Mv100 šel dlouhou chodbou velitelství EPF po červeném koberci. Na konci této chodby stáli dva strážní. Když k nim Mv100 došel, otázali se suše: „Heslo?“
„Zelená novinářka!“ odpověděl Mv100. Strážci jej ihned vpustili dovnitř.
U kulatého stolu sedělo sedm tučňáků. Byli to Gary, Rookie, Jet Pack Guy, Dot, Jet Pack Lisured, Ccdn a Teri2. Jedna židle byla volná. Mv100 si do ní sedl. Gary povstal a ostatní s ním. Moc dlouho jsem neposeděl, pomyslel si agent M.
„Agenti,“ začal Gary, „těm, kteří to ještě neví, musím vám sdělit jednu závažnou skutečnost.“
Odmlčel se.
„Director byl unesen.“
Rookie vyvalil oči, ale nikdo nic neřekl.
„Director na takovou možnost pamatoval, a zanechal nám instrukce. Vykonavatelem této, hm, závěti, jsem já. V souladu s tímto dokumentem vás nyní musím všechny seznámit s identitou Directora. Je to Aunt Arctic.“
Všichni agenti, až na Mv100, který to věděl, si začali překvapeně šeptat. Gary zvedl ruce, aby poprosil o klid.
„Jeho pravomoci mají být rozděleny takto: Já a Mv100 budeme Directora zastupovat při záležitostech spojených s P. S. A. a EPF. Například za oním filtrovaným obrazem bude stát Mv100. O krocích obou agentur se budeme radit společně. Jet Pack Guy a Jet Pack Lisured jsou pověřeni hledáním Directora. Podrobnosti jim po schůzi sdělí počítač. Dot se nabarví na zeleno a při některých akcích bude chodit ve městě v převleku Aunt Arctic. Teri2 bude psát články do novin a převezme její domácnost. Rookie a Ccdn budou pověřeni vedením takzvané Operace Zatmění, jejíž součástí bude fingované ovládnutí ostrova Herbertem, fingovaný únos nás, tedy mě, Dot, Rookieho, Jet Pack Guye a Directora a konečně odhalení Directorovy identity všem agentům.“
„Proč?“ otázal se Lisured, „Proč by měli všichni agenti znát Directorovu identitu?“
„Z jednoho prostého důvodu. Nesmíme dát nikomu jediný kousíček vědění o tom, že byl Director unesen. Když se agent nabourá do Herbertova počítače (který samozřejmě nebude Herbertův), a poté bude Directorem osobně pochválen za to, že zachránil Club Penguin a ukáže mu svou identitu, myslíte, že jej napadne, že pravý Director je ve skutečnosti unesen? Navíc to chce on sám.“
„No právě, jak agentům ukážeme Directora, když ten je někde v Tramtárii?“ rozohnil se Ccdn.
„Dovolil jsem si na tom zapracovat. Pohleďte,“ řekl Gary a rozevřel skříň za stolem, „dokonalé robotické kopie nás pěti. Ještě nějaké dotazy?“
„Ano. Co když máme ve svých řadách špeha, který Directorovu identitu vyzradí Herbertovi?“ zněl dotaz Mv100.
„Už ji stejně ví. Nesmíme zapomenout, že Director odletěl, přidržovaje se Herbertova Jet Packu. Maskování mu nepomůže - je to v podstatě jen černá mikina s maskou. P. S. A. a EPF už sice nikdy nebudou jako dřív, ale co se dá dělat?“
Rozhostilo se ticho. Poté se Rookie zvedl.
„Jdu tedy říct do novin, že Gary byl unesen. Aunt Arctic to určitě nějak zapracuje do dalšího čísla. Jo aha, ona je Director... Stejně jim to řeknu.“
Mv100 jej zarazil.
„Agenti- víte, když jsem teď půlka Directora, měl bych vám něco říct.“
Nadechl se.
„Buďte vynalézaví, buďte nenápadní, buďte připraveni!“

Ještě před pár dny Mv100 procházel zasněženým Clubem Penguin a kochal se výhledem na Herbertovu vilu. Ne, nebylo to od něj podlé, že se mu líbilo obydlí nepřátelského ledního medvěda. Mv100 totiž dobře věděl, že to ve skutečnosti Herbertova vila není. Na ostrově totiž probíhala Operace Zatmění, která měla dva hlavní cíle: říct agentům EPF Directorovu identitu, čímž je ujistit, že je Director na ostrově a rekonstruovat mnoho dosluhujících budov. O to se postaral agent Rory. Teď už ale byla Operace Zatmění minulostí a červeného tučňáka čekala už jen těžká dřina. Spolu s Garym bude teď spravovat obě agentské agentury Clubu Penguin. Nejenže Mv100 nikdy na takový úkol nebyl připravený, ale on vůbec netušil, jakým směrem se teď mají agentury vydat. Hlavní úkol znal, bylo to nalezení Directora, ale potom? Mv100 v podstatě neměl ani ponětí o tom, co má za cíle takový úřad, jako EPF. Jako agent věděl – udělal prostě to, co se po něm chtělo, ať to bylo cokoli. Jenomže Mv100 si ty mise nikdy nezadával. Snad bude mít nějaký nápad Gary. Jediné, co Mv100 nechápal, bylo, proč se musela zničit základna EPF. Jediné, co se k tomu dověděl, bylo to, že si to Director přál. A za pár dnů bude to slavnostní shromáždění k výročí vzniku P. S. A., na kterém má Director pronést projev. Ve skutečnosti jej ale řekne Mv100. Ach jo… Agent M pomyslel na to, co asi teď Teta Arcticová dělá.

Teta Arcticová seděla na židli. Neseděla tam z vlastní vůle, byla k ní připoutána. Protože Herbert odhalil, že právě ona vede P. S. A. a EPF. To, že byla přivázaná k židli, jejímu trýzniteli nestačilo. Ještě jí dal do klece. Náhle uslyšela krabí kroky. Jeden z Herbertových posluhovačů jí v klepetech přinášel večeři. Jako obvykle to byla plechovka, stejnak roztržená klepetem, takže polovina tekuté stravy vytekla ven. Náhle Arcticová pookřála. S pokrmem jí krab donesl i nějaký papírek. Že by jí EPF přišla na stopu? Dychtivě po textu sáhla, ale po chvíli se jí špatná nálada vrátila. Byl to jen lístek od Herberta, který vzkazoval, že za půl hodiny přijde. Věděla, co to znamená. Klutzy totiž Herberta omylem postřelil svým vynálezem – pistolí, která mění city k vašemu úhlavnímu nepříteli na opačné. Jinými slovy, zdá se, že se Herbert do Directora zamiloval…

„Vem si tohle,“ řekl Gary a s těmito slovy podal tučňákovi Mv100 do ploutve sluchátka a přehrávač CP3000.
„K čemu mi to bude?“ otázal se překvapeně Mv100.
„Nahrál jsem ti tam hymny obou agentur. Text se musíš naučit, jako když… é… dejme tomu… jak se to jen říká…“
„Bičem mrská?“
„Ano.“
Tučňáci se posadili do vyvrácených křesel centrály EPF. Právě teď tam nikdo nebyl.
„Říkal jsi, že máš nějaké plány naší budoucnosti,“ začal Mv100.
„Přesně tak. Director po sobě nechal několik zapečetěných dopisů. V prvním byly příkazy, které jsem oznámil na tajné schůzce. Bylo tam také napsáno, že po otevření prvního dopisu mám počkat asi měsíc, a poté rozpečetit druhý.“
„Co v něm bylo?“
„No, co jsi po mně chtěl,“ usmál se Gary, „plán na další rok. Není kompletní, některé informace si Director nechal na jindy. Píše, že třetí listina má být odtajněna za takovou dobu, jakou určíme za vhodnou, nejdříve však za čtvrt roku.“
„Takže co je ve výhledu?“
„Na prvním místě je komplexní rekonstrukce sídel EPF i P. S. A. Director uvažuje i o tom, že by se mohla EPF zrušit a P. S. A. by se z anonymity Tří tajemných ostrovů vrátil zpět na Hlavní ostrov. Později k tomu jiným perem připsal, že podrobnosti jsou ve třetím a čtvrtém dopise. Druhou největší prioritou je celková obnova ostrova. Její první část už jsme začali ihned po Operaci Zatmění, že. To bylo už velmi dávno dohodnuto s celou četou stavebních dělníků, ale Director byl – nebo byla – či snad je velkým staromilcem, takže píše, že s obnovou se má začít až po měsíci od zmizení nebo smrti.“
„Což jsme splnili.“
„Ano. Jako další krok Director nařizuje, aby ses naučil ty hymny. V tvém spisu je uvedeno, že je to jediný bod agentské zkoušky, který jsi nesplnil. Takže si je poslechni.“
„Ach jo,“ povzdechl si Mv100 a zasunul sluchátka do ušních otvorů.
Než hudbu spustil, zeptal se Garyho: „Kdo to zpívá?“
„Tučňáčí smíšený sbor.“
„Ty nesnáším.“

