Penguin Operating Systém – Část první
napsal kryserka

Probouzím se. Cítím na jazyku pachuť písku a kouře.
„Tohle asi nebylo cvičení,“ říkám si sám pro sebe. Jediné co si totiž pamatuji, byl zvuk alarmu a křik tučňáků. Ležím v hromadě sutin v polorozpadlém domě. Vypadá to na místnost velícího centra EPF. To teda muselo být něco fakt velkého. Chvilku ohromen nad zkázou centra pouze koukám okolo sebe a prohlížím si všechno to rozbité vybavení. Doufám, že tu není nikdo další. Asi bych měl zmizet, než se to tady celé rozpadne. Zvedám se, ale náhle mě něco strhne k zemi. Zatraceně! Levou ploutev mám pod kusem traverzy. Tlačím, kývám a snažím se ze všech sil ploutev vyndat. Po nějaké té době se mi ploutev povede vysunout. S ploutví se ale pohnula i samotná traverza. A ta šťouchla do zdi. Zdi, která držela celý strop nějak tak stabilně nade mnou.
„Tohle, ale fakt nevypadá dobře!“ Rychle se zvedám a začínám utíkat směrem k malému světlému bodu na konci celé místnosti. Hlavní východ! Skvěle! Teď se k němu ještě dostat neplacatý a bude to super! Neohlížím se, ale slyším, jak za mými kroky padají zdi, stropy a další vybavení.
Jestli se zastavím, bude ze mě akorát tak palačinka, pomyslím si. Skáču přes sutiny, snažím se vyhýbat padajícím kovadlinám, rybám a vázám (nahrané hodiny Bean Counters se vyplatily) a zkáza je čím dál tím blíž. Ale východ taky! Už tam budu. V poslední chvíli se mi povede skočit a proskočím ven. Za mnou se jen ozve hrozivá rána a objeví se obrovský oblak prachu.
„Tak tentokrát tu základnu asi už neopravíme.“ Rychle se vzpamatovávám a dostávám se znovu na ploutve. Musím najít ostatní a zjistit, co se stalo!
„Doufám, že jsou všichni v pořádku,“ říkám si pro sebe trochu vyděšeným tónem. Je noc, ale měsíc až nějak moc podezřele svítí. Všichni určitě budou ve městě. Rychle se tam vydám. Určitě budou potřebovat pomoct. Zřejmě nás někdo napadnul. Beztak zase Herbert! Proboha co mu na nás tak vadí? Měl by se probudit, jediný kdo je tady šílený je on. Běžím. Běžím možná i rychleji než předtím, kdy jsem běžel o svůj život. Chci vidět, co se stalo. To čemu ale budu svědkem, bych možná raději nechtěl vidět…

Dobíhám k Town a vidím, že i tady bude potřeba rekonstrukce. Už z dálky je znatelné, že Dance Clubu chybí celé druhé patro. To kavárna ho má, ale uprostřed budovy je zaražen náklaďák. A obchod s oblečením spíše vypadá jako hromadná skládka.
„To muselo být něco opravdu silného,“ říkám si znova pro sebe zmateně. Možná nějaké tornádo. Nebo snad tohle provedlo nějaké zvíře? Ani dinosauři takhle nezničili ostrov od jejich poslední návštěvy při prehistorické párty. Ve městě budou snad vědět. Doufám, že se jim nic nestalo. Čím dál tím víc se blížím ke městu a začínám mít divný pocit. Je tu nějaké nevídané ticho. Zřejmě jsou asi všichni uvnitř. I když nevím, jak moc je bezpečné pohybovat se v těch rozpadlých budovách, sám s tím mám zkušenost. Jsem zrovna za zadní zdí kavárny a náhle ucítím příšerný zápach.
„To je hrozné. Smrdí to tu, jak kdyby tu něco hnilo!“
Vyjdu z rohu, když najednou to vidím. Celé město je poseto těly mrtvých tučňáků. Kaluže krve vyplňují mezery v chodnících.
