Díl sedmý: Tři úkoly

Na nenápadné ulici na okraji nenápadného města kdosi vyběhl z nenápadného domu. Už byla tma, takže si nikdo nevšiml, že jeden ze dvou lidí, kteří vyběhli, byl ve skutečnosti tučňák.
„Kudy?“ zeptal se zoufale Mv100.
„Prostě za mnou!“ odpověděl mu Pavel a oba dva se rozběhli soustavou křivolakých uliček. Po chvíli se ze stejné budovy, odkud vyšli oni, vyhrnula hromada malých robotů pohybujících se na jednom kole. Všechna rádia v okolí přestala fungovat, neboť roboti naprosto vytížili téměř všechny komunikační frekvence. Rozkazy od Kolobota 11 byly stručné.
„ZAJISTIT VŮDČÍ OSOBNOSTI OBLASTI, ZLIKVIDOVAT SVĚDKY PŘENOSU, ZVÍTĚZIT!“
Naneštěstí pro Mv100 a Pavla nezadal Kolobot 11 prioritu jednotlivých úkolů, takže se miniboti vrhli do toho nejjednoduššího – likvidace svědků.

O několik kilometrů a vyběhnutých pater později za sebou Pavel konečně zabouchl dveře svého bytu a zamkl je na dva západy.
„Tady nás snad zatím nenajdou,“ sdělil vyčerpanému tučňákovi.
Mv100 byl také rád, že útěk je u konce. Nemohl ovšem souhlasit s tvrzením, že jsou v bezpečí. Jak znal roboty, věděl, že je jen otázkou několika hodin, než je objeví.
Ale tak jako tak jim nějaký čas zbývá a teď jej musí co nejlépe využít. Mv100 zvedl oči a rozhlédl se kolem. Většinu bytu zaplňovaly vědecké nástroje. Ty se jim možná budou hodit.
Škoda, že tu není Gary, pomyslel si agent, ten by určitě věděl, co dělat.
„Ti roboti jsou od vás?“ zeptal se Pavel, když sebral trochu sil.
„Ne tak docela,“ odpověděl Mv100. „Je to nějaký jiný druh… Ale jsou velmi podobní těm, které jsem už viděl.“
„Skvěle,“ promnul si ruce vědec. „Jak jste je posledně porazili?“
„Potopil jsem ponorku,“ pokrčil rameny Mv100. „To nám teď asi nepomůže.“
„Ponorku?“ divil se Pavel.
„Je to komplikované.“
Pavel začal přemýšlet.
„Elektrické zkraty?“ navrhl.
„Ne, jsou odolní,“ zavrtěl hlavou Mv100.
„Přetížení procesorů?“
„To těžko, dostat se do systému je téměř nemožné.“
„Odříznutí komunikace? Oddělání baterek? Poprosit?“
„Ne.“
Pavel si zakryl obličej rukama a zanaříkal: „To je beznadějné.“
„Jo,“ souhlasil Mv100, „to tak bývá.“
„Stává se vám to často?“
„Bohužel ano. Nejhorší na tom je, že vždycky vymyslí něco nového. Taktika od posledně je vždy nepoužitelná.“
„Tak co nám zbývá?“ rozčílil se Petr.
„Poslouchej trochu,“ odvětil nervózně Mv100. „Plán musíme pokaždé vymyslet nový a stejně tomu tak bude i dnes. A jak jde zjistit plán? Tak, že se setkáš s nepřítelem. Roboti mají dost silné lokační přístroje, za chvíli budou u nás. Musíme zjistit, proč tady jsou a o co se snaží.“
„To nezní jako dobrý nápad. Nechat se chytit?“ mračil se vědec.
„Máš snad lepší?“
„No, ne… Ale já s nimi nemám zkušenosti!“
Mv100 už se nadechl k rázné odpovědi, ale přerušil ho rachot rozbíjeného okna.
„ZLIKVIDOVAT SVĚDKY, ZLIKVIDOVAT SVĚDKY, ZLIKVIDOVAT SVĚDKY…“ zněla mantra robotů.
„Přišli oknem,“ zasmál se Mv100, „takže dveře by měly být volné.“
Pavel na nic nečekal a vběhl na chodbu. Chyba! Po schodech už také stoupalo několik minibotů.
„Výtah!“ zvolal v okamžiku osvícení. Oba dva se rychle schovali do malé železné krabice. Výtah byl naštěstí v jejich patře.
„I tak budou v přízemí,“ upozorňoval tučňák.
„Ani bych neřekl. Všichni se budou snažit dostat nahoru, ne?“ myslel si Pavel.
Mv100 kývl: „Už začínáš myslet jako agent…“
Přízemí bylo ovšem čisté.
„Až teď mi to došlo! Umějí létat!“ plácl se do hlavy Mv100. „To je novinka.“
„Pomůže nám to?“ zajímalo vědce.
„Leda tak při útěku,“ zasmál se agent a svižným krokem vyšel z paneláku.

„Člověk, který nikdy neplakal nežil opravdový život!“ Jan Werich