Pátá řada

Pátá řada vycházela od 7. června 2013 do prosince stejného roku.

Na ostrově se zjistí, že Herbert není jediným zástupcem rodu Mammalia (Savci), který usiluje o převzetí Clubu Penguin. A také se připomene dávný nepřítel, Panfu. Porazit spojenectví těchto zloduchů bude možná vyžadovat i trochu „nadpřirozené“ síly.

Kapitola první: Síla sněhu

„Tumáš, mroži, Jitsu,“ zařval Mv100 a hodil na Tuska své hvězdice sněžného ninji. Vodní ninja jej potom praštil kladivem, což stačilo na to, aby sněhulákům na tváři ztuhl úsměv a Tusk se s výkřikem snesl k zemi. Chvíli si Senseie a ninje prohlížel a potom se vypařil.
„Chtěl bych vám říci/Že jsme to dokázali/Tusk je poražen!“ ozvalo se ze Senseiových usmívajících se úst haiku. Potom ale zvážněl a řekl: „Musíte být unavení. Pojďte do Doja, odpočineme si.“ Ninjové samozřejmě souhlasili. Bitva trvala alespoň půl hodiny a ninjovské síly celé trojice byly vyčerpány. Bude trvat ještě několik dní, než se budou moci vrátit ke Card-Jitsu. Mv100 se svalil na jednu z podložek, které tu byly připravené pro nováčky. Zdálo se, že to nikomu nevadí. Když tam tak ležel, začal přemítat. Bylo mu divné, že se Herbert už tak dlouho neozval. V dřívějších dobách došla aspoň jedna výhružka za měsíc, ale teď bylo už asi půl roku ticho. Buď něco chystá, nebo se odstěhoval… Agent M vstal a začal si převlékat do civilu. Pásku přes oči si nechal na sobě, stejně jako amulet, který slabě zářil. Sáhl po své červené helmě a hodil si ji na hlavu. Proč vlastně pořád nosím tu přilbu, napadlo ho. Zamyslel se, ale zjistil, že neví. Snad je to zvyk od té doby, co mu v kavárně spadla na hlavu kovadlina a on musel ležet tři měsíce v nemocnici. Někdo jej poplácal po rameni. Otočil se. Byl to Sensei, který se mezitím také převlekl do svého normálního oděvu. Sněžná čelenka ležela opodál na jedné z položek a Sensei na sobě měl jen svou špičatou čepici.
„Byla to dobrá práce, agente,“ zašeptal.
Mv100 vytřeštil oči. „Jak víte, že jsem agent?“
„Můj starý přítel/Jehož jsme porazili/Zná toho tvého,“ zamumlal tajuplně.
„Kterého?“
„Obávám se, že/Jsou oba nebezpeční/Rod Mammalia,“ řekl Sensei a obrátil se k Mv100 zády.
„Ale vždyť jediný savec, kterého znám, je Her… Aha,“ zarazil se agent M. Takže Tusk a Herbert se znají? To by mohlo vysvětlovat Herbertovo ticho. Nebo že by ne?

Byl večer. Mv100 krmil puffla a plánoval, že se za pár minut rozvalí v posteli a usne. Když se Jiří konečně najedl, Mv100 se podíval na kalendář, aby zjistil, co ho zítra čeká. Vytřeštil oči. Jak mohl jen zapomenout, že má dnes pohotovost na centrále? Rychle si oblékl uniformu a vyběhl z iglú. Pufflové jen zamrkali. Když přeběhl celý ostrov (což byla pořádná fuška, protože Mv100 měl iglú mimo hlavní zónu – poblíž dolu), druhý agent na něj už čekal před budovou EPF.
„Kde zase jste?“ zasyčel na něj.
Mv100 mávl ploutví. „Zapomněl jsem, že mám pohotovost.“
„To byste neměl. Kdyby se něco stalo, zůstala by centrála prázdná.“
„Ale vždyť já vím. Nemůžete už být zticha?“ rozzlobil se Mv100. Ten druhý agent byl nováček, ale myslel si, že všechno ví nejlíp.
„Promiňte, pane,“ odvětil úsečně. Oba agenti vešli do základny a svezli se výtahem do podzemí. Pohotovost proběhla normálně. Samozřejmě se nic nestalo a jediným výsledkem bylo, že se oba agenti strašně unavili. V pět hodin konečně přišli agenti ranní služby a Mv100 mohl jít domů. Lehl si do postele a usnul. Ve dvanáct hodin ho vzbudilo vyzvánění mobilu. Volal Gary.
„Tady Mv100, co se děje, Gary?“
„Omlouvám se, že tě budím, ale máme tu problém. Jirka Rarach je nemocný a potřebuje tě vidět.“
„Mám být lékem zločince?“ podivil se Mv100.
„Přesně tak. Nemůžeme si dovolit, aby se mu něco stalo ještě předtím, než se dostane k soudu.“
„Ach jo. Tak já běžím,“ řekl nakonec a ukončil hovor. Protože byl den, nemusel běžet přes celý ostrov, ale mohl použít teleport. Několikrát klepnul na displej mobilu a za chvíli zmizel. Pufflové jen zděšeně zakníkali.

„Tak my vás tu necháme o samotě,“ řekl Rookie a zavřel za Mv100 a Rarachem dveře.
„Co chceš?“ zeptal se ostře agent.
„No… já…“ začal koktat Rarach.
„Co?“
„Rozhodl jsem se vám pomoct.“
Tohle sdělení Mv100 zcela ohromilo. „Proč?“
„Četl jsem si návrh žaloby a… mě se fakt nechce dostat roční ban. Bylo tam napsané, že když budu vypovídat, může se ta doba zkrátit.“
„To je pravda. Tak mluv.“
Rarach se nadechl a spustil. „Sult- Herbert něco říkal o nějakém Tuskovi. Tehdy jsem nevěděl, o koho jde, ale teď je toho plný ostrov. Říkal, že kdyby selhal plán Jednotky Sultána Herberta a Tučňákoměňovátoru, mohl by sílu toho Tuska použít k útoku. A taky povídal něco o Panfu.“
Tak tohle bylo zajímavé.
„Proč to chceš říct jen mně?“
„No… Přijdeš mi jako nejschopnější agent, který není na nějaké vedoucí pozici. A taky jsem přes jednoho dozorce zjistil, že ovládáš všechny živly, elementy. Koneckonců, máš tu amulet a vidím, že svítí, takže…“

Agentovi M to imponovalo. Rarach nemohl vědět o agentovi A, (který byl legendou, dokud si nezlomil nohu, když musel vyběhnout dva schody do jedné restaurace) takže mohl mít i pravdu. Asi. Možná. Teoreticky. Ne. Jo. Fakt?
„Pověz mi víc o těch plánech.“
A Jirka Rarach, vězeň se statutem spolupracujícího obviněného, mluvil ještě dlouhé dvé hodiny.

Jan Ploutvotleskač
A druhý díl Příběhů
Tak počkejte si

Kapitola druhá: Zlotřilí savci

Mv100 vyšel z cely. Chtělo se mu zároveň smát i plakat. Ještěže na to přišel! Ale kéž by se to, co se prý chystá, nikdy nestalo.
„Co říkal?“ zajímal se Gary.
„Je to hodně… závažné. Gary, teď ti to říct nemůžu,“ zavrtěl hlavou Mv100.
„Chápu. V tom případě ale musíš informovat Directora,“ zvedl Gary varovný ukazováček. Tedy, zvedl by ho, pokud by měl prsty. Ve skutečnosti jen pozvedl ploutev.
„Já vím. Hned teď jdu psát zprávu. Řekl bych, že to nebude zrovna krátké čtení.“
„Fajn. Ale opovaž se brát si příklad z Rookieho!“ řekl Gary a oba agenti se rozesmáli. Rookie totiž minulý měsíc vyšetřoval loupež pár vzácných koberců a po konci vyšetřování musel Directorovi podat zprávu. Nevěřil ale, že Director zprávy čte, takže doprostřed reportu zakomponoval recept na palačinky. „Uvidíme, jestli to není zbytečnost, tydlety zprávy,“ říkal. Faktem zůstává, že v Directorově kanceláři musela být vyměněna okna, protože Aunt Arctic zařvala vztekem tak silně, že okenní tabulky praskly. Mv100 se tedy rozhodl svou analýzu nepodceňovat. O hodinu později už ale skoro změnil názor. Úplně se ztratil v tom, jestli má používat minulý nebo přítomný čas, takže oba pravidelně střídal. Navíc Rarach říkal (minulý čas slovesa říkat), že se něco stane (budoucí čas slovesa stát se) a že to je (přítomný čas slovesa být) důležité, a to už bylo na nebohého agenta příliš. Sáhl po slovníku, aby se podíval na tvar, který se má v tomto případě použít, jenomže se mu to příliš nezdálo. Slovo, které měl použít, znělo „bylouše“. Mv100 měl pocit, že za chvíli omdlel/omdlévá/omdlí/omdlouše.