„Proboha co se to stalo? Vždyť… všichni… všichni jsou mrtví!“ křičím vyděšeně. „Támhle leží můj pošťák! A támhle kuchař z pizzerie! A támhle… je Gary! Sakra proč? Proč tohle všechno?“
Náhle uslyším kašlání. Někdo žije! Běžím ke zdroji zvuku a vidím, že tučňák má růžovou čepici. Director! Musím mu pomoct! Zadýchaný přiběhnu ke Directorovi.
„Co se vám probůh stalo? Že jste v pořádku? Že je tohle jen nějaký žert… nebo párty… nebo já nevím,“ třesoucím hlasem se ptám.
Zvedám Directorovi hlavu, ať se může nadechnout. Jakmile to udělám, podívá se na mě a křehkým hlasem řekne: „Tupče! Všechno je to jen tvoje vina!“
Poté zavře oči a vydechne naposled.
Všechno je to jen tvoje vina. Všechno je to jen tvoje vina. Všechno. Sedím na studeném sněhu a do očí se mi hrnou slzy. Přemýšlím. Začíná se mi to vybavovat. Myslím, že jsem omylem vylil do přístrojů na centrále kafe nebo tak něco. Jakmile jsem to udělal, spustil se alarm a nastal chaos. Slyším šílený řev a křik. A já se na to všechno jenom dívám. Snad se i usmívám. Snad z toho mám i potěšení. Lehám si a zavírám oči. A usínám nádherným pocitem. Okolo sebe slyším jen nářek a pláč a jsem šťastný. Takže…takže je to všechno moje vina. A teď jsou všichni mrtví. A já jsem se jim ani nijak nesnažil pomoct. Prostě jsem všechny nechal umírat. A měl jsem z toho ještě potěšení. Co jsem to za tučňáka? Selhal jsem na plné čáře. Jako agent, jako ochránce, jako přítel, jako žijící bytost. Užírám se ve vlastním smutku a stále víc se propadám do deprese. Čím dál tím víc si uvědomuji, že jsem zrůda. Horší než všichni záporáci dohromady. Skutečný nepřítel Clubu Penguin jsem byl já. Já jsem byl onen tučňák, co zničil celé tučňatstvo. Zasloužím si zemřít.

Jsem na vrcholu majáku. Je pozoruhodné, že ještě nespadl. Dívám se dolů. Nezasloužím si žít. Přelézám zábradlí. Pouštím se. Přijde mi to docela nedávno, kdy jsem dělal to samé. Ale tehdy mě čekala záchranná matrace z pufflů…

Ale najednou slyším jakoby odevšud: „Ne, nedělej to! Tohle není skutečné!“ Rychle se chytnu. Co to bylo? „Mv100? Jsi tam? Prosím, ať tam jsi,“ říká roztřepaný hlas, znějíc nápadně povědomě. Odpovídám: „Jo, tady Mv100. Právě se tu snažím spáchat sebevraždu a na náhlé hlasy z nebe opravdu nemám čas.“
Hlas naléhavě odpovídá: „Počkej, tohle není skutečné! Nejsi na Clubu Penguin! Nikdo nezemřel! Všechno je to jen virtuálně. Vždyť mě slyšíš. To jsem já, Gary! Přestaň dělat hlouposti. Jsi ten nejlepší agent, kterého znám, vlastně i nejlepší tučňák co znám! Nikdy bys něco takového nedovolil! A i kdyby, tak bys všechno začal ihned řešit a zachránil bys nás! Nejsi zrůda, jsi agent M! Tak se přestaň užírat a raději mi pomoc tě dostat odsuď ven. Hehe, to se rýmovalo.“
Moc vtipné. Chvíli přemýšlím a zase si dávám věci dohromady. Takže tohle není pravda? Nic z toho se nestalo? Nikdo neumřel? Tak kde to jsem? Musím se odsud dostat!