„Hymmna É PÉÉÉ ÉÉF!!“ zaznělo mečivým hlasem TSS.
„Tučňáci jsme světaznalí, všechno uděláme hned – (Avšak) Díru do světa udělat nechcem, když to nechce šéf…“
Inu, svědomitost a kázeň.
„Hymmna PÉÉ ÉÉÉÉS ÁÁÁÁ!“
„Ahoj, my jsme odvážní, a taky chytřejší, než chce být nějaký lední medvěd…“
Jasná narážka na Herberta.

Zdaliž pak něco zajímavého ráčilo v bedně se starými rukopisy býti? Aneb nic, ni o žádné se v příběhu psáti nebude? A ráčiv se vymaniti Jan Ploutvotleskač z tohoto starého slohu? Vyčkávaje vy pro další díl Příběhů Agentských! K dostání nyní pouze za 1.50 Kčs.

Mv100 byl už po náročném dnu doma. Kolem pobíhalo deset pufflů. Ještě nedávno agentovi M patřili pouze dva – modrý a červený, ale pozice Directora mu zajistila možnost koupit si i ostatní rasy. S Garym se dnes domlouvali na mnoha záležitostech týkajících se agentských agentur Clubu Penguin. Během debaty ale přišla znepokojivá zpráva – Rookie vyřizoval, že mezi agenty se šeptá, že Director není na ostrově. G a M se to rozhodli vyřešit tak, že se televize „náhodou“ dostane k tajným dokumentům, popisujícím rozhovor Directora a „neznámého agenta“. Za chvíli začínaly zprávy Penguin TV a tohle by si redaktoři nemohli nechat ujít. Mv100 zapnul televizi.

„Vítejte u večerních zpráv Penguin TV! U obrazovek vás vítá Elvíra Krevetová a Herman Ploutvička! Nyní k hlavní zprávě dne, které poblouznila Club Penguin!“
Mv100 se usmíval. Všechno šlo podle plánu.
„Našimi reportéry byla zachycena konverzace samotného Directora s některým z vysoce postavených agentů EPF, kterého se nám nepodařilo identifikovat!“
Asi před hodinou Gary s Mv100 tento telefonát nahrávali. Gary si střihnul Directora a Mv100 „neznámého agenta“. Do televize nahrávku dostal jeden z agentů, který pracoval jako moderátor ranních zpráv.
„Nyní předávám slovo našemu kolegovi Jaromíru Papufflovi, kterého máme živě ze Ski Village.“
„Dobrý den. Před chvíli mi pravost nahrávky potvrdil tučňák, který se mi představil jako Ndcc. Podle jeho slov by telefonát mohl být starý asi třináct hodin, dvacet minut a čtyřicet dva vteřin, plus minus dva dny. Nyní si, vážení diváci, ale poslechněte tuto záhadu sami.“
Mv100 si nikdy nepomyslel, že bude v televizi.

„Bzz! Zde – škvrk – co potřebujete, pane?“
„To jsi ty, bzz? Tady Director. Potřeboval bych, abys mezi agenty něco rozhlásil.“
„Samozřejmě. Mně můžete důvěřovat.“
„Ano. Chci, abys rozšířil informaci, že jsem zmizel z ostrova. Potřebuji, aby si tučňáci nějakou dobu mysleli, že jsem pryč.“
„Chápu, pane. Tady – ííííííí - , končím!“
Na obrazovce se opět ukázal reportér ze Ski Village.
„Jak jste mohli slyšet, vždy když se mluvilo o druhém agentovi, nastala porucha při nahrávání. Pan Ndcc mi také sdělil, že ještě před hodinou byl Director spatřen, jak si v centrále EPF povídá s oblíbeným vynálezcem Garym.“
Ccdn svou roli sehrál výborně.
„Děkujeme Jaromírovi za tyto zaručeně pravdivé údaje. A nyní dále – pufflík Eran dnes utrpěl ošklivé zranění. Vytrhly se mu dva chloupky! Více sledujte od osmi hodin v reality show Jak si puffle neuvařil snídani.“

„Jaký to má smysl?“ rozčiloval se Mv100.
„Naprosto klíčový,“ odpověděl klidně Gary, „Pravěká párty odvede pozornost od problémů EPF. Viděl jsi včera, jak nás propírali v Penguin TV News. Ta falešná nahrávka na chvíli pomohla, ale myslím, že brzy to začne nanovo.“
„No tak dobře,“ pokrčil rameny Mv100, „A bude to zase falešné, jako Operace Zatmění, nebo opravdové?“
„Tentokrát to bude pravda.“
„Hmm.“
„A pak navíc uplyne ta lhůta a my budeme moci otevřít třetí dopis,“ připomněl Gary.
„To je aspoň něco! Myslíš, že je pravděpodobně, že bude EPF zrušena?“
„To asi ne, ale předpokládám, že si EPF vezme něco z praktik P. S. A., čímž bude ochrana ostrova vylepšena. Přeci jen - vše není v počítačích. V P. S. A. jsme mnohem víc používali svůj rozum.“
„No, a kdyby něco, tak si zajdeme do pizzerie na Aguentim,“ zasmál se Mv100.
Garymu zablikal mobil.
„Co se to děje?“ podivil se a přečetl si SMPS.
„Takže?“
„Píše mi Director.“

„Ale no tak, paní Arcticová,“ usmíval se Herbert od ucha k uchu, „Přece byste nejméně jednou na tu kávu zajít mohla!“
„Ne,“ chladně odvětila Aunt Arctic.
Lední medvěd se zatvářil zkormouceně.
„V tom případě se obávám, že vás tu nechám v té kleci, zamknutou…“
Director přemýšlel. Co kdyby-
„Dobrá. Ale pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“
„Dáte mi můj EPF telefon. Chtěla bych si poslechnout jednu písničku. Pak si jej můžete zase vzít.“
„Tak dobře, ty moje novinařinko! Tady máš!“ hodil Arcticové Herbert telefon.
„Ale teleport jsem vypnul.“
„Nevadí,“ usmála se Director a rychle začala psát, což zakamuflovala tím, že vysvětlila Herbertovi, jak mnoho ťuknutí je třeba udělat, aby se tučňák dostal do složky s hudbou. Poté, co odeslala zprávu (signál tu naštěstí byl) rychle spustila přehrávač a spustila Charlie's Here.

„pomoc jsem v herbertove jeskyni na ostrove severovychodne od cp, myslim ze se do me herbert zamiloval. director“ četl Gary.

Jan Ploutvotleskač má taky signál. Počkejte si na další díl Agentských příběhů!