„Informace, které jste mi podal, agente, jsou velmi závažného charakteru,“ řekl Director a podíval se na řadového agenta, který právě telefonem někomu vysvětloval, že Director opravdu hovořit nemůže.

„Pane J6, můžete nás na chvíli nechat o samotě?“ zeptal se Director. J6 kývl hlavou a odešel. Aunt Arctic ze sebe strhla černou mikinu a vykoukla zelená barva.
„Tohle mě zabíjí,“ zavrčela, „J6 mě nikdy nenechá o samotě a v maskování je strašné vedro.“
„Říkali jsme vám, že ho nepotřebujete,“ pokrčil rameny Mv100.
„Ano, obávám se, že jste měli s Garym pravdu. Je to až otravné.“
„Každopádně mi teď musíte říct, co mám dělat.“
„Ano. Nu, milý M, řekla bych, že vy konkrétně nic. Práci dostanou jiní. Bude třeba postavit více Jet Packů a Aqua Grabberů, bude třeba zvýšit počet špionů na Panfu. Nebudu vám říkat, co všechno bude třeba, protože byste se v tom třeba nevyznal. Takže zavolejte J6 a běžte na pohotovost, protože vám začíná za pět minut.“
Mv100 kývl hlavou a odešel. Z Aunt Arctic se za jeho zády stal Director. J6 vešel do kanceláře.
Chudák Aunt Arctic, pomyslel si Mv100. Od té doby, co jsem ji vysvobodil, je taková nepříjemná a pořád všem vyká, dokonce i Garymu. Teď na tu pohotovost.

Dot ťukala propiskou do stolu, aby zabila nudu. Mv100 vytáhl mobil a hrál na něm IceBlock. Aunt Arctic se rozhodně zbláznila. Garymu vyká, zavedla pohotovosti, vyžádala si agenta do kanceláře jen kvůli papírování… Nejhorší ale bylo tohle hlídání. Dříve byl na základně vždy někdo, takže nikdo zaútočit nemohl. A dokud smysluplně fungovala policie, nemuseli agenti vyrážet vždy ke každé primitivní krádeži.
Dot zvedla hlavu od propisky: „Co vlastně říkal ten Rarach?”
Mv100 se zamyslel. „No, Director sice říkala, že je to tajné, ale stejně se to jednou všichni dozví. Herbert… Herbert se zná s tím mrožem, známým Senseie. Víš, kterého myslím? Víš. Takže - Herbert a Tusk spolu uzavřeli dohodu. Oba dva zaútočí na ostrov a společně ho ovládnou. Vytvoří tu diktaturu a budou se dělit o moc. Tusk bude vládnout východní polovině ostrova (protože je tam Dojo) a Herbert si vezme západ (kvůli EPF). To byl původní plán. Pak ale Tusk přiznal, že nedokáže ovládnout celou polovinu ostrova. Jeho elementové síly si dokážou podmanit nanejvýš čtvrtinu. Proto se rozhodli spojit se ještě s Pískem IX., králem Panfu.”
„Zdá se, že ti savci se vyžívají v královstvích a diktaturách,” okomentovala to Dot.
„To ano. Na Panfu nikdy nevznikla demokracie. Sensei mi ale jednou povídal o tom, že se některé pandy jednou pokusily okopírovat naši Radu starších tučňáků. Jejich povstání ale král krutě potlačil. Většina z nich dostala věčný ban nebo se museli odstěhovat z Panfu Island. Ale zpět k naší situaci. Písek IX. samozřejmě okamžitě souhlasil. Za pomoc ale požadoval třetinu ostrova. Ti dva jeho podmínku přijali. K Panfu má být připojen Iceberg, les, zátoka a obytná zóna. K útoku by mělo dojít snad někdy příští rok.”
„Jak hrozné,” zívla Dot, „Ten Rarach si to určitě vymyslel a my se teď budeme připravovat na neexistující nebezpečí.”
„Já mu věřím,” odporoval Mv100.
„Když myslíš…“
Na obrazovce se ukázal nějaký text a potichu začala houkat siréna.
„PROBOŘENÍ IGLÚ Č. 9765 - KONTROLU SITUACE POVĚŘEN AGENT MV 100”
„Ach jo. Jdu tam, ty hlídej.”
„Jasněee,” řekla Dot a usnula.

Když M dorazil k iglú 9765, nikdo tam nebyl. Střecha ani nebyl probořená. Poplach si někdo vymyslel a teď se směje v telefonní budce, jak jsou ti agenti pitomí. Mv100 se otočil, aby se vrátil na základnu, když tu ho někdo popadl, slepil mu zobák lepicí páskou a nasadil mu na hlavu pytel. Mv100 byl tak překvapený, že se ani nepokusil odporovat a jen zahučel: „Mmmmmmmm!”.

Ups, to nevydá moc dobře. Jan Plouvotleskač ví, jak to všechno dopadne!

Kapitola třetí: Vstaň!

Když se Mv100 probral z bezvědomí, zjistil, že leží a pohovce ve svém iglú. Ploutve měl spoutané a nohy také. V jeho skříni na oblečení se kdosi přehraboval. Musel to být únosce. Mv100 se pokusil zavolat na své puffly, ale uvědomil si, že má zobák slepený izolepou. Navíc pufflové stejně spali a v tuhle noční hodinu by je probral leda tak požár. Neznámý tučňák konečně našel to, co hledal a zasunul šuplíky. V náručí měl jen pár věcí. Jestli chce ukrást jen tohle, tak si moc nepomůže. Mv100 nepochyboval, že se jedná o loupež. Kdyby ho měl neznámý v plánu někam unést, přece by se nezastavoval v iglú. Ale za chvíli se ukázalo, že to není pravda.

Tmavý tučňák vzal agenta a přehodil si ho přes rameno jako pytel brambor. Zdálo se, že tuto váhu jeho svaly unesou. Mv100 teď neviděl nic – jen tučňákova záda. Byla hodně tmavá. Žádná jiná barva než černá netvoří takový noční odstín. Kdyby byl únosce třeba zelený, kůže by vypadala spíše jako světle šedá. M si náhle uvědomil, že nemá svou helmu. Pak si ale oddychl. Vzpomněl si, že ji cizinec držel v jedné ploutvi. Ať už se dostane kamkoli, hlavně, že bude mít svou helmu. Když byli tučňáci na břehu ostrova, zastavili se. Únosce hodil Mv100 do sněhu a jeho svršky na něj. Roztáhl ruce a začal vykřikovat jakási slova, kterým agent nerozuměl. Náhle zavanul vítr a pachatel i oběť se zvedli do vzduchu. Sníh je nadnášel! Mv100 nikdy neměl rád pohádky, protože tušil, že jsou vymyšlené. Rozhodl se změnit názor. Asi jej unesl nějaký černokněžník a Mv100 je rytíř z Ploutve, který se mu má postavit. Radši omdlím, abych o tom nemusel přemýšlet, řekl si a omdlel. Druhý tučňák se usmál. Dokázal poznat, kdy je bytost při vědomí a kdy není. Byl rád, že nikdo neuvidí to, co teď má v plánu. Opět roztáhl ploutve a vyřkl jakási slova. Byla to slova japonská. Dotyčný totiž patřil k mistrům umění Card-Jitsu. Na obloze se rozsvítily ohnivé koule a ukazovaly sněhovému koberci cestu. Kapky vody občas zmenšily jeden z balonů. Dokonalé ovládnutí elementů, pomyslel si mistr a pohlédl na bezvědomého Mv100. Zachmuřil se. Ani tak dokonalé spojení živlů nedokáže odolat tomu, co přijde…

