Agentem může být každý – Část první
napsala darknightlili

Mv100 se klidně procházel po ostrově. Nad hlavou mu jasně zářilo slunce, modrou oblohu zakrývalo jen pár mráčků. Kolem Mv100 několikrát proběhlo pár malých tučňáků se školními taškami, kteří na poslední chvíli běželi do školy. Jedna dívka teenagerského věku do něj málem vrazila, ale naštěstí rychle uhnula. V náručí nesla spousty papíru. Mv100 stihl zaregistrovat jen jeden nápis: EPF. Asi se o ní zrovna učí, pomyslel si Mv100. V tu chvíli mu zazvonil agentský mobil. Mv100 ho vytáhl z kapsy u bundy, aby zjistil, že mu přišla zpráva od Garyho:
Přijď do centrály. Já a Director s tebou potřebujeme něco probrat.
Mv100 na nic nečekal a rozeběhl se tím směrem. Netušil, co po něm Gary a Director chtějí. Ale tušil, že to bude něco důležitého…
Jakmile Mv100 vběhl do centrály, zjistil, že kromě něj Gary zavolal ještě Dot a Jet Pack Guye. Ti dva seděli u stolu vedle sebe, Dot se hlavou opírala o Jet Pack Guyovo rameno. Ten nevypadal ani naštvaně, ani vesele.
Gary se na Mv100 usmál: „Přišel jsi celkem rychle. Posaď se.“ Mv100 si sedl vedle Dot. Na stole leželo pár fotek. Mv100 se podíval na Directora. Ta mu hlavou naznačila, aby si ty fotky prohlédl. Mv100 sáhl po jedné z nich a začal si jí prohlížet. Viděl na ní mladou tučňačku. Měla rovné, dlouhé vlasy tmavě hnědé barvy, které jí téměř zakrývaly obličej. Peří měla oranžové. Na fotce se mile usmívala.

Mv100 zvedl hlavu od fotky: „Kdo to je?“
Gary si povzdechl: „Viktorie Ferézová. Moje neteř.“ Mv100 pozvedl jedno obočí. Nevěděl, že Gary má neteř. Ani sourozence.
„A co je s ní?“
Slova se ujala Director: „Ztratila se. Je to asi týden. Viktorie je zdatná civilistka. Párkrát nám pomohla. A pak jsou tu jisté… okolnosti.“
„Jaké okolnosti?“
Director se nervózně podívala na Garyho: „Viktorie má neuvěřitelnou paměť. Zapamatuje si cokoliv, co vidí. A díky Garymu taky viděla hodně o EPF. Ztratila se někde ve Východním moři.“
„Asi jí unesli pandy.“ neodpustil si poznámku Jet Pack Guy. Mv100 tomu pořád trochu nerozuměl: „Takže… Ta Viktorie ví hodně věcí o EPF. Kdyby jí unesli pandy a vytloukly by z ní ty informace, mohlo by se jim podařit… zničit nás?“
Gary pomalu přikývl: „Možná ano. Proto jí musíme najít. Pozvali jsme vás tři, protože jste jedni z našich nejlepších agentů.“ Dot si začala natáčet pramen vlasů na křídlo: „Máme se vydat na Panfu? Gary, odtamtud se dostal jen Mv100. A tehdy nešlo o únos.“
„To ano, ale vy se vrátíte. S Viktorií…“ odpověděl Gary. Mv100 zaslechl v jeho hlase strach: „No, po všech těch věcech, co jsme prožili, tohle nemůže být tak hrozné, ne? Já do toho teda jdu.“ Jet Pack Guy si zvedl brýle na čelo. Výraz měl pořád kamenný: „Když do toho jdeš ty…Tak já taky.“Mv100 se pousmál.
Dot se na oba střídavě podívala: „No já jdu s vámi! Nemyslete si, že vás nechám, abyste se ještě zapletli do problémů!“ Tentokrát se usmál i Jet Pack Guy. Gary se zvedl, čímž všechny tři agenty uklidnil: „Musím vám říct ještě něco. Viktorie je na vozíčku.“

Panda v tmavé bundě, džínách a teniskách kráčela úzkou, tmavou chodbou. Podle výšky se dalo usoudit, že se jedná o muže. Hnědé vlasy mu padaly do očí. Klobouk na jeho hlavě se podobal těm, které nosí soukromí detektivové. Zastavil se před dveřmi s číslem 339. Vytáhl identifikační kartu a přiložil jí na čtečku. Dveře z centimetrového železa se otevřely. Vevnitř seděla dívka. Tučňák. Hlavu měla skloněnou. Křídly pevně držela držadla svého vozíku. Vypadala trochu jako hororová postava. Po chvíli hlavu zvedla. Její pohled se střetl s jeho.
Panda se po chvíli ďábelsky usmál: „Pořád nechceš nic říct?“
Viktorie pořád sledovala jeho tmavě modré oči plné zášti: „Ne. Nikdy vám nic neřeknu. Tak za mnou nemusíš pořád lézt, Danieli.“
„Vždyť tu jen tak sedíš, nic neděláš…To tě to baví?“ ušklíbl se Daniel. Viktorie neodpověděla.
„No nic. Zítra se na tebe přijde podívat král.“ dodal Daniel.
Vězeňkyně si odkašlala: „Písek se na mě chce jít podívat?“
„Spíše z tebe chce ty informace vymlátit… Nebo alespoň tak nějak to říkal. Jo, a tady máš něco k jídlu a pití.“ Daniel jí do křídel dal suchý kus chleba a malou láhev vody.
Viktorie si svoje jídlo chvíli prohlížela: „Jo… Dík…“
„Hm! Tak nazdar.“ Daniel silně bouchl dveřmi. A byl pryč.
Viktorie otočila vozík směrem k malému oknu. Bylo na ní moc vysoko, aby z něj mohla pozorovat okolí. Kdybych jen nemusela pořád sedět na vozíku, pomyslela si, mohla bych utéct. Ale čím víc se koukala na to okno, tím rychleji ztrácela naděje na únik…

