„To je… příšerné,“ vydechl Mv100 hrůzou.
„Ano,“ zamračil se Gary. „A obávám se, že už to nejde vrátit zpět.“
„Ale… proč? Proč by někdo dělal něco takového?“
„Těžko říct. Ale je jasné, že Club Penguin už nikdy nebude stejný,“ kýval hlavou smutně Gary.
„Neměli bychom to… nahlásit?“ zajímalo Mv100.
„Co tě nemá. Vždyť je to oficiální…“
„VÍTEJTE NA SLAVNOSTNÍM OTEVŘENÍ OBCHODNÍHO DOMU PUFFLE!“ ozval se hlas z amplionu. „UŽ ZA NĚKOLIK CHVIL NA NAŠEM PÓDIU VYSTOUPÍ VÁŠ OBLÍBENÝ HEREC HERBERT ZOBÁK! DĚTI, POJĎTE SI PRO BALÓNKY!“
Mv100 zvedl oči v sloup: „Nemůžu uvěřit, že Rada starších divadlu neprodloužila smlouvu.“
„Pojďme radši do centrály,“ navrhl Gary. „Tady není nic k vidění.“

„Páni! Byli jste na tom otevření obchoďáku?“ křičel Rookie už od vstupu. „Já ano!“ dodal a ukázal ploutví na zelený balónek, který držel v té druhé.
„Rookie, prosím,“ zavrčel Director. „Máme práce až nad hlavu.“
„Jak to? Vždyť je sobota,“ divil se Rookie.
„Právě kvůli tomu obchodnímu domu,“ vysvětlil Mv100. „Musíme prověřit majitele, majitele všech obchodů, peníze, za které to zaplatili…“
„Ale to je nuda! Proč se třeba nesnažíme chytit Herberta?“ zeptal se Rookie nedůvěřivě.
Dot se naklonila k Jet Pack Guyovi: „Jak dlouho byl na dovolené?“
„Dva měsíce.“
„Ale vždyť už je zpátky čtyři měsíce! To si nevšiml, že se tu nic zajímavého neděje pořád?“
„Asi…“ zasmál se Jet Pack Guy a upřel svůj pohled zpět na koncesní listinu Nákupního domu Puffle.
„Naposledy jsem si to užil o Vánocích,“ zabručel Gary. „Chtělo by to nějakou menší Herbertovu invazi.“
„Když už mluvíme o Herbertovi,“ ozval se Director, „došla nám další z jeho zpráv.“
„To je tenhle týden už kolikátá?“ ptal se Mv100.
„Třetí,“ vzdychl Director a stiskl tlačítko na svém mobilu. Ze středu stolu se začalo promítat 3D video. Herbert vypadal rozčíleně, ale zvuk se neozýval žádný.
„Proč nemluví?“
„Vypla jsem zvuk. Nemá to cenu, říká do písmene to samé jako předminulé úterý,“ vysvětlil Director.
„Třeba jen omylem poslal stejné video?“ navrhoval Gary.
„To těžko. Obraz se liší. Buď si spletl scénář, nebo už mu prostě došla fantazie.“
„S váma není vůbec žádná zábava,“ zamračil se Rookie. „Jdu se ještě podívat na ten obchoďák, třeba se mi podaří vyfotit se s Hermanem Ploutvičkou.“
Mv100 orazítkoval další listinu a zaskuhral: „Podívejte se, co se námi stalo. Tohle je copak nějaká agentská práce? Kontrolujeme oprávnění a vzpomínáme na staré dobré časy!“
„Bez Mutomotýla ztratí práci i Stínomuž s Gamaženou,“ podotkl Gary.
„Tu ztratili tak jako tak, protože se zrušilo divadlo,“ připomněl Mv100.
„No, to je vlastně taky pravda…“

„Sensei?“
Dojo bylo prázdné, jen uprostřed seděl na polštáři starý tučňák a mluvil sám se sebou.
„Ano, učedníku?“ odpověděl si trošku hlubším hlasem.
„Chtěl bych se naučit Card-Jitsu! Ovládnout všechny elementy! Že mě to naučíte, Sensei?“
„Ale jistě, učedníku, s radostí! Jsem rád, že máš o živly zájem!“
„Začněme teď hned, prosím!“ vykřikl Sensei hlasem „učedníka“.
„Prosím, prosím, sím, ím…“
Otevřel oči. Ozvěna mu připomněla jeho sebeklam. Do Doja teď chodil málokdo. A svého učedníka Mv100 viděl naposledy snad před rokem.
Povstal.
„Musím… Ano, je to má povinnost, dříve než…“
Podíval se ke vstupu. Nikde nikdo.
„Musím je naučit poslední umění, dříve než bude pozdě!“ zvolal a zvedl ploutve. Dojo zahalila tma. „Card-Jitsu Shadow,“ zašeptal.

„Tak, to by bylo pro dnešek všechno,“ oznámil Director a vložil poslední papír do objemného šanonu.
„Škoda, že bylo všechno v pořádku. Kdybychom třeba zjistili, že je majitel ve skutečnosti agentem Panfu…“ snil Jet Pack Guy.
„Tak my půjdem, že, Guyi?“ zeptala se Dot.
„Jo, my půjdeme. Máme něco v plánu na příští sobotu, nebo bude volno?“
„Jestli se nestane něco neočekávaného,“ usmál se mrzutě Director.
„Hm. Tak zatím!“
Výtah cinkl a dvojice byla pryč.
Mv100 zvedl hlavu: „Jdete domů?“
„Já ne,“ odvětil Gary, „mám tady rozdělaný Sušenkovátor a v kavárně říkali, že by o něj měli zájem.“
„Co dělá?“
„Sušenky, co jiného.“
„Tak si to u-“
Directora přerušila siréna. Světla v místnosti zhasla a rozsvítila se ta nouzová. Hlavní monitor zazářil červeně a ukázal se na něm velký vykřičník. „POPLACH,“ oznámil robotický hlas.
„Bezva!“ rozzářil se Mv100.

