tajemství kostek a najdi poslední,“ dopověděl Gary.
Mv100 přikývl. „To bude náročné. Jdu na to.“

Případ identity

Kdo je Ta99? Nebo snad Mv100? Klub pro sběr pufflích óček se to snaží zjistit. Jak všichni ví, sběrem pufflích óček se tam nezabývají...
Napsal mv100, vychází od třetího července do dvacátého prvního srpna.

Případ identity - Část první

V Železném Icebergu jste četli:
„Bojím se, že někomu dojde, že není normální pojmenovat své dítě dvěma písmeny a třemi čísly,“ zašeptal Mv100.
Opodál stál jeden ze zachráněných tučňáků a přidržoval si odposlouchávací sluchátko u hlavy. Usmál se. Vždycky si myslel, že je to trochu divné. Ještě nevěděl, jestli je to důležité, ale pevně se rozhodl, že tuhle informaci předá svému pánovi.

Případ identity – Část první
napsal mv100

„Tak, hochu, ty jsi tu nový?“ zeptal se jeden ze shromážděných tučňáků nově příchozího.
„Jo, vidím to tu poprvé,“ přitakal nováček a rozhlédl se po iglú. Na zdích visely ninjovské pásky všemožných barev, tu a tam je vystřídala nástěnka, plně obsazena papíry. Některé z nich byly napsány jakýmsi tajným kódem, který nešel jednoduše přečíst. Nikdo okolo to neuměl. Zatím.
O pár minut později se místnosti prohnala vlna nadšení. Přišel totiž předseda Klubu pro sběr puffích óček, Lukáš Ploutvička (shodou okolností bratranec slavného televizního moderátora). Téměř všichni zmlkli jako na povel. Lukáš se rozhlédl po tučňácích. Tohle iglú mu patřilo. Bylo jedním z jeho sedmi domů. Lukáš měl totiž skrz svého bratrance mnoho přátel, kteří mu pomohli dostat se k mnoha mincím.
„Vítám všechny, kteří jsou tu dnes poprvé,“ začal svou řeč. Jeho mohutný hlas se rozléhal po okolí.
„Toto je pro náš Klub významná schůze – má totiž číslo sto. Ovšem, jak všichni víme, sběrem pufflích óček se tu nezabýváme.“
Odpovědí mu bylo pochichtávání nemálo tučňáků kolem. Při tom se někteří podívali na ony papíry na zdích a úsměv jim z tváří zmizel.
„Program na dnešní večer znáte. Jako první tedy vystoupí se svou přednáškou Arthur Sníh.“
Obecenstvo zatleskalo a Lukášovo místo za řečnickým pultíkem nahradil jiný tučňák. Stejně jako většina ostatních měl na sobě pásek Card-Jitsu.
„Když už máme tu stou schůzku, dovolil jsem si udělat menší shrnutí dosavadní práce Klubu. Myslím, že bude zajímat hlavně ty, co k nám přišli nedávno. Tak tedy,“ zhluboka se nadechl, „ačkoli tady můžeme najít tučňáky ze všech oblastí ostrova, všemožných povolání, všichni máme jednu společnou věc. Ta99.“
„K tomu bych pak měl jednu poznámku, ale pokračuj,“ přerušil řečníka na chvíli Lukáš.
„To slovo nás pronásleduje ve snech a obklopuje ho mnoho otázek. Je to vůbec slovo? Pokud ano, co znamená? Proč o něm vědí jen někteří ninjové? Proč mezi námi není jediný ne-ninja? Skoro všichni z nás se domníváme, že Ta99 je tajemnou osobou z pradávna Clubu Penguin. Jsou tu i výjimky, třeba jeden bývalý člen Klubu tvrdil, že je to jen označení mixéru. Hm. Bývalý člen, samozřejmě. (potlačovaný smích publika) Zasvětili jsme se jedinému cíli – objevit toho, kdo se skrývá pod označením Ta99. Děkuji za pozornost.“
Lukáš se opět ujmul slova: „Děkujeme za proslov, Arthure. Jak jsem řekl, mám k tomu jednu připomínku. Ta99 totiž možná není pravé jméno toho, koho hledáme.“
„To je poněkud kontroverzní, nemyslíte?“ zakřičel na něj kdosi.
„Prošel jsem velmi důkladně svou mysl. Čím hlouběji jsem se soustředil, tím méně a méně se mi vybavovalo to Ta99. Stejně to nechápu, myslel jsem si, dvě písmena a dvě čísla, může to být vůbec jméno? Jenže pravda je možná ještě divnější.“
Dav reagoval zaujatým mručením. Každá nová nápověda se mohla hodit. Tím lépe, pokud byla získána čistou ninjovskou cestou – prohledáváním paměti.
„Víte, že mnoho dokumentů, které vidíte na tabulích, jsou psány agentským písmem. Neumíme je rozluštit, i když by nám to hodně pomohlo. A také víte, že jen jeden jediný text se zmiňuje o Ta99. Ale hodně agentských papírů má na sobě napsané číslo sto. Mysleli jsme si, že je to šifra, číslo devadesát devět zvýšené o jedno. Ale co když je to naopak? Co když ‚100‘ je původní označení a ‚99‘ jen zamaskování? A to je to, co jsem objevil. Nehledáme nikoho, kdo si říká nebo říkal Ta99. Hledáme někoho, kdo se jmenuje Mv100.“
Jestli předchozí informaci vzali ostatní s povděkem, tahle se jim vůbec nelíbila. Vždyť Lukáš právě obrátil polovinu jejich důkazů naruby!
„Uklidněte se, přátelé, prosím. Vůbec si tím nejsem jistý. Abych svou hypotézu potvrdil, podal jsem si přihlášku do tajné služby. Pomocí jejich kódu budu moci rozluštit to, co jsme již získali. A v utajených archivech toho bude možná ještě více!“ zvolal.
Iglú se, obrazně řečeno, rozpůlilo. Asi dvacet přítomných nadšeně pokyvovalo hlavou a pobízelo Lukáše, aby neztrácel čas a k přijímacímu pohovoru do EPF se dostavil co nejdříve. Další dvacítka křičela, že je to naprostý nesmysl a Klub by se měl věnovat jen stoprocentně ověřeným důkazům.
Arthur se naklonil k Lukášovi a pravil: „Myslíš, že bychom mohli použít proces jedna?“
„Žádné mohli. Musíme. Tohle může přerůst ve vzpouru,“ zamračil se Lukáš.
„Mám to udělat?“
„Ano.“
Arthur se nepozorovaně vytratil z místnosti. Kvůli hádce si jej nikdo nevšiml. Za chvíli se vrátil spolu se čtyřmi svalnatými čahouny. Dva se postavili ke dveřím a další dva začali okamžitě železnými pálkami omračovat ty, kteří před chvílí vyjadřovali nesouhlas s Lukášovým návrhem. Někteří se pokusili utéct – zadrželi je ti u dveří. O minutu později nebylo v místnosti kousku vědomého tučňáka, který by nesouhlasil s nejnovějším návrhem Klubu.
„Prohlašuji tuto schůzi za ukončenou!“ zakřičel Lukáš. O chvíli později dodal tichým hlasem: „Mým plánům nikdo vzdorovat nebude.“

V centrále EPF se mezitím Mv100 lenivě opřel o velkou obrazovku a prohlásil: „Stejnak by mě zajímalo, kolik pufflích óček ten divný klub nasbíral…“
„Jo,“ přikývl hlavou Jet Pack Guy, „podle pár našich lidí se zabývají historií.“
„Kdo by zakládal historický klub pod jiným jménem?“ zajímal se puffle Zlaťák, který ještě před chvílí spal v helmě Mv100. Helma ležela na stolku a každý sebemenší pohyb ji rozkolébal. Zlaťákovi se tam sice spalo dost špatně – ale lepší něco než nic.

„Pufflí óčka se ti asi líbí víc, že?“ zasmál se Mv100.
„To ano. Mimochodem, kdo bude zítra mluvit s těmi uchazeči?“
„Rookie. Naštěstí je Ředitelem pro styk s veřejností on a ne my,“ pokrčil rameny Jet Pack Guy.
„Tenhle Puffle-překladač je skvělý,“ podotkl Mv100, „konečně si s puffly může povídat i někdo jiný než já.“
„Mlč už, chce se mi spát.“

Případ identity - Část druhá

Případ identity – Část druhá
napsal mv100

„Nezajímá mě, že jsi tu poprvé. Tahle Myš 3000 prostě musí pryč!“ rozkázal Gary Lukášovi.
„Ano, pane,“ zamumlal nový agent a odešel vyhodit Garyho nový nebezpečný vynález nahoru do telefonní centrály.
Potkal tam jednoho červeného tučňáka, který se na něj zeširoka usmíval.
„Ahoj,“ řekl mu.
„Dobrý den,“ odvětil plaše Lukáš.
Oba dva nastoupili do výtahu.
„Ještě jsem tě tu neviděl. Jak se jmenuješ? Myslím, kódově.“
„LH46, nebo tak nějak,“ zaváhal Lukáš. „A vy?“
„M, jenom M. Nediv se tomu, že nemám v označení číslo. U mě by to bylo na škodu,“ mrkl M.
„Jak to myslíte?“ otázal se Lukáš.
„Nejdřív si ujasníme jednu věc – nevykej mi. No, nemám číslo, protože…“
Výtah dojel na místo určení a oba dva příchozí uvítal Garyho silný hlas.
„Mv100! Pojď mi, prosím, s tímhle pomoct. LH64, ty si můžeš dát volno.“
„Dopovídám ti to jindy,“ usmál se Mv100 na zkoprnělého Lukáše. „Zatím!“
Lukáš zůstal stát ve výtahu. Dveře se automaticky zavřely a kabina vyrazila zpět na povrch.
„Takže Mv100… Ale to není možné… Jak to?“ mumlal. Náhle se dovnitř vhrnulo několik tučňáků, zabraných do velmi živého hovoru.
„Přísahám! Globální oteplování je stále silnější,“ hádal se jeden a obrátil se na Lukáše.
„Hele, novej. Co ty si o tom myslíš?“ zeptal se ho další tučňák, když také zpozoroval neznámou tvář.
„Jak může být Mv100 tady?“ pokrčil rameny Lukáš.
„Hochu, posloucháš nás vůbec? My se tu bavíme o klimatu, ne o šéfech!“ zasmál se první agent.
Výtah cinkl a všichni včetně Lukáše vystoupili v základně, kde panoval čilý ruch.
„Zpět k plánu, zpět k plánu,“ přeříkával si Lukáš a zamířil k místnosti s počítači.
Nasadil veselý optimistický tón hlasu: „Zdravím! Prý mám vyzvednout nějaké papíry z archivu, kudy tam?“
Červený tučňák v obleku za stolem ani neodhlédl z obrazovky a jen utrousil: „Vlož do počítače Systém Defenderu archivní disketu, ukáže se ti tajný průchod.“
„Hm. Díky,“ usmál se zeširoka Lukáš a vydal se na místo určení. Na stole sebral jakousi disketu, která se tam povalovala. Vedle ní ležela nedojedená snídaně. Roztržitě ji zasunul do stroje, jenž začal nervózně blikat.
„PŘÍSTUP POVOLEN. ÚROVEŇ PŘÍSTUPU 3,“ ohlásil monitor a odklopil se.
„Trojka? To je ještě víc, než jsem doufal,“ zachechtal se Lukáš. Překvapení už ho úplně přešlo.
Mv100 se otočil na červeného tučňáka za počítačem.
„Co může chtít v archivu?“
„To netuším, ale podle toho, co mělo včera stát v jednom z jeho iglú…“ zamračil se Jet Pack Guy.
„Je Zlaťák na místě?“
„Prý si s sebou vzal i pár kamarádů. Jestli ten Ploutvička ukradne něco cenného, ven se nedostane, dokud ho nepustíme.“

V archivu byla tma, jediné světlo vyzařovalo z malého displeje u vchodu. Naštěstí to byl také vypínač od zářivek. Lukáš nechtěl ale nic riskovat, takže se rozhodl spolehnout na svou baterku.