Mv100 si pročítával Viktoriiny záznamy, což mu doporučil Gary. Předtím nevěděl, že Viktorie je částečná agentka. Jen neudělala zkoušky kvůli tomu handicapu. Podle všeho jí v osmi letech srazil odhrnovač sněhu, a pak se už nemohla postavit. Takové nehody nebyly moc časté.
Dveře za jeho zády se otevřely. Mv100 se otočil, ale nikoho neviděl. Jen pokrčil rameny a otočil se zpět, ale vzápětí vykřikl. Těsně před ním stála Dot: „Lekl ses?“
Mv100 se na ní naštvaně podíval: „To si piš, že ano… Tohle mi nedělej.“
Dot se pousmála: „Jsi první, na kterém jsem ten Zneviditelňovač 3000 použila. Gary mi ho dal k narozeninám.“
Mv100 si všiml náramku, který měla Dot na pravém křídle: „Zajímavý. Co tu vlastně děláš?“
„To, co ty. Chci si o té Viktorii něco zjistit.“ odpověděla mu Dot: „Přijde mi jako fajn holka.“
„Vždyť jí ani neznáš.“ konstatoval Mv100.
„To si myslíš ty. Párkrát jsem se s ní setkala.“
„Aha…No nic. A víš o ní něco, co není v těch dokumentech?“ zeptal se jí Mv100, když zaklapl desky s informacemi o Viktorii.
Dot si promnula křídlo: „No, nevím. Říkala mi, že je dcera Garyho nevlastního bratra Jamese. Ten Garyho bratr žije na nějakém ostrově daleko odtud. Někde ve Východním moři.“
Mv100 se zachmuřil: „Ve Východním moři? Ale…Tam se přece Viktorie ztratila. Mohlo by to mít spojitost.“
„No, možná. Ale, buď by jí unesli pandy a vyhrožovali by jejímu otci, nebo by jí unesl její otec…“ uvažovala Dot.
„To je nepravděpodobné, i to první. Pandy se jen chtějí dozvědět, jak účinně a nadobro zničit EPF a podmanit si celý Club Penguin. A kdyby se jim to povedlo…“
„Tak bychom my, agenti asi zemřeli. A z ostatních tučňáků by se stali otroci. A z pufflů… no, to nevím,“ dokončila za něj větu Dot. „Prostě musíme co nejdřív Viktorii najít. Nejde jen o to, že je to Garyho nevlastní neteř. Jde i o to, abychom zachránili Club Penguin.“

Večer si Mv100 balil věci na cestu. Pamatoval si, jak Panfu vypadá, ale už to bylo dávno. Za tu dobu se to tam určitě změnilo, pomyslel si. Gary mu poslal zprávu, že si má sbalit jen to nejnutnější, což v jeho případě znamenalo helmu (kterou pořád měl na hlavě), amulet živlů, agentský mobil a také Krabičku Poslední Záchrany. A pár dalších věcí. Dot slíbila, že vezme jídlo na dva dny, což podle ní snad stačilo. A Jet Pack Guy měl obstarat dopravu na Panfu. Mv100 netušil, která půjčovna nebo prodejna lodí by byla ochotna obětovat svoji loď, protože na Panfu se většinou cestovalo jen pomocí Jet Packů. Cestování lodí přinášelo značné riziko. A i kdyby stihli včas uprchnout, pandy by loď nejspíše potopily. A pak by je možná vystopovali. Gary byl proti cestování pomocí Jet Packů hlavně proto, že nevěděl, jak by takto dopravili Viktorii do bezpečí. Navíc, pandy by mohli zahlédnout kouřovou stopu za Jet Packy. Mv100 zapnul batoh a potěžkal si ho. Nebyl zase tak těžký, ne víc než pět kilogramů. Musím se dobře vyspat, pomyslel si, možná, že další tři dny se do postele nedostanu.