„Fajn, Gary, pusťme se do toho! Nechci tady zůstat už ani o sekundu navíc!“ řeknu odhodlaně. „Takhle tě chci slyšet! Dobře, jak jsem říkal, jsi v umělé realitě. Celá simulace je postavená na tvé beznaději a smutku. Pokud ale začneš dělat něco veselého, něco zábavného a tak, s tím simulace už nepočítá! Vytvoříš chybu a přetížíš systém. A jakmile se to stane, simulace se vypne!“
„To zní… zajímavě, Gary! Ale co můžu udělat tak zábavného, že to přetíží systém?“ ptám se.
Gary nadšeně odpovídá: „Něco typického pro tučňáky!“
Zamýšlím se a poté nakonec odpovím: „Hm… tak to uspořádám tu největší párty, jakou kdy ostrov zažil!“

Běžím městem. Jsou tu pořád těla, ale teď už vím, že tohle není pravda a že nikomu se nic nestalo. Přicházím do Dance Clubu. Je to tu pusté, ale s trochou štěstí se mi povede nastartovat elektřinu z baterií a v krabicích v kotelně jsou nějaké staré ozdoby od minulých párty. A tak začnu chystat. Startuji elektřinu a zapínám typickou hudbu. Poté vezmu všechny ty věci, co se schovávaly a dám je naprosto všude. V rohu jsou Santovy sáně, vedle nich je obří nafukovací chobotnice a u repráků stojí krabice s nerozdanými free itemy. Prostě párty jak má být!
„Pořád to nestač, M! Musíš to tady rozjet!“ naléhavě slyším Garyho hlas.
„Taky jsem ještě nezačal s hlavní show, Gary!“ odpovídám mu vesele. Přistupuji k DJ pultu, hlasitost nastavuji na 100% a vkládám cédéčko s nápisem „The Party Starts Now“.

Všechno duní, klepe se a já u DJ pultu tancuji, jako když je Music Jam. Nenapadlo mě, že v jeden den se mi povede zažít tu největší depresi mého života a zároveň i největší oslavu! I když jsme na ní sám. Teda… počkat! Ti tučňáci ožili a jsou v pořádku! A přicházejí dovnitř!
„Už to skoro bude Mv100! Pokračuj!“ vykřikuje Gary nadšeně.
Dance Club je naplněn tučňáky a všichni tancují, jak kdyby to bylo naposled. Tohle je fakt něco! A všichni vykřikují moje jméno! „Mv100 je nejlepší! Rozjeď to, Mv100!“ Takže já nejsem zrůda! Neselhal jsem! Pořád mě mají všichni rádi! Pořád mám svoje kamarády! Hurá! V tomhle úžasném pocitu si přestávám všímat věcí okolo a začínám být omámený. Najednou všechno začíná poblikávat, zrnit a zpomalovat se. A poté omdlévám.

Probouzím se.