Z dáli se ozvalo tiché pískání.
„Netopýři? Tady?“ podivil se Lukáš a zasvítil na mapu, která visela na zdi. „Tak se podívejme… Úroveň jedna tudy, dvojka támhle, trojka vedle, do čtyřky a pětky vede společná chodba. Hotový poklad.“
Vytáhl agentský mobil a zapnul funkci Vyhledávání. Jako zdroj uvedl Archiv. Chvíli přemýšlel, co má napsat. Pak se rozhodl pro „informace o agentech“. Ukázalo se, že to byla dobrá volba. Mobil mu okamžitě řekl, kde přesně může hledat složky.
Opět uslyšel kvíkání.
„Podle Červeného půjde do úrovně tři,“ vysvětloval Zlaťák své jednotce.
„Co hledá?“ zeptal se modrý puffle.
„Červený tvrdí, že něco o Těch, kteří umí vše.“
„Nechápu, proč jim říkají ‚agenti‘. ‚Ti, kteří umí vše‘ je přece mnohem lepší název!“ poskakoval modráček na místě.
„Mají pro to své důvody. Stejné, jako proč se v jejich jazyce řekne Červený ‚Mv100‘. Už mlč, všimne si nás.“
„Hygiena jim tu asi moc neříká, když tu mají netopýry. Nebo snad puffly? To by byla hrůza,“ přemítal Lukáš nahlas. Dorazil ke dveřím s velkým číslem 3. Malý monitor vedle ukazoval nápis „Přístup do archivu POVOLEN“. Lukáš stisknul tlačítko, aby odsunul vrata a vstoupil dovnitř. Byly tam stovky papírových složek, vedle kterých tiše bzučely počítače bez monitorů – tam byly uloženy kopie. Police byly označeny písmeny. Lukáš zkusmo sáhl po jedné s nápisem „Dot – TAJNÉ“. Nebylo tam nic, co by jej zajímalo, a tak ji zase vrátil do poličky Do – Dz.
„Tak, Mv100,“ rozhlédl se, „je čas zjistit, kdo doopravdy jsi.“

Případ identity - Část třetí

Případ identity – Část třetí
napsal mv100

Lukáš už strávil v místnosti téměř půl hodinu, ale stále nemohl najít spis agenta Mv100. To se ale mělo brzo změnit. Konečně narazil na polici, kde se skladovaly složky od písmen Mn do Mz. Najít ten správný svazek už mu trvalo jen pár minut. Mv100 tu měl dokonce tři spisy. Na prvním stálo jen jeho jméno, na druhém bylo připsáno „Tajné“ a na třetím „Přísně tajné“. Lukáš rychle prostudoval ten základní. Byla to krátká tabulka.

JMÉNO A PŘÍJMENÍ: Mv100
DATUM NAROZENÍ: 2. 10. 64
BYDLIŠTĚ: Za dolem 1
PŘIDĚLENÉ KÓDOVÉ JMÉNO 1: Agent
PŘIDĚLENÉ KÓDOVÉ JMÉNO 2: M
PŘIDĚLENÉ KÓDOVÉ JMÉNO 3:
STUPEŇ DŮVĚRYHODNOSTI: PŘÍSNĚ TAJNÉ, SUPERTAJNÉ
PŘIJAT: 2. 10. 67
V3

Lukáš se zamyslel. Tohle mu říkalo dost. Mv100 byl přijat do agentury přesně tři roky po svém narození. To byla dost krátká doba. Většina tučňáků v takovém věku teprve studuje. A teď se píše rok 2014 – ve starém kalendářním systému 73 – takže Mv100 je agentem necelých šest let. Nenápadný nápis V3 znamenal, že tohle byla už třetí verze složky. Někdo ji tedy dvakrát pozměnil.
„Písk,“ ozvalo se za Lukášem potichu. Zvěd se rychle otočil, ale nic neuviděl.
„Tiše, ty blázne,“ zašeptal modrému pufflovi Zlaťák.
„Ale já to přečetl! Přečetl!“ radoval se modráček.
„Tak to ano. Koho hledal?“
„Červeného! Bylo tam Em Vé Jedna Nula Nula!“
„Mv100? Budu jej muset upozornit!“ ztuhl Zlaťák. „Proč zrovna mého pána?“ divil se zlatý puffle a vyslal myšlenkovou vlnu. Přes všechny zatáčky a tlusté dveře se do centrály dostala až za deset minut…
V odtajněné složce byl ještě jeden list papíru. Bylo tam napsáno toto: „Agent tajných služeb P. S. A. a EPF. Vždy nosí červenou barvu a červenou helmu, zbytek oblečení se různí. Nejlepší řadový agent. Opakovaně vysílán na nebezpečné až sebevražedné mise. Podléhá přímo Directorovi. Důvěryhodný, přístup k velmi tajným informacím. Podle dvou nezávislých zdrojů je tzv. Senseiem umění Card-Jitsu.“
„Tak proto!“ zvolal Lukáš. Ozvěna mu dunivě odpověděla: „Proto… roto… to…“ Bylo to čím dál tím lepší. „Mv100 je mistrem Card-Jitsu! Ty sny se zdály jen ninjům…“ řekl trochu tišeji. Povzbuzen tím, co se dozvěděl ze složky, která ani nebyla tajná, rozevřel tajný spis. Oči mu těkaly ze strany na stranu. Rozkládal se před ním neuvěřitelný příběh. Vždy, když si myslel, že právě přečetl tu nejnemožnější věc, vždy se na dalším řádku vynořila ještě podivnější. Bylo tu všechno. Skoro. Na konci spisu stála malá hvězdička a u ní text „Informace o případu XII-V-MM jsou hodnoceny jako Přísně tajné“.
Lukáš dychtivě sáhl po další složce, prudce ji otevřel a začal číst. Alespoň se o to pokusil, protože v tu chvíli jej kdosi praštil železnou tyčí do hlavy. Lukáš upustil složku a svezl se na stůl.

Mv100 se na špeha zvysoka podíval: „Tak tohohle sis usmyslel… Zajímavé.“
Pak se k němu naklonil a zašeptal: „Jenže tohle už ti dovolit nemůžu.“
„Chceš ten Vymazávač mysli?“ zeptal se Jet Pack Guy.
„Je to lákavé, ale raději ne. Není to příliš čestné. Taková deus ex machina,“ zamyslel se Mv100.
„Deus ex co?“
„Bůh ze stroje. Myslím, že ten pojem je z Ostrova lidí. Říkali tak věcičce, která tě znenadání zachrání, ale ty pro to nemusíš nic udělat. Nemám takové věci rád.“
„Hm. Ale co s ním? Přečetl si tajnou složku.“
„Myslím, že na Panfu uvítají nějakého toho tučňáka, co by jim pomohl.“
„Prozradí nás!“ odporoval Guy.
„Řekl bych, že teď se nám bude hodit bůh ze stroje. Trochu mu popřeházím tok myšlenek. Když ho přinutí mluvit, dá jim jen nesmysly,“ vysvětlil Mv100 a natáhl ploutev. Jet Pack Guy mu do ní dal malou krabičku. Agent na ní začal nastavovat parametry.
„Můžu se na to podívat?“ zeptal se nesměle Guy.
„Klidně, ale… Ne na tu přísně tajnou, prosím.“
Jet Pack Guy vzal tajný spis a zběžně jej prolétl. Hvízdl.
„To vysvětluje pár tvých… vlastností. Jak jsi na tom?“
„Už to skoro mám, jen musím vyslat elektrický signál,“ pokrčil rameny Mv100. Krabička zabzučela a bezvědomý Lukáš sebou trochu trhl. Mv100 pískl. Lukáše obklopilo pár pufflů a odneslo ho směrem ven.
„Jdeme?“ zeptal se unaveně M.
„Jasně,“ odpověděl mu Guy a mlčky se vydali za puffly.
U vchodu do centrály se Jet Pack Guy podíval na Mv100.
„Ty, M… Co se s ní pak stalo?“
„Krátce potom ji zastřelili. Jeden z důvodů, proč jsme zakázali zbraně,“ řekl Mv100 a podíval se do země.
„No nic,“ mávl ploutví,“ zpět do práce.“

Případ identity - Část čtvrtá

Případ identity – Část čtvrtá
napsal mv100

Září roku 64
Agentka SP-573 se procházela po pláži. Nebylo tomu tak dávno, co se znovu otevřel maják, a ona se ještě nestihla přijít podívat. Teď už musela jít do Sportovního obchodu, za kterým se skrývala centrála P. S. A. Ani nevěděla proč, ale rozhodla se, že dnes přijde do práce pozdě, a předtím se trochu projde.
Milovala přírodu. Agentkou se stala hlavně proto, aby mohla mít výmluvu, proč je pořád někde pryč. Vydala se směrem k lesu.

V těch oblastech tehdy nikdo moc nechodil. Ještě tam ani nebyly cesty. V podstatě se tam nacházela divočina. Zaslechla praskání větviček a ohlédla se. Nic tam nebylo. Zakroutila hlavou. Byla si jistá, že něco slyšela. Asi jeden z těch divokých pufflů, pomyslela si. Šla dál. Náhle její pozornost upoutalo cosi bílého v křoví. Klekla si, aby se podívala blíž. Byla to dvě opuštěná vajíčka! Její tep se zrychlil. Někdo tady nechal své vlastní potomky. Co ho k tomu vedlo? Ale to teď nebylo důležité. Vajíčka byla studená na dotek. Jestli něco neudělá, brzy prochladnou a zárodky v nich zemřou. Sundala svou šálu a vejce do ní pevně zachumlala. Rozhodla se běžet zpátky do centrály. Gary bude mít určitě nějaký vynález, který je zachrání. Všimla si, že na zadní straně vajíček je cosi černého. Aby to tak byla prasklina! Rychle se na to podívala. Byla to jakási písmena, ale neměla čas si je přečíst. Začínalo se stmívat a ona byla pořád v lese. Kdo ví, co tu žije. Slyšela o tom, že tu žije lední medvěd… Přidala a za pár minut už byla ve městě. Odtamtud už se do základny P. S. A. dostala velmi rychle.

„Gary, Gary!“ zavolala ode dveří.
„Sebby! Kde jsi byla? Měl jsem o tebe starost,“ zamračil se vynálezce.
„Trochu jsem se prošla a… Podívej,“ ukázala mu šálu.
„Chudáčci,“ zjihl Gary, když se na vejce podíval a šáhl do jedné z poliček. Vytáhl něco, co připomínalo křížence topení a kolébky.
„Co je to?“ zajímalo Sebby.
„Inkubátor 2500. Není to konečná verze, ale bude to muset stačit. Podej mi je,“ vyzval ji Gary.
„Nemohli tam být dlouho, ještě žijí. Jsou už docela vyvinutí, tak dva týdny,“ řekl po chvíli zkoumání Rentgenem 3000.
„To jsem ráda,“ ulevilo se Sebby.
„Je tu cosi černého,“ upozornil ji Gary.
„Ano, já vím, asi písmena. Moc jsem si jich nevšímala.“
„Hm. To větší má na sobě M a to menší B. Nemůžu si tím být jistý, ale možná to jsou začátky jmen.“
„Co za matku by nechala své potomky v lese na jistou smrt a přitom na ně napsala jejich jména?“ zlobila se Sebby.
„Netuším. Říkáš v lese?“ zajímalo Garyho.
„Jo. Sektor V100, aspoň myslím.“
„To je opravdu daleko… Moc tučňáků tam nechodí.“
„Záhada. Každopádně, myslíš, že jsou to iniciály? Pak bychom jim měli vymyslet celá jména.“
„Jestli se vůbec vylíhnou… Ale raději bych jim nechal jen ta písmena. Kdo ví, třeba se k nim ještě někdo přihlásí.“
„Nemůžeme je přece pojmenovat jedním písmenem!“ odporovala Sebby.
Gary se zamyslel: „A co k tomu přidat ten sektor? Je to to jediné, co o nich víme. M, B a V100.“
„Takže… Mv100 a Bv100?“ zapřemýšlela Sebby. „To by asi šlo, i když je to stejně divné.“
„Jak říkám, jestli se vůbec vylíhnou… Zatím je necháme tady.“

O dva týdny později se centrálou rozlehlo hlasité pípání.
„Nebojte, děťátka,“ zahřívala je ploutvemi Sebby, „maminka vás ochrání.“

Psal se druhý říjen roku 64. Maminka je ochránila. Nebyla tam dlouho, ale ochránila. A když tam už nebyla, o dvě mláďátka se staral „strýček“ Gary. Když už dospěli, rozhodl se, že nesmí nic vědět a změnil jim i sobě pomocí svých vynálezů mysl. Od té doby si všichni tři mysleli, že Gary byl jen „známý jejich rodičů“. Gary před tím, než použil Pozměňovač paměti, všechno zapsal a uložil do tajných složek v archivu. Tak se Mv100 o několik let později, až už byl dávno agentem, dozvěděl pravdu. Gary tušil, že kdysi něco takového existovalo, ale nemyslel na to. Bv100 nenásledoval stopu své matky a agentem se nestal. Byl z něj velký dobrodruh (jednou se mu podařilo dostat na Panfu bez toho, aby si ho tam někdo všiml) a později se trvale přestěhoval do hor. Takový byl začátek složky „Mv100 – Tajné“. Příběh Sebby už znal jen její adoptivní syn. A do dnešních dnů zůstalo záhadou, kdo tam tehdy ta dvě vajíčka položil.

„Tak, hochu, ty jsi tu nový?“ zeptal se jeden ze shromážděných tučňáků nově příchozího.
„Ale kdepak, já už jsem tu podruhé,“ usmál se tučňák. „Kdy přijde ten pan Lukáš?“

V zajetí plazů

Při rutinní kontrole zabavených iglú se Mv100, Jet Pach Guy a Dot dostanou do pasti, ze které nelze jen tak uniknout. Cesta ven vede pouze přes soustavu podzemních chodeb, kde se očividně děje něco nekalého.
Vychází od čtvrtého do dvacátého pátého září.