Vejce. Dinosauří vejce. Zelená, žlutá, černá. Vše, o co při této párty šlo, byla vejce. A tučňáci se bavili dobře. Dokonce i moderátoři Penguin TV News si vyjeli na návštěvu do pravěku. Od té doby je nikdo neviděl a zprávy musel moderovat jeden technik, který tomu vůbec nerozuměl. Mv100 měl od Garyho informaci, že štáb nalezl jeskyni, ve které se nalézaly všechny vymoženosti moderní doby: lednička, počítač, topení a tak dále, jen televize ne. A „zcela náhodou“ byl vchod do této sluje zavalen obřím kamenem. Gary nicméně agenta M ujistil, že novinářům se nic nestane a včas – ještě před uzavřením stroje času – budou dopraveni do přítomnosti. Mv100 se při vzpomínce na Garyho pobavený škleb usmál. Kolem kráčelo několik dalších tučňáků, kteří stejně jako on, hledali naleziště dinosauřích vajec. Občas se zde mihnul i dinosaurus, což ale nebyl dinosaurus, nýbrž tučňák v dinosaura přeměněný. Myšlenkové pochody polovičního Directora se však upíraly hlavně jedním směrem: na severovýchod. Tam totiž Herbert věznil Aunt Arctic, pravého velitele agentských agentur Clubu Penguin. A Gary se rozhodl změnit priority, s čímž Mv100 nemohl než souhlasit. Bylo rozhodnuto, že co nejdříve převezme agendu P. S. A. a EPF pouze Gary a agent Mv100 bude uvolněn do mise, jejíž krycí název zněl… Karel. Bude se jednat o jednu z nejtajnějších misí, které kdy kdo vykonal. Ani ostatní agenti totiž nevědí, že Director je mimo ostrov. Mv100 se strašně těšil.

„A to znamená, že se vzdáváš po dobu trvání mise Karel veškerých nároků na funkci a výhody Directora, tedy mimo pufflů. V případě, že Directora nenajdeš, vrátíme se do stavu před podpisem, tedy my dva jsme Director. Pokud jej najdeš, tak žádná mise Karel neexistovala a ty jsi Directorem nikdy nebyl,“ dokončil monolog Gary a nabídnul agentu M propisku.
„Je to sice nevděčné, že se o tom nikdo nesmí dozvědět, ale co se dá dělat,“ poznamenal ještě.

Mv100 rychle podepsal, stoupl si a zasalutoval.
„Víš přece, že tohle nemusíš,“ zabručel Gary. Přesto ho to těšilo.
„Ano, pane!“ zakřičel Mv100. Pak ploutev spustil a rozesmál se.
„Víš, občas mi to chybí. Ty časy, kdy jsi mi říkal Agente a já tobě pane.“
„Proč?“ divil se G.
Mv100 pokrčil rameny. Místo odpovědi vyslovil otázku: „Mohu se vydat na misi, pane?“
„Samozřejmě, Agente,“ zareagoval Gary. A červený tučňák beze slova odešel. Gary se za ním podíval a povzdechl. Doufal, že se to trochu protáhne. To, že měl pro dnešek všechny body programy splněné, znamenalo, že má volno. A volno znamenalo – rozdávat autogramy.

Mv100 zahájil misi Karel návštěvou majáku. Zde se nacházely mapy Clubu Penguin a přilehlého okolí. Litoval, že na ostrově právě nekotví Rockhopper. Ten by mu patrně s hledáním pomohl. Mv100 si vyžádal nejnovější mapu, kterou začal studovat. Pomáhala mu zpráva, vydaná ze satelitu EPF. Říkala, že Directorův telefon byl od centrály EPF vzdálený asi 13 045 metrů. V úvahu tedy nepřipadaly ostrovy jako Iceberg nebo souostroví Tři tajemné ostrovy. Hledat bylo nutno ještě dál, nejen v přilehlém okolí. Mv100 tedy potřeboval jinou mapu. Tu mu, po kratším protestu skladníka, který si užíval odpoledního odpočinku, vydali skoro hned.

Ta byla lepší. Nebyla sice tak podrobná, ale přesto tam všechny ostrůvky byly dobře patrné. Satelit EPF potvrdil domněnku Aunt Arctic: signál přišel ze severovýchodu. Zbývalo se tedy podívat, který ostrov je od centrály EPF vzdálen třináct kilometrů severovýchodním směrem. Mv100 si myslel, že nemůže být nic jednoduššího. Jenže ouha! Mapa v té oblasti neukazovala jeden, nebo dva ostrovy. Bylo tam celé souostroví, nazvané trefně „Jetamtolikostruvkužetoaninespočitaš“. Slovník agenta také zklamal. U tohoto hesla byla jediná poznámka: „Je tam tolik ostrůvků, že se to ani nedá spočítat.“. Lepší byl Ploutvenbergův slovník naučný z tohoto léta. V tomto souostroví se prý nachází třicet pět ostrovů. Někteří vědci spekulovali o tom, že na jednom z nich by mohl žít Rockhopper. Mnoho nadšenců se tam vypravilo, aby tyto dohady ověřili. Většina z nich potvrdila, že ani na jednom se žádné tučňactvo nevyskytuje. U této věty se vyskytovala hvězdička. Mv100 shlédl dolů a přečetl si: „Poslední výprava doktora Pizzatrona přinesla svědectví o tvoru, který žije na ostrově číslo 16 a je podobný velkému lednímu medvědovi, patrně to však medvěd není. Zvukově se tento projevoval vydáváním písmen E, P a F. Existence tvora však není vědecky prokázána. Více v publikaci dr. Pizzatrona Výprava za bezpočtem.“. Tohle vypadalo nadějně. Ten tvor s největší pravděpodobností nebyl jen podobný lednímu medvědovi, ale byl to medvěd sám. A který? Tady v okolí Clubu Penguin žil jen jeden… Ale aby mohl Mv100 rozptýlit své pochybnosti, musí ještě do knihovny a přečíst si tam knihu doktora Pizzatrona. Směšné jméno! Pokud se agentovy předpoklady vyplní, už jenom zbývá zjistit, který z ostrovů je označován číslem 16 a hurá na Jetamtolikostruvkužetoaninespočitaš!

Mv100 se rozhodl vyrazit okamžitě. Poděkoval za mapu a vypůjčil si podrobný atlas Souostroví Penguinského moře. Podíval se do rejstříku na písmeno J – bylo to tam, i když poznámka pod čarou říkala, že mapa může být velmi nepřesná. To mu nevadilo, stejně si ji prostuduje v iglú. Teď ale do knihovny. Mv100 se rozhodl, že si v přízemí v kavárně koupí i pár sušenek. Snad do té knihy nenadrobí.

Když do budovy dorazil, bylo tam boží dopuštění. Všichni tučňáci, kteří tam byli (asi stovka), se snažili dostat nahoru do redakce a knihovny.
„Co se tu děje?“ zeptal se Mv100 jednoho tučňáka poblíž.
„Ty to nevíš? Je tam Gary? Tys ho asi nikdy neviděl, že? No jo, takový mladík, ty asi ani nevíš, kdo to je!“ vysvětlil mu onen tučňák rozzlobeně.
Mv100 se pousmál.
„A jak jste starý vy?“ otázal se tónem, do kterého se pokusil vložit co nejvíce mládí.
„Já mám sedm set jedna dní! O tom se ti nikdy nesnilo, co?“ pokřikoval na něj oranžový tučňák.
„Já mám dva tisíce padesát osm dní,“ pokrčil rameny Mv100.
Oranžový tučňák zbledl.
„To jako… fakt?“
„Jo. Nevidíš tu helmu? Je červená!“
„Aha. Jé, hele Gary už jde!“ omluvil se oslovený a začal křičet.
„Gary, dáš mi podpis? Podepíšeš se mi na kartičku? Bude to můj první autogram! Gary, prosím!“ křičel dav.
Mv100 si ke Garymu proklestil cestu. Ten na něj překvapeně vzhlédl.
Mv100 koutkem zobáku zašeptal: „Jde to dobře. Budu dělat, že jsem tu pro autogram.“.
Gary kývl.
Velmi tajný agent začal křičet: „Jé, čau Gery! Heleď, že mi dáš podpísek?“. A Gary mu podpísek dal. Když osobnost odešla, téměř všichni tučňáci ji následovali. Mv100 věděl, že tu nejsou kvůli čtení. Vyšel o patro výš. Už téměř rok byla tato dříve klidná a útulná místnost rozdělena na dvě. V jedné se nacházela nová redakce Club Penguin Times a knihovna se vmáčkla na tu druhou. To, že se sem přestěhovala redakce ale znamenalo konec pověstného knihovního ticha. Právě teď jeden novinář docela nahlas vysvětloval jednomu návštěvníkovi, že s ním Aunt Arctic rozhodně mluvit nemůže. Mv100 ho poznával, byl to jeden z elitních agentů, kteří ještě zažili P. S. A. na ostrově. Když agenta M spatřil, zamával mu. Mv100 jeho pozdrav opětoval. Teď se ale, po všech těch útrapách jako kopání vajec, vzdání se funkce Directora, chybějící heslo ve slovníku nebo Garyův podpis, musel vrhnout na spis doktora přírodních věd Antonia Pizzatrona „Výprava za bezpočtem“.