„Co se děje, Gary?“ zajímalo Directora. Vědec obskakoval panely po celé místnosti a vyhodnocoval data.
„Přístroje zaznamenaly výtrysk energie. Ne, dva výtrysky energie!“
„Kde?“
„Nevím, zapomněl jsem, na kterém displeji je mapa.“
„To asi na tom hlavním,“ poznamenal suše Mv100. Vzal z poličky vedle stolu ovladač a namířil ho na červený monitor. Vykřičník zmizel a nahradila ho mapa ostrova.
„Jo vlastně,“ vzpomněl si Gary. „Opravdu jsme zlenivěli!“
„Takže první anomálie je v Doju a druhá nad oceánem?“ ujišťoval se Director při pohledu na mapu. Z Doja a náhodného místa na moři se na displeji šířily soustředné kruhy.
„Přesně tak. Mv100, nevíš, co teď dělá Sensei?“ zjišťoval Gary.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Mv100, „už dlouho jsem ho neviděl. Od krabí potopy.“
„Škoda.“ Gary chvíli mlčel. „Ale tohle je zvláštní!“ řekl po chvíli a ukázal na druhý výtrysk energie.
„Co?“
„Jako by se to blížilo k ostrovu!“
Kruhy nejenže se opravdu k ostrovu blížily, ale dokonce pulzovaly stále rychleji. „A ještě se to zesiluje… Mv100, jdi se podívat ven!“

Agent tak trochu očekával, že venku bude naprostá panika. Proto ho překvapilo, že tam panoval naprostý klid, jen na lanovce seděl hnědý tučňák a vezl se nahoru. Mv100 se rozhlédl kolem sebe, pak k Doju. „Aha…“ I když bylo teprve odpoledne, směrem k hoře, na které stálo Dojo, byla úplná tma. Přitom na druhé straně svítilo slunce… Mv100 se rychle vrátil zpátky.
„Bylo tam něco?“ volal Gary hned, jak se otevřely dveře výtahu. Když mu to agent vylíčil, ukázal na displej.
„Ta mořská anomálie se přibližuje k Doju. Musí to být něco ve vzduchu – ale co?“
„To ani není tak důležité. Spíš mě zajímá, co se stane, až se střetnou,“ odpověděl Director.
„Buď větší tma,“ přemýšlel Mv100 nahlas, „nebo světlo.“
„Zajímavá myšlenka,“ zasmál se Gary.
Kruhy se stále přibližovaly.
„Co když se něco stane Senseiovi?“ napadlo náhle Mv100. Vyběhl k východu: „Musím za ním!“
Gary jen stiskl tlačítko na svém mobilu. Dveře výtahu se zablokovaly. „Mv100, je to moc nebezpečné,“ přesvědčoval agenta mírným hlasem.
„Ty tak víš,“ odsekl Mv100. Rozhodl se teleportovat, ale i když ťukal do svého přístroje co jen mohl, nic se nedělo.
„Je poplach,“ připomněl mu Gary. „Teleportační síť je vypnutá. Pojď radši sledovat přístroje.“
Kruhy na monitoru už byly skoro u sebe. „Už to bude…“ přidržel se stolu Gary.
Konečně se dotkly. A… oba zmizely.
„Nic?“ podivil se Director.
A pak se ozval výbuch.

Sensei zamrkal. Byl v pořádku, i Dojo bylo v pořádku, ale co se stalo? Vnitřek zůstal neporušený, něco se tedy muselo stát venku. Šel se podívat.
I tam se zdálo být vše, jak má být. „Divné,“ zamumlal. Pak to konečně uviděl. Před vstupem byl ve sněhu otisknutý velký kruh. „Jako by tu zanechal stopu obří tučňák s kruhovou nohou,“ napadlo Senseie. „Dobře, to není dobré přirovnání,“ uznal a zasmál se. Klekl si, aby na otisk viděl lépe. Okraje byly dokonale zakulacené. Zdálo se, že uprostřed je sníh stlačený více, takže ta věc, co „stopu“ vytvořila, tam musela být tlustší.
U dveří se modře zablesklo. Sensei sebou trhl. Že by další obří tučňák? Ne.
„Učedníku!“ zvolal radostně.
„Dobrý den, Sensei,“ usmál se Mv100. „Omlouvám se, že jsem Vás tak dlouho nenavštívil.“
„To je v pořádku. Teleportoval ses?“
„Ano. Co to tu máte?“ ukázal agent na otisk.
„Nevím. Byl jsem v Doju, když se náhle ozval výbuch. Nic nebylo poškozené, tak jsem šel ven a uviděl jsem tohle.“
„Co jste dělal v Doju?“ vyzvídal Mv100.
„Meditoval.“
„Hm. Naše přístroje zaznamenaly, že se na tomto místě objevilo náhle velké množství energie. A pak se sem začal přibližovat druhý takový jev. Když se dotkly, došlo k tomu výbuchu. Byl slyšet po celém ostrově. Nevíte něco aspoň o tom prvním proudu energie?“
„Učedníku,“ zamračil se Sensei, „nepřeji si být vyslýchán.“ Otočil se, rázným krokem vešel do Doja a zabouchl za sebou vrata.
„Sensei!“ vykřikl Mv100 a vrhl se ke vstupu. Dveře byly zamčené.