V zajetí plazů - Část první

V zajetí plazů – Část první
napsal mv100

„Tady je další,“ řekl Jet Pack Guy a otevřel dveře.
„Zvláštní,“ pronesl Mv100, „tohle je dost nevybavené.“
Mv100, Jet Pack Guy a Dot byli na rutinní prohlídce iglú, ve kterých se údajně páchaly trestné činy. Tuhle prý někdo týral puffly, jinde zase vyráběli nelegální mince.
„Tady bych teda bydlet nechtěla. Je to tu malé a skoro žádný nábytek,“ řekla Dot.
„Máš pravdu. Na první pohled nic divného. Ale,“ namítl Mv100 a poklepal na stěnu iglú, „vevnitř zdí je železo. Dokonce i v podlaze.“
„Proč?“ zajímal se Jet Pack Guy.
„Někdo chtěl, aby se nic nedostalo dovnitř nebo ven,“ usoudil Mv100.
„Ale co by se mělo pohybovat? Vždyť je tu jen jedna židle a postel,“ přemýšlela Dot.
„Těžko říct. Třeba je to obrnění proti útoku zvenčí.“
„Hm…“
Nastalo ticho. Po chvíli se ozval Jet Pack Guy: „M, za co jsme zabavili tohle iglú?“
Mv100 vytáhl mobil a chvíli na něm hledal informace. Když je konečně našel, nadechl se k odpovědi, ale ta nepřišla.
„No tak co?“
„Nic tu není. Žádný důvod.“
„To není možné,“ zakroutila hlavou Dot a podívala se Mv100 přes rameno.
„No teda…“ vydechla, když si tvrzení ověřila.
„Možná bychom měli jít dál,“ navrhl Guy.
„Asi se to jen vymazalo. To se stává. Pokračujeme,“ odpověděl Mv100.
Za okny cosi zarachotilo a místnost se ponořila do tmy.
„Hej, kdo vypnul světla?“ zabručel Jet Pack Guy.
„Já ne. Ty, M?“ řekla Dot.
„Ani já. Nějaký obranný systém, asi zakryl okno. Poslouchejte,“ zamyslel se Mv100 a zaťukal na místo, kde byl okenní otvor. Ozval se dutý kovový zvuk.
„Pojďme odsud,“ navrhl znovu Jet Pack Guy. Mv100 tentokrát přitakal, ale zjistil, že za dveřmi je velký železný plát. Byli uvězněni.
„Kam teď?“ zvolala zoufale Dot.
„Klid, hlavně žádnou paniku,“ tišil ji Guy.
„Nikdo by se tu jen tak nezabarikádoval. Majitel musel mít únikový východ,“ mínil Mv100, vytáhl baterku a začal se rozhlížet kolem.
„Všechno je takové… jednotvárné,“ zamyslela se Dot. Něco ji napadlo a vytáhla svůj telefon. Pak ho ale zase sklíčeně schovala do kapsy.
„Žádný signál. Kov nás musel úplně odříznout.“
„Takže pomoc asi nepřijde,“ řekl Mv100 a pokrčil rameny. „Co se dá dělat.“
„Něco podobného jsme dělali při zkouškách,“ připomněl Jet Pack Guy a také začal ve světle baterky prohlížet okolí.
„Jo, to si pamatuju. Ale tady je dost těžké hledat ‚něco neobvyklého, co by mohlo být jen maskování‘, že,“ odpověděl sarkasticky Mv100.
„Nech si to. Něco tu být musí,“ zastala se Guye Dot.
„Promiň. Jsem jen trochu nervózní,“ omluvil se Mv100.
„Ale máš pravdu. Žádné páčky za závěsy, žádné propadávací podlahy, nic!“
„Určitě by se to dalo nějak použít,“ zamumlala Dot a přidala se k ostatním.
Po deseti minutách si Jet Pack Guy zdrceně sedl na zem.
„Nemá to cenu. Každého koutu podlahy jsem se tu musel dotknout aspoň pětkrát.“
„Můžeme o tom popřemýšlet, jen teoreticky,“ navrhl Mv100.
„Pch! Doufám, že si brzo někdo všimne, že jsme pryč, jinak tu vyhladovíme.“

„Gary už nás už určitě čeká…“ zamyslela se Dot.
„Nečeká. Odletěl na Želví ostrov. Příští měsíc tam bude vystavovat nějaké svoje vynálezy, tak dohlíží na jejich přepravu.“
„Tak snad Director… I když ta má pořád starosti s účty. Pochybuji, že si na nás vzpomene.“
„Hm. Rookie?“
„Snad. Pokud se tedy zrovna nepřilepil žvýkačkou k podlaze.“
„Shrňme si fakta,“ svedl Mv100 debatu na jiné téma. „Nějaké nápady?“
„No, jsme zavření v iglú s kovovým štítem a něco bude určitě vidět ven,“ řekla Dot.
„U důvodu zabavení byla prázdná kolonka.“
„A skoro nic tady není. Téměř je to tu prázdné.“
„Prázdná kolonka, prázdné iglú. A majitel, mám pocit, taky utekl. Jestli jde tahle situace popsat jedním slovem, tak je to ‚nic‘!“
Všichni se opět se pohroužili do mlčení. Situace nevypadala příliš růžově.
„Říkal jsi ‚nic‘, Guyi?“ napadlo něco Mv100.
„Jo. Nic. Totálně nic.“
„Ale ne tak úplně,“ řekl Mv100, vstal a přišel k židli. Pomalu na ni položil svůj batoh. Jakmile se ruksak opřel plnou silou o židli, odkryly se pod ní padací dveře a židle pomalu klesla dolů. Za chvíli se opět vynořila zpět. Batoh byl v pořádku.
„Jak tě to napadlo?“ vyjekla překvapením Dot.
„Guy říkal nic. Ale něco tu přece je! Vsadím se, že s postelí to bude podobné,“ vysvětlil Mv100.
„Jdeme tam?“ zeptal se Jet Pack Guy.
„Můžeme tady čekat, než si na nás Rookie vzpomene, nebo půjdeme tam dolů.“
„Ale… může tam být cokoli. Třeba je to Herbertovo sídlo a on nás najde a roztrhá!“ vyjádřila Dot své pochyby.
„Viděl jsem tam světlo,“ usmál se Mv100 a mrkl.
„Hm, tak to jo. Radši nebudu zůstávat ve stínu,“ zasmál se Jet Pack Guy a lehl si na postel, která ho svezla do podzemí. Dot chvíli váhala, ale potom si sedla na židli a nechala se rovněž svést. Mv100 šel jako poslední. Jen se rozhlédl a byl pryč.

V zajetí plazů - Část druhá

V zajetí plazů – Část druhá
napsal mv100

„Zatéká sem,“ ušklíbla se Dot, když si povšimla, že má mokré boty.
„Jo, to je čím dál častější,“ přitakal Mv100 a posvítil kolem dokola. „Člověk by řekl, že se tenhle ostrov jednou potopí. Půjdeme doprava nebo doleva?“
Chodba vedla do dvou různých směrů. Bylo na agentech, kterým se vydají.
„Máte někdo kompas?“ zeptal se Jet Pack Guy.
„Můžeš použít ten na mobi… Jo, jasně, žádný signál,“ uvědomil si Mv100. „Nemám.“
„Já taky ne,“ oznámila sklíčeně Dot.
„Tak to risknem,“ rozhodl Jet Pack Guy. „Kde vypadá podlaha víc ošoupaná? Tam asi všichni chodili.“
Mv100 si klekl a zblízka prohlédl kamenné podloží. Chodbička byla malá, sotva tři metry široká a ještě méně vysoká. Strop byl podepřen trámy, podobně jako některé části dolu.
„Vlevo vypadá hladší,“ řekl potom.
„Tak tedy doleva,“ pokrčila rameny Dot.
Vyšli. Cesta byla jednotvárná. Zprvu čekali, že uvidí něco jako tajemné krabice s pašovaným materiálem, nebo hromady mincí, ale nic takového nepřicházelo. Jen kámen a trámy. Stezka byla také dost klikatá – Jet Pack Guy soudil, že kdyby to byla přímka, už dávno by byli pod městem. V tom spočívala další otázka – kam vlastně jdou? Shodli se na tom, že k nejbližšímu východu, ale netušili, kde by takový východ mohl být. Možná důl? Možná moře? Náměstí?
Náhle začala cesta vést ostře dolů.
„Snad nespadneme,“ zamumlal Guy.
„Určitě ne. A navíc, támhle už je to rovnější,“ ukazoval Mv100.
Když sešli tento malý kopeček, začalo jim připadat, že slyší jakési bouchání a hučení.
„Mechanické zvuky! Musíme být blízko civilizace!“ jásala Dot, ale ostatní dva s ní nesouhlasili.
„Jakoby to vycházelo zespod…“ řekl Mv100 a přitiskl hlavu k zemi. Jet Pack Guy následoval jeho příkladu a vtom zvuky ustaly.
„Zvláštní. Dot, co si myslíš?“ zeptal se Jet Pack Guy a napřímil se. „Dot…?“
Agentka byla pryč.
„Co se stalo, kde je?“ zakřičel zoufale.
„Klid, určitě tu někde bude,“ uklidňoval ho Mv100.
„Tobě se to řekne, pro tebe je jenom… kolegyně,“ odporoval Jet Pack Guy a zběsile mával baterkou.
„Pro tebe ne?“ podivil se Mv100.
Jet Pack Guy se trochu zarazil. „Ehm, no, tedy… Jistěže. Půjdu tímhle směrem, ty běž naopak,“ rozkázal mu.
„Celá centrála si o tom štěbetá a on si něčeho nevšimne. Nevím, jestli mám být rád nebo se zlobit,“ mumlal si Guy, když trochu poodešel.

Po pěti minutách chůze Mv100 konečně narazil na něco zajímavého. Byla to papírová krabice, přelepená několika metry izolepy. Mv100 si pomyslel, že lepicí pásky je tam snad víc než kartonu. Sáhl do jedné z kapes svého kabátu a vytáhl z ní svou starou vysílačku P. S. A., kde využil nůžky. Potom velmi pomalu krabici otevřel. Vevnitř byly různé nástroje – šroubováky, kladiva nebo kleště. Ale když agent odhrabal vrchní vrstvu, ukázaly se mu další kovové věcičky. Byly tam paklíče, železné tyče, šperháky – a pistole.
„No to snad…“ zamračil se Mv100. Že by skupina zlodějů? To by vysvětlovalo ty paklíče. Jenže ty se daly sehnat docela legálně, i když si pak musel prodavač v železářství nakupujícího tučňáka zapsat. Problémem byly ty zbraně…
„Guyi?“ zavolal na svého kamaráda.
„Našels ji?“ ozval se Jet Pack Guy.
„To ne, ale mám tu pistole!“ zvolal Mv100 z plna hrdla.
Jet Pack Guy přiběhl za okamžik.
„Ukaž mi to!“ řekl udýchaně.
„Tady, podívej!“ ukázal mu Mv100. „Možná tam bude ještě něco, zkusím se v tom prohrabat…“
„Divné. V té mojí části nic nebylo. Žádné stopy. Mimochodem, zdá se mi, že je tu nějaký hukot.“
Mv100 se zarazil. „Hm, nad tím jsem moc nepřemýšlel. Možná jsme blízko moři!“
Jet Pack Guy vzal do ploutve jednu s pistolí. „Tohle není z Clubu Penguin, ale ani z Panfu. Nějaká novinka.“
„Jak to víš?“ zajímal se Mv100.
„Vždyť jsem expert EPF na zakázané zbraně,“ usmál se Guy.
„O tom nevím. Jak dlouho?“
„Už asi rok. Gary mi to dal jako…“ Jet Pack Guyův hlas se pomalu ztišoval.
„Proč šeptáš?“ podivil se Mv100 a vytáhl hlavu z krabice. Jet Pack Guy byl obalen modrou září. Hýbal zobákem, ale vůbec jej nebylo slyšet.

„Co to je? Co se děje?“ zvolal M, ale Jet Pack Guy jen dále mlčky stál na místě, jakoby ho snad ani neslyšel.
Mv100 se pokusil modrého světélkování dotknout, ale jakmile toho udělal, zalitoval toho. Nejen že si popálil ploutev, ale dokonce jej i ta samá záře také obklopila.
Jet Pack Guy náhle zmizel. Agentovi konečně došlo, co se děje. Teleport! Ale nějaký nekvalitní. U normálního teleportu EPF tahle fáze s modrým světlem trvala jen zlomek vteřiny. Hukot chodby pomalu ustával, stejně jako se zeslaboval Jet Pack Guyův hlas. Za chvíli modrá záře rychle zmizela. Ale Mv100 už nebyl na Clubu Penguin.