Mv100 to pořád nechápal. Někdo ho unese, a pak po něm chce, aby se převlékl? To je přece neuvěřitelné. Ležela před ním ninjovská páska přes oči, neviditelnostní návleky na ruku a sandály. Ještě jednou si přečetl vzkaz: „Sundejte brýle, batoh a ty hnědé boty a oblečte si, co tu vidíte. Uvidíme se, až se hodiny třikrát přesypou.”. Vedle vzkazu leželo oblečení a přesýpací hodiny. Písek se právě podruhé přesypal a Mv100 stroj otočil. Má teď ještě asi půl hodiny. Převlekl se, aby udělal únosci zadost a začal přemýšlet. Podle příručky F.I.S.H. by si teď měl ujasnit několik věcí. Zaprvé: kde se to vlastně ocitl. Agent M se rozhlédl po okolí. Bylo jasné, že je někde v horách. Vzduch tu byl několikrát řidší, než na Ski Hill, takže musel být výše. To by mohlo pro začátek stačit. Zadruhé: jaká je možnost výživy. Široko daleko nebyl ani jeden keřík. Tento bod tedy vypadal špatně. Zatřetí: jak se odsud dá dostat. Odpověď na tuto otázku ale závisela na otázce druhé. Pokud není nic k jídlu, není bezpečné vydávat se na cestu, kde může být potravy ještě méně.
„Vypadá to, že budu muset počkat na příchod toho tajemného tučňáka. Je mým jediným východiskem,” řekl do větru. Ten jen tesklivě zaskučel. Mv100 si sedl do sněhu a čekal.
Snad nebude mít cizinec zlé úmysly. Jinak by mě asi už zabil, pomyslel si. Co když je to Herbert? To by mi nedával oblečení. Nic tu nedává smysl. Ten tučňák se ke mně chová relativně slušně, ale unesl mě, a to není příliš slušné. Musí to tedy být někdo, kdo je přesvědčený o své pravdě. A taky je hodně silný, protože mě dokázal vyzvednout do vzduchu a přehodit si mě přes rameno. Těmito úvahami strávil Mv100 dalších dvacet pět minut. Potom spadl poslední písek a hodiny se zastavily. Ozvaly se kroky, ale M byl tak zabraný do svých myšlenek, že si jich nevšiml. Navíc před chvílí našel pohodlný způsob sedu, takže by se stejně neotočil, aby se podíval na příchozího. Ten jej popadl za rameno.
„Vstaň!” rozkázal mu, „Mv100, říkám ti, vstaň!”
Ten sebou trhl. „To… Vy? Proč, řekněte proč?”
„Ach odpovědi/Jen jiný typ otázky/Proč je chceme znát?” zarecitoval Sensei haiku a poškrábal se pod kloboukem.

„Tyhle moudra si nechte na hodiny japonštiny. Odnesl jste mě kamsi do hor a-”
„Dobře, studente. Když tak žádáš odpověď, poskytnu ti ji. Jak ses nedávno dozvěděl, Tusk a Herbert spolu uzavřeli dohodu o ovládnutí našeho ostrova. Já sám jsem ti poskytl nápovědu krátce po tom, co jsme porazili Tuska. Mé síly jsou dosti silné, aby krátce odrazily útok samotného Tuska, ale proti armádě Panfu a navíc Herbertovi nezmůžu nic než jejich posunutí o pár centimetrů dozadu. Proto potřebuji tebe. Jirka Rarach ti řekl, že jsi dobrý ninja, protože dokážeš ovládat všechny živly. Jenomže to není vše. Vidíš támhletu obrovskou masu sněhu? Pokus se ovládnout svou mysl a zvedni ji do výše.”
Mv100 se zadíval na obrovskou sněhovou kouli a začal se soustředit. Zmobilizoval všechny své síly, ale sněhem neposunul ani o kousek.
„Teď já,” řekl Sensei a usmál se. Sníh se náhle vznesl do vzduchu a jeho tvar se změnil. Místo koule Mv100 spatřil iglú.
„Pojďme dovnitř,” namířil Sensei ploutví na iglú. Mv100 uposlechl jeho rozkaz.
Vevnitř panovala naprostá tma. Sensei vtiskl nějaký předmět do ploutve Mv100. Byl to jeho amulet.
„Podívej,” řekl mistr a vytáhl svůj přívěšek, „vidíš nějaké rozdíly?”
„Ano. Váš amulet svítí mnohem více.”
„Co dál?”
„No, asi nic. Počkat! Reliéfy živlů jsou na vašem amuletu propojeny jakousi čarou, nebo tak něčím.”
„Správně. Toto a také věci, které jsem já dokázal se sněhem a ty ne, je znamením, že jsem pravý sensei, mistr Card-Jitsu. Pro dokonalé ovládnutí živlů je nestačí jen všechny ovládnout. Je třeba všechna umění propojit. Pak se student stane mistrem a může učit ostatní studenty.”
„To je hezké, ale já mám svou práci a nemám čas učit se, jak být senseiem. Stejně by mi to nešlo,” odporoval Mv100. Sensei se na něj zkoumavě zahlédl. Zvedl obočí, aby mu mohl Mv100 vidět do očí.
„Mv100, ze všech agentů, kteří kdy prošli mým učením, jsi ten nejschopnější. Pokud nechceme zkázu Clubu Penguin, je životně důležité, abychom měli dva mistry v Card-Jitsu. Síly elementů se neřídí jednoduchou matematikou. Když dva tučňáci vedle sebe působí silou, je ta síla větší, než dvojnásobek síly, kterou působí jeden tučňák. Ty navíc můžeš spojit síly ninji a agenta. Jménem našeho ostrova tě žádám, aby ses ujal učení! Stejně trvá jen měsíc.“
Mv100 se zamyslel. „No tak dobře, když je to tak nutné.“
Sensei vzal do ruky amulet, který patřil Mv100 a obřadně jej dal na krk Mv100. Agent M zjistil, že mu nákrčník přirůstá k tělu.
„Staniž se senseiem Mv100!“ zahromoval Sensei - a s ním i oheň, voda a sníh.

Toť překvapení
Z únosu nic není
Jan Ploutvotleskač

Kapitola čtvrtá: Výcvik

„Začneme ihned,“ řekl Sensei, když Mv100 započal svou cestu k ovládnutí živlů.
„Jak?“ zajímal se novopečený minaraj (učedník).
„Musíme zjistit, který element dokážeš ovládat nejvíce. Následuj mě,“ vysvětlil učitel a odešel do tmy. Mv100 se lekl. Vždyť tam nic neuvidím! Přesto vykročil. Zjistil, že dokáže vidět i v šeru. Obrysy předmětů jeho zrak pozoroval jako zelené čáry. Náhle se rozsvítilo světlo. Vycházelo z obří koule ohně, která se vznášela ve vzduchu. Vedle ní visela koule vody a koule sněhu.
„První věc, kterou si musíš uvědomit,“ překřikoval Sensei vítr, který všechny koule nadnášel, „je, že kruh je podstata všeho. První Sensei Card-Jitsu se narodil na dokonale kruhovém ostrově a poprvé ovládl živly, když stál v křídou vyznačeném kruhu. Nyní se pokus zničit jednu z koulí!“

Mv100 se zadíval na ohnivý míč. Tak, jak ho to Sensei kdysi učil, začal si představovat, jak světlo pomalu uhasíná, až zmizí docela. Za chvíli se to začalo opravdu dít. Po minutě a půl koule zmizela. Minaraj se zaměřil na vodu a představil si, jak se soustava rozpadá na jednotlivé kapky, které se okamžitě vypaří. Zničit vodní masu mu trvalo asi padesát vteřin. A teď sníh. Klíčem je sníh za pomoci mysli rozpustit. Mv100 se soustředil, soustředil… O třicet vteřin později už nebylo žádné sněhové koule.
„Dobrá práce. Tvé skóre je 91-48-26. Čísla označují počet sekund, které jsi potřeboval k překonání síly jednotlivých elementů. Je jasné, že nejlépe ovládáš sníh,“ řekl Sensei a dotkl se symbolu sněhu na amuletu Mv100. Bílá barva chvíli prudce zazářila, ale pak opět pohasla.
„Jaké byly vaše výsledky?“
„Také jsem zvítězil ve sněhu. Má čísla byla 53-81-19.“
„Takže jste lepší než já?“
„Zatím ano. Nenarodil ses do rodiny, která by tě odmalička učila umění Card-Jitsu. Je pochopitelné, že ti některé věci nejdou nejlépe.“
„Jak budeme teď pokračovat?“
„Stále musíme měřit tvé dovednosti. Potřebuji vědět, jak silné karty dokážeš používat.“