Jan Ploutvotleskač se dneska trochu rozepsal. Snad se to dalo číst, řekl si, než usnul. Ale příští díl Agentských příběhů?

Původní předmluva: Předem chci upozornit, že tato kapitola byla napsána ještě v lednu, kdy nikdo neměl o duhových pufflech ani dalších změnách na CP ani ponětí.

Mv100 se usadil do jednoho z křesel. Kniha doktora Pizzatrona byla nesmírně zajímavá. V některých momentech by si čtenář mohl myslet, že je doktor, jak se říká, šílený vědec. Jiné stránky rukopisu byly však velmi seriózní. Výprava doktora Pizzatrona byla na počátku šestnáctičlenná. Doktor chtěl prověřit hlavně některé své domněnky ze své předchozí výpravy. Jako jeden z mála vědců se domníval, že jeden z těchto ostrůvků je Rockhopperův ostrov. Jak sám psal, bohužel se mu to nepotvrdilo prokázat. Členové expedice se nakonec tedy museli věnovat zkoumání rostlin. Jediným významným nálezem cesty bylo objevení duhového puffla. Nakonec se ale ukázalo, že to byl puffle jednoho ze členů, který trpěl nemocí Duhovkou. Doktor Pizzatron poznamenává, že je to velmi vzácná nemoc a on přece nemohl tušit, že by ji ten puffle mohl mít! Takže cesta byla vlastně zbytečná. Na zpáteční cestě ale expedici překvapil neznámý tvor, kterého doktor pojmenoval „Pseudomedvědem“ a zařadil jej do čeledi Yetiů. Tento tvor, jakmile je spatřil, se na ně vrhl a chtěl je zabít. Přitom vydával zvuky, které Pizzatron popisoval takto: „Při troše fantazie se v těchto skřecích dala vysledovat slova. První výkřik bych označil jako „Tučňáci!“. Poté se na nás vrhl (viz. výše) a vydával krátké zvuky, jakoby písmena E, P a F. Další zvolání připomínalo: „Našli mě!“. Poté se Pseudomedvěd zarazil a vydal se na útěk, při kterém zcela zřetelně vykřikoval: „Kluci! Kluci!““
Mv100 si byl už zcela jist. Herbertův krabí pomocník se přece jmenuje Klutzy, což se vyslovuje… Klucy. Další důkazy nepotřeboval. Knihu vrátil a vydal se do svého iglú.

Agent M věděl, že každé práci v terénu předchází dlouhá doba studia. Tu on ale neměl rád. Navíc ji za něj vždycky udělali jiní. Mise Karel byla ale tak tajná, že jediný, kdo by podklady mohl připravit, byl Gary. Ten ale pracoval na otevření jakési bedny se starožitnostmi, takže Mv100 na to zbyl sám. Atlas Souostroví Penguinského moře byl velmi tlustý. Sdružení ostrůvků Jetamtolikostruvkužetoaninespočitaš tam bylo rozebráno asi na čtyřech stránkách. Ostrov, označovaný číslem 16 se nacházel téměř uprostřed souostroví, které svým tvarem připomínalo trs hroznového vína. Tam se podle Pizzatrona nacházelo Herbertovo bydliště. Zazvonil mobil. Mv100 jej bezmyšlenkovitě přijmul.
„Tady Mv100! Kdo volá?”
Z telefonu se ozval bzučivý hlas.
„Agente M! Připrav se na zničení!”
„Kdo volá?”
„Ten, jehož jméno můžeme vyslovit!”
„KDO VOLÁ???”
Tiše: „Já.”
Poté neznámý volající hovor přerušil. Mv100 zakroutil hlavou. Takový hovor už jednou zažil. Bylo to ale v rámci přijímacích zkoušek do P. S. A. Úkolem bylo, odhalit identitu volajícího, což Mv100 málem nezvládl. Teď na to ani neměl čas. Pak se zarazil. Tučňák, který mu volal, jej oslovil… agente M! A to byla identita, které byla přísně tajná a momentálně ji znali jen Gary, Rookie, Jet Pack Guy, Dot, Lisured, Ccdn a Teri2. Pokud to tedy nebyl jeden z nich, hovor znamenal vážné narušení bezpečnosti. Mv100 se okamžitě rozhodl přeřadit tuto událost na nejvyšší prioritu. Nejdříve se podíval do seznamu přijatých hovorů. Volající použil skryté číslo. Potom zatelefonovat Rookiemu a Ccdnovi, kteří byli oba svými vtípky proslulí. Oba však všechno popřeli. To bylo špatné…

Teď už se ale musel Mv100 opět soustředit na misi Karel. Vzhledem k okolnostem se rozhodl zkrátit přípravu a vyrazit co nejdříve. Ten, jehož jméno můžeme vyslovit… Byla to jasná narážka na populární animovaný seriál Haryk Lotr a Doldelord, ale co může mít seriál společného se zničením agenta M? Gary byl už o všem informován a pověřil pátráním několik nových agentů. Ať se v branži otrkají, říkal. Ale to už teď nebyla starost Mv100. Bylo nutné vyrazit. Vyrazil do Beach, kam právě přijížděl pravidelný trajekt Club Penguin Island – Punto Fijo. Punto Fijo byl ostrov, který se nacházel dva kilometry od Jetamtolikostruvkužetoaninespočitaš. Byla tam rybářská kolonie a podle všeho byli tamější tučňáci důvěřiví – a hlavně půjčovali loďky. Tak se měl Mv100 v plánu dostat k cíli.

Jan Plotvotleskač si asi zlomil ploutev. Na další díl Agentských příběhů si počkáme!

Aunt Arctic seděla. Byly tři hodiny a Herbertovo „Vtipné divadlo“ bylo právě v polovině. Loutka Herberta právě škrtila loutku Garyho.
„Říkal jsem ti, že máš nechat mou nevěstu na pokoji!“ křičel Herbert poněkud podivným hlasem.
Hlasem chrčivým, který měl představovat Garyho, si odpovídal: „Samozřejmě, Vaše lordstvo. Aunt Arctic je jen vaše.“
Byla to nuda. Director to trpěla jen proto, aby jí Herbert dal aspoň na chvíli pokoj od nabídek k sňatku. Do toho všeho rytmicky cvakal klepety Klutzy. Taková byla totiž Herbertova představa hudby, hudební kritici z Club Penguin Times by se ale patrně zbláznili. Náhle dostala Aunt Arctic nápad.
„Pane Herberte, musím říct, že to vaše divadlo je opravdu krásné,“ lichotila mu, „ale můj manžel musí umět víc než to. Dokázal byste mi přinést tu velkou lahev pálivé omáčky z Pizzerie na Clubu Penguin?“
„Samozřejmě, madam,“ kasal se Herbert.
„Dokažte to! Chci ji tu mít do tří dnů!“
„Ale samozřejmě. Vyrazíme hned, že, Klutzy?“ usmíval se lední medvěd od ucha k uchu. „Ale ne abyste někam utekla!“
„Samozřejmě,“ smála se v duchu Aunt Arctic. A bude klid!