V zajetí plazů - Část třetí

V zajetí plazů – Část třetí
napsal mv100

„Pane, máme zajatce,“ pokusil se Markus opatrně oslovit svého pána.
„Jaké? Odkud?“ zavrčel šéf.
Markus nevěděl, kde začít dřív. Uvěří mu vůbec, že jsou to tučňáci?
„Jsou z Clubu Penguin, pane. Zdá se, že našli naše tunely.“
„Cože?“ zakřičel vrchní mafián a prudce se otočil na svých dvou želvích nohách. „Jak je mohli najít? Konstruktér sliboval, že systém dovnitř pustí jen studenokrevné organismy!“

„Myslím, že jste ho špatně pochopil, pane. Chtěl tu funkci přidat, ale přece tehdy ‚náhle uklouzl‘ a…“
„Už vím, chápu, chápu,“ uklidnil se trochu mohutný želvák a zadíval se do dálky. Jeho organizace – mafie, dalo by se říct – nabízela majetným klientům různé nelegální služby. Teď zrovna pracovali v největší tajnosti na jedné zakázce na Clubu Penguin a stejně byla objevena. Tohle se mu vůbec nelíbilo.
„Zjistili něco?“
„Našli naše zbraně. Než ale narazili na centrum akce, zachytily je naše teleporty a přenesly sem,“ vysvětlil Markus.
„Hm…“ zamyslel se mafián. „Tohle nebude vůbec jednoduché. EPF si je pohlídá, jestli jsou od nich.“
„Pokud vím, zatím jsme je neprohledávali. Jsou v bezvědomí po teleportaci, pane.“
„Skvěle. Řekněte čtyřnožkám, ať je zabijí. Běžte!“
Markus rychle zmizel. Nechtěl tu zůstávat ani o vteřinu déle. Když se za ním zavřely dveře, posadil se jeho šéf do křesla.
„Ty tam,“ houkl na želvu v rohu místnosti, která chodila po čtyřech, „přines mi trochu vína!“

„Nádhera,“ zavrčel Mv100 a znovu se rozhlédl kolem. Všichni tři agenti se nacházeli v luxusně vybavené místnosti přeplněné želvami. Jen málokdo mluvil, ale ti, kteří se bavili, byli slyšet hodně nahlas.
„Director říkal, že se musíme zaměřit na želvy. A my mu nevěřili,“ zoufal si Jet Pack Guy.
„Hele,“ všimla si Dot, „proč některé chodí po dvou a jiné po čtyřech?“
Ani jeden z agentů neodpověděl. O želvách nevěděli skoro nic.
„Můžeme se zeptat,“ zachechtal se ponuře Jet Pack Guy a ploutví strčil do nejbližší želvy, která šla po čtyřech.
„Zdravím. My jsme zajatci, pravděpodobně nás budou mučit, nemáme tu být a zajímalo by nás, jaký je rozdíl mezi vámi a těmi dvounohými,“ nasadil Guy svůj nejvíce sarkastický tón.
Čtyřnohá želva se podívala opatrně kolem.
„My jsme podřadný druh,“ zamumlala.
„Cože? Jak podřadný?“ divila se Dot.
„Jsme evolučně starší, dvounozí se z nás vyvinuli.“
„Umíte mluvit i ve více větách najednou?“ zabručel rozzlobeně Jet Pack Guy.
„Ne,“ odpověděla stručně želva.
„Takže dvounohé želvy si vás zotročily? Své vlastní předky?“ vydechl Mv100.
„Sloužíme dvounohým,“ odpověděla nábožně želva.
„Sloužíme dvounohým,“ zašeptalo několik dalších čtyřnohých kolem.
„Chudáci,“ prohlásila Dot a lehla si na zem.
Želva se naklonila k agentům přes mříže tak, jak to jen šlo, a tajuplně řekla: „Dnes budeme kráčet. Přidejte se k nám.“
„Kráčet? To dokážu tak jako tak,“ odpověděl úsečně Jet Pack Guy.
„Nech toho už. Myslím, že se nám snaží pomoct,“ okřikla ho Dot.
„Co to znamená, budeme kráčet?“ zeptal se opatrně Mv100.
„Vzpoura,“ oznámila potichu želva a usmála se.

„Hej, čtyřnožky!“ zakřičel rozjařeně jeden želvák, „přineste mi nějaký jídlo, umírám hladem!“
„Jak si přejete, pane,“ sklonila hlavu nejbližší čtyřnohá želva a vydala se do kuchyně. Když se vrátila, nedržela však v ústech talířek se zákuskem, ale sklenici vody.
„Řek‘ jsem jídlo, ne pití! U krunýře, vy čtyřnožky jste fakt pitomý,“ rozesmál se želvák. Čtyřnohá želva se vzepjala na zadní a chrstla mu vodu do tváře.
„Co… to má znamenat?“ vydechl nevěřícně želvák. Všichni ztichli.
„Dnes kráčíme my,“ řekla želva. Z okolních chodeb se vyřítily desítky čtyřnohých želv, které se stavěly na zadní nohy a začaly srážet své nenáviděné pány k zemi.
„Na něěěě!“ zakřičel rozjařeně Mv100. K agentům přiběhlo pár želv a osvobodily je z jejich řetězů.
„Díky,“ zašeptala Dot a pohladila jednu po hlavě.
„Utíkejte. Půjdou za vámi,“ odpověděla stručně želva.
„To by šlo,“ pokrčil rameny Jet Pack Guy, chytil Dot za ploutev a rozběhli se k východu.
„A co já?“ zasmál se Mv100 a vydal se za nimi.
„Nechte čtyřnožky čtyřnožkami!“ zvolal jeden z želváků v obleku. „Utíkají nám ptáčátka!“
Boje za chvíli ustaly. Všichni mafiáni se vydali za agenty, aby nevyzradili jejich tajemství.

V zajetí plazů - Část čtvrtá

V zajetí plazů – Část čtvrtá
napsal mv100

„Tudy!“ zakřičel Jet Pack Guy a prudce zabočil doprava. Za agenty běželo asi patnáct želv v oblecích s pistolemi v ruce. Tučňáci se sice teoreticky učili, co dělat, když má nepřítel zbraň, ale ve skutečnosti takový postup málokdy používali a za tu dobu už jej skoro zapomněli.
Ozvala se palba a nad Dot spadlo trochu omítky.
„Musíme se schovat!“ volal Mv100.
„Ale kam?“ odpovídal Guy.
„Někam, kde je hodně davu!“ napadlo Mv100. Sám věděl, že je to hloupost. Vždyť vůbec neví, kam želvy hodně chodí!
„Do toho výklenku!“ rozkázala Dot, když si všimla malé mezery mezi domy. Ostatní poslechli a ztišili dech. Za pár chvil proběhly želvy kolem, ani si jich nevšimly.
„Brzo jim to dojde,“ upozornil Mv100 a opřel se o zeď.
„Nemáme kam utéct. Než se dostaneme k nějakému přístavu nebo Jet Packu, určitě si nás najdou,“ řekla Dot a rozhlédla se kolem.
„Ty, M…“ zamyslel se Jet Pack Guy, „neříkal jsi, že Gary je na Želvím ostrově s vynálezy? Víš, tehdy v tom prázdném iglú.“
„No, ano. Je tady! Ale nevím kde,“ usmál se Mv100 trpce.
„Od toho je tu asi ten rozcestník,“ řekla Dot a ukázala ploutví do ulice. Mv100 se otočil. Bylo tam několik cedulí. Na jedné z nich stálo „Výstaviště“.
„Myslíš…?“ zeptal se Jet Pack Guy.
„No…“ přemýšlel Mv100.
„Kde jsou? Museli se někam schovat?“ ozvalo se náhle zdálky.
„Vrací se,“ zašeptala Dot.
„Takže výstaviště. Je to naše jediná šance,“ rozhodl Mv100.
„Vyběhneme na tři? Tak, raz, dva…“ odpočítal Jet Pack Guy.
„Tři!“
Tučňáci se vyřítili ohromnou rychlostí ve směru šipky. Jeden z mafiánů je zpozoroval a zakřičel na ostatní. V mžiku vyběhli za nimi.

„Opatrně! U všech ploutviček, jestli mi s tím něco uděláte, tak zařídím, že s vámi přerušíme diplomatické styky,“ rozčiloval se Gary. Dva želváci mu právě stěhovali Znehybňovátor 3000 a podařilo se jim do něj trochu kopnout.
„Klídek, pane. Kam to máme dát?“ zeptal se jeden.
„Hned vedle Zemětřesometru,“ odpověděl Gary. Stěhováci na něj nechápavě hleděli.
Gary vzdychl a stoupl si na místo, kam chtěl, aby mu postavili jeho vynález. Ukázal ploutví k zemi, což želvy konečně pochopily.
„Budu si muset promluvit s Directorem. Příště mě pošle prezentovat na Panfu,“ zamumlal.
Na výstavišti nebylo moc lidí. Hlavní část konference měla začít až za týden a polovina exponátů ještě nebyla na místě. Vládnul tam relativní klid. To se ovšem mělo brzy změnit. Z dálky se ozvala střelba a křik.
„Co to…?“ zvolal Gary, ale nestihl svou větu doříct. Přiběhlo k němu pár tučňáků a všichni začali mluvit najednou.
„Co se děje?“ ptal se zoufale Gary. Nic nechápal. Jak se tu ti tři mohli objevit?
„Mafiáni! Želvy! Za námi!“ vyhrkl zjednodušeně Mv100.
„To snad ne…“ hlesl Gary. Podíval se do dálky. Opravdu tam viděl obrysy zbraní a želvích krunýřů.
„Mám nápad,“ oznámil. „Vy se zatím schovejte.“
Zatímco agenti uposlechli jeho rozkazu, Gary rychle posunul Znehybňovátor 3000 do cesty.
Mafie byla tu.
„Uhni s tím krámem, nevidíš, že spěcháme?“ zakřičel hrubým hlasem jeden z želv.
„Nespěcháte,“ odvětil suše Gary a stisknul velké červené tlačítko na boku Znehybňovátoru. Ten vykonal svou práci. Celou skupinu želv obklopil mrazící paprsek a ty se přestaly hýbat.

Dalšího dne seděli čtyři agenti v kavárně a popíjeli horkou čokoládu.
„Zprávu jsem odeslal. Kdo ví, co u nás vlastně dělali,“ oznámil Jet Pack Guy a usrkl nápoje.
„Jakési vrtací zvuky. Možná něco těžili,“ napadlo Garyho, ale hned tu myšlenku zavrhl.
Dotin mobil zacinkal a jeho majitelka se podívala na displej. „Asi se to jen tak nedozvíme,“ řekla. „Ty čtyřnohé želvy zmizely, stejně jako šéf té organizace.“
„Co se dá dělat. Hlavně, že jsou pryč,“ pokrčil rameny Mv100.
„Kdy vám letí Jet Packy?“ zajímal se Gary.
„Za hodinu a půl. Na Clubu Penguin bychom mohli být navečer,“ řekl Jet Pack Guy.
„Kde se vám je podařilo sehnat? Já musel jet lodí,“ řekl Gary a při té vzpomínce se zasmál.
„V takovém divném hotelu na náměstí. Sice měli jen dva a strašně drahé, ale aspoň něco.“
„Dva? Ale to jeden bude muset po moři,“ divil se Gary.
„To budu já,“ přiznal se Mv100. „Zůstanu tady s tebou na tu konferenci. Teda, jestli ti to nevadí,“ rychle dodal.
„Ale kdepak,“ mávl ploutví Gary. „Kdo ví, co se na ostrově mezitím stane! Aspoň bychom měli jednoho schopného agenta, kterému by se nemohlo nic přihodit!“

Ostrov pod vodou

Zatímco Gary a Mv100 čelí posměchu cizích vědců na uznávané konferenci, Club Penguin zažívá silné zemětřesení. Když se oba agenti narychlo vrátí, zjistí, že otřesy nemusí být přírodní...
Vychází od 2. října do 27. listopadu 2014.