„Vem si tohle,“ vyzval Sensei svého minaraje. Mv100 vzal do ploutve kartu čísla 14. Zahleděl se na hroudu sněhu, která se pomalu zformovala do tvaru koule.
„Čtrnáctka by ti šla. Vezmi si šestnáctku.“ Mv100 s nemenším úspěchem vytvořil další sněhovou kouli. Karta čísla sedmnáct na něj už ale byla moc.
„Hm. Mám tu ještě jednu speciální, u tebe by mohla fungovat,“ zamyslel se Sensei a vytáhl z balíčku kartu s motivem P. S. A. „Agentská. Uvidíme.“
A povedlo se. Nakonec to šlo mnohem rychleji než u karty šestnáct.
„Proč jsem nemohl vytvořit kouli s číslem sedmnáct?“
„Dokážeš ovládnout pouze určitý počet sněhu. U každého živlu bude toto číslo jiné. V průběhu výcviku se bude stále zvyšovat. Nakonec bys měl umět hrát s kartami číslo dvacet sedm. Můj rekord je třicet.“
„Aha. Budete na mně měřit ještě něco?“
„Trpělivost, minaraji, trpělivost. Mé učení trvalo přes rok a ty musíš být hotový do měsíce. Musíš uznat, že je to tak trochu sešup. Správný sensei musí čekat a hledat moudrost.“
„No jo. Nakonec po mně budete chtít, abych psal haiku.“
„Abych pravdu řekl, právě jsem tě to chtěl naučit.“

„Musím tady psát básně/prý to zachrání/co znám od narození.” odříkal plynule Mv100 a zvedl zrak k Senseiovi. Ten se potutelně usmíval.
„Pro své první haiku sis zvolil zajímavý motiv. Byl bych raději, kdyby to bylo něco s elementy, ale co se dá dělat. Neřekl jsem ti, že námět básně ovlivní tvou celou kariéru mistra Card-Jitsu. Budeš zván Sensei stížností.”
„Hej! To není fér,” rozzlobil se naoko Mv100, „proč jste mi to nepověděl?”
„Nikdo to nesmí vědět. Nevěděl jsem to ani já…“
„Jaké je vaše plné senseiské jméno?”
„Nejsem na něj příliš pyšný.”
„Ale no tak. Já se vám smát nebudu.”
„Když myslíš… Byl jsem nazván… Senseiem záchodu,” řekl Sensei a sklopil hlavu.
Mv100 opravdu jen stěží potlačil smích.

Teď stál minaraj v křídou nakresleném dokonalém kruhu. Sensei na něj mluvil zvnějšku.
„Učíš se umění živlů už tři týdny. Nyní nastane přelom ve tvé životní cestě. Jakmile o to požádáš, staneš se mistrem Card-Jitsu. Až se tě zeptám, musíš mi nahlas, jasně a zřetelně odpovědět „Chci.”. Rozumíš mi?”
„Ano. Ehm, mistře, co jste myslel tím přelomem v živo-” chtěl se Mv100 otázat, ale litanie Senseiových slov jej přerušila.
„Červený tučňáku Mv100, potomku rodu Stů, absolvente Tučňácké akademie, agente obou agentur Clubu Penguin a můj jediný učedníku, řekni, chceš se stát právoplatným mistrem umění Card-Jitsu?“
„Chci,“ sdělil lakonicky Mv100.
Zablesklo se a zvedl se vítr.
„Větře, čtvrtý živle!“ zakřičel Sensei, „vdechni tři elementy do senseie Mv100!“
Za chvíli bylo po všem. Mv100 zmateně zamrkal.
„Hej! Já mám vousy!“ zvolal zděšeně.

Jan Ploutvotleskač vousy nemá. Vůbec mu to ale nevadí. Agentské příběhy se vrací!

Kapitola pátá: Návrat

Několik minut poté, co se Mv100 stal právoplatným senseiem, byl už celý zarostlý hustými vousy.
„Jak bude plynout čas od tvého zasvěcení, budou ti vousy růst stále méně. Zatím to však bude šílené. Ukaž, ostříhám tě,“ řekl Sensei.
„To byste byl laskav,“ pokusil se říct Mv100, ale mohl ze sebe vydat jen huhňání.
„Teď spolu strávíme ještě jeden týden, kdy provedeme znovu některé ze zkoušek. Na konci týdne ti vypálím drážky mezi reliéfy živlů na tvém amuletu a tvé učení bude definitivně u konce. Teď se odebereme do svatyně, nejdřív ale to stříhání.“

Mv100 se s plnovousem cítil stále divně, i když mu Sensei slíbil, že si bude moct vousy oholit, jakmile se vrátí mezi společnost. Nyní stáli dva senseiové vedle sebe. Mv100 se chtěl ještě na něco zeptat.

„Sensei? Když jste mě minulý týden definitivně zasvětil, mluvil jste o přelomu v životní dráze. Co jste tím myslel?“
Čekal jsem tu otázku/Zvláštní odpověď/Pokusím se vysvětlit,“ vzdychnul Sensei, „mohl sis například všimnout, že jsem na ostrově jediným tučňákem šedé barvy. Je to proto, že ovládnutí elementů velmi prodlouží tvůj život. Žil jsem zde už hezkou řádku let, než sem připlula kolonie tučňáků-uprchlíků z Ostrova lidí a založila Club Penguin. Je pravděpodobné, že vás všechny také přežiji, možná mimo tebe. Pak je zde samozřejmě plnovous, kterého se nezbavíš. Od teď také budeš moci lépe komunikovat s puffly. Uvidíš, až přijdeš domů.“
„To je další věc, co mě trápí. Nemůžu se jen tak ukázat v centrále EPF a zakřičet „Nazdar, jsem nový sensei, zničíme Herberta!“. To by vážně nešlo.“
„Budeš tvrdit, že jsi byl unesen neznámým pachatelem někam na teplý cizí ostrov a někdo ti pomohl utéct. Máš ztrátu paměti, takže si ze svého pobytu při únosu skoro nic nepamatuješ. Nikomu neříkej, že jsi mistr Card-Jitsu a amulet nos raději v kapse. Někdo by si mohl všimnout drážek. Požádám tě o jedno. Já zde v horách zůstanu. Je to nejlepší místo pro naslouchání na celém Clubu Penguin. Pamatuješ si na naslouchání, že? Jakmile zaslechnu, že se armády blíží, dám ti znamení.“
„Znamení? Budeme od sebe kilometry daleko. Chcete tím říct, že vztyčíte červenou vlaječku na majáku, nebo co?“
„Tvůj amulet tě začne pálit a nepřestane, dokud se neuvidíme. Neboj, nesnesitelné to bude jen na začátku, abys to v kapsičce poznal. Pak už bude jen teplý na dotek. Nuže, jakmile ucítíš znamení, musíš nějak zmizet a my se sejdeme v Doju. Ach ano, Dojo. Občas tam zajdi. Doufám, že v mé nepřítomnosti zůstane v pořádku. To je snad vše.“
„Kudy vede cesta do města?“
„Počkej na večer. Ty totiž poletíš.“
„Cože?“

Schýlilo se k večeru a Sensei se loučil.
„Prostě jen poruč sněhu, ať tě dovede domů po cestě ohnivých koulí. Ty si vezmu na starosti já, budu je rozžíhat a zhasínat tak, aby si toho nikdo nevšiml. Ovládnu tedy oheň a vodu. Ty se pokusíš zkrotit sníh a vzduch. Celou cestu si musíš v hlavě opakovat „Jsem pánem sněhu a větru“.“
„Dobře. Uvidíme se později.“
„Ano. Na shledanou, Mv.“
„Sto. Mv100.“
„Dovolil jsem si tě oslovit pouze křestním.“
„Je to trochu zvláštní. Nikdo mi tak dlouho neřekl.“
„Leť,“ zamluvil to Sensei.

„Jsem pánem sněhu a větru! Zaveďte mě do mého iglú!“ zvolal Mv100 a vznesl se do vzduchu. Zjistil, že stojí na jakémsi sněhovém koberci. Sensei vyřknul svou mantru a před nimi se objevila oranžová sféra ohně. Mv100 odstartoval. Jakmile proletěl kolem první koule, voda ji s prsknutím uhasila a asi čtyři sta metrů před ním se objevila další. Tímto způsobem přiletěl až k dolu. Do svého iglú došel pěšky.