Ve srubu bylo příjemné ticho. „Čtyři!“ přerušil jej náhle tmavě zelený tučňák. „Jsem dobrej!“
„Ale ne…“ vzdychl Mv100. Jeho soupeři se opravdu podařilo dát čtyři žetony za sebe. Dnes už prohrál pět her Find Four.
„Asi toho nechám,“ oznámil, když podal druhému tučňákovi ploutev. „Půjdu si odpočinout na půdu.“
„Mhm,“ odvětil soupeř nepřítomně. „Eman-eman-emanuel,“ prozpěvoval si, když uklízel hru.

Od rekonstrukce bylo na půdě srubu tolik harampadí, až se Mv100 divil, že ji kancelář neuzavřela. Tuhle portál do Krabicové dimenze, tam zase obraz Garyho prastrýce, v rohu Protobotova levá ruka… Tedy jedna z Protobotových levých rukou. Jak se sem asi dostala?
Agent sebou unaveně praštil na červenou pohovku. Okamžitě se z ní vyvalilo mračno prachu. Mv100 zadržel dech, ale ani to nezabránilo záchvatu kašle.
„Fajn, sem radši ne,“ zachrčel a znovu vstal. Přešel k nástěnce nadepsané „Klub záhad“. Byly tu obrázky ninjy („To je nějaká záhada?“), stínu chobotnice („No tak tam plave. Co má být?“), draka („Já myslel, že na Středověkou párty si pamatuje každý!“), potopeného ledovce…
„Hm,“ zarazil se Mv100. „To musí být nějaká fotomontáž.“ Podíval se na obraz z menší vzdálenosti. Opravdu, v rohu byl jeden stín, který autor zapomněl vymazat. Žádné záhady, pomyslel si agent. Ještě jednou se na obraz podíval. Upoutala ho mimozemská loď na druhém okraji montáže, zřejmě také vytvořená v počítači. Zvláštní ale bylo, že hned vedle obrazu ledovce byla na nástěnce připíchnutá fotografie té samé lodi. „No, fotografie,“ mumlal si agent pro sebe, „jasně, že je to výmysl. Ale jako jediná je tu dvakrát.“ Všiml si, že ten pokus o důkaz převrácení Icebergu vlastně k nástěnce záhad nepatří – byl pověšený vedle. A ten tvar mimozemské lodi mu byl nějak povědomý…

Byla už tma a v horách, kde stálo Dojo, nepříjemně foukal vítr. To červeného tučňáka nezastavilo. Znovu a znovu obcházel kolem podezřele dokonalého kruhu ve sněhu. Ten už teď pod nánosem čerstvého sněhu nebyl tak zřetelný, ale pořád až příliš… kruhový.
„Sensei!“ zabouchal Mv100 na vrata. „Víte moc dobře, že si můžu otevřít sám. Tak se domluvme jako tučňák s tučňákem a pusťte mě dovnitř!“
Vstup se opravdu rozevřel, ale místo domova živlů agent spatřil jen tmu. „Sensei?“ zavolal nejistě. Ze tmy vystřelily dvě ploutve, vtáhly ho dovnitř a zabouchly dveře.

„Ne, opravdu nejsem Auk-jent.“
Mv100 levitoval metr nad zemí blízko vstupu do Ohnivého doja. Vzduch ho obalil tak pevně, že mohl mluvit a dýchat, ale hýbat se už ne. Po sále pochodoval tam a zpátky starý šedý tučňák.
„Myslím, že by opravdu dokázal vzít na sebe mou podobu. Ale Auk-jent už je dávno pryč. Neboj se, učedníku,“ mluvil Sensei.
„Nevěřím vám. Proč tady visím? Proč je tu taková tma? Cítím moc dobře, že živly tu nejsou a pochybuji, že se jen schovaly za roh.“
„To asi těžko, takové rohy, za které by se mohly schovat, tu ani nejsou,“ utrousil Sensei. „Na tom jsem si dal záležet. Máš pravdu, že živly v Doju právě nejsou přítomny. A máš dokonce i pravdu v tom, že se schovaly! Jen ne za roh, ale za dveře.“
Mv100 musel uznat, že od dveří Ohnivého doja bylo cítit trochu ohně. „Co jste udělal?“
„Víš, učedníku… Když jsem z tebe udělal senseie, nebyla to zrovna Vysoká škola Card-Jitsu. Získat pravou moc nad živly trvá roky. Tvůj výcvik jsme stihli za pár týdnů.“
„Takže nejsem pravý sensei?“ zeptal se Mv100.
„Ale ano. Jen ne na vysoké úrovni. Představ si, že by senseiové měli stejné pásky jako obyčejní ninjové. Já bych pak měl hnědý – snad černý, nechci se chválit – Tusk fialový a ty žlutý nebo oranžový.“
„To není moc.“
„Ale dost na to, k čemu jsem tě tehdy potřeboval. Nu, učedníku. Dejme tomu, že máš oranžový senseiský pásek. Chtěl bys dostat zelený?“
„A co to obnáší?“
Sensei se zastavil. „Ovládnutí dalšího živlu. Takového, který popírá všechny ostatní. Toho, před kterým utíkají i nebesa. Stínu.“