Agentem může být každý – Část druhá
napsala darknightlili

Mv100 se probudil někdy kolem osmé hodiny ráno. Po tom, co vstal, umyl se a oblékl, dal pufflům do misek jídlo a pití na pět dní.
„Nevím přesně, kdy se vrátím. Tak vám dám toho jídla trochu víc.“ Pufflové jen zakňučeli, někteří z nich poskočili na místě. Mv100 se usmál. Z věšáku sundal kabát a šálu. Na ploutve si obul své typické hnědé boty s přezkou. A samozřejmě si na hlavu nasadil svou červenou hornickou helmu. Přes rameno si přehodil batoh, který se mu zdál těžší, než předtím. Ale to nijak neřešil. Nakonec se rozloučil s puffly a zavřel dveře od svého iglú.
Jet Pack Guy netrpělivě vyhlížel Mv100 a Dot. Na zádech měl místo Jet Packu batoh plný různých věcí. Proti své vůli ho musel nechat doma, jelikož si Gary ani Director nepřáli, aby se pohybovali pomocí Jet Packů. Konečně zahlédl Mv100, jak přichází směrem od dolu: „Kdes byl? Čekám tu snad hodinu,“ zavrčel Jet Pack Guy.
„No, vstával jsem v osm ráno, sraz máme až v devět a je tři čtvrtě na devět. Takže jsem tu ještě relativně brzo,“ odpověděl mu s klidem Mv100.
Jet Pack Guy si ho nedůvěřivě prohlížel. Ještě před pár měsíci ho považoval za mrtvého. Ale teď byl živý až moc. Jet Pack Guy párkrát ještě zahlédl stín, který matně připomínal Atema. Ale už si to všechno chtěl vymazat z hlavy. Jsi silný a nebojíš se, říkal si, tak tě přece nebude děsit nějaký stín. Z myšlenek ho vytrhla až Dot, která do něj vrazila a shodila ho na zem
„Jejda, Jeti, to jsem nechtěla! Nekoukala jsem na cestu. Počkej, pomůžu ti,“ natáhla k němu křídlo. Jet Pack Guy se ho po chvíli chytl a s Dotinou pomocí se zvedl: „Díky. A už mi konečně přestaň říkat Jeti.“
„Dobře… Ale Jet Pack Guy je takové…dlouhé,“ snažila se Dot vybírat ta vhodná slova. „Tak co kdybychom ti říkali nějak zkráceně?“
„To beru,“ zašklebil se Mv100, „co třeba jen Guy? Já a Rookie ti tak stejně už říkáme.“
„Hmpf! Tak dobrá. Ale za to, že mi budete říkat takhle, už od Dot nikdy neuslyším, že mi říká Jeti.“
Dot jen přikývla.
„Takže, sehnal jsi nějakou tu loď?“ zeptal se Mv100.
„Jo. Ale chtěli za ní 500 mincí. Nakonec jsem to zaplatil. Snad to bude stačit,“ ukázal Jet Pack Guy na menší loďku, která se houpala na vlnách. „Můžeme vyrazit rovnou.“
Mv100 odvázal loď od kůlu, ke kterému byla loďka pevně přivázaná. Jet Pack Guy nastartoval. A Dot si stoupla na příď a sledovala, jak se ostrov pomalinku vzdaluje: „Je menší…“
„Cože?“ Mv100 si stoupl vedle ní a zhluboka se nadechl čerstvého mořského vzduchu.
„Zdálo se mi, že když jsem běžela přes pláž…no, byla menší,“ vysvětlila mu Dot. Mv100 se na ni na chvilku zkoumavě podíval. Ale potom uhnul pohledem: „Guyi, za jak dlouho se tak dostaneme na Panfu?“
Jet Pack Guy zvedl hlavu od přístrojů: „Počítám tak se sedmi hodinami. Rychlejší to nebude.“
„To jde…“ Mv100 si poupravil kabát. Dot zavřela oči a začala zhluboka dýchat. Mořský vzduch jí dělal dobře. Vzpomínala na dětství, kdy spolu s jejími rodiči vyplouvali na moře třeba i na několik dní. Pamatovala si pár zálivů, kterými proplouvali. Vzpomínala na krásné ostrovy, na kterých někdy přespávali. A hlavně na ty západy slunce. Otevřela oči. Před sebou viděla západ slunce takový, jaký si ho pamatovala. Mv100 vedle ní se usmíval a oči mu odrážely oranžovou zář. Dot se taky usmála. Doufala, že se na Panfu dostanou co nejdříve. Protože Viktorie byla v ohrožení života.

Král Panfu Písek IX. kráčel úzkou chodbou v doprovodu pár dalších pand. Po jeho pravici šel Daniel, šklebil se a neustále si představoval všechny ty informace, co jim Viktorie poví. Minuli místnost číslo 339. Viktorie už tam nebyla, přesunuli ji totiž o trochu dál do místnosti 345. Daniel pomocí čtečky otevřel dveře a nechal svého krále projít. Písek IX. se usmál. Viktorie byla připoutaná řetězy ke stěně a její kolečkové křeslo taky. Zadívala se na Píska: „Takže Daniel nelhal. Vážně jsi za mnou přišel.“
„Odkdy si my dva tykáme? Danieli, podej mi to.“
Daniel podal Písku IX. malý kufřík. Viktorie ho nervózně sledovala. Písek otevřel kufřík a vytáhl zbraň. Viktorie zalapala po dechu. Už ji někde viděla: „Není to… GLOCK?!“
„Ano. Ty to znáš?“
Viktorie přikývla. Začala sebou zmítat, jenže řetězy byly moc silné. Daniel si od Píska IX. vzal GLOCK a přiložil jí Viktorii k hlavě. Ta jen zděšeně vydechla.
„Tak. A teď nám všechno dopodrobna vypovíš, jinak ti ta zbraň provrtá lebku. Jestli jí znáš, tak určitě víš, co dokáže,“ připomenul jí Písek.
Viktorie se mu na chvíli zadívala do očí: „Ne. Nikdy!“
Daniel nabil zbraň: „Jsi si opravdu jistá?“
„A co získáte tím, že mě zabijete?! Nic! Nic nezjistíte!“
Písek luskl prsty. Daniel po chvíli odklonil zbraň od Viktoriiny hlavy: „Pane! Vy jí to věříte?“
„Ano. Je pravda, že kdybychom jí zabili, nedozvíme se nic. Věř mi, však ona podlehne.“ odpověděl Písek IX. Daniel se na Viktorii znechuceně podíval. Ta jen odklonila hlavu.
„Budeš tu přivázaná dál. Sice jsi na vozíčku, ale jeden nikdy neví. Ještě si pamatuju, jak tu ten Mv100 zničil hodně míst.“
„Mv100? On tu už byl?“ zeptala se Viktorie. Král Panfu přikývl: „Ano. Ale to už teď nebudeme řešit. Sbohem.“ S tímto vyšel ze dveří.
Daniel vyšel za ním a pořádně práskl dveřmi. Viktorie začala nahlas přemýšlet: „Mv100! Gary ho zná. Já jsem tu asi tři dny. Takže, možná, že se pro mě vydali… To by bylo úžasný. Protože já to už dlouho nevydržím…“