Když uviděl svůj příbytek, na první pohled se mu zdálo, že se nic nezměnilo. Jenomže zblízka spatřil, že na dveřích je pečeť, aby se nikdo nemohl dostat dovnitř. Zasmál se a vytvořil v rukou ohnivou kuličku. Přestože byla malá, rozpustil její žár pečeť. Mv100 vstoupil dovnitř. Než oheň uhasil, použil kouli ještě na zapálení krbu. Pufflové se k němu otočili.
„To je dost, že jdeš,“ řekl modrý, „málem jsme vyhladověli.“
„Nemůžu za to,” řekl Mv100 pufflí řečí. „Byl jsem unesen.“
„Vidím, že mi rozumíš, ne jako předtím. Naučil ses to za dobu své nepřítomnosti?“
„Ano. Nemohu ale říct více. Promiň. Teď se vyspím a ráno vám všem koupím jídlo.“
„Dobře. Mohl bys nám říct něco o těch, kdo nás tu uzavřeli?“
„Nevím, o koho se jedná.“
„Byl tu zelený tučňák, co vypadal jako černý.“
„Director!“ řekl překvapeně Mv100.
„A pak jeden modrý s brýlemi. Ti dva se hádali.“
„Jsou to agenti. Mohl bys mi říct, proč se hádali?“
„Zelený tvrdil, že jsi už mrtvý a chtěl nás zapečetit. Modrý tvrdil, že jsi naživu a byl proti pečeti.“
„Zajímavé. Popřemýšlím o tom. Mezitím dobrou noc.“
„Dobrou,“ kvíkl puffle a všichni usnuli.

Druhého dne se bezvousý Mv100 objevil v telefonní ústředně. Byla čerstvě zrekonstruovaná. Mv100 byl zmatený. Proč jsou tu ty kanceláře? A kde je výtah do centrály? Za chvíli jej ale kamerový systém poznal a ukázal mu tajné dveře.
„Agent Mv100, vymazat záznam o úmrtí,“ odříkal strojový hlas. Zdá se, že Aunt Arctic vyhrála se svým názorem na úmrtí agenta M. Když Mv100 sjel dolů, uvítal jej ohromený výraz ve tvářích Jet Pack Guye a Garyho, kteří měli zrovna službu.
„Mv100! Mysleli jsme, že jsi mrtvý!“ řekl Gary a objal nově příchozího.

„Nebyl jsem tomu vzdálený. Unesli mě,“ vysvětlil Mv100, „Musím podat zprávu Directorovi.“
„Hm. Director… Musím ti něco říct.“
„Copak?“
„Director… Ona byla postřelena.“

Jan Ploutvotleskač má se střelnými zbraněmi téměř nulovou zkušenost. Možná se to naučí v dalším díle Agentských příběhů!

Kapitola šestá: Poté

„Jak se to mohlo stát? Kdo to udělal?“ ptal se Mv100.
„Tady o tom mluvit nemůžu. Pojďme do mé laboratoře,“ nabídl mu Gary.
„Dobře.”
Když došli na místo, Gary se s povzdechem sesunul na židli.
„Povídej,” vybídl ho agent M.
„Uslyšeli jsme výstřely z její kanceláře. Běžel jsem tam, za mnou Rory, domlouval tu něco ohledně rekonstrukce. Když jsem otevřel dveře, J6 byl v bezvědomí a Aunt Arctic bojovala se střelcem.”
„Kdo to byl?”
„Nebudeš tomu věřit… Byl to automatický alarmní systém, který ji měl ochránit. Jenomže v něm měly být jen slepé patrony. Sám víš, že náboje byly před dvaceti lety zakázány. Někdo prohodil falešné a pravé náboje.”
„Takže když bojovala se střelcem…?“
„Snažila se zvednout hlaveň, aby mířila na strop. Já jsem systém odpojil a pak jsme ji odvezli do nemocnice.”

„Střelec byl tedy v podstatě ten, kdo alarm ovládl, že?”
„Asi ano. Stalo se to včera, krátce poté, co jsme zapečetili tvé iglú.”
„Ano, musel jsem použít zapalovač, abych pečeť rozpustil. A můj puffle mi řekl, že-”
Tady se Mv100 zarazil. Gary přece nesmí vědět, že umí mluvit s puffly! To dokážou jen senseiové a Gary to určitě ví.
„Můj puffle mi svým kručením v žaludku sdělil, že to trvalo dlouho.”
„Bylo to jen jedno odpoledne.”
„Dost pro hladového puffla.”

Mv100 se vydal do Snow Forts, aby se trochu odreagoval. Měl v plánu udělat sněhuláka, ale překazila mu to partička několika otravných tučňáků.
„Helemese, panáček si staví sněhuláčka.”
„Kdepak vezmeš mrkvičku, co?”
„Jseš snad školák?”
Když trochu poodešli, Mv100 způsobil, aby na ně spadla vrstva sněhu ze stříšky hodin. Bylo zadostiučinění sledovat je, jak vyplivovali sníh ze zobáků.

Rozhodl se, že si dá pizzu. Když procházel před obchodem s puffly, rozžhavil se mu amulet a také na něj spadl sníh ze střechy. V hlavě se mu ozval Senseiův hlas: „To nebyl dobrý nápad. Síly živlů nikdy nesmíš použít k takovýmto účelům. Neboj se, toto ještě není znamení. Jen jsem ti chtěl dát vědět, abys to už nedělal.“
Mv100 na něj v hlavě zakřičel: „Jak jsi to mohl vědět?“
Sensei myšlenkově odpověděl: „Jsem tvůj učitel a amulet mi dá vědět vždy, když uděláš něco zlého. Taky to poznáš, až budeš mít učedníka. Přerušuji spojení.“
Amulet zchladl a Mv100 se rozhodl, že půjde raději zpět na základnu. Když dorazil, spatřil před telefonní centrálou dav novinářů a televizních reportérů.
„Penguin TV! Pane Gary, mohl byste nám…“
„Penguin Radio! Jak se stavíte k tomu…“
„Club Penguin Times, jen jedno krátké vyjádření…“
„Co se to tam děje?“ zeptal se Mv100 jednoho agenta, který právě vyšel ze základny.
„Director se vrátila do kanceláře a Gary teď za ni… chci říct za něj… schytává otázky od novinářů.“
„Už jsem se lekl, že se stalo něco důležitého,” usmál se červený tučňák, „Ale co teď?“
„Já bych ho nechal. Sám jsem raději odešel domů dřív,“ pokrčil rameny cizí agent.
„Hm. Pokusím se probojovat dovnitř, nemám co dělat,“ řekl Mv100 a vyšel směrem k základně.
Náhle se ozval ohlušující otřes.
„Co to bylo?“ zašeptal Mv100 a rozhlédl se po okolí. Všichni se přestali hýbat jako přimrazení. První se vzpamatoval jeden z novinářů.
„Pane Gadgete, jak byste se vyjádřil k tomuto ojedinělému zemětřesení?“
Gary usilovně přemýšlel. Nakonec se tvrdě podíval na reportéra a řekl: „Tohle nebylo zemětřesení, ale armáda. A já vám radím, abyste šli do svých iglú a schovali se, protože toto je válka.“
Mv100 v kapse ucítil, že ho pálí amulet.

Agentské příběhy dnes slaví pět let a autor i Jan Ploutvotleskač doufají, že se vám stále líbí.