Mv100 mezitím ve stejnou dobu absolvoval poněkud zdlouhavý rozhovor s rybářem z Punta Fija.
„Tak mohl byste mi tu loďku teda půjčit?“ ptal se už podesáté.
„Nóóóó,“ protáhl rybář, „kdýýž mě se zdááá dváácet mincííí trochu máálo. Nedááál bystééé třicéét?“
„Klidně dal, ale potřebuji tu loď hned.“
„Hmmmmm. A nedáál bystéé mi třebáá aji čtyřicéét mincííí?“ zvyšoval cenu ostrovan.
Mv100 obrátil oči v sloup. Původní cena byla pět mincí, ale jakmile majitel loďky zjistil, že ten tučňák zdaleka má víc, začal smlouvat. Byl čas na razantní krok.
„Čtyřicet mincí vám bohužel dát nemůžu. Asi si zajdu za nějakým vaším kolegou.“
Rybář se vyděsil a dokonce přestal prodlužovat slova.
„Momentíček, co byste řekl dvaceti pěti mincím?“
Konečně! „To by mi zcela vyhovovalo.“
„Tak jááá váám tu kocáábku tééda půůjčím,“ oddychl si rybář. „Nááá třííí hodinýýý, co řííkáááte?“
„No jo.“
O deset minut později už Mv100 plul na ostrov 16. Rozbaloval balíček, který mu těsně před vyplutím dal jeden agent se super Jet Packem. Přestože se ten agent nestihl představit, Mv100 ho poznal. Byl to Jet Pack Lisured, se kterým se znal z minulé mise. V balíčku byl nový telefon EPF a vzkaz od Garyho. Stálo tam: „I když vím, že nejraději máš P. S. A. cký telefon, tenhle model fasují všichni. Starý vrátíš, až se vrátíš. G.” Agent M se usmál. Náhle něco zapípalo. Byl to GPS3000, Garyho poziční systém. Signalizoval, že cíl je nedaleko. Mv100 vzhlédl k obzoru a uviděl něco, co by v žádném případě nečekal. Herbert má letadlo? A kam s ním letí, blesklo mu hlavou.

Herbertovi blesklo hlavou něco úplně jiného, a to elektrický šok. Okamžitě se vymazaly všechny city k Aunt Arctic a naštěstí i to, že ji vězní. Jediné, co mu tam zůstalo, byla myšlenka krádeže lahve kečupu z Pizzerie. A napadlo ho, že by to byla skvělá bomba.

Mv100 rozsvítil baterku. Věděl, že tu Herbert není, takže nemusel být opatrný. Jestli bude úspěšný, nemusí se starat ani o kamerové záznamy.
„Pane! Aunt Arctic! Veliteli! Jste tam někde? Tady Agent, Agent M!”
Aunt Arctic jeho volání zaslechla.
„Tady, Mv100, v téhle kleci!” zakřičela z plných plic.
„Directore! Počkejte, odemknu to." vrhnul se ke kleci Mv100.
„Už jsem si myslela, že tu zůstanu navždy.” vydechla nejvyšší agentka.
Náhle zazvonil nový mobil.
„Hele, já říkala Garymu, aby vymyslel nový model. Tak tady je,” usmála se Director.
Mv100 jej zvednul.
„M? Máme tady nenadálou situaci. Někdo, patrně Herbert, ukradl tu velkou flašku pálivé omáčky z Pizzerie. Kamery ho zachytily, jak říkal cosi o bombě. Vím, že šéfa potřebujeme, ale tohle je akutní, tu bombu je třeba zneškodnit. Aunt Arctic počká!” vysvětloval Rookie.
„Dobře, přijedeme.”
„Přijedeme? Kdo my?”
„Já ji našel,” řekl Mv100 a ukončil hovor.

Jana Ploutvotleskače by strašně zajímalo, proč většina tučňáků říká kečupu pálivá omáčka. Návrat Directora na Club Penguin uvidíte v dalším díle Agentských příběhů!

Aunt Arctic se rozhlédla po zasedací místnosti. Dívalo se na ni osm rozzářených tváří. Byli to nejvyšší agenti EPF a P. S. A. – jen oni věděli, že Director byl ve skutečnosti unesen. Už na sobě měla černý maskovací oblek.
„Vedli jste si vskutku dobře, agenti. Stihli jste mě zachránit za měsíc a něco, takže jste si ani nemuseli přečíst mé další dopisy. Club Penguin i přesto, že jsem nebyla přítomna, vzkvétá. A to je dobře. Nyní formálně ukončuji takzvanou misi Karel.“
„Directore!“ zasalutovali Gary a Mv100, nyní již jako vynálezce a řadový agent. Žádné velící povinnosti, konečně.
„S radostí vám všem nyní uděluji nejvyšší agentské vyznamenání Clubu Penguin. Tučňačky a tučňáci, Řád zlatého puffla!“
Všichni přítomní propadli v jásot. (Jakby ne.) Director obešla celý kulatý stůl a každému agentovi vložila do rukou malou krabičku. Když jej otevřeli, uviděli malou sošku zlatého puffla. Byla to přesná, pouze zmenšená kopie té plastiky, jejíž napodobeninu chtěl kdysi ukrást Herbert.
„Bývaly časy, kdy nejvyšší cenou byla má identita, ale to už je poněkud bezcenná informace, že. No, Zlatého puffla dostane ještě agentka darknightlili. Nebudu vám teď říkat za co, je to dlouhý příběh, který zahrnuje uměleckou galerii, krádež mnoha šperků, a to, že ji Herbert věznil spolu se mnou. Odvážná darknightlili… Jak asi skončila?“ zahloubala se do svých myšlenek Aunt Arctic. Nemohla se stále zbavit pomyšlení, že by darknightlili mohli sníst ti strašní krabi.
„Mv100 získává navíc Řád duhového Mulleta. Nyní ale do práce, agenti. Herbertův pokus o vytvoření bomby z lahve pálivé omáčky byl sabotován našimi agenty. Naštěstí se zdá, že již zapomněl na city, které ke mně choval. Myslíme si ale, že můžeme čekat další velký útok. Některé zdroje dokonce hovoří o tom, že Herbert má mezi občany své tučňáky. Takže jestli spatříte něco podezřelého… Však víte. A pak je tu ten telefonát, který obdržel Mv100. Tyto dvě věci by spolu mohly silně souviset. Velmi zvláštní je, že onen tučňák znal označení M. Neobviňuji nikoho z vás, že vynáší tajné informace, spíše si myslím, že se někdo naboural do naší databáze. Gary ji dostal za úkol více zabezpečit. Momentálně je na ostrově klid. Počet krádeží také klesl. Proto dám všem agentům na pět dní placenou dovolenou, ale dávám si právo ji kdykoli přerušit. Rozhlásí to Rookie. Agenti, rozchod!“