Dot probudil hlas Jet Pack Guye. Otevřela oči: „ Stalo se něco?“
Jet Pack se pousmál: „Ne. Jen už se blížíme k Panfu. Musel jsem tě vzbudit.“ Dot si promnula oči a vstala. Vzduch se oteplil. Dot viděla Mv100, jak něco hledá v batohu. Usmála se: „Nebudete chtít něco k jídlu? Mám s sebou nějaký sendviče a pití.“ Mv100 zvedl hlavu: „No, klidně! Taky mám už trochu hlad.“
„Já taky,“ přidal se Jet Pack Guy. Dot vyndala z batohu plastovou krabici a termosku s čajem: „Tak. Ty sendviče jsou tady dva pro každého na dnešek. Termoska by měla vydržet na dva dny, pokud nebudeme pít jen čaj, ale i něco jinýho. Ale nemám tu žádný hrníčky. Takže budeme muset všichni pít z toho víčka.“
„Na to jsem zase trochu myslel já.“ ozval se Jet Pack Guy a z batohu vytáhl dva menší hrnky: „No, mám jen dva, takže Dot, ty budeš muset pít z toho víčka.“ Mv100 si od Guye vzal modrý hrnek s nápisem v agentském kódu. Dot pokrčila rameny: „Fajn. Tak dobrou chuť.“
Poté co dojedli, zahlédl Mv100 východní pobřeží Panfu. Byla tam pláž a spousta pand.
„Guyi, musíme se vylodit někde jinde. Ty pandy nás nesmí vidět.“
„O co myslíš, že se snažím? Jenže je trochu těžší najít na Panfu místo, kde by se dalo nepozorovaně vylodit,“ zabručel Jet Pack Guy. Dot se rozhlédla a po chvíli zahlédla místo, kde by se mohli vylodit.
„Tam, Guyi, trochu na sever! Je tam taková opuštěná plážička. Nikdo tam není.“
„Už ji taky vidím.“ Jet Pack Guy zatočil s kormidlem. Mv100 sledoval, jestli je nikdo nevidí. Ale nikdo si očividně nevšiml malé loďky, na které byli tři agenti z Clubu Penguin. Což jim vyhovovalo. Dot si všimla, že některé pandy se na jejich loďku koukali. Doufala, že si nevšimla, že jsou tu tučňáci: „Kluci, co když si nás všimnou?“
„Tak budeme mít v patách celou delegaci vojáků a ochranky Píska IX. Ale to by nás možná mohlo dovést k Viktorii.“ usoudil Mv100. Jet Pack Guy popadl kotvu a hodil jí do vody: „Jsme tady. Takž-“
„Takže se nám okamžitě vzdáte!“ Dot i Mv100 se zděšeně otočili. Na pláži stálo asi 20 pand. Vpředu stála panda, která vypadala hodně jako detektiv. Jednu tlapu měl zastrčenou v kapse kabátu, v druhé držel nějakou zbraň: „Jsem Daniel Kretis, pravá ruka krále Píska IX. A teď se buď dobrovolně vzdáte, nebo to půjde po zlém.“ Všechny pandy na ně namířily nějaké zbraně. Dot začala couvat, ale další panda jí zezadu chytla za křídla tak silně, že Dot hlasitě vykřikla. Jet Pack Guy jí chtěl pomoct, ale i jeho chytlo několik pand. Mv100 se ocitl v pasti. Daniel k němu přistoupil blíž: „Takže Mv100… Konečně vidím tučňáka, který tu tehdy způsobil takovou spoušť. Král bude rád, že tě pozná osobně.“ Jakmile to dořekl, některá z pand praštila Mv100 zezadu do hlavy. Červený tučňák se svezl k zemi a přestal vnímat okolí.

Agentem může být každý – Část třetí
napsala darknightlili

Mv100 uslyšel nějaký hlas, jak na něj mluví: „Haló? Pane, slyšíte mě?“
Otevřel oči. Křídla měl připoutaná nad hlavou ke stěně. Hrozně ho bolela hlava a chvíli viděl rozmazaně, ale potom se mu zrak zaostřil. Rozhlédl se po místnosti a zarazil se.
Naproti němu seděla dívka. „Viktorie?“
„Vy mě znáte? Tak přece vám o mě Gary říkal! Ach, to je dobře… I když jsme skončili stejně.“
Vypadala mnohem hůř, než na té fotce. Vlasy měla rozcuchané, na křídlech měla jizvy od řetězů. Ale při pohledu na Mv100 se usmívala. Jako by byl její jediná naděje.
„Bylo vás víc. Ty dva, Dot a Jet Pack Guye, odvedli jinam. Vás chtějí asi víc, než je. Prý jste tu asi před pár lety něco provedl.“
„No, bylo to pro dobro Clubu Penguin. A nemusíš mi vykat.“ Viktorie přikývla. Dveře se otevřely a dovnitř vešel Daniel. Usmíval se: „Nazdar, agente Mv100. Tak, jak se ti tu líbí?“
„Abych pravdu řekl, bez těch řetězů by to bylo lepší.“
„Hm… Abych ti to všechno vysvětlil: Panfu se ti chce… odvděčit za to, co jsi tu spáchal. A tvoji kamarádi tu taky zůstanou trochu déle. A samozřejmě Viktorie tu taky zůstane. Ještě nám nic neřekla.“ Viktorie sklonila hlavu. Silně se chytla držadel svého vozíku. Mv100 najednou zavalila vlna tepla. Začal se soustředit na řetězy, které ho poutaly. Cítil, jak tlak na jeho křídla povoluje.
Daniel zděšeně vykřikl: „Co to?“
Řetězy na jeho křídlech praskly a agent byl volný. Daniel zůstal jen stát, ale po chvíli se vzpamatoval: „Stráže!“
Mv100 na nic nečekal. Doufal že to bude fungovat a vyslal sněhovou kouli proti Danielovi. Fungovala, jak měla, Daniel se s výkřikem skácel k zemi a velká halda sněhu ho přibila k zemi. Mv100 chytil řetězy, které poutaly Viktorii. Pod jeho křídly se řetězy roztavily
Viktorie zalapala po dechu: „Jak…“
„Vysvětlím ti to potom. Možná. Teď rychle! Musím ještě pro Dot a Guye.“
„Jdu s tebou. Sice jsem na vozíku, ale nejsem neschopná!“ obořila se na něj Viktorie. Mv100 pokrčil rameny a vyběhl z místnosti. Viktorie vyjela za ním.