Už byla noc. Mv100 seděl před svým iglú a pozoroval hvězdy. Přemýšlel o tom, co mu dnes Sensei řekl. Teď už chápal, že na Clubu Penguin je něco špatně.
Jako by ho slyšel znovu vedle sebe: „Cítím, že něco se snaží zasáhnout do srdcí tučňáků. Cítím, jak se sobě odcizují. Cítím, že se je někdo snaží odvrátit od cesty Card-Jitsu. A cítím, že to něco nebo ten někdo má dost možná na svědomí ten ‚výtrysk energie‘, o kterém jsi mi pověděl. Říkal jsi, že nejprve jste zaznamenali energii z Doja? To jsem se snažil proniknout do Card-Jitsu Shadow. A ten druhý se možná snažil mi v tom zabránit… Učedníku, nevím, jestli je možné, aby to byli, jak ty říkáš, ‚tučňáci z vesmíru‘. Ale věřím, že to spolu s ostatními agenty můžeš zastavit.“ Pak Sensei pomalu vyšel z Doja – a zmizel. Až pak povolilo sevření, které agenta drželo na místě. Mv100 chtěl hned Senseie doběhnout, avšak venku nebyl. Hledal ho na všech okolních horách, ale mistr nikde. Snad se odebral zpět do divočiny…
Hvězdy svítily stále jasněji, jak za obzor zacházel srpek měsíce. Je to zvláštní, pomyslel si Mv100. Už jsem viděl tolik pokusů o napadení Clubu Penguin a teď ještě ani nevím, co se přesně děje. A stejně mám takový divný pocit…
Z iglú se ozvalo tiché odkašlání.
„Zlaťáku?“ otočil se agent. Puffle stál u dveří a tvářil se zaraženě. „Děje se něco?“
„Na to jsem se chtěl zeptat já tebe,“ odvětil Zlaťák.
„No…“ zapřemýšlel Mv100. „Něco je špatně. Musím jen přijít na to, co.“

Ráno byla centrála EPF prázdná, jen z Garyho laboratoře se ozývalo chrápání. Vědec tam ležel na několika desítkách papírů.
„Gary…!“ strčil do něj Mv100 jemně.
„Cože? Kdo, kdy, jak, proč?“ trhl sebou tučňák a shodil si z hlavy brýle. Mv100 mu je hned podal.
„Díky,“ mžoural Gary. „Asi jsem usnul při výpočtech,“ ukázal na papírové hromady na svém stole.
„Co jsi počítal?“
„Snažím se zjistit, co je za těmi energetickými anomáliemi,“ vysvětlil vědec. „To mu připomíná, zjistil jsi nakonec něco od Senseie?“
„O tu první se zajímat nemusíme, Sensei dělal něco s živly,“ ujistil jej Mv100. „Podivná je ale ta druhá.“
„Proč?“
Mv100 se podíval do země. „Bude to znít divně, ale… napadlo tě, že by ta energie mohla pocházet… ne od tučňáků?“
„Samozřejmě,“ podivil se Gary. „Herbert, Protobot, Panfu, Tusk, krabi, cokoli.“
„Myslím něco úplně nového. Řekni mi, detekoval jsi někdy signály přicházející z vesmíru?“
Gary se zamračil. „Ty myslíš, že…“
„Nejdřív mi odpověz.“
„No, ano, ale všechny byly přírodního původu. Pulzary, kvazary, radiace po výbuchu supernovy, takové věci. Rozhodně ne mimozemšťani, jestli se snažíš naznačit tohle!“
„Možná,“ pokrčil rameny Mv100. „Nikdy žádné pípání? Morseovka? Zvuk?“
„Kdyby se něco takového stalo, hned by o tom vědělo vedení EPF, takže i ty,“ mávl ploutví Gary. „Věř mi, takovou věc bych si nenechal pro sebe.“
„Třeba jsi to zaznamenal a ani o tom nevíš,“ naléhal Mv100.
„Není to možné,“ odporoval Gary. „Možná už mi to nemyslí tak jako dřív, ale zprávu od nové civilizace bych stoprocentně identifikoval!“
„Třeba nechápou náš způsob komunikace,“ uvažoval Mv100 nahlas. „Třeba ten šum…“
„Nesmysl.“
„Příchozí signál!“ oznámil počítač. Oba agenti ztuhli.
„Že by přece…?“ podíval se na Mv100 na Garyho.
„Chm. Počítači, od koho zpráva pochází?“ obrátil se vědec na sofware.
„Odesílatel identifikován jako Herbert,“ řekl stroj.
„No jistě,“ rozesmál se s úlevou Gary. „Vždyť jeho zprávy v tuhle denní dobu docházejí skoro každý den pravidelně už půl roku! Zajímalo by mě, co to bude tentokrát. Počítači, přehraj zprávu.“
Ze středu zasedacího stolu se vynořil hologram. Znázorňoval Herberta, který stál uprostřed lesa. Ne, Herberta, který stál na ledovci. Pak zas Herberta u řeky… Obraz se stále měnil.
„To je divné,“ podotkl Gary.
„Tučňáci!“ vykřikla Herbertova podobizna. „My… máme… pro… vás zprávu.“ S každým slovem se místo, kde lední medvěd stál, měnilo. „Máme… zprávu… pro… EPF.“ Jako by někdo vystříhal z novin slova a poskládal z nich dopis. „Váš ostrov… je… místo… kde… my… svatyně… mít. Nejsme jako… vy… Opusťte… ostrov… Nebo… si ho… vzít! Pět dní.“
Potom projekce skončila.