Ostrov pod vodou - Část první

Ostrov pod vodou: Část první – Fiasko
napsal mv100

Výstaviště na Želvím ostrově bylo zaplněné až po okraj. Mezi stánky se procházely stovky vědců i laiků ze všech možných krajů světa. Tučňáci, lišky, želvy i pandy, ti všichni se sem vydali, aby spatřili nejnovější vynálezy a technické novinky.
„Tohle je moc pěkné,“ skláněl se jeden lišák nad přístrojem, pojmenovaným Zemětřesometr 3005, „ale nějak se mi nezdá, že to funguje. Proč 3005? Myslel jsem, že vy máte ve zvyku končit své názvy na 3000.“
„Jistě, ale tohle je nová generace. Oproti předchozí verzi dokáže detekovat i vlny tsunami!“ chlubil se majitel vynálezu.
Okolo stojící vědci se rozesmáli.
„Detektor zemětřesení vám beru, kolego, ale tsunami? To byste byl opravdu génius!“ chechtal se jeden.
Vynálezce Zemětřesometru se zamračil. Otočil se na svého pomocníka a něco mu pošeptal. Ten jen němě přikývl.
„Pokud nevěříte, můžeme vám ukázat přístroj v běhu. Je velmi přesný, jak sami uvidíte,“ rozhlásil pomocník.
„Opravdu to chceš dělat?“ zeptal se ještě jednou Mv100 Garyho. „Co když se něco pokazí? Budeš pro smích!“
„Nenechám si líbit tyhle řeči. Tvrdí, že kdyby to fungovalo, byl bych génius. Tak ať vidí, že funguje,“ odpověděl rozzlobeně Gary.
Mv100 vdychl a začal mačkat tlačítka na velké krabici. Malý displej vedle ovládání ukazoval dnešní datum. Byl druhý říjen. Mv100 se na nápis zadíval. Dnes je to šest let, co vstoupil do tajné organizace Clubu Penguin a stal se právoplatným agentem. Také právě oslavoval deváté narozeniny, ale to pro něj nebylo moc důležité. Měl být doma. Přišel by do centrály a Jet Pack Guy s Rookiem by mu jistě přichystali nějaké překvapení. Místo toho stál uprostřed davu, který si myslel, že tučňáci jsou jedni z nejméně inteligentních živočišných druhů ve vesmíru. Na vědecké konferenci. Stiskl tlačítko a stroj ožil.
„Jak uvidíte,“ vysvětloval Gary, „přístroj má velkou citlivost. Dokáže zaznamenat seismické vlny na desítky kilometrů. Pokud se jedná o zemětřesení pod zemí, čára na záznamovém papíře bude červená. Když se zem třese pod vodou, čára je modrá.“
„Tohle vychýlení je co?“ ptal se jeden želvák.
„Modrá barva, takže otřes pod vodou. Ovšem jen slabý a krátký. Pokud by došlo k velkému rozechvění zemských desek, jehla by sebou úplně trhala ze strany na stranu.“
„Jako třeba takhle?“ podivil se lišák a ukázal na papír.
Gary shlédnul na dolní část Zemětřesometru. Ručička poskakovala jako šílená a dosahovala až úplně na kraj záznamové pásky.
„Ale ne,“ hlesl Gary.
„Podle kompasu to jde z jihu,“ hlásil Mv100.
„Snad je to jen planý poplach. Při téhle velikosti možná uvidíme i odsud, jestli… Pojď ven!“ rozkázal Gary.
Oba agenti se začali prodírat davem a blížili se k východu. Prošli kolem nedávno odhaleného Sousoší mafie (sochy jako živé!) a už byli u dveří.
„Jih, jih…“ mumlal Gary.
„Tímhle směrem,“ napověděl Mv100. Rychle vyšplhal na žebřík, opírající se o zeď a zadíval se na moře. Hladina byla klidná, v dálce bylo vidět jen pár krabů.
„Nic,“ hlásil dolů zklamaně.
„To bude katastrofa,“ vydechl Gary.
Oběma náhle zazvonil mobil.
„Jak to tak vidím, stejně se tam nevrátíme,“ řekl Mv100 poté, co si přečetl zprávu.
„I tak… Budou si říkat, že jsem utekl, protože byla odhalena moje chyba,“ zoufal si Gary.
„Nemáme na výběr. Já řeknu stěhovákům, ať zabezpečí vybavení, ty zatím najdi volné Jet Packy,“ rozhodl Mv100 a seskočil z žebříku. Přímo za ním, na severu, se třásla země…

„Cha chá! Už zdrháte, co?“ smál se lišák.
„Bohužel, nastaly problémy v naší zemi,“ vysvětloval Mv100, ale to říkal na všechny otázky okolostojících vědců.
„Problémy? Asi vás postihlo zemětřesení, co?“ popadali se za břicho dva želváci.
Kéž by toho nechali, pomyslel si Mv100. Stěhováci rychle obepínali přístroje páskami, jedna želva, která tučňákům pomáhala, vyvěšovala ceduli „ZAVŘENO“ a Mv100 vypínal vynálezy.
Konečně zapípal telefon.
„Mám ty Jet Packy,“ hlásil Gary. „Nech je tam a pojď.“
Agent M se otočil na místě. „Děkuji,“ kývl na želvu a usmál se. Pak odešel.

„Co se mohlo stát?“ uvažoval Gary za letu.
„Hm, musí to být vážné, když to byla priorita 3,“ přemýšlel Mv100.
„Za pár hodin se to dozvíme,“ vydechl Gary. Před očima se mu znovu zjevila ta prapodivná zpráva: „Okamžitě přileťte. Nebezpečí. Director“.

Ostrov pod vodou - Část druhá

Ostrov pod vodou: Část druhá – Nerovnováha
napsal mv100

Mv100 a Gary se pomalu přibližovali k majáku na Clubu Penguin. Pod nimi se rozprostíral obraz zkázy. Budovy po celém ostrově byly popraskané a některé se úplně sesunuly. Jediné místo, které bylo zdánlivě ušetřeno, byl maják.
„To bude zajímavé,“ prohlásil Mv100 potichu.
Oba dva zpomalili, protože se přibližovali k přistávací plošině. Gary dosedl první, Mv100 chvíli po něm. U velké žárovky na majáku je čekal stavitel Rory a Director.
„Asi už jste něco pochopili, že ano?“ zeptal se vyčerpaně Rory.
„Určitě. Ale co se stalo?“ zajímalo Garyho.
„Zemětřesení,“ vysvětlil Director. „Epicentrum se nachází těsně vedle nás. Je zázrak, že nejsou škody ještě větší.“
„Tak proč jste nás povolali? Se zemětřesením jste se mohli vypořádat sami, ne?“ ptal se Mv100, zatímco si sundával Jet Pack.
Director vzdychl. „Tohle bohužel není všechno. Podle několika výpočtů, které jsme udělali ve vaší nepřítomnosti, brzy možná nastane ještě větší zemětřesení. Nejsme si tím, ale jistí, proto potřebujeme Garyho. Pokud jde o tebe, Sensei si s tebou přeje mluvit.“
„Kde je?“ vyhrkl Mv100.
„Ve sněhovém Doju. Jak sám poznáš, je to to nejlepší místo, kde by…“ Directora přerušil oslnivý záblesk modrého světla. Mv100 se teleportoval.

Hora, na které leží sněhové Dojo, byla klidná jako vždy. Dvě kamenné sochy střežily lávku, která vedla dále na staré bitevní pole, Tuskova jeskyně byla stále zavalena velkým kamenem. Na velkém sněhovém symbolu uprostřed seděl v meditační poloze Sensei. Mv100 mu slabě zaťukal na rameno.
Sensei malinko otevřel oči. „Tady jsi, učedníku. Už je to tak dlouho, co jsme se viděli naposledy.“
„Měl jsem práci,“ podotkl Mv100.
„Jistě. Co soudíš o nastalé situaci?“
„Soudím jen to, že jste mi chtěl něco říct,“ odsekl Mv100. Na tajemné průpovídky svého mistra teď neměl náladu.
Sensei chvíli přemýšlel, a potom své oči rozevřel úplně.
„Vodní živel je v převaze. V děsivé převaze. Nikdy není dobré, když nejsou živly vyvážené, to sám víš. A teď… Do vodního Doja ani nejde vstoupit. Síly na tom místě se nedají vydržet. Uchýlil jsem se na místo sněhu, neboť sníh vždy poráží vodu. Alespoň tomu tak doteď bylo.“
„Chápu. Voda. Jistě,“ pokrčil rameny Mv100 a rozhlédl se okolo.
„Je Dojo v pořádku?“ zeptal se.
„Ne. Doufám, že s tím brzy něco udělám,“ odpověděl Sensei, tentokrát už se zavřenýma očima.
Mv100 kývl hlavou.
„Myslím, že mě budou potřebovat v centrále,“ řekl jemně.
„Jen běž. Koho by zajímal stařec jako já, že ano,“ zavrčel Sensei.
Mv100 byl překvapený. Tohle bylo poprvé, co se na něj jeho mistr rozzlobil.
„Promiňte. Určitě se nám podaří dát vodu do pořádku, ale teď už opravdu musím jít,“ prohlásil a zmizel.

„Ten puffle neví nic!“ tvrdil Rookie rozzlobeně. „Sice je to mazlík, ale nemůžete tvrdit, že dokázal odhalit chybu v mém výpočtu!“
„Mazlík?“ zasmál se Zlaťák. „To určitě. Nebuď tak uražený, prostě jsi zapomněl převést znaménko, to je vše.“
„Zlaťák má pravdu,“ ohlásil Gary a předal Rookieho papír Directorovi. „Byla to jen maličkost, ale přesto to bylo špatně.“
Země se nepatrně pohnula. Mv100 se ustaraně podíval na plán ostrova na stole.
„Guyi?“ napadlo jej něco. „Pamatuješ si, jak jsme tehdy šli v tajné chodbě želv a slyšeli jsme nějaký hukot?“
„Samozřejmě, byly tam ty pistole,“ potvrdil Jet Pack Guy.
„Mysleli jsme, že jsme možná blízko moře, ale tahle mapa tvrdí, že k moři ta chodba nevedla!“
„Ale co by to pak mohlo být?“ přišel se Guy podívat.
„Musí to mít nějakou spojitost s tou mafií. Třeba to byl vrták?“ přemýšlel Mv100.
„To by mohl být, jenže v chodbách se nic takového nenašlo,“ připomněl Guy.
„Mohli ho teleportovat…“
„Když o tom tak mluvíte,“ vložil se do hovoru Zlaťák, „tehdy se mi zdálo, že se v zemi něco hýbe, ale od té doby jsem na to zapomněl.“
„Teď už se ti to nezdá?“ ptal se Mv100.
„Jistěže, jenže teď už to cítí každý,“ ohradil se puffle.
„Gary?“ zeptal se Jet Pack Guy, „Mohlo by to zemětřesení být umělé?“
„O tom jsem ani nepřemýšlel,“ odvětil vědec a zkoumavě se podíval na své výpočty. „I když…“

Ostrov pod vodou - Část třetí

Ostrov pod vodou: Část třetí – Prozatím
napsal mv100

Mv100 a Zlaťák stáli na pláži a poskakovali z místa na místo. Když je uviděl správce majáku, pomyslel si, že je to nějaký šílený tučňák se svým ještě šílenějším domácím mazlíčkem, a odešel se věnovat velké žárovce.
„Čím blíž pobřeží, tím je ten zvuk dutější,“ oznamoval Zlaťák.
„Jo, já to mám taky tak,“ potvrdil Mv100 a rozhlédl se okolo. Hladina vody o metr stoupla, takže teď se voda rozlévala až skoro před dveře majáku. Zlaťák musel každou chvíli odbíhat pryč, aby se pořádně nadechl.
„Hele, krab,“ podotkl Zlaťák. Agent se podíval do dálky. V dálce bylo na vodě opravdu vidět cosi červeného.
„Že by Klutzy? To by nám tak chybělo…“ zamyslel se.
„To si nemyslím. Už dávno bychom měli zprávu od Herberta, jak je skvělý a chce nás zničit,“ ušklíbl se puffle.
Mv100 se rozesmál. „Máš pravdu. Ale i tak, vidět kraba, to není jen tak.“
„Jdu si odpočinout. Za chvíli jsem zpátky!“ řekl Zlaťák a odhopsal směrem k vesnici.
Tučňák se podíval na svůj mobil. Žádné nové zprávy. Všichni byli příliš zaneprázdněni výzkumem a neměli čas své poznatky sdělovat ostatním. Z moře se ozvalo tiché cvakání. Mv100 vzhlédl. Další krab, tentokrát o trochu blíže. V jednom klepetu ale měl cosi lesklého. Agent přimhouřil oči, aby lépe viděl.
„Ty, Zlaťáku…“ zavolal nejistě, „pojď se podívat. Tohle je divné.“
„Zase krab?“ ptal se puffle.
„Ano, ale on něco drží a já nevidím co.“
„Drží? Krab něco drží?“ divil se Zlaťák a zadíval se na moře.
„No vážně!“ musel po chvíli uznat.
„Co to je?“ zajímalo agenta.
„Nějaký kov. Kdyby uměli krabi používat nástroje, řekl bych, že je to šroubovák.“
„Já taky… Ale krab a šroubovák? To nejde dohromady? Ledažeby to byl vážně Klutzy,“ zamračil se Mv100.
Krab mezitím opět zmizel pod hladinu a země se trochu zatřásla.
„Tohle bylo malé,“ řekl Mv100, jenže těsně poté přišel další otřes, který už jej přinutil spadnout.
„Beru zpět,“ vyplivl vodu ze zobáku.