Dot nervózně oddychovala, stejně jako Jet Pack Guy. Oba měli svázaná křídla za zády. Dot k tomu měla ještě zobák přelepený širokou lepicí páskou. Pandám prý přišlo, že moc mluví. Jet Pack Guy se ji snažil uklidnit, ale moc to nešlo.
Najednou se dveře rozrazily a dovnitř vběhl Mv100: „Panebože…Jste celí?“
Jet Pack Guy byl celkem rád, že ho vidí: „No, jo.“
Mv100 si klekl k Dot: „Nejspíš to hodně zabolí. Ale jinak to nejde.“
Následně škubl s izolepou. Dot vykřikla, ale pusu měla volnou: „Au! Díky…“
„Nemáš zač. Teď vás ještě odvážu. Za chvíli tu budou stráže, možná i Písek,“ řekl Mv100 a začal osvobozovat oba agenty. Ze dveří to všechno pozorovala Viktorie: „Už jdou. Pospěš si.“
Za pár chvil měli Dot i Jet Pack Guy křídla volná. Mv100 se pousmál: „Dobrá. A teď rychle pryč.“ Všichni se zvedli, aby utekli, ale zaraženě se zastavili. Před nimi stál Písek IX., pod Viktoriiným zobákem držel nůž a tvářil se vyrovnaně: „Jen tak neutečete. Jste na mém území.“
Mv100 zavrčel: „Okamžitě jí pusť!“
„A co mi uděláš? Pošleš na mě sněhovou závěj jako na Daniela?“ Viktorie zasípala. Najednou se ozval výstřel. Písek IX. vykřikl, upustil nůž a spadl na zem. Jet Pack Guy odklonil zbraň: „Měl by být rád, že v tom jsou jen slepý náboje.“
„Ty sis vzal s sebou zbraň? Kde jsi ji vůbec vzal?“ obořila se na něj Dot.
Jet Pack se začal vymlouvat: „Hele, vždyť víš, že ji u sebe nosím od té doby, co se tu objevil Herbert. A navíc nám to možná zachránilo krk.“
„Mohli byste se přestat hádat?! Pořád máme v patách stráže.“ ozvala se Viktorie. Jet Pack Guy se trochu zalekl jejího velitelského hlasu. Viktorie sama o sobě nevypadala nějak velitelsky, ale Jet Pack Guy tušil, že by mohla být klidně i velitelka nějaké třídy agentů: „Fajn. Jdeme.“ Všichni vyběhli z místnosti. Viktorie se rychle rozjela za nimi.
Venku se Mv100 rychle rozhlédl: „Asi nám vzali loď a všechny naše věci. Ale nějak se pryč dostat musíme!“
„Hele, tam jsou nějaké loďky. Mohli bychom jednu… vzít.“ navrhla Dot. Jet Pack Guy se zatvářil trochu nedůvěřivě: „Jsem agent, ne zloděj. Nebudu krást lodě!“
„A máš nějaký lepší nápad?!“ Mv100 složil hlavu do křídel: „Vy dva, mohli byste se konečně přestat hádat?! Guyi, ukrást nějakou loď je jediná možnost, jak se odtud dostat i s Viktorií…“ Přerušil ho výstřel a Viktoriin výkřik. Mv100 se rychle otočil, aby viděl, co se stalo. Viktorie se sesunula z vozíku na zem.
„Co se děje?“
„Asi jí postřelili! Sežeňte nějakou loď s vybavením, nějakým jídlem a hlavně sežeňte lékárničku!“ rozkázal oběma Mv100. Oba jen lehce přikývli a odběhli. Mv100 vysadil Viktorii zpátky do vozíku. Teprve pak si všiml střelné rány, která se Viktorii objevila na boku. Mv100 se při tom pohledu otřásl. Vzpamatoval se a začal tlačit vozíček s Viktorií směrem, kam běželi Dot a Jet Pack Guy. Zahlédl je na jedné větší lodi. Dot si ho všimla taky a zamávala na znamení, že jsou tam: „Rychle! Už jdou!“ Mv100 vyvezl Viktorii na palubu: „Guyi, nahoď motor! Než se sem dostanou.“ Jet Pack Guy přikývl a začal startovat.
Dot při pohledu na Viktoriino zranění zbledla: „Panebože. Ošetříš jí sám? Já bych to asi nezvládla.“
Mv100 přikývl: „Našli jste tu lékárničku?“
„Jo. Tady.“ Dot mu podala malou lékárničku: „Měly by tam být obvazy, dezinfekce a určitě ještě něco. Snad to bude stačit…“ dořekla Dot a otřásla se.
Mv100 jí to nevyčítal, ta rána vypadala vážně hrozně. Podíval se na Viktoriin obličej. Byla bledá a těžce oddechovala. Mv100 otevřel lékárničku a začal Viktorii ošetřovat. Dot se podívala směrem k Panfu, ale už viděla jen kousek pláže. Slíbila si, že už se tam nikdy nevrátí.
Viktorii probudilo šplouchání vln. Pomalu otevřela oči. Ležela na nějakém lehátku. Podívala se na svůj bok. Pamatovala si jen výstřel. A potom omdlela. Teď měla ránu obvázanou. Její vozíček stál vedle ní. Viktorie se pousmála: „Páni, konečně pryč…“ „Jo. Jedeme domů.“ Koukla se napravo a zahlédla Dot.
Usmívala se: „Už je ti líp?“
Viktorie přikývla: „Jo, jen to pořád bolí.“
„To věřím. Buď ráda, že jsi tu ránu neviděla, když nebyla obvázaná. Nebyl to hezký pohled.“ Viktorie se pomalu posadila.
„Mám ti nějak pomoct?“
„Ne. Zvládnu to sama.“ Viktorie se chytila držadel svého vozíčku a následně se rychle a lehce posadila. Dot jen užasle zamrkala: „Páni. To zvládáš dobře.“
„No, mám to nacvičené, už osm let.“ usmála se Viktorie.
Dot vzdychla: „Jen jsem se chtěla zeptat, jak je to s tou tvojí neuvěřitelnou pamětí.“
Tahle otázka Viktorií trochu otřásla, ale pak se vzpamatovala: „Jo… No, je to tak, že si dokážu zapamatovat cokoli, co vidím nebo slyším. V některých případech se mi to promítá do snů, a to se pak většinou probudím s výkřikem.“
Dot začala pochybovat, že by se měla zeptat na další otázku. Nakonec jí zvědavost přemohla: „Viktorie… Jak tě vůbec unesli?“ Viktorie chvíli mlčela, ale pak se rozpovídala: „Byli jsme na moři s mým tátou. Chtěl mi dát tu plavbu jako pozdní dárek k narozeninám. Dlouho jsme se neviděli, takže to bylo krásný. Ale potom jsme se dostali moc blízko k Panfu. Táta to chtěl otočit, odplout pryč… Nebyl dost rychlý. Ty pandy věděli, kdo jsem. Omráčili tátu a mně svázali křídla, zalepili mi zobák izolepou a pak mě taky omráčili. Vzbudila jsem se až v té místnosti…“ dořekla Viktorie. Oči měla skelné, tvořily se jí tam první slzy.
Dot bylo té holky líto: „Tvůj táta je určitě v pořádku. Neboj se.“ Viktorie přikývla. Ale i tak měla strach. „Viktorie,“ přišel Mv100 k nim, „chtěl jsem se zeptat, jestli neznáš tamten ostrov?“
Ukázal na malinký ostrůvek, vzdálený asi 5 kilometrů odtud.
Viktorii se rozzářily oči: „Ano! Tam bydlí můj táta!“