„Počítači!“ houkl Gary. „Shoduje se obsah zprávy s některými částmi zpráv, které jsme obdrželi v minulosti?“
Stroj chvíli vyhodnocoval data. „Informace potvrzena,“ vyřkl nakonec. Pustil kousek videa, ze kterého pocházelo první slovo nové zprávy, pak to, ze které pocházelo druhé. „…my s Klutzym…“ „…zničím váš ostrov navždy!“ „…vaše centrála je pro vás jako svatyně, ale já…“ „opusťte všechny naděje, protože…“ „trvalo mi pět dní, než…“
„To snad ne,“ vytřeštil vědec oči. „Někdo s námi komunikuje prostřednictvím sestříhaných Herbertových projevů!“
„Bylo tam ‚my nejsme jako vy‘. Pořád si myslíš, že mimozemský život neexistuje?“ šklebil se Mv100.
„To je teď jedno. Jakže to končilo? Pět dní? Pět dní k čemu?“ držel se Gary za hlavu.
„Asi k tomu, abychom opustili ostrov, jak říkali. A co je ta svatyně?“
„Třeba Dojo?“

„Pusťte mi to ještě jednou,“ požádala Aunt Arctic. Před jejíma očima znovu proběhlo několik Herbertů, kteří říkali věty někoho jiného. „Pozoruhodné,“ prohlásila potom. „A vy dva se domníváte, že to pochází od… UFO?“
„V podstatě,“ kývli Mv100 a Gary zároveň.
„Co budeme dělat?“ zeptala se prostě Aunt Arctic.
Gary zvedl ploutve v bezradném gestu: „To jsme chtěli vědět od tebe.“
„Máme pět dnů a pak přiletí, chápu to dobře? Hm. A je zajímá… svatyně? Zvláštní. To bude oříšek. Gary, dokázal bys lokalizovat, odkud k nám signál přišel?“
„Určitě, ale nebude to hned.“
„Chápu. Věnuj tomu prosím sto procent svého času,“ pokynula Aunt Arctic a ukázala ploutví na Mv100. „M, na slovíčko.“ Oba odešli o kousek dál, aby měl Gary klid na práci.
„Jestli je to z vesmíru,“ prohlásil polohlasem Director, „budeme se muset bránit. Byla bych ráda, kdybys vedl případnou akci.“
„Hm,“ odvětil Mv100 bez zájmu.
„Děje se něco?“ zarazila se Aunt Arctic. „Myslela jsem, že jsi rád, že se konečně něco děje.“
„Já… nevím. Když jsme zaznamenali tu energii, byl jsem nadšený, to ano. Ale teď… Nemyslím, že bych dokázal úspěšně vést operaci – a ještě proti mimozemšťanům. Asi jsem zlenivěl. Asi by ji měl vést někdo mladší.“
„Jako třeba…?“ zeptala se Aunt Arctic a zpříma se na agenta podívala. Když neodpovídal, dořekla: „Možná, že jsi zlenivěl, proč ne. Ale pokud ano, stalo se to samé každému z nás. A jde-li o mladou krev; chtěl bys snad velení svěřit těm agentům, kteří se v životě nesetkali s jiným živočišným druhem než tučňáky a puffly?“
„Už moc dlouho jsem nic nedělal. Nezvládnu to,“ kroutil hlavou Mv100.
„Musím ti připomenout, že jsem stále tvoje nadřízená. A ty máš jako agent povinnost mě poslechnout,“ zamračila se Aunt Arctic.
Mv100 se rozhlédnul po místnosti. Kolem počítače skákal Gary, jinak byla prázdná. Aspoň ten je ve svém živlu, pomyslel si červený tučňák.
„Je tu ještě jedna věc. Sensei naznačil, že tihle mimozemšťané umějí manipulovat s živly, konkrétně s živlem temnoty, který neovládá dokonale ani on sám. Jestli mě chceš donutit, abych se jim postavil… Pak mi nezbývá nic jiného než… agentem nebýt,“ opětoval Mv100 pohled. Oba dva si teď hleděli přímo do očí.
„Jak to myslíš?“
Mv100 se chabě usmál, sáhl do kapsy, vytáhl svůj telefon a podal jej Directorovi. Ta jen slabě zamrkala, ale mobil si nevzala.
„Tak já ho dám na stůl,“ pokrčil rameny Mv100. Pomalu – jako by si to chtěl ještě rozmyslet – vykročil směrem ke Garymu, nikdo ho ale nezastavil. Spolu s odznakem agenta položil telefon na desku stolu, ještě jednou se podíval kolem a odjel výtahem.
Aunt Arctic neřekla ani slovo.

O PĚT DNÍ POZDĚJI

Z EPF přišly už den předtím oficiální formuláře ohledně ukončení pracovního poměru. Mv100 je sice vyplnil hned, jak je dostal, ale ještě se mu nechtělo chodit do města, aby je mohl odevzdat. Od té doby, co opustil centrálu společnosti, se tam nevydal a zůstal v iglú spolu s puffly. Párkrát ho napadlo zajít do Doja, ale pak si uvědomil, že Sensei tam stejně asi není – tak nač by se obtěžoval… Za tu dobu sice trochu ztratil pojem o čase, ale měl pocit, že právě dnes je ten den, kdy sliboval autor té záhadné zprávy, že „vezme ostrov“. Nebo svatyni? Bylo mu to docela jedno. Ať se starají jiní. Každopádně musí zanést ty papíry. A nemá k dispozici teleport, takže bude muset jít pěšky. Ach jo.