Penguin Operating Systém – Část druhá
napsal kryserka

Otevírám oči. Uff! Tady jsem asi správně. Ležím na posteli. Vypadá to tu jako v nemocnici, ale nemocnice to určitě není. Všude okolo jsou totiž různé blikající přístroje, obrazovky a tlačítka. Chvilku čekám a myslím si, že třeba někdo přijde, ale poté se rozhoduji, že to tu prozkoumám sám. Odtrhám ze sebe všechny měřicí přístroje. Seskakuji z postele a stavím se na vlastní nohy. Trochu zavrávorám, ale brzy už stojím pevně. Vycházím ze svého pokoje a nacházím se na dlouhé chodbě. Všechno okolo vypadá futuristicky a všude vidím nějaké přístroje. Na konci chodby vidím nápis: Hlavní řídící místnost. Tady musí být Gary! A vskutku, když se otvírají dveře, vidím Garyho u obřího řídícího panelu. Před panelem je obří okno a z něho lze vidět… Země? My jsme ve vesmíru? Náhle si mě Gary všimne a hned začíná:
„Jsem tak rád že jsi zpět Mv100! Bylo opravdu těžké tě najít. POS si dal záležet na tom, aby tě dobře ukryl. Ale to ostatně udělal se všemi agenty. S tvojí pomocí se mi je určitě ale povede najít. Mimochodem, vítej na palubě Golden Fish. Je to vesmírná loď, která se mi povedla sestrojit z věcí, co nám tu zanechali naši přátelé ze Star Wars Party. Říkal jsem si, že by mohla být k užitku pro případy, kdy není zrovna bezpečné být na Zemi. Což je třeba teď.“

S tázavým výrazem odpovídám: „Počkej, počkej, počkej Gary. Vytváříš jednu otázku za druhou a odpovědi žádné. Co tohle sakra všechno má být?“
Gary vzhlédl k Zemi v okně a řekl: „No i nu je to celkem dlouhý příběh. Takže si možná tady sedni.“
Všechno to začalo tím, že se na Clubu Penguin zvedla kriminalita. Začalo se objevovat, čím dál tím víc zloduchů a navíc vedlejší státy začínají být čím dál tím víc agresivnější. Agenti už na tohle všechno nestačí. Nemáme jich tolik, aby měli oči všude a stíhali všechny případy řešit najednou. A tak mě napadlo: Jak zajistit, abychom měli kontrolu všude a zároveň bylo všechno ihned řešeno a nic nemohlo selhat? No jistě! Stvořím operační systém, na kterém poběží veškeré digitální zařízení CP! Vše bude hlídané a řízené! Club Penguin nebude nikdy víc v bezpečí jako s tímto vynálezem. Zároveň jsem ale věděl, že takové zařízení bude potřebovat sakra hodně elektřiny. A solární panely nestačí už ani teď. Proto mě napadl další v té době geniální nápad. Už dříve jsem prováděl výzkum, který se zabýval povahou našeho druhu. Zjistil jsem, že na rozdíl od všech živočichů na planetě se lišíme tím, že vyzařujeme obrovské množství energie v podobě smíchu, radování se a bavení se. Žádný jiný druh se nedokáže tolik nadchnout pro věc jako my. Nikdo nepořádá náhodné oslavy a nikdo nevidí ve všem zábavu. A proto jsem se rozhodl, že Penguin Operation Systém neboli POS pojede na jinak nevyužité energii smíchu.
Brzy jsem vymyslel stroj, který tuhle energii umí zpracovávat a prototyp umělé inteligence. POS byl v celku rozumný a chytrý přístroj, který věděl, co je správné, a stal se mým dobrým kamarádem, i když to byl vlastně jen stroj. Vše jsem poté ukázal Directorovi, který byl nadšen. Ovšem rozhodl se, že celá věc zůstane v tajnosti. I když se snažíme o bezpečnost, někteří tučňáci si už začínají stěžovat na narušování soukromí a tohle by to všechno jenom zhoršilo. Do každého přístroje byl tedy nainstalován můj operační systém s tím, že jde o běžnou opravu. Vše šlo jako po másle. Kriminalita se snížila, tučňáci začali být spokojenější a tím byl přístroj silnější. Ale všechno se zvrtlo.
Sám POS není zlý. Vždyť čerpá energii z čistého smíchu. Myslím si, že jeho nenávist musel nastartovat nějaký negativní podmět. Zřejmě Herbert nebo někdo jemu podobný se snažil najít v systému skulinku a povedlo se mu to. Jenže s následky, které tohle rejpání zanechá, asi pachatel nepočítal. Systému se vymazalo základní pravidlo, které jsem mu dal: Nikdy neublíží žádné živé bytosti. Místo toho si dal počítač jediný cíl: síla a moc. A objevil jak ji získat více energie. Jak jsem říkal, tučňáci ukrývají velkou životní sílu a pozvolna ji uvolňují svým veselením se. Tím si ji i obnovují. Ovšem pro tučňáka je extrémně náročné setkávat se s bolestí, depresí a smutkem. Proto pokud se s něčím takovým potká, uvolní obrovské množství energie a může se i zabít. POS proto pomalu vymýšlel plán, jak získat moc na Clubem Penguin, ale neustále se tvářil jako ten milý hodný robot, který by neublížil ani mouše.