Kapitola sedmá: Schyluje se k nejhoršímu

Mv100 utíkal horskou stezkou k Doju. Mluvily na něj dva hlasy. První patřil Directorovi a říkal: „Agente M! Toto je nepřípustné! Okamžitě se vraťte na základnu nebo bude vaše chování posuzováno jako dezerce.“
Do toho však konejšivými slovy hovořil Sensei: „Neboj se. Zvládneš to. Dokážeš spojit elementy a agentství! Jdu na místo setkání, ale ty přijdeš dřív. Víš, co máš dělat.“
A Mv100 věděl. Bylo třeba spojit všechna čtyři Doja v jedno. Sensei sám nevěděl, jaké to bude mít následky, ale tvrdil, že je to jediné řešení ke zpomalení armády. Tato operace by se dala provést kdekoli, ale vyžaduje velké množství síly, která se teď nachází jen v Doju. Konečně tam Mv100 dorazil. Na dveřích byl přibitý nápis „Uzavřeno z důvodu nepřítomnosti vlastníka“. Na zemi ležely promočené noviny. Vykukovala z nich písmena „Senseiovo záhadné zmizení, článek od Tety Arcticové“. Mv100 se pokusil otevřít dveře, i když věděl, že jsou zamčené. Když se o tom přesvědčil, použil rázovou vlnu živlů a brána se vyvrátila. Vevnitř ji Mv100 zase vrátil na místo, aby žádný živel nemohl ven.
Teď musel jednat. Otevřel dveře do ohňového, vodního i sněhového Doja. Potom si stoupl doprostřed znaku Card-Jitsu před Senseiovou podložkou. Roztáhl ploutve a povolal všechny živly k sobě. Výsledek byl ohromující. Ze tří stran se na něj hnaly tři vlny: obří ohňová koule, gigantická kapka vody a neméně velká koule sněhu. Sensei měl pravdu, když říkal, že kruh je podstata všeho, pomyslel si Mv100; teď mě to asi zabije.

Neměl pravdu. Sféry se zastavily na ohraničení nákresu amuletu a vytvořily jakýsi obal. Najednou nastal konec. Elementy zmizely. Alespoň to tak vypadalo.

V centrále EPF zatím panoval ruch příprav na bitvu. Director prskala vzteky a Gary byl jakýsi zasmušilý.
„Jak nám to mohl M udělat?“ divila se Teta Arcticová, která zahodila své maskování a procházela mezi agenty v růžovém oblečku.
„Nevím, madam. Mohu vám říct jen jedno – pokud Mv100 odešel, měl k tomu dobrý důvod,“ odporoval Gary.
„Řečičky! Když posledně zmizel, myslela jsem si, že…“ chtěla říct Director, ale přerušila ji další hlasitá rána.
„J6, už jste zjistil původce těch otřesů?“
„Jistě, pane, totiž chci říct paní. Zdá se, že spojené armády Panfu na své válečné lodi tančí bojový hip-hop.“
„To není dobré. Bojový hip-hop nikdy není dobrý. Když jsem naposledy slyšela ozvěnu tance pand, byla jsem v centrále P. S. A. a chvěla se strachy. Ale to bylo před pěti lety… Kolik máme času do jejich příjezdu?“
„Necelé dvě hodiny.“
„Proboha! Povolejte Penguin Secret Agency!“

V Doju se mezitím vítali dva senseiové a probírali situaci.
„Takže až se sem přiženou, jaký je plán?“
„Budu stručný. Podařilo se mi na krátkou chvíli číst v Tuskově mysli. Panfu leží na východ od Clubu Penguin, takže při každém pokusu o invazi se pandy vyloďovaly okolo Icebergu. Jenomže oni spoléhají na to, že si to budeme myslet. Mají v plánu obeplout ostrov a obsadit maják. Odtamtud povedou další útoky.“
„EPF to nebude vědět! Musíme jim to nějak sdělit,“ řekl Mv100.
„Už se stalo,“ usmál se Sensei, „Použil jsem telepatii. Myslím, že Teta Arcticová bude velmi vděčná svému ‚vnitřnímu hlasu’.“
„Ach tak. Takže odkud povedeme sílu živlů?“
„Musí to být vysoké místo s širokým výhledem. Napadá tě něco?“
„Ski Hill!“
„Samozřejmě. Doufám, že Tusk svou sílu nevyužije, dokud si nebude vědom, že jsme tam. Musíme být velmi nenápadní.“
„Ale jak je odrazíme?“
„Nejdřív bych zkusil ovládnutí mysli. Prostě je přesvědčíme, aby se vrátili. Ale já se obávám, že to nebude stačit. V takovém případě použijeme rázovou vlnu. Pandy umí plavat, takže se z toho dostanou a utečou. V každém případě jen pomůžeme agentům.“
„Ale co když nezapůsobí ani rázová vlna?“
„Doufám, že se tak nestane. Pokud ano, budeme muset vznešené umění Card-Jitsu krutě zneužít.“
„Jak?“
„Zmrazíme je.“
„Nebral bych tak doslova to nařízení o zákazu ubližování živým bytostem,“ odporoval Mv100.
„To si myslíš ty. Ale živly mají svoji hlavu a za tisíciletí jejich existence se staly nepředvídatelnými. Doufám, že to pochopí a nevzepřou se nám. Inu, uvidíme.“

„Gary, já ti říkám, že přijedou ze západu. Věř mi, řekl mi to můj vnitřní hlas,“ hádala se Director s vynálezcem.
„No tak dobře, když to říkáš,“ ustupoval Gary. „Myslíš, že je dobrý nápad hledat Mv100?“
„Vím, že jsem mu hrozila vyloučením, ale opravdu ho potřebujeme. Od té doby, co vrátil z únosu, je jiný. Nevím proč, ale je nějaký zvláštní. Myslím, že ta jeho zvláštnost by nám mohla pomoct.“

„Vždycky byl divný.“
„Ale ne takhle, G.“
„Když to říkáš,“ vzdychl Gary toho dne už podruhé.
Zvenku se ozval třeskot skla.
„Zase ti mládežníci rozbili okna nějaké agentské budky,“ rozzlobil se Rookie, který evidentně nechápal vážnost situace.
„Ale Rookie, kdo by měl teď čas na vytloukání oken modrých budek?“ konejšil ho Jet Pack Guy.
„Třeba si chtějí ověřit, že jsou zevnitř větší,“ pokrčil rameny zelený agent.

Doktor Jan Ploutvotleskač odlétá vstříc dalšímu dílu Agentských příběhů!

Kapitola osmá: Už jsou tu, madam

Herbert stál na přídi lodě Santa Pandia a nasával mořský vánek, který upřímně nenáviděl. Otočil se na pravou stranu, kde stál Písek IX., král Panfu.
„Dnes oslavíme svůj triumf, příteli,“ řekl.

„To máte pravdu. Jenomže co uděláme s tím Tuksem?“ zamyslel se Písek.
„Tuskem, ne Tuksem. Dáme mu třetinu ostrova, jak jsme se dohodli.“
„Hm. Když myslíte… Já bych mu nevěřil. Víte, že nevěří naší armádě. Možná se pokusí ovládnout celý ostrov sám a nás zavrhne.“
„Chcete jej předejít?“ zamračil se Herbert.
„V podstatě ano. Já svým pandám důvěřuji. Myslím, že by si mohly podmanit celý Club Penguin. Nebudeme potřebovat toho mrože…“
„To je teda pěkné. Buďte rád, že jsme přátelé, jinak bych mu to řekl. A teď mě omluvte, jdu do své kajuty. Klutzy!“
„Krab, panda, lední medvěd a mrož. To je čtyřka,“ řekl potichu Písek a ponořil se do svých myšlenek.
„Země na obzoru!“ ozvalo se z vysílačky na Pískově pasu.
„No konečně,“ zavrčel, „Vypusťte bojové jetpacky!“

Jet Pack Guy stál na pláži a roztržitě si máchal ploutve ve vodě. Věděl, že tohle bude velká bitva. V rukou držel detektor jetpacků. Vypadalo to, že tučňáci mají ještě chvíli klidu, když tu začala černá krabička pípat. Na displeji se ukázaly malé tečky, značící jednotlivé stroje. JPG vytáhl z kapsy vysílačku a lakonicky oznámil: „Už jsou tu, madam.”

Director seděla v centrále EPF a vysvětlovala Rookiemu pokyny.
„Dokud nebude vyslán povel Lopatka, nebude se P. S. A. do boje vměšovat, jasné?“
„Directore,“ řekl váhavě Rookie „nemyslím si, že P. S. A. je dnes schopna postavit se po bok EPF. Téměř všichni agenti jsou neschopní a líní a Rookie dvojnásob.“
„Ty o sobě mluvíš ve třetí osobě?“ zamrkala Aunt Arctic – a potom jí to došlo. Popadla domnělého Rookieho a strhla mu čepici z hlavy. Vykoukla hnědá kštice jejího sekretáře J6!
„J6! Věděli jsme, že tu dnes bude zrádce, který se pokusí zhatit naše plány, ale nikdy bych si nemyslela, že to budete vy. Kde je pravý Rookie?“
„Ve sklepě,“ přiznal se J6.