Přes noc napadl nový sníh, který teď pod chodidly Mv100 tiše křupal. Nebe bylo bez mráčku a tučňáci to využili k venkovním aktivitám – skoro každý kopec byl obsazený sáňkaři a mezi nimi se koulovali ti, na které zrovna nevyšla řada. Po chvíli Mv100 prošel kolem obchodního domu. Dveře se tam netrhly – i když agentům nová budova po chuti nebyla, obyčejní tučňáci byli zřejmě nadšení.
„Vemte si letáček, pane,“ strčil kdosi Mv100 do ruky papír. Tučňák si jej bez zájmu prohlédl. Byl to jen přehled jakýchsi nezajímavých akcí, které se měly v obchodním domě konat v průběhu toho týdne. Mv100 leták zmačkal a bezmyšlenkovitě hodil na zem. K čemu by mu byl?
Náměstím náhle cosi otřáslo. Tučňáci zneklidněli a radostné skotačení utichlo. Krabí invaze proběhla sice relativně dávno, ale všichni ji ještě měli v živé paměti. To, že Penguin TV často dávala prostor tučňákům, kteří tvrdili, že všechno byla jen nepodařená akce EPF s cílem zničit Radu starších a nastolit vládu agentů, situaci moc neuklidnilo. Konec konců to šlo poznat i teď: několik tučňáků si mezi sebou rozčileně cosi šeptalo a byly slyšet útržky jako „zase agenti“ nebo „říkám vám, že to plánují už roky“. Mv100 se rozhodl, že před svou výpovědí pro EPF ještě naposledy něco udělá, a rázným krokem se k hloučku vydal. „Co řešíte?“ zeptal se jich.
„Starej se o svý,“ zněla odpověď. Mv100 si je zkoumavě prohlédl. Šlo o pět oranžových tučňáků, kteří mu byli něčím povědomí…
„Jednotka sultána Herberta?“ zašeptal. Skupina se na sebe nejistě podívala. „A ty?“ zeptal se jeden z nich.
„Taky,“ odtušil Mv100. Tak takhle to je, pomyslel si. Konspirační teorie šíří bývalí členové Jednotky sultána Herberta – tučňáci, kteří kdysi pod vedením Jirky Raracha sloužili onomu lednímu medvědovi a pomáhali mu při jednom z jeho pokusů o ovládnutí Clubu Penguin. Jak to, že to ještě nikdo z EPF nenapadlo? Vždyť datum jejich propuštění z vězení a období, kdy se začala šířit nedůvěra k agentům, se překrývaly. Tak ještě tohle řeknu v centrále, než skončím, dokončil úvahu Mv100 a podíval se tázavě na tučňáka, který ho oslovil jako první.
„Už ses zbavil oranžové?“
„Chtěl jsem se skrýt. Navíc jsem nevěděl, že naše operace pokračují,“ vymýšlel si Mv100.
„Jaks to mohl nevědět?“ zamračil se jeden z oranžových. „Vždyť jsme o tom mluvili skoro celou dobu, co jsme byli zavření v té příšerné kobce!“
To jsem nedomyslel, zasmál se v duchu Mv100. „Já jsem byl skoro celou dobu na samotce.“
Oranžoví tučňáci kývli, že rozumí.
„Když ses k nám nepřipojil doteď, máš nyní příležitost,“ nabídl tajemně další bývalý Herbertovec.
Tohle jsem opravdu vůbec nedomyslel, pomyslel si znovu Mv100, tentokrát už trošku nervózně. Než stihl odpovědět, celé náměstí rozjasnil jasný zdroj světla přímo nad pizzerií, jako by se tam objevilo druhé Slunce, a z toho samého místa se ozývalo tiché, temné hučení.
Začaly se objevovat výkřiky: „Co to je?“ Mv100 si všiml, že se světlo pohybuje směrem k dolu. To bude asi… „Za mnou!“ strčil do hloučku před sebou, zahodil složku s papíry k výpovědi a rozběhl se směrem za světlem. Zmatená Jednotka sultána Herberta ho následovala.

„Vůbec si tě nepamatuju!“ křikl za běhu jeden oranžový tučňák. „Jak se jmenuješ?“
Mv100 se zastavil a odsekl: „Na to není čas. To světlo, co je nad námi, je falešná mimozemská loď, kterou vytvořili agenti EPF, aby mohli nastolit svou krutovládu. Chcete mi pomoct, nebo ne?“
Tato slova na oranžové tučňáky zapůsobila. Jestli měli před chvílí (právem) pochybnosti o tom, jestli k nim Mv100 opravdu patří, teď už měli na mysli jen, jak překazit „zločinný plán na nastolení krutovlády agentů“.
Světlo pokračovalo ve své plavbě oblohou směrem k východnímu pobřeží ostrova. Mv100 strčil ploutve do kapes a začal v nich hledat něco, co by mu mohlo pomoct ověřit, jestli se opravdu jedná o UFO. Teď litoval, že telefon odevzdal v centrále. Leda že… Ano, tady je jeho stará vysílačka P.S.A.! Teleportovat se s ní nemůže, vysílačky už nemají do sítě přístup. Mv100 zmáčkl červené tlačítko nad displejem a z útrob zařízení se vzápětí vysunuly nůžky, hřebínek a malý francouzský klíč. To asi ne. Agent zkusil protočit ozubené kolo, kterým se přepínaly položky na displeji, aby našel něco užitečného. Do oka mu padla možnost „Zvuková identifikace“. Znovu zmáčkl tlačítko. Na malé obrazovce se ukázala jednoduchá instrukce: „Namiřte mikrofon směrem ke zdroji zvuku.“ Když to Mv100 udělal, vysílačka po chvíli pípla a ukázala výsledek: „vorvaň“. Mv100 zanadával, strčil si vysílačku zpátky do kapsy a vyběhl dál. Jednotka sultána Herberta se na sebe zmateně podívala.
„Je to podvodník,“ zavrčel jeden z nich.
„Máš pravdu,“ kývl druhý a ostatní se okamžitě přidali.
„Takže za to musí být ztrestán!“
„Ano!“ zakřičeli všichni a rozběhli se za Mv100 tak jako tak.