Toho osudného dne se nic zvláštního nedělo, ale však okolo osmé hodiny večer, kdy už byli všichni uvnitř svých iglú, tak všechno zhaslo. Jen já jsem byl ještě venku a zkoušel můj nový vynález Kočkotoast 7000. Vyrábí elektřinu na principu toho, že kočičí puffle vždy přistane bříškem dolů a toast dopadne vždy namazanou stranou dolů. Neomezená elektřina! Ale zpátky k problému. POS vypustil do budov obrovské množství uspávacího plynu. Všichni tučňáci upadli do hlubokého spánku. Poté POS vypustil vznášející se droidy, které posbírali tučňáky. No a nakonec to nejúžasnější! Uprostřed města se rozevřel obrovský poklop a z něho se pomalu začal vysunovat obrovský mrakodrap! Ani nejvyšší hora na Clubu Penguin není tak vysoká jako tenhle mrakodrap. Všichni droidi brali tučňáky do tohoto mrakodrapu. Ven se vraceli bez nich a hledali další. Všechno jsem to viděl z Mountain, kde jsem právě byl, a byl jsem ohromen, ale zároveň vyděšen. Nikdy jsem nic takového neviděl. Okamžitě jsem běžel k EPF a snažil se zjistit, co se děje.
Proklouzl jsem mezi droidy, kteří už všude hlídkovali, a pronikl do střediska. Nikdo tu nebyl, což bylo zvláštní. Nastartoval jsem počítač a v tom na mě promluvil hlas POS:
„Vítej Gary! Jak dlouho jsem tě hledal, můj příteli.“
„Co se to tu děje, POS? Proč tu nikdo není a venku hlídkují droidi? A co má znamenat ta obrovská budova uprostřed města?!“
„Neskákej záporákovi do řeči, když mluví, tučňáku! Víš, musím ti poděkovat. Bez tebe bych byl topinkovač, nebo kávovar. Teď jsem se stal ale nejmocnějším pánem Clubu Penguin. A brzo si podrobím celý svět. Ptáš se, kde jsou všichni? Víš, zjistil jsem, že zármutek tučňáků je daleko lepší zdroj energie než jejich smích. A proto jsem, každého z nich umístil do mé vymyšlené reality, kde se splnili jejich nejhorší noční můry. Strach, bezpráví, nedostatek, nečistota, svět bez řádu a smíchu. A cítím se teď mnohem silnější! Brzo budu pánem světa! Ale ty bys mi mohl mé plány přerušit. A tak se tě musím zbavit. Je vtipné, že výtvor překonal svého stvořitele. Ale dost tlachání. Právě ti pouštím do místnosti smrtelný neurotoxin. Do minuty už tvoje tělo nebude schopné odbourávat škodliviny a ty zemřeš. A nikdo mě už nezastaví! Příjemnou smrt!“
„POSi? Co? To ne! Tohle jsem ti nenastavil. Bože co jsi to udělal? Sakra musím se odtud dostat. Přemýšlej Gary, přemýšlej… na CP není bezpečno, musím se dostat pryč. Ale jak?“
Na hlavní obrazovce se začal odpočítávat časový limit 60 sekund. Šlo slyšet, jak se POS směje a vychutnává si smrt svého stvořitele. Já se ale nehodlal vzdát. Při mém usilovném myšlení mě napadla právě raketa Golden Fish poháněna pálivou omáčkou a Kočkotoastem 7000. Na palubě navíc není nainstalován POS, takže zde budu v bezpečí. Vrhám se tedy s jednoho ze sluchátek, které jsou v místnosti EPF pro veřejnost a říkám:
„Kód 8008 stupeň důležitosti 10. Možná sis myslel POS, že máš všechny trumfy v rukávě ty, ale já jsem ten, kdo tě stvořil a taky jsem ten, kdo tě zničí! Nikdo nebude věznit tučňáky!“
Na obrazovce je 30 sekund do mé smrti a raketa je vysunuta. Nastupuji do ní a POS vykřikuje:
„Nééé! Takhle to teda nebude! Droidi na něj! Nenechte ho utéct!“
Jenže je moc pozdě. Golden Fish opouští Zem a zapínám krytí, aby mě nemohli naleznout. Zde poté zjišťuji všechny okolnosti, co se stalo.