Byla neděle, poslední den volna. Mv100 seděl v knihovně a četl nejnovější knihu doktora Pizzatrona. Byla celá o takzvaném Pseudomedvědovi. Doktor Pizzatron jej nově přiřadil do čeledi jednorožců a přisoudil mu vlastnost létat. Kdyby jen věděl… Vedle Mv100 si někdo přisedl, ale ten se o nově příchozího příliš nezajímal. Pak jej ale neznámý oslovil.
„Co to čtete?“
Mv100 se zarazil. Ten hlas mu byl povědomý. Otočil se a spatřil oranžového tučňáka, kterého nedávno potkal o patro níže.
„Dobrý den. Je to Pizzatronův „Pseudomedvěd“,“ vysvětlil mu.
„Aha. Víte, my už jsme se jednou potkali, dole v kavárně,“ řekl pokorně oranžový tučňák.
„Ano, já vím.“
„No a, choval jsem se tam trochu… hrubě. Tak jsem si řekl, že se tu na vás zeptám. Kavárník vás zná, říkal, že chodíte každou neděli do knihovny. Vlastně jsem se přišel omluvit.“
„Ale to jste nemusel. To nestálo za řeč,“ chlácholil jej Mv100.
Oranžový tučňák se usmál: „Takže všechno dobrý?“
„Samozřejmě.“
„Nebudem si tykat? Já jsem Jirka, Jirka Rarach,“ řekl společensky a podal tučňákovi Mv100 ploutev.
Mv100 chtěl říct, že je Mv100, ale v okamžiku, kdy se jejich ruce dotkly, prošla jeho tělem ohromná bolest a skoro omdlel. Ten Jirka musel mít v ploutvi nějakou injekci s uspávadlem!
Rarach vyskočil a zakřičel: „Tady pán omdlel! Zavolejte rychle pomoc!“
Mv100 vydal zvenku jako mrtvý, ale všechno viděl a slyšel. Když byli všichni zaneprázdněni voláním pomoci, Rarach se k němu sklonil a pošeptal mu: „Nejsi zase tak chytrý, agente M. Já jsem Ten, jehož jméno můžeme vyslovit.“
Přiběhli záchranáři a položili Mv100 na nosítka. Oba byli oranžoví a Jirky Raracha se oba polohlasem zeptali: „Pozná medvěda?“
A on jim také polohlasem odpověděl: „Pozná.“ A pak Mv100 omdlel doopravdy.

Když se probudil, zjistil, že se nalézá v nějaké jeskyni. Byl přivázaný k židli a nemohl se hýbat. Ještěže sebou neměl svůj agentský telefon. Herbert by ho určitě využil. A kde vlastně je? Dává si dost na čas. Náhle se všude rozsvítilo. Nebyl v jeskyni, ale v opuštěném skladišti na severu Clubu Penguin. Támhle byly kulisy pro film Návrat vesmírné chobotnice. Zprava přicházel Jirka Rarach a nějací další oranžoví tučňáci.
„Agente M,“ řekl, „ty už máš s únosy a vězněním nějaké zkušenosti. Ten trik s osvobozením Aunt Arctic byl skvělý, uznávám. Ale ty nemáš žádnou možnost k úniku. Tady tě EPF nikdy nenajde.“

„To si jenom myslíš, Rarachu,“ odvětil Mv100 a myslel při tom na čip, který mu Gary před týdnem voperoval. Gary tehdy řekl: „Kdyby se při misi Karel něco stalo, třeba by tě unesli, s tímhle čipem tě vždycky najdu.“
„Bohužel pro tebe,“ přerušil tok jeho myšlenek oranžový únosce, „tenhle sklad je tak mimo podezření, jakože ty máš přes dva tisíce dní. Musím se pochválit, svou roli jsem sehrál výborně. Hrubost, omluva, únos. Tři body mého brilantního plánu. A za několik dní si tě převezme náš milovaný vůdce, sultán Herbert.“
Tak sultán, pomyslel si Mv100.
„Náš milovaný vůdce, sultán Herbert před rokem založil tajnou organizaci Jednotka Sultána Herberta, neboli JSH. Od počátku si dal za cíl zničit nehodné tučňáky a nastolit vládu tučňáků spravedlivých a jemu oddaných. Byl jsem jeden z prvních, kteří mu uvěřili. Jsem chemik a vyvinul jsem mnoho jedů a jiných látek. Jednu z nich jsi už měl tu čest vyzkoušet.“
„Pochybnou čest,“ procedil mezi zuby Mv100.
„Nyní poznáš účinky mého dalšího vynálezu. Laro, podej mi sérum ovládnutí mysli.“
„Ovládnutí mysli? To snad ne!“ zašeptal Mv100.
„Ale ano. Vrátíš se do EPF a budeš nám donášet tajné informace. S radostí položíš život za sultána Herberta. S tvou pomocí bude EPF zničena tak, jako byla navždy zničena P. S. A.“
Aspoň, že neví o nynější existenci Penguin Secret Agency, oddechl si Mv100. Ale co když mu to pod vlivem té látky řeknu?
„Zakládám si na efektu,“ řekl Rarach, „Sérum ti vstříknu za 10…“
Musí tu být nějaká („9…“) možnost úniku!
„8… 7…“
Doufám, že ten čip zaznamenává nebezpečí.
„6… 5… Hodně štěstí, agente M, 4…“
Maminko, pomoc!
„3… 2… 1…“
Bum!

Jaké bum? Kdo udělal bum? Snad ne ta injekce? Ale injekce přece nedělají bum, spíš pích. Pochybuji, že nám to Jan Ploutvotleskač řekne dřív, než v příštím díle Agentských příběhů!

„Bum!“ ozvalo se starým skladištěm a probořil se strop. Kolem dokola byli všude agenti EPF. Rarach zaječel a upustil injekci. Vzápětí jej popadli dva agenti. Ostatní oranžoví tučňáci se také prali. Mv100 ucítil, že tlak provazů povoluje. Za chvíli už měl ruce zcela volné.
„Měl jsem takový strach,“ ozval se za ním hlas Garyho.
„Takže čip zafungoval?“ zeptal se Mv100.
„Čip? Jaký- Aha, čip! Na ten jsem si ani nevzpomněl. Zrovna mi jeden Šaman věštil budoucnost – byli jsme u toho, jestli mi příští týden laboratoř vybouchne nebo nevybouchne, když tu ztuhl a řekl: „Váš červený přítel je v nebezpečí.“ A já jsem věděl, koho myslí.“
„Takže hurá jasnovidectví,“ usmál se agent M.
Oba tučňáci se dokolébali ke spoutanému Jirkovi Rarachovi.
„Vy zatracení protimedvědové!“ prskal, „Tohle vám zaplatím!“
„To by mě zajímalo jak,“ přistoupil k vězni Director.
„Pane,“ vydechl Mv100, „co vy tu děláte?“
Director mu kovovým hlasem odpověděl: „Nemůžeme riskovat ztrátu svého nejlepšího řadového agenta. Takovou akci jsem si nemohl nechat ujít.“
Rarach se nadále zmítal.
„A když vám to nezaplatím já, zaplatí vám to sultán Herbert! Jeho Tučňákoměnovátor 2500 je prostě všemoc-“ Náhle mu došlo, co vlastně vyzradil.
„Všemocný? A co ten Tučňáko-cosi-cosi vlastně dělá?“ zeptal se Gary.
„Nic vám neřeknu,“ řekl tichým hlasem oranžový tučňák.
„To je ale škoda.“

„Zahajuji spojenou konferenci agentů EPF a P. S. A.,“ vyřkl formuli Director. Všichni se posadili do opravených židlí centrály.
„Takže,“ převzal slovo Gary, „víme, že Herbert vynalezl něco, co podezřelý 3 označil jako Tučňákoměnovátor. Jak znám Herberta, bude to souviset s ovládnutím našeho ostrova. Druhý, závažný bod našeho jednání je fakt, že má své zvědy i mezi tučňáky.“
„Ještě před pár lety by Herbertovi nikdo nevěřil,“ podotkl smutně Mv100, „a teď tu má fanatické zastánce, kteří jej nazývají sultánem.“
„Protentokrát jej musíme zničit nadobro,“ prohlásil Director. „Zatím jsme se vždy spokojili pouze s tím, že jsme jej z ostrova dočasně vyhnali. Myslím, že tomu už by měl nastat konec.“
„Souhlasím,“ ozval se kdosi z druhého konce stolu.
„Budeme vyčkávat, než Herbert zaútočí na nás, nebo vyvineme vlastní útok?“ otázal se Jet Pack Guy.
„Uvidíme. Teď je hlav…“ Directora přerušilo zakvičení sirény. Na velké obrazovce se zobrazil Herbertův obličej.
„No to snad…“ procedil mezi zuby Mv100.
„Zdravím vás, Elitní popletení fňukalové. Ano, jsem to samozřejmě já. Dost mě rozzlobilo, že jste rozprášili Jednotku Sultána Herberta. Chtěl jsem s útokem počkat, ale teď jste mě dost rozčílili. Připravte se na změnu v pufflí óčka!“ zakončil svůj proslov Herbert a záznam skončil.
„Takže ten Tučňákoměnovátor nás změní v pufflí óčka?“ vykřikl Rookie.
„Ďábelské, jako vždy,“ pokrčil rameny Gary.