„Šoupni ho tam, Gary. A Rookiemu řekni, ať se nechá zapsat na kurz sebeobrany!“
„Konečně,“ usmál se G. Nikdy neměl toho J6 rád.
Vysílačka zapraskala: „Už jsou tu, madam.“

Mv100 a Sensei stáli na kopci. Navzájem na sobě zkoušeli své síly. Kdyby je někdo pozoroval, pomyslel by si, že vidí dva blázny. Oba totiž střídavě padali do sněhu, to proto, že testovali ovládání mysli.
„Řekl bych, že už nám to docela jde,“ podotkl Mv100 a vyplivl sníh ze zobáku.
„Máš pravdu, učedníku. Ale je mnohem jednodušší srazit k zemi jednoho tučňáka než několik tisíc pand.“
„No… říkal jste, že součet síly nás obou není dvojnásobkem síly jednoho. Pomůže to?“
„Tak, tak. Jedna plus jedna rovná se tři, tak pravil už první sensei.“
„Takže by se to mělo povést.”
„Živly mají svou hlavu. Možná, že když poznají, že bojujeme proti Tuskovi, samy nám pomohou. Stejně tak je možné, že se nám vzepřou, když zjistí, že je chceme zneužít proti jiným živým bytostem.”
„A nemůžeme to nějak zjistit dopředu?”
„Obávám se, že ne,” usmál se trpce Sensei.
„Stíny přicházejí!” ozvalo se zašeptání od lanovky.
„Co to bylo?” znejistil Mv100.
„To teď není důležité,” mávl ploutví Sensei, „raději si poslechni, co EPF vysílá na všech frekvencích.”
Mv100 vytáhl vysílačku: „Nic tam není.”
„Chvíli počkej.”
A opravdu, za chvíli z vysílačky vyšel agentský hlas: „Už jsou tu, madam.”

Bitva už je skoro tady. Jan Ploutvotleskač se schoval v redakci, ale vy takoví určitě nebudete!

Kapitola devátá: Ten den

Dvě pandy se snesly na maják, aby daly lodím signál. Už tam na ně ale čekali tři tučňáci. Než je zpacifikovali, počkali agenti na vyslání signálu. Lodě by se jinak mohly dovtípit, že se něco děje a jejich útok by mohl být mnohem silnější. Herbert se usmál, když trojí zablikání uviděl. Konečně těm tučňáčím Elitním Packalům - Filutům ukáže. A o Polopitomých Sprostých Agentech ani nemluvě.

Ve virtuální místnosti se mezitím konala schůzka agentů P. S. A. Nikdo na sobě neměl uniformu a nedržel zbraň. Byla tu záplava motýlků a sak. Přestože by si někdo mohl myslet, že tito tučňáci omdlí při první ráně, opak byl pravdou. P. S. A. ale vždy volila jiný způsob konfliktu, než otevřený boj. Jejich velitelem byl protentokrát Rookie.
„Takže,” odkašlal si. „Na mém místě by měl být Mv100, ale bohužel je… zaneprázdněn. Nejdříve vám řeknu, proč jsme se sešli zrovna zde. Jak víte, virtuální místnost v minulých letech sloužila k tomu, aby se zde promítal hologram bývalé centrály P. S. A., jenže při Operaci Zatmění byl zničeny přístupové trubky. Místnost jsme zakonzervovali a otevřeli až včera. Jediný způsob, jak se sem dostat, je teleport, ale to jste sami před chvíli zjistili, že, hihi!”
„Přejdi k plánu!” zakřičel na něj kdosi.
„Ehm, samozřejmě.”

Tusk vyskočil do vzduchu a celou vahou dopadl těsně před pobřeží ostrova. Zvedla se mohutná vlna a spláchla několik neopatrných tučňáků. Ostatní agenti se schovali a sprška je přešla. Potom mrož zvedl ruce a začal mezi nimi přetvářet vzduch na oheň. Za chvíli měl v ruce obří ohnivou kouli. Chystal se ji vrhnout na agenty, když tu mu zhasla a vylila se na něj voda. Vítr k němu donesl Senseiův smíšek. Tusk jej naštěstí nepoznal. Zamrkal a začal znovu vytvářet oheň. Nedošlo mu ale, že má mokré ruce, takže se mu to nepovedlo. Zavrčel. Na molo, kde obvykle přistával Migrator, začaly z vody vystupovat pandy. Každá držela jednu krabici strojů na ovládání myšlenek. Na každé byl nakreslený otisk Herbertovy tlapy. Náhle se zastavily na místě a začaly ustupovat. Po chvíli na ně ale síly dvou senseiů přestaly působit a vojáci začali postupovat dál.
„Škoda,” zabručel Mv100.

Gary vynalézal. Vždy, když viděl, že se schyluje k nejhoršímu, vynalézal. Vždy se pokoušel vyvinout něco, co by mohlo EPF pomoci tak, že by si to protivník pamatoval jednou provždy. Bohužel, bitva pokaždé skončila dříve, než stihl svůj výtvor dokončit.

Tak mimochodem vznikl i Pizzatron 3000; původně pás běžel mnohem rychleji a vystřeloval na nepřátele uspávací střely. Teď se ale Garymu zdálo, že by mohl uspět. Zkoušel vytvořit rušičku vysílaček, která by vypnula komunikaci mezi pandami. Propočítal si, že z 98,75% by se to mělo povést. Agentský mobil zabzučel.
„Gary, jestli zase vynalézáš, tak toho nech. Tusk už má skoro celý Les a zmrazil iglú obyčejných tučňáků. Nemůžu najít Senseie, aby je rozmrazil. Pandy obléhají Jezero a Herbert dostal lyžařský srub. Prý si tam vaří čaj,“ konstatovala Director.
„Tohle může vyjít, pane,“ odporoval Gary, „pravděpodobnost je…“
„To říkáš vždycky! Co je to tentokrát?“
„Rušička.“
„No, to by mohlo být zajímavé. Ale pospěš!“
„Kdybys mi nevolala, už jsem to mohl mít,“ zamračil se Gary.
„A je to tu!“ zvolal o několik minut později. Stroj vypadal jako anténa, na které bylo přimontováno červené tlačítko. Agent G miloval červená tlačítka!
„Musím to dát na Ski Hill, aby to fungovalo,“ pomyslel si vynálezce, popadl Rušičovátor 3000 a vyběhl ze své laboratoře.

„Zkáza. Všude zkáza, oheň, voda, sníh,“ mumlal Mv100. „Tohle musí skončit!“
„Nemluv a radši mi pomoz s rozmrazováním iglú,“ odsekl Sensei.
„Vlastně máš pravdu,“ rozmyslel si to po chvíli, „Dořekni to.“
„Před měsícem,“ začal Mv100, „jsem procházel archivy P. S. A. a něco jsem tam našel.“
„Co?“
„Báseň. Je velmi stará, napsal ji jeden z prvních tučňáků tady na ostrově. Prý byl jasnovidec, ale ostatní prameny o něm píšou jako o bláznovi. Těch pár veršů se tak moc hodí k dnešku, že mě z toho až mrazí.“
„Je to haiku?“
„Ne,“ usmál se Mv100.
„Takže jsem to nenapsal já. Umíš ji nazpaměť?“ otázal se Sensei.
„Myslím, že ano.
Den, kdy se nikdo neusměje,
den, kdy i hora zapláče.
Den, kdy všechno ke konci spěje,
den, kdy nebude boháče.
Zkáza. Všude zkáza,
oheň, voda, sníh.
Hlas mudrcův hlásá,
že dnes tu neuslyšíš smích.
Dosti už oslavných epopejí,
dosti bylo již řečnění.
Vždyť stíny k nám pomalu přicházejí
a na tom nikdo nic nezmění.


„Jak se to jmenuje?“ zašeptal ohromeně Sensei.
„Myslím, že buď Ten den, nebo Dnes.“
„Správný název je Ten den,“ vysvětloval Sensei. „To proto, že…“
Uslyšeli hekání.
„Někdo sem jde,“ syknul Mv100. Oba na sebe kývli a zneviditelnili se.
„Gary!“ vykřikl překvapeně červený tučňák, když uviděl, kdo je příchozí.
„Volal tu někdo mé jméno?“ zarazil se agent G.
Mv100 zapomněl, že je neviditelný.

Jan Ploutvotleskač nemá básnický talent. Bitva vygraduje v dalším díle Agentských příběhů!