„To je… nevím, co na to říct. Takže všichni tučňáci jsou teď v jejich simulacích a zažívají jejich nejhorší noční můry? To je příšerné,“ říkám Garymu.
„Ne tak úplně. Většinu tučňáků POS uvěznil do jedné obrovské simulace, kde je nutí žít v totalitním režimu, jako například při operaci Blackout. Nesnaží se je zabít, pouze vysát jejich životní sílu zlomením jejich vůle. Tučňáky se silnou vůlí jako Senseie, Directora nebo JPG uvěznil v jejich speciální simulaci, kde musí čelit svému největšímu strachu. Tebe chtěl ale zabít hned a tak ti nasimuloval tu nejhorší simulaci, jakou dokázal. Vypočítal si, že ty jsi pro něj nejnebezpečnější a ve většině případů jsi to právě ty, kdo zachrání situaci.“
Zamyslím se a odpovídám: „No, to mi trochu lichotí… ale co teď? Musíme vymyslet plán, jak získat tučňáky zpět.“
„Neboj, to už mám vymyšlené. Nejprve musíme osvobodit ostatní speciální tučňáky. S jejich pomocí poté musíme ve hlavní simulaci napáchat co nejvíce nepořádek. Vytvářet paradoxy, přetížení a zmatek. Jakmile shodíme simulaci, oslabíme POS natolik, že se s ním budeme moci utkat a vypořádat se s ním, jako to děláme se všemi záporňáky.“
„To je všechno super, ale jak se dostanu do simulace?“ ptám se.
„Všechno je zařízené. Mám tu věcičku, která dokáže tučňáčí mysl přenést do simulací. Teď už jen potřebuji agenta vhodného do terénu. A tím jsi ty!“
S nadšením v obličeji vykřikuji: „Super! Mám sto chutí toho POSe pořádně nakopat do procesorů.“
„Dobře tedy není na co čekat! Vlez sem. Za několik desítek sekund budeš poslán do hlavní simulace. Mimochodem v simulaci jsem ti připravil pár překvápek, které se ti určitě zalíbí! Simulace začíná za tři… dva… jedna.“
V té chvíli se vše zatemnělo. Procházím barevným tunelem. A najednou… znovu otevírám oči.