Jet Pack Guy poletoval nad obytnou zónou. Tam dole se to nedalo vydržet. Většina tučňáků se k němu chovala normálně, někteří i vděčně, ale v davu se vždy našli ti, kteří tvrdili, že tahle situace je práce agentů, kteří chtějí snížit populaci, protože je za to platí pandy anebo něco takového. Konspirační teorie byly v poslední době opravdu populární.
Nedaleko iglú postavených nejblíže k moři už stála voda a každou chvíli hrozila posunutím. Jet Pack Guy věděl, že se to brzy stane, jen netušil, kdy přesně.
Vysílačka zabzučela.
„Rookie?“ zeptal se Guy.
„Guyi! Vůbec netušíš, jaké to tu je,“ lapal Rookie po dechu. „Už tři tučňáci mi řekli, že jsem panda v přestrojení!“
„Buď rád, že tě neukamenovali. To by bylo taky možné,“ ponuře prohlásil Jet Pack Guy.
„Jak to vypadá seshora?“
„Pořád stejně, zatím žádný pohyb. Zábava začne po dalším otřesu.“
„Asi j…“ Rookieho přerušil slabý pohyb ostrova. „To bylo všechno?“ podivil se. Pak ovšem přišlo další zemětřesení. Jet Pack Guy byl rád, že je ve vzduchu. Viděl tučňáky, jak padají na zem jako pufflí óčka – a on nechtěl být pufflí óčko. Voda stoupla. Naštěstí to nebylo tak moc, jak si předtím mysleli. Hladina teď dosahovala těsně před dveře nejbližšího iglú.
„Rookie, jsi v pořádku?“ zeptal se do vysílačky.
„Jo, dobrý,“ odpověděl vesele zelený tučňák.
„Zatím máme vyhráno.“

„Ne, nemám čas vám odpovídat na vaše otázky. Copak nevidíte, že tohle je krize?“ křičel Gary na Elvíru Krevetovou.
„Ale pane Gary, určitě nechcete, abychom museli dát prostor těm konspirátorům!“ manipulovala jej moderátorka.
„Aťsi. Když budu ztrácet čas říkáním nesmyslů do televize, může přijít další otřes, který nestihnu vypočítat. Co budete dělat, až bude uprostřed vašeho studia obří díra?“ oplácel jí to Gary.
„Budeme vysílat z terénu,“ ušklíbla se novinářka.
„Tak si vysílejte, ale beze mě!“ došla Garymu trpělivost.
„Alespoň krátké vyjádření,“ žadonila Elvíra.
Gary si povzdychl. „Bude vám stačit, že zatím je všechno v klidu?“
„Asi ano,“ potvrdila reportérka a zapsala si Garyho větu do poznámkového bločku. „Říkáte, že to dlouho nevydrží?“
„Možná. Prozatím…“

Ostrov pod vodou - Část čtvrtá

Ostrov pod vodou: Část čtvrtá – Odpočet
napsal mv100

Jet Pack Guy pomalu dosedl na zem.
„Konečně,“ usmál se Rookie.
„Jaks to vydržel?“ zeptal se Guy a sundal si svůj Jet Pack.
„No, zatím mi jen jeden puffle chtěl sebrat čepici, protože mu to jeho pán nakázal. Ale jinak nic mimo urážek,“ pokrčil rameny Rookie a nasadil si Jet Pack svého přítele.
„Nerozbij mi ho,“ připomněl Jet Pack Guy. To, že musel někomu přenechat svůj létající stroj, bylo pro něj už tak dost divné – ale Rookiemu? Pořád nemohl uvěřit, že to opravdu dělá.
„Ale no tak, copak jsem opravdu takový nešika?“ zasmál se zelený tučňák a stiskl tlačítko. Obrovskou rychlostí tak naprosto nekontrolovaně vyletěl do vzduchu. Z dálky se jen ozýval jeho křik. Jet Pack Guy vzdychl. Snad to dopadne dobře. Rychlým krokem se vydal k obytné zóně. Tam voda stále stoupala. Iglú postavené nejblíže k moři už bylo zatopené. Naštěstí se jeho obyvatelům podařilo nábytek a puffly rychle vystěhovat.
„Podívejte, jde sem další!“ zvolal nějaký tučňák, jakmile Guye uviděl.
„Tak co,“ pokřikoval jiný, „už se vám podařilo najít ten zázračný stroj na vysoušení?“
„Všichni tu umřeme!“ křičel zoufale jakýsi modrý tučňák s vousem.
„Není důvod k panice. Naši nejlepší vědci už pracují na zařízení, která dokážou situaci zvrátit,“ uklidňoval je Jet Pack Guy. Věděl, že to není pravda. Tuhle větu mu poradil Director ještě předtím, než se sem vydal. Gary tušil, že nic takového se vytvořit nedá a tvrdil, že je nutné nechat přírodu vybouřit.
„Žvásty!“ rozčiloval se modrý tučňák.
„Pane, prosím…“ nadechl se Jet Pack Guy, ale vousatec na něj rychle skočil a chytil jej za krk.
„Lžete nám už od doby, co jsme se narodili. Nedovolím vám, abyste mi lhali i teď,“ zašeptal.
Jet Pack Guy neváhal ani chviličku a nacvičeným pojmem tučňáka odhodil do sněhu.
„Myslíte si, že na něco takového teď máme čas?“ řekl Jet Pack Guy rozčarovaným hlasem, vytáhl z kapsy svůj mobil a otevřel na něm aplikaci Hodiny. Věděl, že Gary propočítal čas dalšího otřesu. Teď se chtěl dozvědět, jestli měl vědec pravdu.

„A další!“ ohlásil Mv100. Z vody se vynořil teď už šestý krab.
„Měli bychom informovat základnu,“ navrhoval Zlaťák.
„Nesmysl. Ti mají dost práce se zemětřesením. Tohle může být jen planý poplach,“ zavrhl jeho myšlenku Mv100.
„Kdo ví…“ povzdychl si puffle.
Krab se opět ponořil do vody. Aniž by to bylo ze souše vidět, poslal svému velitelství urgentní zprávu. Nebylo pochyb. Cíl byl zaměřen.

„Otřes za třicet vteřin!“ prohlásil strojovým hlasem počítač v základně EPF.
„Držíte se všichni?“ křičel Gary.
„Hned, jen se chci ujistit, že v televizi opravdu odvysílali to varování,“ odpověděla Aunt Arctic a zapnula malou televizi na jejím stole. „Tak počkat…“ řekla po chvíli.
„Co se stalo?“ zeptal se Gary.
„Ti hlupáci… Nedali tam nic! Běží jen obecné ohrožení, ale žádný přesný čas! Kdo ví, kolika tučňákům se může něco stát!“
„Prosím tě, chytni se něčeho! Už nemáme moc času!“ nabádal ji vynálezce.
„Otřes za pět vteřin,“ potvrdil jeho slova počítač.

„Všichni pozooor!“ zakřičel Jet Pack Guy ze všech sil. „Něčeho se chytněte! Blíží se další zemětřesení!“
Mezi tučňáky vznikla panika. Ti rozumnější co nejvíce popadli nejbližší pouliční lampu, jiní jen bezúčelně pobíhali tam a sem.
„Tři… dva… jedna…“ podíval se Jet Pack Guy na displej. A pak to přišlo. Byl to ten nejsilnější otřes, jaký zatím přišel. Voda naprosto popírala fyzikální zákony a stoupala o celé metry. Méně šťastní tučňáci se dostali pod vodu, kde se snažili udržet na místě. Trochu dál od ostrova se začala formovat vlna tsunami. Jet Pack Guy se usilovně držel stromu a jednou ploutví vytáčel číslo Mv100.
„Jak jste na tom?“ snažil se překřičet jekot davu.
„Na to teď nemám zrovna ča–“ ozvalo se z reproduktoru. Chvíli na to následovalo tiché žblunknutí a spojení se přerušilo.

„Podívej! Dva naráz!“ vydechl Mv100 překvapením.
„Dva? Já vidím tři,“ řekl Zlaťák.
„Ne, čtyři! Kde se berou?“ divil se agent.
„Pět. A blíží se k nám,“ podotknul puffle.
„No vážně!“ kroutil hlavou Mv100.
„Na kdy vlastně Modrý předpověděl další otřes?“ zeptal se puffle.
„Hm…“ zamyslel se Mv100 a vytáhl svůj mobil. „Překvapivě brzy,“ řekl.
V ten okamžik se pod nimi začal ostrov hýbat. Krabi rychle vyběhli a uchopili Mv100 za nohy. Telefon začal zvonit a Mv100 jej omylem zvedl.
„Jak jste na tom?“ ptal se Jet Pack Guy.
„Na to teď nemám zrovna čas, nějací krabi se mě tu snaží… no, nevím, něco!“ chtěl říct agent, ale v půlce věty mu telefon spadl do moře.
„Zlaťáku, pomoc!“ zachroptěl poté, co mu další krab skočil na hlavu a ponořil ji do vody.
„Jsou moc velcí!“ odpovídal Zlaťák. „Ale dám vědět v centrále!“ S těmi slovy odhopsal pryč.
No to teda děkuju, pomyslel si Mv100. Teď už byl několik metrů pod vodou. Krabi jej táhli pryč od břehu. V dálce bylo vidět jasné světlo.

Ostrov pod vodou - Část pátá

Ostrov pod vodou: Část pátá – Vládce
napsal mv100

Po několika minutách plavby se konečně skupina přiblížila ke zdroji světla. Byl to vstup do jakési podmořské chodby, na jejímž konci byla zaparkovaná ponorka. Jeden z krabů párkrát zaťukal svým klepetem na klávesnici vedle dveří, které se ihned otevřely. Vpluli dovnitř. Objevil se před nimi velký prostor, který vypadal jako by jej navrhl Rookie. Na všech zdech byly namalovány těsně vedle sebe obrazy krabů, všechen nábytek byl červený a trčela z něj falešná klepeta, nebo oční stopky, a všude pobíhalo tolik krabů, že si Mv100 u některých kusů nábytku nebyl jistý, jestli to ve skutečnosti není krab, který jenom na chvíli ztuhl.
Krabi jej stále drželi ve svých klepetech a zdálo se, že jej nemíní jen tak pustit.
„Vsadím se, že po tomhle následuje zase místnost plná ledních medvědů, že?“ pokusil se navázat konverzaci agent. Odpovědí mu byl jen silnější stisk.
Na druhém konci sálu se nacházely nenápadné dveře, kterými byl Mv100 opět unášen dál. I za nimi bylo všechno kýčovitě stylizované do krabí červené.
Cílem cesty byla malá místnůstka, do které krabi tučňáka hodili a zamkli. I ta byla celá pokreslena krabími motivy. Bylo tam až podezřele moc očí, která agenta nepříjemně pozorovala.
Mv100 začal přemýšlet. Bylo mu jasné, že za tímhle vším musí být Herbert. Kdo jiný by dokázal přimět tolik krabů k tomu, aby něco udělali agentovi Elite Penguin Force? Teď už je zjistit, co to má společného s tím zemětřesením… Podíval se kolem sebe. Jeho vězení bylo opravdu maličké. Vlezl by se sem nanejvýš tak jeden další tučňák. Všude okolo byly motivy krabů. Některé byly dokonce částečně prostorové a vypadaly velmi živě. Mv100 opatrně strčil do oka jedné z nich – a k jeho překvapení oko mrklo! Za zdí se ozvalo tiché cvakání a pak plastika zmizela. Zbyla po ní malá díra ve zdi. Než se jí stačil Mv100 podívat na druhou stranu, něco ji zakrylo kovovou destičkou.
„Jak zajímavé,“ zamručel agent a sesunul se s povzdechem na zem.