Kapitola desátá: Konec světa

„Co to má znamenat, Mv100?“ rozčiloval se Gary a stavěl přitom svou rušičku.
„Víš moc dobře, že tě potřebujeme, a ty si utečeš!“
„Věř mi, tady toho dokážu mnohem víc, než jako agent,“ pousmál se Mv100.
„Možná vás ruším,“ zahromoval čísi hlas, „ale jestli sis Sensei všiml, prohrál jsi!“
„To si nemyslím, Tusku!“ odtušil chladně Sensei. „Mám eso v rukávu.“
„Žádné eso v rukávu mě už neporazí!“ zasmál se Tusk.
„Odkud mluví?“ zajímal se Gary.
„Odevšud. Rozpustil se do vzduchu a je doslova všude. Naštěstí tak nemůže poroučet živlům,“ vysvětlil Sensei.
Zablesklo se a před skupinou tří tučňáků se zjevil mrož. Špatně si to vypočítal, takže dopadl ne na nohy, ale na hlavu.
„Hotovo!“ zakřičel vynálezce a spustil svůj stroj.
„Na to teď není čas,“ okřikl ho Mv100. Ač nic neudělal, začal mu náhle velmi silně svítit amulet. Všiml si toho až za chvíli. Na mysli mu vytanula slova, která mu Sensei řekl před několika lety, když dostal černý pásek a amulet.
„Možná si myslíš, že je jen na ozdobu. Ale potom se mýlíš. V kritických situacích to může být velmi silná zbraň.“
Strhl si amulet z krku, tím že roztrhl šňůrku. Namířil jej na Tuska, aniž by věděl, co přesně dělá. Zdálo, se že uspěl. Z každé části amuletu vytryskl proud živelné energie a mířil přímo na Tuska! Ten se jen usmál a pohybem ruky vyslal paprsky k nebesům. Nastala polární záře.
„Myslel sis, že mě porazíš něčím tak primitivním? Ha!“ zakřičel Tusk.
„Pandy ustupují, pane,“ ozvalo se z Garyho vysílačky.
„Cože?“ znejistil Tusk.
„Asi nevědí, co mají dělat,“ pokrčil rameny Gary.

V Horské vesnici panoval chaos. Herbert chodil všude kolem, pandy pobíhaly všude kolem, Klutzy cvakal všude kolem. Agenti netušili, co se děje, ale náramně se jim to líbilo.

„Zabil jsem dnes tolik tučňáků, kolik se narodí za rok, a ty si myslíš, že mě zastavíš?“ chechtal se Tusk.
„No, vlastně… ano!“ řekl Mv100 a strčil do Senseie. Oba vmžiku zaujali bojovou pozici.
„Vím, co chceš udělat,“ řekl Sensei telepaticky, „Ale sami dva to nedokážeme!“
„Jedna plus jedna se rovná tři, ne? Můžeme ho odhodit až do moře!“ odpověděl v duchu Mv100 a vyslal velkou vlnu energie. Tusk se ani nepohnul. Když však podobný ráz energie vytvořil i Sensei, Tusk začal ztrácet kontrolu nad svým tělem. Pomalu se vznesl do asi dvoumetrové výše.
„To je vše? Dokážete mě zvednout do vzduchu?“ vysmíval se jim Tusk, ale v jeho hlase byl slyšet strach.
„Pozor, vy dva!“ odstrčil tučňáky Gary a hodil na mrože jakýsi předmět.
„Ááá!“ zakřičel Tusk a odletěl směrem k moři. Tam šplouchl do vody a dlouho potom už jej nikdo neviděl.
„Ach,“ posmutněl Sensei, „zdá se, že mým osudem je, stále jej pohřbívat v živlech. Posledně sníh, teď voda. Kdy jej asi vrhnu do tlamy ohně?“
„To bude v pořádku, Sensei,“ konejšil jej Mv100.
„Jak jsi to udělal?“ otočil se na Garyho.
„Tobolka se senzitivním práškem. Našel jsem to tehdy při Pravěké párty. Zjistil jsem, že když to na tebe vypadne, mnohem lépe dýcháš a vynalézáš. Tak mě napadlo, že když to hodím na… tu věc, zvýší se vaše působení živlů. A měl jsem pravdu!“

„Jsem ztracen,“ pomyslel si Herbert, „Ale tučňáci jsou ztraceni také! Ze všech obyvatel Clubu Penguin zbyla sotva polovina. Jednou je ovládnu!“
„Klutzy, naskoč si!“ natáhl ruku, aby na ni mohl vylézt jako milovaný krab.
„Klik, cvak, cvak,“ řekl uraženě Klutzy.
„Já vím, já vím,“ řekl Herbert a vznesl se na Jet Packu, který před chvílí ukradl z majáku.
„Ty jetpacky, to není špatná věc. Asi je budu používat k úniku častěji,“ blesklo mu hlavou.

Písek IX. byl naprosto konsternován. Jeho pandy se chovaly jako zbabělci! A on si přitom zakládal na tom, že jsou nejodvážnější armádou světa!
„Rychle plujte pryč,“ řekl kapitánovi lodi Santa Pandia.
„Ano, pane!“ zasalutoval námořník a zaběhl do kabiny.

O hodinu později panoval na ostrově relativní klid. Doktoři ohledávali zraněné a se smutkem konstatovali smrti. Mv100 se Senseiem se na to smutně telepaticky dívali z Doja.
„Sensei?“ řekl tiše Mv100.
„Ano?“
„Vím, že je to ten nejtěžší cvik a že se v historii Card-Jitsu ještě nikomu nepovedl, ale… nemohli bychom zkusit Vdechnutí?“
Sensei na Mv100 přísně pohlédl: „Samozřejmě, že můžeme, ale neuspějeme.“
„Co když ne?“ přesvědčoval jej Mv100.
„No tak dobře,“ vzdychl Sensei.

Opět byli na Ski Hill. Mv100 vytvořil ze sáněk pro Sled Race předepsaný kruh. Sensei si stoupl doprostřed a Mv100 za ním přišel.
„Vdechnutí života,“ podíval se Sensei na svého učedníka. „Určitě to chceš udělat?“
„Jaká jsou rizika?“
„Může se stát, že provedeš Vdechnutí špatně. Místo toho, abys dal jiným život zpět, dáš jim svůj život.“
„Mně to nevadí. Jdete do toho se mnou?“
„Samozřejmě. A teď už se soustřeď.“
Oba pozvedli své ruce k nebi, na kterém byla stále polární záře. Mv100 začal odříkávat stanovený text.
„Já, Mv100, žádám vás, živly, abyste ve jménu mého mistra Senseie vdechly život všem tučňákům, kteří dnes padli!“
Z kruhu saní začala stoupat ohnivá energie. Po chvíli z nich vytryskla voda a nakonec začalo tiše sněžit.

Stíny na celém ostrově zmizely, protože všude bylo světlo. Všichni zemřelí se jeden po druhém probírali. A pak bylo po všem. Pokud pomineme oživlé mrtvé, jediná věc, díky které by nezasvěcený pozorovatel poznal, že se tu stal zázrak, byly vousy, které opět narostly Mv100.

Mv100 seděl u sebe v iglú a pil horký čaj. Plnovous už byl dávno pryč. Náhle na něj velmi silně skočil černý puffle.
„Co se děje?“ zeptal se Mv100 pufflí řečí.
„Bojím se tam toho stínu,“ zakníkal puffle Gary.
„Ale neboj, nic to není,“ chlácholil jej Mv100 a šel se na stín podívat.
Ani jemu se moc nelíbil, jenomže on věděl, že se mu to jen zdá. Usmál se na puffla a teleportoval se do centrály P. S. A. na ostrově Aguenti.
„Konečně jdeš,“ zabručel Gary.
„Já vím, mám zpoždění.“
„To tedy máš,“ podotkla Aunt Arctic, jinak též zvaná Director.
„Tak tedy začneme?“ řekl netrpělivě Rookie.
„Dobře,“ svolil Director.
„Tohle jsou tedy moje fotky. Tady vidíte, jak jsme byli s Garym na mraku duhových pufflů. Zajímavá stvoření, že ano?“
„Directore, jestli tam máte víc fotek z toho mraku, tak je neukazujte. Mám jich asi třicet,“ řekl Mv100.

„Hm. Dobře. Tak tady jsem já a Mv100, těsně potom, co mě vysvobodil…“
Není nad to, podívat se na fotografie svých přátel.

KONEC PÁTÉ ŘADY