Penguin Operating Systém – Část třetí
napsal kryserka

Probouzím se na rušné ulici nějakého města. Tohle nevypadá na město z Clubu Penguin. Všude okolo jsou vysoké budovy a mezi nimi jsou rušné silnice plné aut. Nikde není ani stopa po sněhu a je temná noc. Na všech těch budovách jsou obří obrazovky a na nich se přehrávají nápisy jako „Nemáte šanci, tučňáci, všichni kdo vás chránili, jsou pryč“, „Přestaňte uchovávat naději a poddejte se“, „Podlehněte vašemu vládci“ nebo „Uctívejte mě“. A vypadá to, že to zabírá. Po ulicích chodí hromady tučňáků, ale nikdo se nesměje ani neusmívá. Místo toho jen pořád někam spěchají, tváří se nevýrazně nebo naštvaně a strkají do sebe. Z reproduktorů po městě se náhle ozývá:
„Vítá vás váš vládce v dalším krásném dni v Penguinpolis! Jako vždy, slunce dnes nevyjde a očekávejte možné prudké lijáky a bouřky! Je to přesně měsíc, co jste všichni součástí nového systému a mnozí z vás se už poddali a uctívají mě jako vašeho jediného vládce. Poddejte se i vy ostatní! Každý, kdo se poddá a bude pracovat pro mne, získá obrovské bohatství a všichni mu budou závidět. Už nebude potřebovat žádné otravné přátele, budete mít jen vaše nechutně velké bohatství a mě! Každý den si budete užívat nejnovějších aut, nejlepšího jídla, krásných apartmánů a bazénů zlata! Stačí jen jediné: podlehněte!“
Náhle se mi ozve Gary do sluchátka, které mám po probuzení v uchu: „Taky tě vítám. Mimochodem, nikdo neví, že tohle umělá realita. Všichni si myslí, že POS zničil všechno na Clubu Penguin co stálo a nyní jsou v kompletně přebudovaném městě jménem Penguinpolis. Nikomu to ale neříkej. Vzbudil bys jenom pozornost a tu zatím nechceme. Teď už ale k plánu. Víš, jak jsem ti říkal o překvapení, co tě tady čeká? Povedlo se mi dostat do pár důležitých kódů od simulace a dokážu ji trochu změnit. Konkrétně ti dát superschopnosti. Skákat do obrovských výšek, běhat rychleji než auta, střílet ohnivé koule, nebo třeba dupnout a způsobit tím otřes země. Myslím, že by se nám to mohlo celkem hodit, až budeš zachraňovat ostatní.“
„To je super, Gary! Sem s tím!“ nadšeně odpovím.
„Zahajuji proces transformace. Trochu to bude nepříjemný pocit, ale to snad přežiješ…“
„Co? Co myslíš jako nepříjemný po-AU!“
Říkal jsem, že to trochu štípne.“ odpovídá Gary a přitom se zasměje.
„To je vážně šíleně vtipné. Ale máš pravdu. Cítím tu sílu! Hned to musím zkusit!“
Rozebíhám se. Cítím, jak najednou moje ploutve zrychlují a zrychlují. Vidím kolem sebe jen mihotání aut a tučňáků. Tohle je fakt super! Mohl bych zkusit skočit. Skrčím ploutve a odrážím se. Společně s mým rozběhem se najednou ocitám v obrovské výšce a vidím město z ptačí perspektivy. To je úžasné, co POS vytvořil. Možná je to šílený počítačový program, ale tohle město plné věží, mrakodrapů, aut a světel se mu vážně povedlo. Není tady, ale nic zeleného. Nic živého. Vypadá to, jak kdyby všichni zapomněli na ostatní a zajímali se jen o sebe. Musím všechny, co nejrychleji, zachránit!
Rozhoduji se, že přistanu se zemětřesným dupnutím. Letím k zemi a Gary náhle křičí:
„Ne, tohle nedělej, Mv100!“
Pozdě. Dopadám s obrovskou ránou na zem a okolo mne se na padesát metrů zachvěje zem. Několika domům prasknou okna ze zvukové vlny a někteří tučňáci se ani neudrží na nohou.
„Mv100, na tohle není čas! Zbytečně na sebe strhuješ pozornost! Nezapomeň, že to, co se ti stane v simulaci, se ti stane i v reálu!“
„To tady má jako POS policii, nebo co? Prosím tě, co by se mi mohlo stát?“
Po dokončeních mých slov se najednou ozval další otřes. Ten ale nebyl ode mě. Něco se rýsuje za mrakodrapy. Co to? To je obří robot! Sakra a právě střílí! Kolem mě najednou těsně prolétl laserový paprsek. Asi bych měl zdrhat.