James Feréz seděl na gauči ve svém obývacím pokoji. Plavé vlasy mu padaly do obličeje. Díval se do plamenů svého krbu. Na stole před ním ležel talíř s nedojedenou večeří. Pořád přemýšlel nad tím, co se stalo. Jak mohli tak rychle unést jeho dceru? Vyčítal si, že nic neudělal. Mohli ji využít jako… na to radši ani nemyslel. Vstal a popošel k oknu. Najednou ho něco zaujalo. Tmavým mořem plula loď přímo k ostrovu. James ve spěchu popadl baterku a vyběhl z domu. Loď mezitím zakotvila u břehu.
„Kdo jste? Co chcete?“ vykřikl James. Bál se, že to jsou pandy.
Ale najednou uviděl svou dceru: „Viktorie?“
„Tati!“ Viktorie se usmála. Další tučňák spustil dolů můstek. Viktorie po něm rychle sjela. James upustil baterku, rozeběhl se k ní a vší silou ji objal: „Viky! Tak… tak moc jsem se o tebe bál! Neudělali ti nic?“

„Klid, tati! Jsem v pořádku…“ konejšila ho Viktorie.
James si všiml tří dalších tučňáků, kteří je z lodi pozorovali. „Kdo to je?“
„To jsou moji zachránci. Mv100, Dot a Jet Pack Guy. A tohle je můj táta, James Feréz.“ Mv100 se usmál: „Moc nás těší.“
„Mě též. Co tu vlastně děláte?“ James nepřestával objímat svou dceru. Jet Pack Guy se pousmál: „Dochází nám palivo. A mysleli jsme, že by vás Viktorie ráda viděla.“
„Hm… Palivo vám můžu dát. A… no, jsem taky rád, že jste tu. Ale plavit se po moři v noci je v téhle oblasti nebezpečné. Někdy tu projíždějí pandy a jiní. Nechtěli byste tu raději přespat?“ zeptal se James.
Dot se usmála: „Mě to nepřijde jako špatný nápad.“
„Mě taky. Já to beru,“ přidal se Mv100. Jet Pack Guy jen přikývl.