Těsně za dolem světlo náhle zhaslo a zastavil se, což umožnilo Mv100 popadnout trochu dech. Také si teď mohl být jistý, že je to opravdu létající talíř – uprostřed kovového kruhu, který se ve vzduchu vznášel jakoby kouzlem, šel rozpoznat poklop, kterým se možná chodilo ven. Mv100 sáhl po vysílačce. I když měla zakázaný přístup k teleportační síti, snad s ní ještě může volat.
Jakmile přestal znít vyzváněcí tón, agent spustil: „Gary? Víte o tom?“
„Jistě,“ odpověděl mu hlas ve sluchátku. „Jsi poblíž?“
„Ano, ale nemám žádné vybavení ani proškolení, ani… Prostě vůbec nevím, co mám dělat!“
Gary, který zrovna stál na střeše Každodenní telefonní centrály a snažil se zprovoznit nějaký stroj, jej uklidňoval: „Na místo jsme poslali Jet Pack Guye. A já tu mám jisté eso v rukávu.“
„Co tím myslíš?“
„Chceme UFO sestřelit,“ odvětil Gary suše.
„Cože?“ nemohl Mv100 věřit svým uším. „Jak jsi vyrobil tak silnou zbraň?“
„Nevyrobil. Vyměnili jsme ji za dva zajaté agenty z Panfu.“
Než se stihl Mv100 pohoršit nad tím, že EPF vyjednává s pandami, Gary dodal: „Je to složité, musím končit!“ a ukončil hovor.
Létající talíř se mezitím opět rozsvítil a letěl dál, pořád na východ. Zvláštní, problesklo hlavou Mv100, Dojo je přece na severu ostrova. Takže co chtějí? Pár metrů od UFO si všiml tučňáka ve vzduchu. Jet Pack Guy klesal, za chvíli přistál tak sto metrů před Mv100 a rozběhl se za talířem.
„Proč jsi přistál?!“ zakřičel Mv100 ze všech sil.
Jet Pack Guy si ho naštěstí všiml, otočil se a taky zavolal: „Gary bude střílet!“
„Ale vždyť Gary je někde na druhé straně ostrova!“
Jet Pack Guy jen mávl ploutví a běžel dál. Mv100 ale i tak nemusel na odpověď čekat dlouho. Náhle se rozjasnila úplně celá obloha a světlo z mimozemské lodi se proti ní zdálo relativně slabé. Toto nové záření se po chvíli zkoncentrovalo do fialového paprsku, který se jedním svým koncem dotýkal létajícího talíře. Druhý konec, i když to Mv100 nemohl vidět, samozřejmě vycházel ze zařízení, které ovládal Gary na střeše centrály EPF. Jet Pack Guy se zastavil a Mv100 pochopil, že tohle je asi konec celé záhady.
UFO sice zastavilo, ale zdálo se, že laser na něj žádný efekt nemá. Gary to po očku sledoval dalekohledem. Více pozornosti věnoval displeji, který ukazoval míru vytížení elektrické sítě celého ostrova. Může si dovolit udržet paprsek už jen pár vteřin… Čtyři… tři… dva… Rychle praštil do vypínacího tlačítka. Paprsek zablikal a zmizel. I tak to mělo na elektřinu dopad – lanovka na chvíli zastavila, stejně jako světla a hudba.
UFO však ve vzduchu zlověstně viselo dál.

Létající talíř nemůže nic zastavit, oznámila Aunt Arctic interkomem všem agentům. Je navíc možné, že jsme jej útokem jen vyprovokovali. Nedá se nic dělat, běžte do ulic a pokuste se zabránit panice. Tak takhle to skončí, pomyslela si. Ani Herbert, ani Panfu. Club Penguin porazilo nebezpečí, které nemohla EPF předvídat, nemohla se na něj připravit, a proto s ním ani bojovat. Taková potupa!

Mv100 a Jet Pack Guy pozorovali mimozemskou loď, která se nehybně vznášela přímo nad nimi. Z tohoto úhlu mohli pozorovat dveře na její spodní straně.
„Proč stojí?“ nadhodil Mv100.
„Asi vyhodnocují situaci,“ pokrčil rameny Jet Pack Guy. „Být na jejich místě, taky to udělám.“
„Přišli jste na to, co by měla být ta jejich svatyně?“
„Nic lepšího než Dojo nás nenapadlo. Jenže proč potom letěli sem, na východ ostrova?“
Jet Pack Guyovy další úvahy přerušil modrý paprsek, který z talíře zazářil na agenty. Měl podobnou barvu jako svit teleportační sítě EPF, ale zdálo se, že nic nedělá.
„Je to zbraň?“ zašeptal Mv100. Jet Pack Guy mu na to neodpověděl, jen se na něj koutkem oka podíval a posunky naznačil, aby byl zticha.
Asi po půl minutě paprsek zhasl stejně nečekaně, jako se před chvílí rozsvítil a hned potom se UFO opět dalo do pohybu s nezměněným kurzem – na východ. Oba agenti se automaticky rozběhli za ním. Tady poblíž moře už se stromy ztrácely a nahrazoval je terén, který se podobal pláži na druhé straně Clubu Penguin – taková planina. Rozhodně nic, co by připomínalo jakoukoli svatyni.
K Mv100 a Jet Pack Guyovi se se zábleskem přidali Gary, Aunt Arctic, Rookie a několik dalších řadových agentů. „Co vy tady?“ zavolal Mv100.
„Chceme s mimozemšťany vyjednávat, pokud nás kontaktují,“ vysvětloval udýchaně Gary.
Nemyslím, že něco takového bude možné, pomyslel si Mv100. Přece jenom jsme na ně stříleli…
Z ničeho nic tu bylo pobřeží. Pěšky už to dál nešlo. UFO ale letělo dál. Celá skupina zpomalila, až nakonec zastavila. Tučňáci se na sebe zmateně podívali. Že by se nám přece jenom podařilo odlákat je pryč? Napjatě vyhlíželi, jestli létající talíř, který teď mířil k Icebergu, neudělá zase něco zvláštního. Zdálo se, že teď, když je nad otevřeným mořem, ještě zrychlil.
Aunt Arctic vytáhla mobil a poznamenala: „Jestli udrží tempo, bude co nevidět nad Icebergem. Agenti skupiny D,“ řekla už do vysílačky, „okamžitě zahajte evakuaci ledovce.“
Gary ulomil větev z keříku, který rostl poblíž, a začal něco čmárat do sněhu. „Ani ne za tři minuty,“ poznamenal po chvíli.