„Mv100, utíkej po trase, co jsem ti právě označil! Vede ke dveřím od prvního vězného agenta!“
Rozbíhám se a robot mě stále následuje a střílí po mne. Tohle je opravdu šílené. Předbíhám auta a za mnou se žene obří robot, co ty auta drtí. Přeskakuji budovy, odhazuji vše, co mi stojí v cestě. V dálce vidím modré blikající dveře. To musí být ono! Na poslední chvíli se mi povede do dveří vstoupit. Málem mě ten obří topinkovač rozmáčkl. Znova slyším Garyho:
„Na takové blbnutí máme ještě času dost! Neupozorňuj na sebe zatím. Musíme nejdříve získat všechny agenty. Teď se nacházíš v simulaci Direktora.“
Jsem na další rušné ulici. Vypadá skoro jako ta z hlavní simulace, ale tady je den. Všichni někam chodí. Procházím ulicí a nepřipadá mi nic podezřelého. Potom si všímám jednoho starého tučňáka, co leží na kraji chodníku a žebrá. Přistupuji k němu blíže. Vypadá to, že je to žena. Má potrhané oblečení a klepe se zimou a stářím. Přistupuji k němu blíže a ptám se:
„Dobrý den neviděla jste tady někde Aunt Arctic? Růžová čepice, brýle, zelená barva.“
Stará tučňačice se na mě podívá a odpovídá: „Takhle mi už dlouho nikdo neřekl. Já jsem Aunt Arctic, ta která nikdy nic nedokázala.“
S údivem na tváři odpovídám: „Co? O čem to mluvíte? Přestaňte tu sedět, vždyť jste slavná reportérka tučňáčích novin a dokonce ředitelka tajné služby!“
„Mohla jsem být,“ zklamaně povídá.
„Ale vy jste!“
„No, nevím, o čem tu tedy mluvíš, ale já jsem pouze žebrák. Vždycky jsem si chtěla založit vlastní noviny a také jsem chtěla změnit dění na ostrově k lepšímu, tak mě napadlo přidat se k tajné službě. Ale moc jsem se bála. Bála jsem se toho, že to nedokážu, že to nezvládnu. A teď už jsem moc stará na to, něco dělat.“
„Aunt Arctic, nevím, o čem to mluvíte, ale to co si myslíte, není pravda. Vy byste se nikdy nebála z neúspěchu! Dokázala jste toho už tolik, jako žádný jiný tučňák. Jsme vám všichni vděčni. A nyní vás znova všichni potřebujeme. Tučňáci jsou v nebezpečí!“
„Mluvíš nesmysly. Jsem jenom podřadný tučňák, který nic nedokázal.“

Gary se náhle ozývá: „Na tohle není čas. Mv100, abys ji zachránil, musí s tebou projít zpět těmi dveřmi.“
Aunt Arctic reaguje: „No vidíš. Gary. To je tučňák, který toho dokázal hodně. Vymyslel tolik věcí, které nám nyní usnadňují život. Já tu jen sedím a žebrám. Nezvládnu nic lepšího.“
„Hlouposti! Jste ředitelka tajné společnosti, která udržuje ostrov v bezpečí, a píšete úžasné noviny, u kterých se baví každý tučňák na ostrově. Sjednotila jste nás a vedete nás za správnou věc! A teď jste potřeba víc než kdykoliv předtím! Všichni jsou rozhádaní, přestali se smát a nespolupracují! Stačí jen, když se mnou projdete těmi dveřmi.“
„Ale… ale já nemůžu. Bojím se.“
„Ale no tak! Překonejte ten strach! Vy to zvládnete! Jste Aunt Arctic! Potřebujeme vás!“
„A víš co? Dobře! Už tolikrát jsem se vzdala bez boje! Dojit ke dveřím snad ještě zvládnu! A jestli to, co říkáš, je pravda, tak mě mí tuňáci potřebují!.“
„Tak se mi líbíte! Pojďte, pomůžu vám vstát!“
Pomáhám Aunt Arctic se zvednout. Konečně se na jejím zamračeném obličeji objevil úsměv. Jdeme ke dveřím, procházíme a objevujeme se v dalším tunelu.