Agentem může být každý – Část čtvrtá
napsala darknightlili

Mv100 se probudil na zemi. Trochu zpanikařil, ale pak si vzpomněl na sny, které se mu zdály. Byly hodně živé, takže se Mv100 vlastně ani nedivil, že skončil na zemi, místo na gauči, kam ulehl večer. Pomalu se zvedl ze země a rozhlédl se kolem. Ostatní ještě spali. Jet Pack Guy držel Dot kolem ramen a ta měla hlavu položenou na jeho hrudi. Mv100 se pousmál. Ale stále nevěděl, kde jsou Viktorie a James. Podíval se oknem ven. Jejich loď se pořád houpala na vlnách. A potom Mv100 zahlédl Jamese. Stál u boku lodi a nejspíše naplňoval nádrž benzínem, jelikož měl vedle sebe dva kanystry s benzínem. A nad ním, na palubě seděla Viktorie. Usmívala se a jezdila po palubě sem a tam, jakoby něco kontrolovala. Mv100 vyšel z domu. James ho zaregistroval a usmál se: „Dobré ráno.“
„Dobré. Vy už doléváte to palivo?“ zeptal se Mv100. James přikývl: „Ano. Chtěl jsem to udělat dřív, než vstanete všichni. Aby vás to nezdržovalo.“ Mv100 se pousmál. Podíval se na Viktorii. Ta si ho taky všimla. Usmála se na něj a zamávala mu. Hnědé vlasy jí padaly do obličeje, jako na té fotce. Mv100 si všiml obvazů, které měla kolem pasu. Na boku byly trochu zakrvavené. Asi jí to James znovu ovázal, pomyslel si Mv100. Viktorie sjela z paluby dolů. Pořád se mile usmívala. Oči se jí leskly. Po chvíli dojela až k Mv100: „Ještě jsem vám ani nepoděkovala za záchranu. Nebo možná ne pořádně. Tak… Díky.“
„Nemáš zač. Je to naše práce.“
Viktorie se zarazila: „Počkat, práce? Takže nebýt Garyho, tak byste pro mě nepřišli?“
Mv100 polkl: „No, my bychom o tobě jinak nevěděli… Samozřejmě, že bychom se pro tebe vydali, ale bez Garyho bychom ani nevěděli, že tě unesly pandy.“ Viktorie ho mlčky sledovala. Mv100 si připadal, jakoby ho tím pohledem vraždila. Myslela si, že by jim, nebýt Garyho, byla ukradená. Nikdo by se o ni nezajímal a nejspíš by ji zabily pandy. Mv100 nechtěl, aby si to myslela: „Viktorie, já… řekl jsem to špatně-“
„Radši už nic neříkej.“ Viktorie se otočila a odjela zpátky na palubu. Mv100 vzdychl.
„Bude naštvaná jen chvíli. Pak se zklidní,“ ozval se za jeho zády James. Mv100 se otočil. Viktoriin otec měl křídla zamazaná od paliva. Vedle sebe měl položené prázdné kanystry: „Věř mi.“
„Co když ne? Myslí si, že jsme ji zachránili jen kvůli práci. Jen kvůli uznání, které nás pak možná čeká.“
„A kvůli čemu jste ji teda zachránili?“ James zkřížil křídla na prsou. Přitom si trochu zamazal košili. Mv100 se zamyslel: „No, aby se pandy nedozvěděli o těch věcech, co Viktorie ví. A navíc byla v nebezpečí-“
„Na to bych přišel i bez vás. Chtěl jsem ji zachránit sám, ale pandy tu projížděly skoro pořád. Nemohl jsem se hnout z ostrova.“ přerušil ho James.
Mv100 se cítil trochu provinile: „Nechtěl jsem, aby si myslela to, co si myslí.“
James jen přikývl. Pak zvedl kanystry a odešel do domu.
Za dvě hodiny byli všichni připraveni odplout. Viktorie se dlouhou dobu loučila se svým otcem. Mv100 je pozoroval se paluby lodě. Dot k němu přišla: „Děje se něco?“
„Viktorie si myslí, že jsme ji zachránili jen pro slávu. Řekl jsem jednu věc špatně a bylo to.“ Viktorie se naposledy objala s Jamesem a vyjela po můstku. Rychle objela Mv100, aniž by se na něj podívala. James se pousmál: „Tak, ať se v pohodě dostanete domů. Sbohem!“
„Sbohem…“ zabručel Mv100. Jet Pack Guy vytáhl kotvu a nastartoval motor. Dot odběhla k němu a Mv100 osaměl. Loď se po chvíli rozjela. Ostrov, na kterém žil Garyho nevlastní bratr, se začal vzdalovat a potom zmizel úplně.
K večeru přijela Viktorie k Mv100. Netvářila se moc nadšeně a Mv100 jí to ani nevyčítal.
„Chtěla jsem se omluvit za to, jak-“
„Ty se neomlouvej. To já bych se měl omluvit. Samozřejmě, že jsme tě nezachránili jen kvůli práci a slávě. Jsi důležitá pro Club Penguin. A taky jsi byla v nebezpečí.“ dokončil to Mv100.
Viktorie se na něj po chvíli usmála a stiskla mu křídlo. Mv100 se na ní zaraženě podíval: „Viktorie…“
„Nemysli si nic romantického. Jen jsem ráda, že jsi pro mě přišel zrovna ty. Slýchávala jsem o tobě od Garyho. A sledovala jsem tvůj pohřeb… Který byl předčasný, jak je vidět. Ale dalo by se říct, že jsi můj vzor.“
Mv100 užasle zamrkal: „Nevím, co říct.“
„Tak nic neříkej.“ usmála se Viktorie. A potom mu dala pusu na tvář. Sice jen malou, ale i ta stačila na to, aby se agent M začervenal.
„Jak jsem řekla. Nic romantickýho. Jen odměna za záchranu,“ mrkla na něj Viktorie a odjela se bavit s Dot. Mv100 byl ještě chvíli potom mimo. Holky se začali něčemu smát. Dot se podívala na Mv100 a ušklíbla se. Ten po chvíli zavrtěl hlavou, aby se vzpamatoval. Pořád tomu trochu nerozuměl. A za pár minut přestal řešit to, jak mu Viktorie dala pusu. Pak odešel do podpalubí se pořádně vyspat.