Na Třech tajemných ostrovech, které se nacházejí kousek od Clubu Penguin, by pizzerii očekával málokdo. Někteří tučňáci tím ale překvapeni nebyli. Věděli, že ve skutečnosti je to nová základna Penguin Secret Agency. Mv100 a několik dalších agentů právě před základnou stáli. Director přistoupil k okénku s nápisem „Výdej“.
Zevnitř se ozval robotický hlas: „Jakou pizzu si přejete?“
Director odpověděl: „Medvědí s krabem.“ Zámek zašramotil a dveře se odemkly.

„Aguenti vás vítá,“ řekl tučňák-robot, který v základně bydlel, „Už jste tu nebyli skoro rok.“
„Teď je to ale třeba, Alberte,“ usmál se Gary na svůj vynález.
„Ehm, Gary?“ zvedl ploutev Mv100.
„Ano?“
„Jak víme, že chce Herbert proměnit v pufflí óčka jen nás, agenty a ne všechny tučňáky?“
„To nevíme,“ usmál se Gary, „ale můžeme ho přesvědčit, že jsou všichni tučňáci tady na Aguentim. Proto sem zaútočí a my jej zajmeme.“
„Kdy sem dorazí ostatní?“
„Do několika hodin.“
„Obávám se, že nedorazí,“ řekl kdosi u dveří.
Všichni se otočili a spatřili Jednotku Sultána Herberta v plné síle. Bylo tam asi čtyřicet oranžových tučňáků.

Jan Ploutvotleskač se bojí tak, že až nemůže psát. Budeme muset počkat na příští díl Agentských příběhů!

„Dostat se z toho vašeho rádobyvězení bylo jednoduché,“ řekl Jirka Rarach, poté co omráčil všechny agenty mimo Mv100. „Máte mezi mřížemi takové mezery, že jsem mohl natáhnout ploutev a hodit hlídači do kávy uspávací prášek. A když spal, vzal jsem si klíč.“
„Zapracujeme na tom,“ ušklíbl se Mv100.
„Pochybuji. Sultán Herbert by měl na svém Jet Packu právě dosedat na plošinu majáku. Obávám se, že tohle už je definitivní konec EPF a P. S. A.“
„Vždycky se najdou nějací tučňáci, kteří nebudou Herberta uznávat.“
„Tak je proměníme v pufflí óčka! Není to zase tak složité,“ vykřikl Rarach a začal se ďábelsky chechtat. Po pětiminutovém záchvatu si utřel slzy (od smíchu) a opět se obrátil k agentu M.
„Abys neřekl, že jsem krutý, dám vám všem ještě jednu šanci. Pořád na sobě nosíš svůj černý pásek Card-Jitsu. Patrně jsi pyšný na to, že jsi ninja. Nuže, vyzývám tě na souboj.“
„K tomu ale potřebujeme rozhodčího.“
„Dobře. Předpokládám, že žádný můj kolega ti sympatický není, takže si můžeš vybrat ze svých spoluagentů.“
„Probuďte Garyho,“ řekl po krátkém promyšlení Mv100. Dva oranžoví tučňáci Garymu vpíchli další injekci. Ten se po chvíli probudil.
„Co se děje? Aha, Rarach. Pane, musím říct, že vaše uspávací sérum je opravdu dokonalé.“
„Na lichotky s pochybným účinkem není čas, Gary. Potřebujeme, abys nám dělal rozhodčího Card-Jitsu,“ vysvětlil mu Mv100.
„Hm. Jakou verzi podložky máme k dispozici?“
„Přinesl jsem si z Doja tu nejnovější. Senseiovi se to poněkud nelíbilo, ale hned poté, co usnul, už s tím moc problém neměl,“ zachechtal se Rarach. „Přineste ji!“ vykřikl. O chvíli později už Mv100 a Jirka Rarach stáli v pozici pro hráče.
Podle pravidel si nejprve podali ruce a uklonili se.
Poté Gary vzřikl: „Kakitateru!“, což japonsky znamená zamíchat. Promíchal balíček karet a každému hráči podal pět karet.
„Erabu!“ zněl další pokyn („Vybírejte!“). Z útrob podložky se vynořily stopky a začaly odpočítávat dvacet vteřin.
Mv100 se podíval na své karty. Měl štěstí, byly tu všechny tři živly. Vybral si sněhovou devítku.
„Motsu,“ řekl Garymu („Mám“). Po chvíli oznámil výběr karty i Rarach. Oba ukázali Garymu své karty, ale tak, aby je ani jeden neviděl.
„Miru,“ potvrdil rozhodčí příjem („Vidím“). „Hikkurikaesu!“ (Otočit!)
Oba hráči se otočili a vzali si svou zbraň.
„Asobu!“ zakřičel Gary („Hrajte!“). Oba se prudce obrátili a hodili na protihráče svou zbraň. Rarach si vybral vodu. Asi očekával, že Mv100 zvolí oheň. Když se sněhová koule a kečup srazily, s bliknutím zmizely a na displeji se u jména Mv100 ukázala karta se znakem sněhu. A tak to šlo dál a dál. Po několika kolech vypadal stav takto:
Mv100 – Sníh zelený, sníh červený, oheň modrý
J. Rarach – Oheň žlutý, voda červená, sníh žlutý
K vítězství pro Mv100 tedy vedla cesta sněhu barvy jiné než zelené nebo červené. Rarach pro vítězství musel vynést buď nečervený oheň nebo nečervený sníh. Mv100 byl v tíživé situaci. Pokud vynese sníh, může jej Rarach zničit ohněm a to by pak vyhrál! Všechny naděje by byly ztraceny. Čas na stopkách se krátil. Pro výběr karty zbývalo jen sedm vteřin. Rarach už měl vybráno. Mv100 se rozhodl vše vsadit – doslova na jednu kartu. Vytáhl sněhovou desítku. Poté si všichni vyměnili několik japonských slov. Oba hráči se k sobě otočili zády. Mv100 s těžkým srdcem sáhnul po sněhové kouli s číslem 10.
„Asobu!“
Mv100 se prudce otočil a jeho sněhová koule vrazila do… sněhové koule Jirky Raracha!
Gary jen suše oznámil: „Karta Mv100 má číslo 10, Rarachova má číslo 6. Owari (konec), Mv100 vyhrál.“
Rarach zbledl. „Ale... ale... já jsem se přehmátl! Já... jsem chtěl vynést tady ten oheň, vidíte?” vysvětloval a ukazoval na jednu svou kartu.
„Bohužel, Jiřku,” ozval se Herbertův hlas, „když už jednu kartu použiješ, nemůžeš se opravit. Myslím, že se tomu říká „zásada fouká do” nebo tak nějak (fuka go = neomylnost).”
„Ale ale, pan Herbert!” řekl vyrovnaným hlasem Director, který se mezitím probudil z umělého spánku. „Čemu můžeme děkovat za návštěvu?”
„Řekl jsem si, že navštívím staré známé,” ušklíbl se lední medvěd. V jedné ruce držel jakousi pistoli a v druhé pytlík pufflích óček. U nohou mu poskakoval krab Klutzy.
„To, co máte v tom pytli...” nedokončil větu Mv100.
„Pár tučňáků, kteří se mi pokusili odporovat. A obávám se, agente M, že výhra v jakémsi Karto-Tenisu mi nezabrání proměnit v něco podobného i vás!” dořekl Herbert a namířil svou pušku na Mv100. Vychutnal si vteřinu hrobového ticha a pak vystřelil. Střela letěla velmi rychle, ale na agenta se sedmiletou praxí byla zoufale pomalá. Mv100 uhnul a místo něj ránu uštědřil velitel Jednotky Sultána Herberta Jiří Rarach. Ani nestačil zareagovat. Ani se nestačil zatvářit vyděšeně. Prostě tam stál tučňák a najednou tam leželo pufflí krmivo.