„Voda tohle prostě nedělá,“ prohlásil rozhodně Gary.
„Ale udělala to, takže vysvětlení to mít musí,“ odpověděla mu Aunt Arctic.
„To jistě, jenže… Podívej, když se hladina vody zvýší, trvá to dny, než se zase vrátí do pořádku. Aby se takhle vrátila za pár minut… Jediné vysvětlení, jaké k tomu mám, je obří díra na dně oceánu, kterou někdo odšpuntoval,“ zatvářil se Gary kysele.
„Takže všechny ty tučňáky v obytné zóně zachránil obří špunt?“ chtěl si to ujistit Jet Pack Guy.
„No…“ pokrčil rameny vynálezce.
„Od Mv100 pořád žádné zprávy. Jestli byl na pláži, možná ho to odneslo do moře,“ strachovala se Dot.
„A Zlaťáka jakbysmet. To by byla škoda,“ pokýval hlavou Guy.
Výtah cinkl. Všichni se otočili, aby se podívali, kdo přišel. Když spatřili zlatého puffla, hodně je to zmátlo.
„Zlaťáku! Co ty tady?“
„Kde je Mv100?“
„Červený tučňák byl odvlečen kraby,“ vysvětlil důležitým hlasem puffle. „Několik se na něj vrhlo a zatáhlo jej do moře.“
V centrále nastalo ticho.
„Krabi…“ šeptla Aunt Arctic. „Tak přece Herbert…“
„Má to i lepší stránku,“ sklopil hlavu Gary, „víme, s čím bojujeme.“
„Můžete mu pomoct?“ zeptal se Zlaťák.
„Herbertovi? Proč bychom to dělali?“ divil se Jet Pack Guy.
„Nemyslím medvěda, ale červeného tučňáka!“ zamračil se puffle.
„Jak ho znám, určitě si pomůže,“ mávnula ploutví Aunt Arctic.
„Takže je vám úplně jedno, jestli se mu něco stane?“
Zlaťák tomu nemohl uvěřit, ale poprvé v životě se začínal cítit rozzlobený.
„Snažíme se zachránit celý ostrov. Pokud při tom ztratíme jednoho agenta, bude to tragédie, ale na truchlení teď nemáme čas," odpověděla Aunt Arctic tvrdě. „Do práce!“

Dveře vězení se otevřely. Do místnosti vstoupil krab se zjizvenou krustou a podal Mv100 papírek. Agent si ho prohlédl. Naprosto dokonalým rukopisem tam bylo napsáno „Vládce vás přijme“.
„Kdo to napsal?“ zeptal se Mv100 s údivem.
Krab nevydal ani cvak, jen okem naznačil, aby šel tučňák za ním.
Vyšli. Cesta vedla na druhou stranu ponorky.
„Takže zase uvidím Herberta? To se těším, není nad to, být nazýván Elitním Pitomým Františkem třikrát za půl hodiny,“ ušklíbl se Mv100.
Z krabovy strany opět žádná odpověď.
Co když jim teď vládne Protobot, pomyslel si agent. Ten má s ponorkami zkušenosti…
Mlčky došly do dalšího sálu, který byl velmi podobný tomu, kterým nejprve do ponorky vstoupili.
„Takže, co teď?“ zeptal se Mv100. „Mám… cvakat?“
Krab se otočil, chvíli se na něj díval a poté pokynul, aby agent zůstal na místě. Pak odešel.
„Nu, Herberte!“ zvolal Mv100, „Tady jsem! Musím říct, že z jednoho krabího pomocníka na celou ponorku – to je pořádný pokrok!“
„Kdo je Herbert?“ ozval se hlas z druhé strany místnosti. Mv100 se podíval tím směrem. Ještě před chvílí nemohl nic vidět, protože se daná část sálu hemžila kraby. Teď už tam byl jen jeden. Seděl na vyvýšeném křesle a kolem těla měl namalovaný modrý pruh. Velmi rychle a silně cvakal, což zachycoval mikrofon, zavěšený ze stropu vedle něj. Z mikrofonu vedl kabel do stroje, na kterém byly pro změnu reproduktory. Vévodil mu nápis „Krabí překladač 3000“.
„Nevím, kdo je Herbert, ale vím, kdo jsi ty. Ten, kdo pomůže krabům zvítězit!“ zahromoval král.

Ostrov pod vodou - Část šestá

Ostrov pod vodou: Část šestá – Střetnutí
napsal mv100

„Cože?“ vyvalil oči Mv100.
„Nevyjádřil jsem se snad dost jasně?“ podivil se král.
„No, podle toho, co říkáte, se ze mě právě stal váš pomocník. To mi nějak nehraje.“
„Vypadá to, že nejsi tak důvtipný, jak se o tobě vypráví,“ odpověděl krab. „Nechápeš, jaká je tvoje situace? Pokud nám nepomůžeš, rozštípeme tě na kousky! Být tebou, žádné dotazy nemám.“
„Ano, jenže vy nejste mnou,“ odsekl agent.
„Ticho!“ zakřičel král. „Vysvětlím ti, co máš udělat.“
„Ne. Chci vědět, kdo jste a co chcete. Pak se rozhodnu,“ trval na svém Mv100. Přitom opatrně vytáhl z kapsy telefon a zapnul na něm nahrávání zvuku. Pak jej zase schoval do kabátu.
Král vypnul překladač a cvakáním se začal radit s několika kraby, kteří stáli blízko něj. Po chvíli intenzivního pohybu očními stopkami se překládací stroj zase spustil.
„Tak dobře. Budu se snažit být stručný. Potopa čeká.“
„Hm,“ zamručel Mv100.
„Před několika lety se mi zdál zvláštní sen. Byl v něm ostrov, na kterém mohli krabové volně přebývat, a nikdo je tam neobtěžoval. Dokonalý klid. Téměř žádní přirození nepřátelé. V té době jsem žil sám. Jediní krabové, které jsem kdy viděl, byli mí rodiče. A tak jsem se dal do pátrání po takovém ostrově. Věřil jsem, že ho najdu, ale…“
„Takže jste hledal něco ze snu v reálném světě? To muselo vyžadovat hodně odvahy,“ suše se zasmál tučňák.
„Ticho! Mé hledání bylo marné. Krabí ráj byl jen výplodem fantazie. Ale po své cestě jsem potkal mnoho dalších krabů, kteří stejně jako já žili v hladu a nebezpečí. Náš druh potřebuje ke svému přežití mělčiny, avšak vždy, když se na povrchu zdržíme příliš dlouho, něco nás uloví. Proto jsem se rozhodl sjednotit všechny kraby a najít místo, kde bychom mohli svobodně žít.“
„To je moc hezké, to vám přeju, ale na tomhle ostrově už bydlí tučňáci,“ připomněl mu Mv100.
Krab se sarkasticky rozesmál.
„Vážně? To jsem si opravdu nevšiml. Ano, vy ptáci jste jediný problém, který ještě máme. Ale už brzy s vámi skoncujeme.“
„Jak?“
Král chvíli mlčel.
„Vážně? Ty nevíš?“
Nervózní ticho.
„Možná zase nejsi tak dobrá volba pro náš plán. No… potopa, tučňáci uplavou, ostrov volný – to ti nedošlo?“
„To je všechno? Potápíte ostrov jen proto, abyste se zbavili tučňáků?“ divil se Mv100.
„Ehm… ještě se tím snažíme trochu pozměnit ekosystém, abychom měli lepší podmínky k životu, ale v podstatě ano.“
Po dlouhou chvíli opět nikdo nepromluvil. Všichni stáli nehybně. Ticho opět prolomil krabí král.
„Teď tedy k plánu. Celou operaci provádíme tak, že do vašeho ostrova vyvrtáváme dlouhé chodby. Vždy, když podvrtáme nějakou část ostrova, dojde tam k zemětřesení. Když jsme před rokem začínali, možná jste si všimli, že některé pobřežní části jsou jakoby menší. To proto, že už jsme je trochu potopili. Takové malé změny ale moc zemí neotřesou.“
„Ano, přednášku si můžete ušetřit. Co po mně chcete?“ zeptal se Mv100. Už měl snad skoro všechno, co bude později potřebovat.
„Do navrtaných děr chceme umístit bomby, kterými odpálíme část ostrova. Potíž je v tom, že naše matematika není dostatečně pokročilá na to, abychom věděli, kam je přesně máme dát. Takže–“
„Ne,“ odpověděl rozhodně Mv100.
Král trochu povytáhl oční stopky a nesouhlasně jimi zatřepal.
„Proč ne?“ otázal se.
„Podle vás bych měl odpálit svůj domov na tisíc kousků, a co potom? Necháte si mě jako dvorního matematika? Koneckonců, počítání mi zase tak dobře nejde a i kdyby šlo – jsem agent. Moje práce není jednoduchá, ale stojí za to. Nebýt agentů, Club Penguin už tu stokrát není a vy byste neměli co dělat. Když se to tak vezme, děláme to vlastně kvůli vám!“
„Plané řeči,“ zamračil se král tak, jak to jen krabi dokážou. „Je to tvoje poslední slovo? Nepomůžeš nám? I když ne, bomby stejně umístíme. Možná nebudou tak přesné, ale přesto vám uškodí.“
„Nebudu s vámi spolupracovat,“ zakroutil hlavou agent.
„Jak chceš,“ odpověděl zlostně král a otočil se směrem k ostatním krabům.
„Odveďte ho do cely a tam jej připravte na celkové uštípání!“ rozkázal jim.
„Počkejte ještě!“ zvolal Mv100 v obraně. Dav krabů, který na něj mířil, se váhavě zastavil.
„Víte… Možná jste si měli uvědomit, že agentské telefony jsou vodotěsné a teleport funguje i pod vodou,“ pokrčil rameny tučňák, z kabátu rychle vytáhl mobil a stiskl velké žluté tlačítko. Vmžiku jej obklopila modrá záře a pak už tam nebyl.
Král jen zlostně cvakl.

Ostrov pod vodou - Část sedmá

Ostrov pod vodou: Část sedmá – Akce
napsal mv100

„Zahajuji krizovou poradu Elite Penguin Force,“ pronesla obřadně Aunt Arctic a sedla si do polstrovaného křesla. „Sice tu nejsme všichni, ale bez Mv100 se snad obejdeme.“
U dveří se objevil slabý modrý záblesk a hned po něm agent M.
„Tak asi ne,“ usmál se Gary.
Mv100 nic neřekl, stál na místě a prudce oddychoval.
„Není ti nic?“ zeptala se opatrně Dot.
„Teleport z vody… Vyčerpává víc… než jsem čekal…“ objasnil Mv100.
„Z vody?“ zamračila se Aunt Arctic. „Takže ses potkal s Herbertem?“
„No, s ním zrovna ne,“ zasmál se agent. Síla se mu už navrátila, takže vyrazil vpřed a zasedl na své místo. Z kapsy od kabátu vytáhl agentský telefon.
„Gary, propoj to s reproduktory, ať slyšíme dobře,“ řekl vynálezci.

„Odčerpejte další vodu!“ přikázal vrchní technik krabí ponorky svým pomocníkům. Ti stiskli pár tlačítek na jednom z ovládacích panelů a do ponorky se nahrnulo několik desítek litrů vody, aby ochladily její pohonný systém. Nikdo si toho nevšiml, ale na ostrově kvůli tomu klesla voda asi o centimetr.
„Doufám, že se zase nestane, že na to zapomenete a budeme muset ubrat tolik, jako posledně!“ vyštěkl ještě technik a odešel do své soukromé místnosti. Před pár hodinami ponorka málem vybouchla, protože jeden z krabů zapomněl spustit nabírání vody. Museli rychle napustit takové množství, že na Clubu Penguin díky tomu nedošlo k vodní zkáze.
Reproduktor u jeho počítače zabzučel. Někdo s ním chtěl mluvit.
„Technická jednotka A, kdo volá?“ ohlásil se.
„Královská jednotka. Povolení k umístění výbušnin uděleno. A pospěšte si, nebo ti tučňáci ještě něco vymyslí!“
„Rozumím, konec!“
Technik opět vyšel do strojovny lodi.
„Tak, vážení!“ začal cvakat, „Dnes je náš den! Máme za úkol umístit bomby na stanovená místa a musíme to udělat rychle. Jestli to nebude do dvou hodin, uštípnu vám všem osobně oči. Do práce!“
Nastal překotný ruch. Krabi se předháněli, kdo vystoupí do vody první, aby mohl do chodby pod ostrovem položit časovanou nálož.
Tohle možná bude i dřív, než za dvě hodiny, pomyslel si technik.
„Takže ten zázračný tučňák nám nepomůže?“ zeptal se jeden z krabů, když míjel svého šéfa.
„Asi ne,“ odpověděl mu. „Co se dá dělat.“

„Tak jste to slyšeli,“ řekl Mv100 a vzal si zpátky svůj mobil.
„Jestli nás opravdu odpálí, tak nemáme šanci,“ konstatoval ponuře Gary.
„Něco s tím určitě udělat můžeme, že ano?“ ptal se s nadějí Rookie.
„Kdo ví? Proti krabům jsme nikdy nebojovali. Nevíme, co na ně platí,“ přemýšlela Aunt Arctic.
„Proč se tam prostě neteleportujeme?“ zajímalo Jet Pack Guye.
„A co potom? I kdyby, neznáme přesné souřadnice té jejich ponorky. Sice se můžeme odeslat na to místo, odkud se teleportoval Mv100, ale oni se mohli od té doby pohnout. Skončili bychom ve vodě,“ vysvětlil Gary.
„Gary, vždyť ty vždycky něco vymyslíš,“ naléhala Dot.
„No… Něco bych měl, ale… to se ještě nedá použít,“ přiznal se vědec. „Vlastně bych to správně neměl nikdy použít.“
„Co to je?“ zeptala se prostě Aunt Arctic.
Gary se zvedl a přešel ke skříni, kde ukládal některé své vynálezy. Vrátil se s něčím, co připomínalo trojúhelníkový reproduktor.
„Jak říkám… Tohle je až poslední řešení. Je to Vypoušťovátor plynu 3000,“ řekl s těžkým srdcem.
„Jakého plynu?“ ptal se Mv100.
„Smrtícího,“ odpověděl stručně vynálezce.
Po krátké odmlce se ozvala Aunt Arctic: „Gary, vím, že se snažíš být vědcem ve službách dobra, ale teď nemáme jinou možnost. Buď zemřou tučňáci, nebo krabi.“
„Já vím,“ vzdychl Gary, „ale přesto… Není to správné!“
„Hele, víš co, Gary? Určitě neodpálí ty bomby hned. Než je rozmístí, bude jim to chvíli trvat. Zkus se ještě ve složení toho plynu trochu povrtat a třeba se ti povede udělat tak, že je to jen omráčí,“ konejšila ho Dot.
„O to jsem se snažil už kdovíjak dlouho. Proč by se mi to mělo podařit teď?“ vrtěl hlavou Gary.
„To nevím,“ pokrčila Dot rameny.