Ráno Viktorii probudil hluk na palubě. Rychle se posadila do vozíčku a vyjela nahoru z podpalubí. Tam ji čekalo překvapení. Kolem Mv100 poskakovalo několik červených pufflů. Mv100 vydával divné pisklavé zvuky. Vypadalo to, jakoby mu ti pufflové rozuměli. Potom zpozorovali Viktorii. Mv100 se usmál a něco těm pufflům řekl. Po chvíli všichni skočili do moře a odplavali pryč.
„Ahoj. Snad tě to moc nezaskočilo.“ pozdravil ji Mv100.
Viktorie zvedla křídlo na pozdrav: „Ty… ty umíš mluvit s puffly?“
Mv100 se podrbal na hlavě: „No, jo. Ale to teď neřeš.“
„Cos jim řekl?“ zajímala se Viktorie.
„No, nejdřív mi pověděli, že je na ostrově všechno v pořádku. Pak chtěli něco k jídlu. Nic jsem jim nedal, tak se naštvali a začali dělat takový hluk. No, potom jsi přišla ty. A já jim řekl, aby radši odplavali zpátky na ostrov,“ vydechl Mv100 a promnul si křídla. Měl na nich hodně ošklivé jizvy od těch řetězů, kterými ho pandy spoutaly, stejně jako Viktorie.
Ta se na Mv100 usmála: „Aha. Víš, chtěla jsem se tě zeptat… co se přesně stalo s tím Atemem?“ Mv100 se zarazil: „Proč to chceš vědět?“
„Protože mě málem dostal. Schovávala jsem se s partou kamarádů v horách. Ale… no, našli nás. A on mě málem ovládl.“
Mv100 zaslechl v jejím hlase obavy. „Atem je pryč. Znova se vrátil do stínů. A už je neškodný. Neboj se.“
Viktorie lehce přikývla: „Víš, bylo to hrozný, když jsem se mu dívala do očí. Jakoby ze mě vysával život.“
„Je – nebo bylo – to ztělesnění čistého zla. Tedy, některé moje vlastnosti ho zbrzdily. Ale fakt se už nemusíš ničeho bát. Je pryč,“ pousmál se Mv100 a Viktorie taky.
Koukla přes příď lodě: „Ostrov. Jsme skoro tam!“ Mv100 se otočil. Opravdu se blížili k ostrovu.
„M! Připrav se na přivázání lodi! Snad nám prominou, že jim vezeme loď z Panfu!“ křikl na červeného agenta Jet Pack Guy.
Mv100 zasalutoval. „Provedu, pane!“ odpověděl s úšklebkem.
Viktorie neodvracela oči od ostrova: „Konečně… konečně doma.“
Gary zrovna procházel doky, když tam připlula ta loď. Známý vynálezce se nejdřív zalekl nálepky „Lodě z Panfu“ na přídi, jenže pak se usmál: „Mv100?“
„Úkol splněn, Gary!“ zamával mu Mv100 na pozdrav. Vedle něj se objevila Viktorie. Gary byl hrozně rád, že je zpátky. Její mandlově hnědé oči zářily štěstím. Loď zastavila v přístavu a Jet Pack Guy spustil dolů můstek. Viktorie po něm rychle sjela dolů: „Gary!“
„Viky…“ Gary ji vší silou objal: „Bál jsem se o tebe. Hrozně moc…“
„Jsem v pořádku. Trochu otlučená, postřelená, ale v pořádku.“ usmála se Viktorie. Mv100, Dot a Jet Pack Guy sešli z lodě. Vypadali trochu potlučeně, ale i tak se usmívali.
„Jak vidím, misi jste zvládli. A to hodně rychle.“ pochválil je Gary. Jet Pack Guy se zašklebil.
„Hej! Víte, chtěla bych se… no, vyfotit. Na památku.“ ozvala se Viktorie a vytáhla z Garyho kapsy foťák. Ten vůbec neprotestoval. Dot se usmála: „Jo! Jasně! Kluci, pojďte taky!“ Mv100 pokrčil rameny: „Ok. Guyi?“
„Hm… Tak dobrá,“ odpověděl Jet Pack Guy. Všichni se namačkali k sobě, jen Gary zůstal stát opodál.
„Sýr!“ Viktorie stiskla spoušť.

Mv100 seděl ve svém iglú. Pufflové poskakovali kolem něj. Červený agent se rozvalil na gauči. Podíval se na novou fotku, která visela na zdi. Byl rád za tuhle misi. Viktorie byla fajn holka. A Gary jí nějak zařídil, aby mohla udělat i praktické zkoušky z agentství. Mv100 jí to přál. A vzpomněl si na jednu věc, kterou mu řekl Sensei, když se teprve stával ninjou: „Není důležité, kdo jsi. Pokud se snažíš, dokážeš cokoliv. Ninjou se může stát každý, kdo má odhodlání se jím stát.“ A to se teď celkem hodilo k Viktorii.
„Agentem se taky může stát každý…“ řekl si jen tam pro sebe Mv100, „jen si musí věřit.“