A tak dobro zvítězilo nad zlem. Aha, Herbert ještě poražen nebyl. No, tak nic, Jane Plouvotleskači, co se dá dělat. Závěr čtvrté řady Agentských příběhů už příště! Nebo přespříště…?

„Sakra,“ zamumlal Herbert a na Tučňákoměňovátoru cosi zmáčkl. Zabzučelo to a za chvíli ze stroje koukala – ne jedna hlaveň – ale šest!
„Pro každého jedna,“ vysvětlil poťouchle a zmáčkl spoušť. Nic se nestalo.
„Že by mi došly měniče?“ zarazil se.
Než stačil říct něco dalšího, Director zařval: „Na něj!“. Vmžiku byl obmotán několika provazy a některý agent přes něj přehodil síť. Do pár minut tu byla klec.
„Ehm, Rookie, nechtěl bys mi půjčit telefon?“ zkusil to Herbert.
„Pochybuji, už jsem se poučil,“ prohodil nenávistně Rookie a začal točit vrtulkou na své čapce.
„Dobrá práce, všichni. Řekl bych, že jsme byli vynalézaví, nenápadní i připravení. Řekl bych, že teď najedeme na program Zachycení, který jsme si kdysi stanovili pro případ zajmutí podezřelých 1 a 2. Podle plánu bude Rookie zadrženého ledního medvěda a kraba hlídat, Jet Pack Guy zmobilizuje posily, kdyby něco. Dot vydá tiskové prohlášení, Gary a Mv100 se postarají o celu a já vás všechny zvu na pizzu,“ řekla Director, sundala si černé brýle a začala si je čistit.
„Pane,“ ozval se Mv100, „co s těmi tučňáky-puffleóčky?“
„Aha. No, myslím, že o celu se postará jen Gary a ty si vezmeš na starost tohle. Na tom stroji je určitě zpětný chod.“
„A co tohle óčko?“ řekl ještě agent M a zvedl ze země cosi, co ještě před chvílí bylo nejhledanějším tučňákem Clubu Penguin.
„Šoupneme ho k Herbertovi, ani jednomu to nebude vadit,“ usmál se Gary.
„No, to si nejsem tak jistý,“ odporoval Herbert. Klutzy cvakáním přisvědčil.
„Ztichni,“ zabručel Jet Pack Guy a hodil po Herbertovi sněhovou kouli, která tu zbyla po zápase v Card-Jitsu.
„Hej!“ zakřičel lední medvěd, „Víš, že já mám raději teplo!“
„To se dá zařídit,“ řekl Director. „Agenti, vezměte si lahve s pálivou omáčkou!“

„Gary, za chvíli jsem u tebe, zbývá mi ještě jeden,“ hlásil do telefonu Mv100. Mezitím položil poslední pufflí óčko, které u sebe ještě měl, na zem a vytáhl Tučňákoměňovátor. Namířil hlaveň na něj hlaveň a vystřelil. Zabzučelo to a náhle stál uprostřed iglú tučňák. Jeho chování bylo stejné, jako u všech proměněných: „Co se to děje? Proč mě tak bolí hlava? Kdo jste a jak jste se dostal do mého domu? Proč mám takovou touhu jít na demonstraci proti tomu, aby pufflové jedli óčka?“
Mv100 měl v kapse vlastně ještě jedno óčko. To byl oranžový velitel Jednotky Sultána Herberta Jirka Rarach. Toho ale neměl v plánu jen tak vyložit v jeho iglú. Byl to druhý nejhledanější objekt v databázi EPF a P. S. A. a vůbec nejhledanější tučňák, takže vyžadoval zvláštní péči. Tou zvláštní péčí bylo vězení. (Co jiného, že.) Mv100 se tedy vydal směrem k základně EPF. Tam jej už čekali Gary a Director.
„Máš?“ zeptal se dychtivě G.
„Mám,“ kývl hlavou příchozí.
„Popravdě řečeno,“ ozval se Director, „o místě, kde budou Herbert a Rarach zavření, vím pouze já a Rory. Asi před rokem jsem mu dal za úkol, postavit další podzemní patro centrály. Šokující pravda tedy je, že nemáme tři, ale čtyři patra.“
„Kdo by to byl čekal!“ řekl Jet Pack Guy, který mezitím přišel v doprovodu Dot.
„Nikdo. A to je dobře. Půjdeme?“ zeptal se Gary a otřel si laboratorním pláštěm obličej.

„M, máš tu čest,“ rozléhal se Directorův hlas po rozsáhlé místnosti.
„Čest? No, to nevím,“ odvětil Mv100 a prohodil pufflí óčko mezi mřížemi. Potom vytáhl Tučňákoměňovátor a střelil na něj. V cele se náhle objevil oranžový tučňák s tričkem „Miluji svého oranžového puffla“.
„To tričko bych prosil sundat,“ řekl dozorčí cely. „Brzo nafasujete vězeňský oblečení!“
Jirka Rarach zavrčel a prostrčil triko mezi mřížemi. Jakmile se celá ploutev vrátila do cely, objevilo se mezi mřížemi slabé modré záření.
„Kdybyste si někdo chtěli sáhnout, ucítili byste elektrický šok. Můj vynález,“ pochválil se Gary.

Na ostrově Aguenti mezitím vládlo ticho. Herbert byl i s Klutzym zavřený v kleci, která byla přišroubovaná k podlaze. Kolem ní monotónně, stále stejným tempem pochodoval Rookie. Herbert byl, jako vždy, když se mu něco nepovedlo, rozzlobený, ale tichý. Zdálo se, že se smířil se svým osudem doživotního vězení. Samozřejmě musí být ještě předveden před soud, ale soudce by musel být šílený, aby jej propustil. Náhle si Klutzy něčeho všiml. Pár šroubů nebylo pořádně dotaženo! Herbertovi by se snad tedy mohlo podařit uniknout… Hned ho na to cvakáním upozornil. Rookie, který trochu rozuměl krabštině, si myslel, že Klutzy říká: „Z tohohle se už nedostaneme!“. Bohužel pro EPF si nevšiml akcentu na třetí klepnutí, což měnilo význam na: „Podívej se na ty šrouby, nejsou dotažené.“. Herbert kývl hlavou. Klutzy vyskočil na jeho rameno. Lední medvěd uchopil jednu mříž a vší silou vytrhl své vězení ze země. Rookie to ale očekával, takže se na něj okamžitě vrhl. Jenomže, jak zjistil doktor Pizzatron, síla jednoho ledního medvěda se v osobním souboji rovná síle tří tučňáků. Takže Herbert za sebou nechal omráčeného Rookieho a všechny Tři tajemné ostrovy. Samozřejmě si půjčil Jet Pack. Už si na něj tak trochu zvykl. Je to jediný pořádný tučňáčí vynález, řekl si za letu.

„Pane, zvoní vám mobil,“ upozornil Mv100 Directora.
„Ano, samozřejmě. Tady Director, co se děje, Rookie?“
„Ehm, no, jak bych to řekl,“ zadrhával z telefonu volající. „Ono jaksi, tento, uf, é, Herbert tu prostě není a, mm, jak bych to řek, nechal tu takový papírek a, éé, žjova, je tu napsáno, že Pitomí Satracení Amatéři to zase prohráli. To je asi špatný, že?“
„Nech to být a radši přileť. Setkáme se v Pizzerii,“ řekl Director a položil hovor.
„Co je?“ zeptal se Gary.
„Ále, jenom, že Herbert utekl,“ mávla ploutví Aunt Arctic.
„Nevadí. Chytneme si ho znova,“ zasmál se Mv100.
„Pojďme na tu pizzu,“ navrhl Director.
„Ale nezapomeňte, že platíte vy!“

KONEC ČTVRTÉ ŘADY