O hodinu a půl později chemický pokus skončil. Ať už to dopadne jakkoli, dva agenti se začali připravovat k teleportu na ponorku.

Král se nudil. Podle hlavního technika zbývalo do výbuchu ještě dobrých deset minut. Nevěděl, co má dělat.
„Přineste mi něco k jídlu!“ poručil svým sluhům.
Těsně za ním se objevil modrý záblesk, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Místností náhle proletělo jakési černé těleso, které dopadlo doprostřed místnosti a začalo hlasitě syčet.
„Co to má být?“ zeptal se rozčíleně král.
Všichni krabi v místnosti sebou začali třást ze strany na stranu a padat na zem. Za půl minuty bylo po všem. Stroj ztichl.
Mv100 přiskočil ke krabímu králi.
„Kdeže mají to srdce?“ zeptal se Garyho.
„Přesně uprostřed těla,“ řekl mu vědec.
Agent přiložil ploutev na královu hruď. Zatajil se mu dech.
„Tak co, tepe? Prosím, řekni, že je to nezabilo,“ žadonil Gary.
Mv100 si sundal plynovou masku a zadíval se na svého kamaráda.

Ostrov pod vodou - Část osmá

Ostrov pod vodou: Část osmá – Dvě tlačítka
napsal mv100

„Žije?“ zopakoval svou otázku Gary.
„Ano!“ zvolal radostně Mv100. „Sice mu srdce tluče trochu pomaleji, než jsi říkal, že by mělo, ale tepe!“
Opět se objevil modrý záblesk, ale tentokrát se na jeho místě objevilo pár pufflů postavených na sobě do trojúhelníka. Takové postavení jim moc dlouho nevydrželo a brzy se sesypali na podlahu. První se vzpamatoval Zlaťák.
„Který je hlavní?“ zeptal se.
„Ten, kterého teď držím,“ ukázal Mv100 na krále.
Kraba vmžiku obestoupili pufflové a uchopili jej tak pevně, jak to jen šlo.
Gary stiskl tlačítko na svém telefonu, kterým odeslal puffly zpátky do centrály.
„Tak to bychom měli,“ usmál se. „Měli jsme štěstí, že ponorka uplavala jen pár metrů. Ještě kousek a jsme ve vodě.“
„Teď musíme najít ovládání těch bomb,“ připomněl mu Mv100. „Určitě byly časované…“
Oba agenti se vydali pryč ze sálu. Chodby byly naštěstí prázdné, ale z dálky bylo slyšet cvakání krabů, ke kterým dávka uspávacího plynu nedorazila.
„Proč tady nemají mapy?“ stěžoval si potichu Gary.
„Leda tak nákres. Neznají písmo,“ řekl Mv100.
„Jak to víš?“ divil se Gary.
„Nevím, ale myslím. Jak bys chtěl zapsat na papír cvakání?“ vysvětlil agent.
„Cvak cvak klep!“ ozvalo se velmi silně. Gary rychle vytáhl přenosný Krabí překladač. Na displeji stroje se ukázalo „No konečně. Připravte odpálení!“
„Asi jsme na stopě. Odkud to šlo?“ ukázal Gary překlad agentovi M.
„Ty třetí dveře, určitě,“ ukázal Mv100.
„Dobře. Připrav Vypoušťovátor.“
Oba se pomalu přikradli ke dveřím a Gary je pomalu otevřel. Mv100 potom do místnosti hodil černý trojúhelník a nasadil si plynovou masku. Gary prudce zabouchl dveře, aby byla koncentrace plynu trochu větší. O půl minuty později vstoupili dovnitř. Naskytl se jim stejný pohled, jako v králově sále. Všude na zemi krabi, kterým vypověděly jejich končetiny službu. Gary krátce sáhl na jednoho z nich. Byl spokojen, i tady jeho látka pouze uspávala.
Mv100 vzhlédl. U stropu byl namontovaný velký displej a na něm se vyjímala zlověstná čtyřicítka, která se za vteřinu změnila v třicet devítku.
„Odpočet,“ pochopil.
„Nemáme moc času,“ hlesl Gary, když uviděl to samé.
Mv100 se rozhlédl po místnosti. Všechna tlačítka byla naprosto stejná.
„Zatraceně, taky mohli vynalézt nějaké písmo,“ zanadával.
„Támhle jsou trochu jiná!“ zvolal Gary a ukázal na místo, kde se mezi šedí ostatních vyjímalo jedno žluté a jedno modré tlačítko, samozřejmě bez jakéhokoli popisku.
Rychle k němu přiběhli.
„Které?“ zeptal se zoufale Mv100.
„Ehm… Nevím! Jedno bude na okamžité odpálení a druhé na zrušení. Aspoň tak bych to udělal já,“ zamyslel se Gary.
„No, to mě taky napadlo, ale které je které?“
„Ajajaj… Možná modrá jako moře a žlutá jako země?“
„A co teda zruší výbuch?“
„Nevím! Prostě jedno zmáčkni!“
Mv100 se chvíli rozmýšlel a pak vší silou uhodil do modrého tlačítka.
„Co dělá odpočet?“ zeptal se nezvykle klidně a upřeně pozoroval svou ploutev.
Gary se otočil na velký displej.
„Zastavil se na desítce.“
„To doufám znamená, že bylo všechno zrušeno – a ne něco jako že už došlo k výbuchu, a proto už není třeba žádné odpočítávání…?“ ptal se Mv100.
„Myslím, že jsi to zrušil,“ uklidnil jej Gary.
„Co s nimi?“ podíval se Mv100 na kraby.
„Tohle vypadá jako strojovna. Takže by tu někde mělo být i ovládání,“ zapřemýšlel Gary.
„Ach ano,“ zasmál se, když uviděl na druhém konci místnosti displej, na kterém bylo poznat mapu Clubu Penguin.
„Zdá se, že je to dotykové,“ podivil se. Chvíli něco ťukal a poté se z trupu lodi začalo ozývat hluboké hučení. Nakonec ještě zadal pár příkazů a vrátil se k Mv100.
„Cos s tím udělal?“ zeptal se agent.
„Pár věcí. Zrušil jsem rádiové spojení s náložemi, nastavil jsem nezrušitelný kurz k Antarktidě a úplně jsem vymazal polohu Clubu Penguin z jejich map. Pojďme odsud.“
Mv100 kývl hlavou a spustil teleport.

Ostrov pod vodou - Část devátá

Ostrov pod vodou: Část devátá – Náprava
napsal mv100

„Tak jsme to přece jenom zvládli,“ řekla Aunt Arctic a zadívala se z majáku na ostrov. Kolem budov už stála lešení a stavitelé v čele s Rorym pilně opravovali.
Vedle Directora stál Mv100, který na rozdíl od ní sledoval moře. Už brzy se měla voda vrátit na svou normální úroveň. Mv100 se na to těšil. Gary sliboval velkou podívanou.
„S těmihle věcičkami dokážu vyzvednout celý ostrov během pár minut!“ chlubil se před pár dny. Mv100 musel jeho nejnovější vynález opravdu obdivovat. Byly to tyče z velmi tvrdého materiálu, který se dokázal rozpínat. Agenti-potápěči nejprve tyhle tyče umístili do chodeb, které vyvrtali krabi a poté je nechali dokonat dílo. Tyče se nejprve roztáhly, takže naprosto zaplnily umělou mezeru a teď se měla podle plánu změnit i jejich výška.
„Už je to tady,“ usmál se Mv100. Zdálo se, že voda ustupuje, ale ta se ve skutečnosti nehýbala – to ostrov.
Mv100 se naklonil přes zábradlí a zavolal dolů, kde stál Gary: „Zdá se mi, že pláž je teď nějaká větší!“
„Určitě ano!“ odpověděl mu modrý tučňák a rozesmál se.
Všechno se zdálo být v pořádku.

Krab a tučňák si hleděli do očí. Ani jeden z toho nebyli příliš nadšení, ale věděli, že kdyby se dívali jinam, měl by jejich soupeř morální převahu.
„Nezapomeňte, že vězeň jste tu vy. Nebudete si klást podmínky,“ řekla znovu důrazně Aunt Arctic. Krabí překladač její slova ihned přeložil na klepání a cvakání.
„Jsem král všech krabů. Co jste vy?“ zeptal se krab suše.
„Ten, kdo rozhoduje o vašem osudu. Když s námi budete spolupracovat, vypustíme vás, i když někde daleko od ostatních krabů. Pokud nám nic neřeknete, budete tu uvězněn navždy.“
„To je toho!“ rozčílil se král a divoce třepal očima. „Myslíte si, že mě nikdo nepomstí? Že žádný z mých služebníků si nevzpomene, že zmizel jejich vládce?“
„Přesně to si myslím. Vy možná máte dojem, že vás všichni s radostí poslouchali, ale podle mě budou velmi rádi, že se vás zbavili.“
„Neznáte kraby,“ odsekl král. „Potřebují přísnou hierarchii. Někdo musí být pán, někdo sluha, jinak tráví celé dny jídlem a spaním. Nic nedokážou.“
„A to je dobře,“ mávla ploutví Aunt Arctic. „Takže nebudete vypovídat?“
„Ani náhodou!“
„Tak v tom případě se pozdravte tady s Celou pro nebezpečné osoby. Ještě dlouho tam zůstanete.“
Aunt Arctic se zvedla a zabouchla za sebou dveře.
Král chvíli nepřítomně zíral před sebe. Pak začal cvakat tak silně, že i bez překladu bylo jasné, jaký tón jeho řeč má. Stroj takový nápor nevydržel a porouchal se.

„Cože?“ křičel Gary z plna hrdla.
„Ale no tak, nerozčiluj se,“ smál se Mv100, „stejně se ti tam nelíbilo!“
„To je jedno! Jak si něco takového můžou dovolit!“ vztekal se vědec.
„Přečti mi přesně, co ti napsali,“ prosil Mv100.
„Vážený pane! Vzhledem k tomu, že jste předčasně bez udání důvodu opustil Výstavu novinek na Želvím ostrově, se vám navždy zakazuje vstup na další ročníky Výstavy. Spolu s tímto dopisem vám budou dodány i vaše přístroje,“ četl Gary.
„No vidíš, napsali to ještě docela slušně,“ usmíval se agent.
„Jestli mi něco pokazili při dopravě…“ vrčel Gary a vstoupil spolu s Mv100 do výtahu.
Ve Ski Village byly vyloženy všechny vynálezy, které chtěl Gary na Želvím ostrově předvádět. Většina z nich byla nějak rozbitá – nakřápnutý displej, chybějící část, upadlé zapínací tlačítko…
„Hm, tady je šek na milion mincí. To bude od pojišťovny,“ díval se Mv100 na papírek na jednom ze strojů.
„Ukaž? To mi to možná vynahradí,“ díval se Gary.
„Moje vynálezy…“ zašeptal ještě.
„Ahoj! Co to tu máte za krámy?“ zeptal se Jet Pack Guy, který se právě vracel z Icebergu.
„Ani se neptej, v podstatě šrot,“ mávl ploutví Gary.
„To neříkej,“ řekla Aunt Arctic, která pro změnu vycházela z telefonní ústředny. „Určitě nejsou pokažené úplně všechny.“
„No,“ porozhlédl se Gary a přešel k jednomu ze strojů, který vypadal ještě docela nepoškozeně, „tohle je Teleportér 3000. Měl být hlavní exponát. Škoda, že jsem se k němu nedostal, je opravdu skvělý!“
„Co dělá?“ zeptal se Mv100.
„No co asi, teleportuje. Ale na velmi velké vzdálenosti! Ne jako normální teleport, který po několika kilometrech slábne. S tímhle bych se mohl přesunout třeba na Měsíc!“
„A dostal by ses i zpátky?“ zajímalo Aunt Arctic.
„No jistě. Podívejte, ukážu vám to. Přesuneme se do pizzerie a za pět vteřiny zase zpátky, co říkáte?“
„Proč ne,“ pokrčil rameny Jet Pack Guy.
Gary zapnul vynález a zadal mu příslušné instrukce.
„Tak,“ usmál se, „pětivteřinová pizzerie!“ Stiskl velké červené tlačítko a všichni zmizeli.
Uplynulo pět vteřin, deset, patnáct, dvacet, ale Ski Village zůstávala prázdná.
Na zcela jiném místě, než byla pizzerie, se Mv100 s vytřeštěnýma očima rozhlížel kolem sebe.
„Tohle… nevypadá jako Club Penguin.“

KONEC ŠESTÉ ŘADY

AGENTSKÉ PŘÍBĚHY SE VRÁTÍ V PŘÍBĚHU „CIZÍ OSTROV“