Jet Pack Guyův dalekohled putoval z ploutve do ploutve. Každý z agentů se chtěl přesvědčit, co UFO v dálce dělá. Tři minuty už skoro uplynuly a nikdo si netroufal hádat, jestli se mimozemšťané pokusí nějak zaútočit na tučňáky, kteří v té době ještě budou na Icebergu. Evakuace začala rychle, protože se naštěstí v oblasti zrovna pohybovala ponorka, ale i tak to EPF nekoupilo dost času na to, aby si mohli být jistí stoprocentním úspěchem bleskové akce.
„Už,“ zavrčel jeden z řadových agentů, který zrovna držel dalekohled. I bez triedru šlo vidět dění na moři. Létající talíř rozsvítil stejný paprsek, jakým před pár minutami svítil na Mv100 a Guye. Tentokrát se však nezaměřoval na jedno místo, ale pohyboval se po celém ledovci. „Jako by ho skenoval…“ napadlo Garyho. Potom světlo opět zhaslo a už už se zdálo, že létající talíř bude zase jen záhadně levitovat na místě, když vtom paprsek opět zazářil – tentokrát červeně. Rookie ohromeně hvízdl.
„Co to může znamenat?“ zjišťovala Aunt Arctic, ale reakcí jí bylo mlčení. Netrvalo však dlouho a odpověď se dostavila sama.
Celý ledovec se začal pomalu vynořovat z vody, UFO ho zřejmě táhlo k sobě. Když už byl jeho povrch několik metrů nad hladinou, stalo se něco ještě zvláštnějšího – nejprve si tučňáci mysleli, že je to nějaká hříčka perspektivy, ale ledovec se zmenšoval.
„Tohle je ta jejich svatyně?“ zašeptal s údivem Gary.
„Asi. Co jiného by si brali k sobě…“
Váš ostrov… je… místo… kde… my… svatyně… mít. Opusťte… ostrov… Nebo… si ho… vzít!
EPF to celé pochopila špatně, uvědomil si Mv100. Naprosto logicky si mysleli, že svatyně je nějaké místo na ostrově – ostrově Club Penguin. Události v Doju navíc naznačovaly, že by to mohla být právě budova Card-Jitsu. Ale mimozemšťané nic takového neříkali. Jejich svatyně – ať už se to stalo jakkoli, možná to bylo před tisíci nebo miliony lety – byl jeden konkrétní ostrov – Iceberg.
Paprsek pohasl a celý ledovec zmizel v útrobách mimozemského stroje. UFO neváhalo ani vteřinu a s ohlušujícím zasvištěním se vzneslo do nebes a zmizelo.
„To je všechno?“ dodal po chvíli Rookie.

Agenti si vyměnili zmatené pohledy, dnes už poněkolikáté. Takže… To je ono? Všechen ten strach z toho, že mimozemšťané zničí celý Club Penguin, byl zbytečný? Kdosi se začal smát – a jeho smích byl nakažlivý. Ze všech tučňáků spadlo napětí a prostě… se smáli. Čert vem, co se teď děje ve městě. Kdo ví, jestli tam vůbec celou tuhle věc pozorovali. I kdyby ano, co můžou EPF vyčítat? Jedinou škodou byl rozbitý Aqua Grabber, jehož části teď plavaly na moři v místě, kde ještě před chvílí stál Iceberg.
„Pojďme,“ zavelela Aunt Arctic.

UFO se zjevilo před tučňáky. Tentokrát se vznášelo ve výši očí a jeho spodní část pomalu rotovala. Předchozí nadšení pochopitelně opadlo a všichni ztuhli jako sochy. Dveře létajícího talíře se otevřely a na zem z nich seskočil černý tučňák, který vykročil agentům vstříc. Byl vyšší než všichni ostatní a jeho zobák vypadal spíše jako nějaká součástka z Protobota. Když se dokolébal asi deset metrů od agentů, zastavil se a upřeně se podíval na Jet Pack Guye. Ani jeden z nich neřekl, ale Mv100 měl pocit, jako by ti dva spolu přesto nějak mluvili. „Guyi,“ zkusil ho oslovit, ale Jet Pack Guy ho umlčel zvednutím ploutve.
„Nechci,“ řekl potichu Guy mimozemšťanovi. Ten kývl a stejně, jako doteď pozoroval Jet Pack Guye, pohlédl na Mv100.

Tučňák se rázem ocitl na jiném světě. Obrazy z cizí planety létaly před očima Mv100 a říkaly jediné: Pojď za námi. Slibovaly úžasná dobrodružství a zážitky. Co když je to past, pomyslel si přesto Mv100. Co když mě chtějí nalákat k sobě a pak mě potrestat za to, že jsme se pokusili zničit jejich loď. Tučňák z létajícího talíře natáhl k Mv100 ruku, jako by jeho pochyby slyšel a chtěl jej přesvědčit. Agent sklonil hlavu a přerušil oční kontakt. Byl zpátky na Clubu Penguin. Podíval se na všechny své kamarády kolem, kteří mimozemšťana fascinovaně pozorovali. Zdalipak také dostanou stejnou nabídku, přemítal Mv100. Podíval se cizímu tučňákovi zpříma do očí a vrátil se do neznámé reality.

UFO se rozzářilo a Mv100 se mu odkolébal vstříc.